Dnes končí školní rok, tak si dáme trochu češtiny. Školní rok byl vzhledem k omezením kvůli covidu náročný a jiný, žádné zajeté koleje. Museli improvizovat a vymýšlet učitelé, žáci a studenti, ale samozřejmě i rodiče, mnozí jistě pomáhali. Všem těm, kterým záleží na vzdělání, přeji krásné prázdniny k načerpání nových sil. Hlavně je prožijte ve zdraví! 👍
18. Praktická škola naší mateřštiny s humorem a nadhledem.
Připravili Michal Jagelka a Alex Röhrich.
V počátcích elitní oděvní značky ale stála malá firma, kterou ve Štěpánské ulici v Praze založila na v roce 1907 dámská krejčová Eliška Rosenbaumová. Její Módní salon pro dámy sídlil nejprve v Soukenické ulici v Praze 2.
A protože se dařilo, přesunul se postupem času na lukrativnější adresy: nejdříve na Václavské náměstí a později do Štěpánské ulice. V té době salon po matce Elišce v roce 1924 převzal její nejmladší syn Oldřich.
Oldřich Rosenbaum, rodným jménem Ullerich, po roce 1939 Ulric Royce či Oldric Royce (22. srpna 1896 Praha – 31. července 1991 New York), byl pražský, vídeňský a newyorský krejčí, zakladatel módního salónu v Praze Na příkopech. Narodil se jako nejmladší ze šesti dětí v německojazyčné rodině pražského židovského obchodníka Adolfa Rosenbauma (1854–1901) a jeho manželky Elisabeth, rozené Taussigové, ovdovělé Steinové.
Oldřich Rosenbaum se v matčině salonu vyučil krejčovskému řemeslu. A co se týkalo řemeslného provedení jeho výrobků, nebyl ochoten přistoupit na kompromis. Oldřichu Rosenbaumovi nestačilo mít salon v boční ulici a navíc měl ambici proniknout mezi českou módní elitu. A to se mu také podařilo.
Provoz zavedl po vzoru francouzských salonů haute couture. Jeho zaměstnanci byli praví mistři svého řemesla, mnozí také sbírali zkušenosti z ciziny a měli umělecký talent. V roce 1928 Rosenbaum přivedl do svého závodu francouzského střihače Camilla Chastrusseho, který měl bohaté odborné zkušenosti z Anglie, Francie a Belgie, aby zaučil místní personál.
Styl firmy určoval sám majitel závodu, kolekci korigoval nebo dokonce sám navrhoval. Návrhy kreslil do předem připravených módních siluet nebo své kreace modeloval přímo na manekýnách jako individuální umělecká díla.
Často se vydával do světa nejen hledat inspiraci, ale také nakupovat kvalitní a prvotřídní materiály. Vozil je hlavně z Itálie, Německa a Rakouska. Čtyřikrát do roka jezdil na módní přehlídky do Paříže. Pak se většinou odebral se svými návrháři na Riviéru a tam to, co na přehlídkách nakoukali, zpracovávali a připravovali vlastní kolekci.
Rosenbaum přišel s jednou úžasnou vychytávkou. Nejen že vytvářel oděvy jako prototypy, ale evidoval, pro jakou příležitost byly dané šaty zhotovené a kde se v nich zmiňovaná dáma objeví.
Pro tento účel měla každá zákaznice v salonu svoji kartu spolu s ústřižky látek, z nichž se pro ni šilo.
Dvakrát ročně pořádal Modelový dům Rosenbaum přímo v salonu na Národní třídě pro vybrané klienty módní přehlídky s pohoštěním z těch nejvyhlášenějších pražských lahůdkářství. Vstup byl zdarma.
Firma utěšeně rostla, a tak Oldřich Rosenbaum otevřel několik poboček a rozšířil sortiment o prodej kosmetiky a parfémů, hotových dámských oděvů, obchod s obuví, otevřel filiálku v Karlových Varech, obchod s prádlem a pobočný krejčovský závod na Staré Louce. Vyráběl i prádlo či klobouky a zabýval také kožešnickou výrobou.
Ukázka současného modelu firmy Rosenbaum (foto Rosenbaum s.r.o.)
A pak přišla druhá světová válka. Rosenbaumův salon byl za protektorátu arizován – tedy předán do árijských rukou. Koupil ho důstojník německého wehrmachtu Hansulrich Pfenzing. Hlavní tým pracovníků salonu zůstal, což zaručilo kontinuitu práce i po válce.
Návrat do starých kolejí byl ale násilně přerušen znárodněním, salón byl začleněn do nově ustavených Módních závodů Praha, pak se stal součástí národního podniku Oděvní tvorby. V padesátých letech, kdy byla Oděvní tvorba zrušena, dostal závod nový název Styl. Ten v devadesátých letech zanikl.
