„Ve čtyřicátém roce panování Chlotarova shromáždil muž jménem Sámo – původem Frank z kraje senonského – větší počet kupců a odebral se za obchodem do země Slovanů zvaných Vinidové. Slované se již začali bouřit proti Avarům a proti jejich králi Kaganovi.“ Ano, takto zní jméno vůbec první historicky známé osobnosti našich národních dějin.
První zvolený vládce
Sámo. Odkud se vzalo toto jméno? Spory o původu Sámova jména trvají dodnes. Zatímco starší badatelé se domnívali, že mohlo jít o jakousi zkratku slovanského jména "Samoslav", jiní stejně přesvědčivě tvrdili, že Samo je vlastně první u Slovanů podchycený panovický titul – „sam“ ve smyslu pán, hospodář, popřípadě samovládce. Nelze vyloučit ani odvozeninu od židovského jména Samuel, a velice pravděpodobný je keltský původ jeho jména. V kronice Fredegarově se však o Sámovi říká, že byl „původem Frank“ – latinsky „natione Francos“.
Kvůli těmto artiklům by se ale kupci asi těžko vydávali na cestu, dlouhou stovky kilometrů, navíc do země nikoli zkonsolidované a civilizované, nýbrž divoké, ve které se ještě ke všemu chystal ozbrojený střet Slovanů a Avarů. Takže co hledal pan Sámo a jeho kolegové z obchodní branže v neklidné střední a východní Evropě? Lidskou sílu. Zajatce. Otroky. Arabské trhy s lidským materiálem ve Španělsku byly nenasytné.
Ovšem – dá se předpokládat, že Sámova obchodní společnost podnikala nejenom v oboru „import“, ale i „export“. Sámo byl jistě s to zásobovat luxusními předměty zejména avarské boháče, možná už s nimi byl v obchodních vztazích dlouho předtím. Ted' se však situace změnila. Vzplanula totiž válka proti Avarům, proti těmto rozpínavým, sebejistým cizincům. Jejich přítomnost už nějakou dobu zneklidňovala místní usedlíky a narušovala tranzitní obchod právě na velmi citlivém místě, na křižovatce rovnoběžkových a poledníkových obchodních stezek. Avarskou okupací vznikl na mapě Evropě jakýsi klín, který vyřadil z provozu starou Jantarovou stezku k Baltu, Slezskou stezku procházející Moravskou bránou i jiné karavanní spoje.
Z kupce bojovník
Každý velký podnikatel té doby musel být tak trochu vojevůdcem, aby silou zbraní dokázal obhájit svůj majetek. Jestliže se vydal v čele výpravy do drsných, neprobádaných končin, je jasné, že to musela být silná, ambiciózní osobnost. A tak se Frank (tedy Germán) Sámo ocitl na straně slovanských povstalců. Jak k tornu došlo, tak o tom podrobnosti neznáme, celkem věrojatně však víme přibližně toto: Vzpoura Slovanů vypukla právě v čase, kdy Avaři utržili katastrofální porážku u Konstantinopole neboli pozdějšího Cařihradu v roce 626. Jejich moc byla tehdy značně oslabena.
„Když Vinidové zaútočili vojensky proti Hunům (nezbytná vysvětlivka: Vinidy míní Fredegar Slovany, Hunové, to byli ve skutečnosti Avaři), kupec Sámo vytáhl s nimi ve vojsku a tam se ukázal v boji s Huny tak prospěšným, že to bylo až hodno podivu, a nesmírné množství z nich bylo mečem Vinidů pobito.“
Zajímavý detail: hned za zmínkou o příchodu Sámově konstatuje Fredegar: „Slované se již začali bouřit proti Avarům a jejich králi Kaganovi.“ Z toho nevyplývá, jestli stál Sámo v čele slovanského ozbrojeného povstání od samého začátku, nebo jestli nevyužil příležitosti a nepřidal se k Slovanům už bojujícím. „Když Vinidové viděli Sámovu schopnost, vyvolili si ho za krále a on jim šťastně kraloval třicet pět let.“ Vida – v 7. století jsme už měli krále. Víc než půl tisíciletí předtím, než tento titul dostal český král do trvalého, dědičného užívání.
První říše - rozsah neznámý
Sámova říše, to je pojem. V našich dějinách má zvuk kvalitního kovu. Poněkud horší je, když tu říši začneme hledat na mapě Evropy. František Palacký ji viděl rozkládat se od Sprévy až ke štýrským Alpám a od Tater až po Mohan. To bychom byli nefalšovaná středoevropská velmoc.
Vyberte si. Těžko malovat jakékoli hranice na mapě, neznáme-li vlastně ani jediný záchytný bod. Aspoň jedno místo. Sídlo. Hrad. Ale ano. Hrad bychom měli. Jmenoval se Wogastisburk. „Za vlády krále Sáma svedli Vinidové mnoho bojů s Huny (rozumějte s Avary) a díky jeho rozvaze a schopnosti Huny vždy přemohli.“ Avary, pochopitelně. Ale o Avary nám už ani tak nejde. Nalézáme se někdy kolem roku 631 a nebezpečí začalo hrozit úplně odjinud. Psal se devátý rok Dagobertovy vlády (pro nás to znamená rozpětí 631 až 632), toho roku kdesi na území Sámovy říše byli přepadeni franští kupci.