Dnes se společnost Rosenbaum s.r.o. opět věnuje návrhům a výrobě dámské konfekce. Mají prodejny po celé republice, v našem kraji, jak jsem se dívala, v Ostravě a v Hlučíně.
zdroj: J. Škápíková, M. Šorelová, rosenbaum.cz, Wikipedie
S výrazem "ambra" jste se možná setkali při luštění křížovek. Svého času byl populární román Věčná ambra, ale to je něco jiného.
To, o čem je tento článek, má správný název "Ambra šedá". Je to voskovitá hmota, která vzniká v těle vorvaně. Možná budete překvapeni, jak je ceněná a svému nálezci může přinést opravdové bohatství.
Odborně vysvětleno, ambra šedá je voskovitá substance, která vzniká v trávicím traktu vorvaně. Ozubený kytovec váží v průměru 50 tun a denně spořádá potravu rovnající se třem procentům jeho hmotnosti. Protože do svého jídelníčku řadí kromě olihní a chobotnic také krakatice i různé druhy korýšů, je od přírody vybaven ochranným mechanismem.
Uvnitř těla velryby se vytvoří jakýsi sliz, který obalí tvrdé a ostré schránky zkonzumovaných živočichů a tak vnitřní orgány vorvaně zůstanou neporušené. Vzniklá hmota žaludek mořského obra ovšem dráždí, a tak musí po nějaké době z těla ven. Prostě přírodní proces. Než si vyvrhnuté ambry všimne člověk, nadnášejí ji vlny oceánu.
Vzácná surovina však musí ještě několik let schnout. Až poté ji odborníci rozemelou na prášek a následnou destilací promění v tekutinu. Ambra je ceněná také pro své fixační schopnosti, dodá vůni hloubku. V parfému ji však každý nesnese - někomu z ní může být dokonce fyzicky špatně. Je velmi živočišná a má velkou sílu. Ale záleží samozřejmě na ostatních ingrediencích, s nimiž se kombinuje.
Právě na pláži ji pak mohou objevit náhodní kolemjdoucí, kteří se během pár chvil promění v opravdové milionáře. Za necelý kilogram nevábně vonící hroudy připomínající obyčejný kámen inkasují klidně milion korun (podle kvality).
Na snímku šťastný nálezce. Pokud vás tedy ještě čeká dovolená, nezapomeňte být ve střehu – především u pobřeží Irska, Velké Británie nebo Thajska.
To zase tak nedostupná místa nejsou. Třeba do Thajska jezdí dost Čechů na dovolenou. Spousta Thajců se živí rybolovem, no proč ne, když mají přístup k moři.
Jeden z rybářů tam našel poklad. Každý si pod tím slovem představujeme něco jiného, ale pan Naris Suwannasang nalezl hroudu ambry, ale ta byla!!
Úlovek vážil neuvěřitelných 100 kilogramů. Řeknete si, no a co, vorvaň je obrovský, tak musí mít i nadměrný výměšek. Jenže tento nález přinesl i komplikace. Hned se vyrojilo pár zájemců o koupi a jeden rybáři nabídl 960 tisíc thajských bahtů za kilogram, což je v přepočtu zhruba 700 tisíc korun. Když si to spočítáte na váhu 100 kilogramového nálezu, je to pěkná sumička, navíc pro rybáře, který žije ve skromných podmínkách. Na tuto chvíli čekal celých 60 let svého života.
Jak to probíhalo? Rybář u pobřeží viděl něco, co připomínalo kámen, jenže zkušený rybář hned věděl, že to je ambra. A teď rychle, protože kdo zaváhá .... nemá ambru. Rychle svolal své bratrance, aby mu pomohli náklad dopravit domů. Tam nález zkoumali.
Každý znalec ví, že čerstvá ambra hrozně páchne, ale co čekat, když je to výměšek vorvaně? To nemůže vonět. A mít stokilovou ambru, to musí být odér. Jenže pozor. Zápach ambry postupně slábne a mění se v příjemné zemité aroma, jak říkají znalci. Proto je tahle hmota využívaná při výrobě parfémů. S tím kdysi přišli Arabové a takový parfém není zrovna levný. I když se dnes používají syntetické materiály, stále je o ambru velký zájem, není nad pravou surovinu. A za takovou jsou mnozí výrobci ochotni velmi štědře zaplatit. A v to pan Naris Suwannasang právě doufá.
Zároveň se i trochu bojí, protože se toho chopí znalci a jde o to, jak bude kvalita ambry ohodnocena. Pokud to bude jak se říká 1. jakost, nálezci by mohlo kápnout až 700 000 Kč v přepočtu. A to celé x 100! Pro rybáře, který si vydělá zhruba 15 tisíc Kč měsíčně, je to nepředstavitelné jmění.
Nálezce má obavu, aby nenaletěl. Hledá spolehlivého odborníka, který by určil férovou cenu. Jenže to může chvíli trvat a rybář se bojí, že mezitím mu ten výměšek někdo ukrade, proto zapojil i policii.
Jak je vidět, ani s výměškem to není jednoduché. Najdete ambru a zrovna lehké spaní nemáte. Přejme panu rybáři, aby nakonec byl v balíku.
Zdroj: idnes, Pro ženy, T. A. Skoupý
Když mi kamarádka před pár lety tuto píseň pustila, vůbec jsem ji neznala. Nevím, jestli se nehrála v rádiu nebo televizi, ale jedno vím jistě. Vaškovi vždy slušely takové písně - nádherný a velmi smutný příběh, říká se tomu balada.
Příběh žokeje a Perly... Znáte?
Zdroj: YouTube, internet
Navigační systém pro pěší turistiku patří u nás k nejpropracovanějším a nejrozsáhlejším. Možná je to dáno rozlohou naší republiky a pak její polohou v mírném pásmu.
Tak jako se řidiči orientují a jsou vedeni dopravními značkami, výhodou turistických značek je použití více barev pro označení tras. Obvyklý systém ve světě prý totiž využívá jen jedné barvy a logicky při křížení cest může dojít ke zmatkům. Čeští plánovači při zakreslování nové cesty používají jako první kritérium barevnou jednoznačnost.
Turistické značení vznikalo v Evropě v 19. století. V našem kraji máme nejblíže Beskydy a tady je známá Pohorská jednota Radhošť, která vyznačila první trasy v r. 1884. V Čechách Klub českých turistů zahájil značkování v roce 1889. Masový rozmach značení přichází po vzniku Československa během samostatné republiky, kdy délka tras dosahuje i se Slovenskem 40 000 km.
Pro zajímavost - nejstarší turistická trasa vedla ze Štěchovic u Prahy na legendární Svatojánské proudy. Trasa je už dnes bohužel zatopená Štěchovickou přehradou, takže je možné projít jen úvodní kilometry.Od roku 1954 získal monopol na značení ČSTV, postupně byla síť značených cest obnovena a rozšiřována a systém doplněn ještě směrovkami a nástěnnými mapami. Nevím jak vy, ale my tyto mapy v terénu hodně využíváme.
V roce 1990 přešla značkařská činnost v Česku na obnovený Klub českých turistů. Od roku 1997 je prováděno obdobné značení i pro lyžaře a cyklisty. Značení provádějí již od počátků bezplatně dobrovolníci – značkaři. Těchto lidí si vážím a obdivuji je.
Některé naučné stezky zřizují a udržují organizace ochrany přírody.
Turistická značka je symbol
nebo tabulka, jejímž účelem je poskytnout turistům informaci o směru
cesty, případně též o vzdálenostech, podmínkách průchodnosti, popisech
míst atd. Turistické značení je soustava turistických značek. Aby značky sloužily, měli bychom v nich "umět číst".
Podle účelu můžeme turistické značky a značení rozdělit na:
Existují i turistické mapy, dříve velmi rozšířené.
Pásová značka
---------------
Pro odbočení se tento základní tvar doplní šipkou jednotného provedení. Vede-li více značených tras společně, jsou značeny sloučenou značkou v přesně určeném pořadí barev.
Šipka, ukazuje směr trasy
Vícebarevná značka
---------------
Pro místní trasy a okruhy existuje speciální místní značení (úhlopříčně rozdělené čtverce, v nichž jeden trojúhelník je bílý a druhý má jednu ze čtyř barev) a lázeňské značení, které kombinuje dvě významové barvy, které souvisejí s délkou a převýšením okruhu.
Místní značka
---------------
Nejčastější pásové značení končí (tzv. koncová značka) nikoliv obdélníkem, ale bíle ohraničeným čtvercem.
Koncová značka
---------------
Značené jsou i odbočky k pramenům (čtvercové s piktogramem studánky), hradům (čtvercová s piktogramem hradů, která vypadá jako písmeno L) či vrcholu (čtvercová s piktogramem trojúhelníku mířícího špičkou nahoru jako hora). Ty nebývají delší než 1 km.
Odbočka k vrcholu či vyhlídce
Odbočka ke zřícenině hradu nebo jinému objektu
Odbočka k pramenu nebo studánce
Odbočka k jinému zajímavému objektu
---------------
Zvláštním typem turistického značení jsou naučné stezky, které vyznačují samostatně nebo ve spolupráci s KČT organizace ochránců přírody či obce, města i jiné organizace. Podle metodiky KČT bývá naučná stezka značena bílým čtvercem se šikmým zeleným pruhem. Naučné stezky zřizované jinými subjekty však jsou mnohdy značeny jinými způsoby. Naučné stezky jsou vybaveny i stojany s informacemi o přírodních zajímavostech v okolí. Značené cesty jsou vyznačovány v turistických mapách, někdy i v jiných typech map. Jsou chráněny přestupkovým zákonem.