Bližší okolnosti neznáme a nelze tudíž říct, jestli šlo o náhodnou událost či záměrně vyprovokovanou akci. Sámo měl sotva důvod provokovat střet s mocným sousedem, ale – vina byla připsána na jeho konto. Což potvrzuje i mnich Fredegar ve své kronice: „Tohoto roku Slované zvaní Vinidové povraždili v Sámově království franské kupce s četnějším doprovodem a oloupili je o majetek. To byl počátek rozepře mezi Dagobertem a Sámem, králem Slovanů.“
Počátky diplomatického umění vyjednávat
Počátek krize mezi Franky a Slovany měl klasickou podobu snahy po mírovém urovnání konfliktu. „I vyslal Dagobert k Sámovi vyslance Sicharia se žádostí, aby přikázal poskytnout náhradu za kupce, které jeho lidé povraždili nebo jejichž majetku se protizákonně zmocnili. Protože Sámo nechtěl Sicharia spatřit a nedovoloval mu, aby k němu přišel, oblékl si Sicharius šat, jaký nosí Slované, předstoupil se svým doprovodem před Sáma a oznámil mu všechno, co měl uloženo. Ale jak to bývá znakem pohanství a zpupnosti nešlechetných lidí, Sámo nedal náhradu za nic z toho, čeho se jeho lidé dopustili, a chtěl pouze stanovit soudy pro tyto a jiné spory, které vznikly mezi oběma stranami.“
Čili běžné bilaterární jednání, ne nepodobné těm současným, akorát že dnešní členové diplomatických misí se už nemusejí pracně převlékat do lidového kroje protivníků. Záhy však došlo k zádrhelu. Fredegarova kronika o něm informuje poměrně objektivně a nešetří kritikou do vlastních, tedy franských řad: „Sicharius – jako pošetilý vyslanec – pronesl potupná slova, která mu nebyla uložena, a hrozby proti Sámovi, že totiž Sámo i jeho lid jsou povinni poddanstvím.“
To rozhodně neměl říkat. Sámo se urazil. Po právu. Stále však ještě odpovídal neagresivně: „Jako země, kterou máme, patří Dagobertovi, tak i my jsme jeho, pokud bude mít v úmyslu zachovávat vůči nám přátelství.“ Sicharius na to: „Není možné, aby křesťané a sluhové boží mohli uzavřít přátelství se psy!“ Původně slibnou debatu ukončil Sámo rázně: „Jestliže vy jste boží sluhové a my jsme boží psi, tu když vy ustavičně proti nám jednáte, nám je dovoleno trhat vás svými zuby.“
Když ne po dobrém, tak tedy po zlém
A byl konec. A došlo k válce, která je, jak tvrdí citát, pokračování politiky jinými prostředky... „A tak Frankové oblehli pevnost Wogastisburk, kde zůstal největší oddíl statečných Vinidů, a po tři dny s nimi bojují; je tu mečem pobit velký počet lidí z Dagobertova vojska. Zbytek se dal na útěk a zanechal tam stany, i věci, které s sebou měli, a navrátil se do svých sídel...“ Ty tři dny bojů neznamenají, že by bitva trvala nepřetržitě tři dny. Spíše si můžeme představit tři dny opakovaných pokusů dobýt slovanskou pevnost. Ale pokud nemělo střetnutí skončit pouhým neúspěchem dobyvatelů, nýbrž popsanou zdrcující porážkou, museli Slované převzít iniciativu a přejít do útoku. Několikadenní opakované útoky vyčerpávaly určitě víc útočníky než obránce. Zvlášť když bylo nutné mezi jednotlivými útoky udržovat vojsko v pohotovosti proti případnému výpadu nepřítele. A ten přišel. A Slované své výhody plně využili. A vítězství bylo jejich.
Po porážce u Wogastisburku vyjednával Dagobert se slovanským panovníkem o míru. Neodpustíme si faktickou připomínku: Frank Dagobert jednal s Frankem Sámem. Jestliže vyslanci Sichariovi se ještě nedávno nezdálo možné, aby se Frankové přátelili s pohany, nabízel nyní franský král pohanovi vlastní dceru za ženu. Najednou mu nevadilo, že Sámo už několik žen má.
Nakonec – Dagobert, křesťan, měl manželky tři. (Milenky se nepočítaly.) Sámo měl dvanáct slovanských manželek, které mu porodily sedmatřicet potomků – dvaadvacet synů a patnáct dcer. Jestlipak se o ně nějak postaral? A jak? Nepředal některému ze svých synů otěže moci? Těch úvah o pokračování Sámovy dynastie bylo víc. Jeden náš historik dokonce ztotožnil Sáma... s nikým jiným než – s Přemyslem Oráčem. Prameny ale mlčí. Jak je to mlčení pramenů dokonalé, dokazuje fakt, že po informaci o Sámově smrti není v kronikách těch časů o Slovanech na našem území jediné zmínky po celých 129 let. 129 let... Představme si – jenom pro názornou ilustraci – dobu od roku 1870 do roku 1989 bez jedné jediné zprávy. A přece se stačil změnit celý svět. A hned několikrát.
Krajina naší minulosti se v polovině 7. století ponořila do tmy zapomnění, zmizela nám prakticky z očí, aby o to jasněji pak zazářila svitem drahokamu zvaného Velká Morava.
Bohové a mýty staré Evropy - je to dokument ČT2. Je tam zajímavé vyprávění o době Sámově - o západu jeho říše, kdy i v Německu najdeme stopy po Slovanech. Ke konci jsou vidět keltské mohyly. Jak se jednotlivé národy ovlivňovaly.
autor: Josef Veselý, videa Youtube