Značení naučné stezky
---------------
Turistická tabulka
Turistická směrovka
Vytvořená síť pěších značených tras je přitom svoji hustotou, kvalitou a také tím, že pokrývá beze zbytku celé území republiky, hodnocena jako nejlepší v Evropě 👍👍👍.
Víte například, že ideální doporučená vzdálenost pro rozestup mezi značkami je 250 metrů? Nebo, že odbočka je vždy vyznačena dvěma samostatnými značkami, směrovací a potvrzovací?
Na systému je obdivuhodné, že se jedná o
občanskou aktivitu a značkaři byli vždy dobrovolníci. Jejich počet v
dnešní době přesahuje tisícovku a ročně stráví v terénu okolo 60 000
hodin. O Klubu českých turistů je video:
Turistické značky usnadňují navigaci během výletů, zároveň však jejich barva poskytuje základní informaci o náročnosti dané trasy.
Červená barva je vždycky výrazná, upozorňující na nějaké riziko. Typické je to u dopravních značek. Ty turistické červenou barvou upozorňují jak na délku trasy (kterou si ovšem každý může přizpůsobit vlastním potřebám), tak na náročnost, tedy terén a převýšení. Červeně jsou značeny dálkové nebo hřebenové trasy, přičemž ty dálkové mohou být o délce až několika tisíc kilometrů.
(Trasa z německého Eisenachu jdoucí přes Česko a Slovensko do maďarské Budapešti měří 938 km a značená Svatojakubská cesta z Prahy do španělského Santiaga de Compostela má podle značky v pražské Zbraslavi 3 030 km. Ovšem v tomto případě se zdaleka nejde jen po červené.)
I když se výše píše, že červené trasy jsou nejnáročnější, vždycky je dobré podívat se do mapy na sled vrstevnic. Můžete tak například zjistit, že poměrně příkrá trasa ze Špindlerova Mlýna směrem na Sněžku vede po modré a teprve poslední, relativně krátký úsek je značen červeně. Modře značené jsou obecně významnější trasy.
Zelená
Pokud chcete lépe poznat konkrétní oblast, vyplatí se držet se zelené, neboť to jsou místní trasy. Většinou nejsou ani příliš dlouhé, ani příliš náročné. Ovšem pokud vedou horami, je potřeba být obezřetný.
Žlutě značené jsou krátké trasy, spojky nebo zkratky, ale i ty jsou terénem vedené tak, aby se pokud možno vyhýbaly frekventovaným silnicím a nabídly poutníkovi zajímavé objekty či výhledy. I zde je ovšem potřeba být ve střehu. Kubátova cesta z Velké Úpy na Sněžku, tedy na vrchol Česka, je kupříkladu žlutá.
Spoléhat jen na barvy je poněkud ošidné. Vždycky je dobré mít po ruce mapu, ať už v některé z aplikací, nebo papírovou klasiku. Výhoda papírové mapy je, že v ní nikdy nedojdou baterky, nevýhoda, že se nedá zvětšit a je potřeba se alespoň trochu orientovat.
Patří legendy také k dějinám? Lze brát báje, pověsti, mýty za stejně hodnotnou a platnou minci jako historii kronikářsky a ještě dalšími písemnými prameny ověřenou? Jaké je jejich místo v minulosti národa? Je to – dejme tomu – folklór? Anebo se za všemi těmi ději a jmény ze starých pověstí českých skrývají skutečné události, konkrétní lidé? Nevíme.
Pro tu dlouhou dobu od konce Sámovy říše, tedy asi od roku 659, do první zmínky o prvním historickém českém knížeti Bořivojovi v r. 884, což je víc než dvě století, pro tu dlouhou dobu máme k dispozici tři čtyři útržkovitá a navzájem izolovaná data. A to je hrozně málo... A kde je málo faktů, tam se daří – legendám...
Stalo se to zhruba v místech dnešního areálu České televize v Praze. Ano, na Kavčích horách. Tehdy se jim ovšem neříkalo Kavčí, ale Kačí (rozumějte Kachní), a nikoli hory, ale hora. Jedna. Kačí. Abychom byli přesní, tak Kačí hora je vrch mezi někdejší cementárnou v Podolí na polovině vzdálenosti mezi Vyšehradem a Branickou skálou. On ten příběh vlastně nezačíná na Kavčích horách ani Kačí hoře, nýbrž v sousedství, na Vyšehradě. V sídle nejmladší ze tří Krokových dcer, kněžny Libuše.
„Sem jednou zavedla Libuše svou sestru Kazi, jež přijela na kročitém koni z Kazína ji navštívit,“ reprodukuje onu sesterskou stáž Alois Jirásek, k čemuž lze dodat pouze jedinou věc, totiž že kročitý kůň je ten, který dělá velké kroky. „Zahrada, trávník a stezky spočívaly již ve stínu, jen vrcholky stromů, hradba mocných trámů a vysoké sruby v pozadí kolem byly zality záplavou posledního světla...“
Přerušme však epické
líčení Jiráskovo a vstupme rovnou do děje: „Klid a ticho té chvíle
zahlaholil od brány náhlý ryk. Křik mužských hrdel se blíží jako náhlá
bouře. Ze směsi hlasů pronikal výskot, v tom někdo na roh zatroubil.
Znamení vítězství hučelo z rohu a neslo se širým hradem s radostným
pokřikem. Po nádvoří kráčel v hlučném průvodu vysoký mladý muž statného
těla, s rukama do týlu vztaženýma, jak nesl nějaké břímě. S úžasem
hleděly kněžny na něj i na jeho břímě: na divokého, živého kance,
kterého drže za hrotité boltce, nesl na zádech břichem vzhůru. Muž ten
však kráčel pevně a jistě, nohy se mu netřásly, aniž krok mu vázl. Smělý
lovec, jenž byl Bivoj, Sudivojův syn, stanul u schodů, jež vedly k
veliké síni. ‚Tu nesu to zle škodné zvíře, divého kance z Kavčí hory.
At' zhyne před tvýma očima, chceš-li. Sám se postavím proti němu, ját'
ho lapil, ať ho také zabiju. Vy sevřete kolo; kdyby chtěl prorazit. A
položte mně k nohám oštěp.’“
Představte si tuto situaci ve filmovém scénáři: Napětí. Strach. Mohutné svalstvo Bivojovo. Detail na bílé kančí tesáky a na jeho očka podlitá krví. Zástup kolem. Oštěp. A opět Bivoj. "Ten, přehlédnuv kolo, upřel naposled jiskrný zrak na kněžny výše stojící, (ano, na Libuši s Tetou jsme v tom filmu trochu pozapomněli, takže celkový záběr na ty dvě) na Libuši, a zvláště pak – na její sestru. Ta vzrušena hleděla na statného muže (detail: Kazi hledí vzrušeně na Bivoje), kterého poprvé spatřila v háji u Jezerky a na nějž tak často vzpomínala.
(O Jezerce, která svého času proslula rovněž jako televizní studio a nyní slouží coby divadelní scéna, ve Starých pověstech už zmínka byla, ale že se Kazi s Bivojem vlastně už znali, tak to zjišťujeme jako novinku.) Ted' Kazi těšilo toto mužství, jeho síla, udatenství, než přece se jí srdce pohnulo strachem a oči bezděky zamrkaly, jak Bivoj se rozkročiv (následující scéna doporučuje scénář natáčet zpomaleně, aby mohla být jaksepatří vychutnána), mrštil kancem vší silou přes hlavu před se, že až země zaduněla od tohoto pádu. (Detailní záběr: mocné Bivojovy ruce svírající oštěp.) Starý, silný sekáč (vzhledem k tomu, že sekáč znamená v mysliveckém slangu tří až čtyřleté prase, je údaj "starý" poněkud zavádějící.) na okamžik ležel na zemi roztažen jakoby bez sebe, ale již se mu břicho pohnulo, hřeben ze štětin na hřbetě se mu zježil, bělmo očí se zablýskalo. Vymrštil se vráz ze země a hnal se jako šipka, nehledě vpravo ni vlevo, s rozevřenou tlamou, v níž se ostré tesáky bělaly, přímo na Bivoje, zuřivostí slepý.
(Přichází vrcholná scéna:) Vše kolem jako pěna ztichlo (takovému momentu se říká stop-time), ale již vykřikl kdekdo z mužských i hradských žen a dívek. Muži křičeli a zbraní mávali, jak sekáč naběhl na Bivojův oštěp. Proud krve vytryskl z tlamy zvířete; vzepjalo se, naposled , a jako skoseno skácelo se na zem krev se z něho valila a zalévala půdu kolem."
Mikoláš Aleš - Bivoj
Kosmas žádného Bivoje nezná. Natož aby ho dával jakkoli dohromady s Kazi. Jejich známost zorganizoval náš starý známý, kronikář Václav Hájek z Libočan. Ano, on byl první, kdo tento lidový příběh přenesl do roku 716. Rok předtím se prý Libuše ujala vlády. Tedy podle Hájka, a ten si s historickou pravdou, jak víme, hlavu nelámal.
„Muž jeden velmi silný z rodu Strošova, jménem Bivoj, syn Sudivojův,“ ano, teď už víme, odkud bral Alois Jirásek informace pro Bivojův příběh, „aby sobě kratochvíli učinil, na Kačí horu šel a tu svini divokú za uši lapil a vzal ji na se, na Libín hrad ji přinesl. To Libuše vidúc se velmi divila, a vzavši zlatou přípasku, jemu jako hrdinovi a rytíři ji dala, a sestra Káša, kteráž toho času z Kašína na Libín přijela, téhož Bivoje sobě pro jeho mužství za manžela pojala.“ Ovšem pozor, bohatýrský příběh podobného druhu v české literatuře už koloval. V jakési dvorní, šlechtické verzi jej vypravuje Dalimil:
V českém vojsku sloužil v ony dny
jinoch smělý, jinoch způsobný.
(V ony dny to znamená za vlády knížete Vladislava.)
Dětříšek Buškovic, hezký hoch,
jemuž též říkali Tuří roh.
Že za uši kdysi kance chyt',
zdobil kančí rypák jeho štít.
Faktická
připomínka: kančí hlavu měl ve znaku skutečně český rod Buziců. Znal
Václav Hájek z Libočan tento Dalimilův příběh? Určitě. Takže se jím
nechal – inspirovat. Kdoví. Třeba se chtěl zalíbit, pan Hájek.
Potomkům onoho Dětříška. A tak mohl přenést vyprávění o odchytu svině,
připisované kronikářem Dalimilem Dětříškovi, do doby zhruba o čtyři sta
let starší.
Václav Hájek vydal svoji Kroniku českou v roce 1541. O
padesát let později spatřilo světlo světa Zrcadlo Čech a Moravy od
autora Bartoloměje Paprockého z Hlohol.
Pan Bartoloměj, ač rodem Polák, přilnul ke své nové, české vlasti natolik, že o ní začal psát. A co víc, psal o ní česky. Pochopitelně že mu nemohl uniknout jeden z proslulých českých erbů – sviní hlava. Vydal se po jeho stopách, a výsledky jeho pátrání byly vskutku objevné: „Muž jeden velmi silný, jménem Bivoj, syn Sudivojův, vyšel na Kačí horu, aby sobě kratochvíli učinil, a potkal tam svini divokou, uchopil ji za uši a na hřbet svůj ji vložil a zanesl na hrad zvaný Libín.“
Ano, velmi originální. Včetně některých obratů: „aby sobě kratochvíli učinil, na Kačí horu šel“ – opsáno od Hájka. Ale nechceme panu Poprockému křivdit, on totiž dokázal být i původní. Informuje například, že "Bivoj nebyl z rodu prostého, nýbrž pocházel z kmene těch hrabat, kteří s Čechem a Lechem do té krajiny přišli." To jsme si oddechli. Představte si, kdyby si Kazi vzala prostého, neurozeného nehraběte Bivoje, muže z lidu!...
„Porodila mu syna Rodislava, kterému již za věku vzrostlého někteří říkali Sviní hlava, protože jeho otec tu divokou svini živou na hřbetu přinesl. Na památku toho a na věčnou pochvalu síly otce svého nosil Rodislav s povolením Libušiným sviňskou hlavu.“ A podobně jako kronikář Hájek i pan Paprocký se snaží vyjít vstříc svým šlechtickým zákazníkům. Ona taková služba asi nebyla zdarma: „Když potom zbohatl v té krajině kašínské, dožádal se na knížeti svém Přemyslovi, aby mu dopustil postaviti hrad v krajině půlnoční, ve kterém by se mohl před nepřáteli české země brániti. K čemuž mu bylo povolení dáno a on na jedné hoře dům kamenný vystavěti rozkázal a dal mu podle svého jména jméno Rodov, jenž byl potom nazýván Ronov.“
Ronovští měli pradědečka přímo z družiny praotce Čecha. Taková pověst mohla jejich erb jenom vyleštit...
První Kaše, druhá Tetka -
a o třetí Libuši,
zvlášť se zmínit přísluší.
(Ano, s Libuší si smluvíme extra schůzku. Hned příště.)
Kaše na Kašíně byla,
Tetka na Tetíně žila -
- stop ! „Tetka na Tetíně.“ Zatímco Kazín či Kašín kněžny Kazi, potažmo Káši nikdy nalezen nebyl, Tetín existuje. Dodnes. Na dohled od Berouna. Na Tetíně skutečně bylo dávné, ještě předslovanské sídliště. Jakže to napsal starý pan Kosmas? „Ctihodná byla i Thetka, co do věku byla však druhá, žena to jemného citu, a bez muže svobodně žila.“ Takže Tetka... Teta – byla svobodná. Ale nejen to. „Navedla hloupý a nerozumný lid (Kosmas nezapře svoje hledisko – byl přece křesťanský kněz), aby se klaněl vílám, jež vládnou horami, lesy a stromy (Kosmas je i vyjmenovává), Oreády, Dryády a Amadryády. (Aby se jim klaněl a ctil je.) Zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům; a tak dosud mnozí vesničané jsou jako pohané.“
Ještě jednou: "Mnozí vesničané jsou jako pohané." Pro křesťany znamenal tento pojem "pohan" poněkud uštěpačné označení těch, kdož věřili v modly. Tedy nikoli v jednoho, nýbrž v mnohé bohy. Jenomže, bylo například židovství (mimochodem také jednobožské), anebo mohamedánství vyznávající Alláha, jediného boha, bylo to pohanství? V pravém slova smyslu ne. Z čeho vzniklo české slovo "pohan"? Z latiny. Paganus rovná se latinsky "venkovan".
Křesťanství fungovalo zpočátku jako typické náboženství antických měst. Mezi pagany (venkovany) se šířilo pomalu a s výrazným časovým zpožděním. Zprávy o našich slovanských pohanech a jejich bozích nemáme prakticky žádné. To, co zbylo, tak to jsou informace značně zkreslené. Psali je lidé se záští vůči modloslužebníkům a jinověrcům. A nejsou ani od nás, ale z povodí Labe a od břehů Baltů (prakticky celé východní Německo tehdy ovládali slovanští Obodrité a Veleti). Až roku 1168 dobyl dánský král Waldemar poslední a nejzatvrzelejší výspu slovanských pohanů, svatyni Arkonu na ostrově Rujaně. Právě z těch časů pocházejí písemná svědectví o modloslužbě: Na strmém skalním výběžku v severním cípu Rujany stávala dřevěná svatyně s třímetrovou modlou boha všech slovanských bohů – Svantovíta. Do pohanského chrámu směl vstoupit jenom velekněz, a to jen se zatajeným dechem... pro každé nadechnutí musel z chrámu vybíhat.
I Svantovítovi byly přinášeny oběti – víno a medové koláče. Ale také lidské životy. Za věštbami sem přicházela poselstva ze všech slovanských zemí, protože Svantovítova proroctví a orákula se přijímala jako zaručená. Ke své ochraně měl Svantovít tři sta ozbrojených jezdců. A patřil mu i posvátný bělouš, na něm jezdíval bůh prostřednictvím svého velekněze. Kůň ostatně zastával důležitou roli při věštění: rozhodoval prý o zdaru válečných tažení tím, že buď levou nohou – to bylo vítězství! – nebo nohou pravou – pozor, porážka! –, překračoval kruh kopí před chrámem.
V Arkoně, starém slovanském hradisku (jeho valy jsou dodnes vidět) se pochopitelně konaly archeologické průzkumy. Roku 1921 tam Němec Schuchhardt objevil zbytky Svantovítova chrámu. Totiž – dlouho se věřilo, že jde o chrám, ale nové výzkumy v roce 1970 odhalily, že šlo ve skutečnosti o zbytky vnitřních hradeb. Chrám musel stát jinde, možná v místech, kde se dnes převalují mořské vlny.
Retra. Ano, ještě o jednom posvátném a proslulém místě pohanských Slovanských se musíme zmínit; pravda, nikoli u nás, ale zase v Německu. Tedy možná v Německu. Retru nikdo doposud nenalezl, i když ji usilovně hledali. Například u jezera Tollensee v Meklenbursku. (Tollensee... to jméno dostalo jezero podle slovanského kmene Dolenců...) Údajně ji měli vyvrátit někdy v 11. nebo ve 12. století. Uprostřed překrásného háje stál chrám a v něm vládl na způsob Svantovíta z Rujany bůh Svarožic, syn slunečního boha Svaroga. Odtud, z Retry, pocházejí i zprávy o dalším ze slovanských bohů, Radegastovi. Jeho socha zdobí dodnes beskydskou horu Radhošť. Původně betonový, nyní kamenný Radegast tam shlíží do moravských údolí, aniž kdy byl jejich božským vládcem...
Socha pohanského boha Slovanů Radegasta – boha slunce, hojnosti a úrody stojící na hřebenu Radhoště. Autorem sochy je frenštátský rodák, akademický sochař Albín Polášek. Současná socha je vyrobena z vápenické žuly, je vysoká 320 cm a váží 3,38 tuny.
"Náboženství staroslověnské zakládalo se na zasvěcení sil přírodních. Věřilo se v jednoho nejvyššího boha, stvořitele světa, působce světla i blesku. Mezi jmény, kterými, jak se zdá, rozliční kmenové rozličně ho vzývali. Perun byl nejslavnější. Vzýváni byli i rozliční duchové čili diásové, mužští i ženští, dobří i zlí – ti poslední sluli zvláštním jménem běsi. Tento původní způsob slovanského náboženství se postupem věků měnil, když Slované u sebe dopřáli místa i cizím. Aspoň zdá se, že Prija neboli Lada a Živa podle řeckého, Tur neboli Svantovít podle germánského smyslu představováni a vzýváni byli." Tolik František Palacký.
V božstvu není jasno
Jaké bohy měli naši pohanští předkové? Opravdu se klaněli Svantovítovi, Svarožicovi, Radegastovi, Perunovi, Moraně, Černobohům a Bělobohům? Ano nebo ne? 19. století zabydlelo v naší vědecké literatuře české pohanské nebe nadpřirozenými bytostmi od obzoru k obzoru. František Palacký uvádí o modloslužbách pozoruhodné podrobnosti, Mikoláš Aleš je dovedl věrně namalovat, v knihovnách a v muzeích se dochovaly písemné i hmotné doklady o formách pohanských obřadů – sochy bůžků, zprávy o existenci desítek božstev. Všechno bylo tenkrát důvěryhodné, skoro jisté a téměř jasné.
Výrazně pomohl opět pan Hanka. Sám jich objevil tolik, že se až tajil dech. A ještě další pohanští bůžkové a bohové se v našem domácí prostředí ocitli díky zvláštnímu "myšlenkovému importu" – byli sem dovezeni z jiných slovanských krajin, od Pobaltských a Polabských Slovanů, případně z Kyjevské Rusi. Tato podivná akce se odehrála dávno poté, co se skutečné modly pohanů z Čech a Moravy rozprchly do neznáma, co zmizely v bezejmennosti a zapomnění. Co s tím vyprázdněným nebem? Co se světem zbaveným těchto bytostí? To všechno přímo volalo po oživení.
Buditelé, fantastové, vlastenci a snílci k nám postupně přemístili modly z Rujany, z Meklenburska, z Litvy a Lotyšska, sáhli po bůžcích od Dněpru i od Labe – s ospravedlněním, že náboženské představy Slovanů měly nejenom společné kořeny (což mohla být a asi i byla pravda), ale také totožné nebo příbuzné projevy (což už tak samozřejmé není). Ono je to dokonce velmi málo pravděpodobné. Takže ti domácí Radegastové a Morany a Svantovítové a Perunové – jako bozi jsou fakticky přivandrovalí. Je to jakési božské příbuzenstvo, strýcové a tetičky odjinud, jsou to bytosti, které se zpožděním řady staletí dodatečně oživily nebeskou klenbu nad českou krajinou minulosti. Suplují bohy, po kterých nezbyla ani památka. Ti se vytratili dřív, než nějaký písma znalý křesťan mohl aspoň zapsat jejich jména...
„Tetka vystavěla a svým jménem nazvala hrad Tetín... Polohou byl velmi pevný, na vrcholu strmé skály u řeky Mže.“ Kromě toho, že zůstala svobodná, ji Kosmas obdařil ještě jedním štěstím, na rozdíl od její starší sestry: hradem. Tetín v protikladu k nešťastnému Kazínu nikdy nevyvolal spory o lokalizaci. Zbývá jenom vyřešit drobnost: Jaký je jeho vztah ke Kosmově Tetce? Je tu především shoda jmen. Tetka – Tetín. Jenomže otázkou je, jestli jméno "Tetín" skutečně vzniklo z osobního jména Teta (mimochodem, to je nejspíš jméno mužské; podobně jako "Radotín" byl odvozen od "Radoty"), nebo jestli to není snad náhodou naopak. Jestli si Kosmas nevyfabuloval kněžnu Tetku od Tetína a Libuši od Libušína. Oba, Tetín i Libušín v jeho době existovaly, Kosmas je určitě znal. Takže jméno Tetín není žádným důkazem existence Tetky. Jak je to ale s jeho stářím?
Mohlo by spadat alespoň do doby někdy kolem roku 800, ve kterém by bylo nutno Tetku (když předpokládáme její historickou existenci) hledat? Archeologové minulých dob tenhle problém neměli – brali Kosmovu pověst jako prokázaný fakt. Pro autory populárních časopiseckých článků vlastivědného charakteru (velice oblíbených v minulém století) nebylo ani problémem shrnout pod pojem "posvátného Tetína" všechny památky různých starších dob, co se jich tu během věku nashromáždilo. Tak kupříkladu náš starý známý amatérský archeolog páter Václav Krolmus považoval zříceninu hrádku z pokročilého středověku, „za hrad Tetky čarodějné a knězů pohanských“.
Otcem této víry mohl být i sám Josef Dobrovský. Alespoň jeho žák, mladý hrabě Černín si zapsal v červenci 1828 do deníku, že „Dobrovský na cestě z Prahy do Chudenic objevil možná nejstarší zříceninu v Čechách, když na Tetíně našel ještě zbytky staré věže, o které nikdo nevěděl.“
Tetín věcně prozkoumal až otec naší archeologie profesor Vocel. Jednoznačně odlišil středověký hrad od slovanského hradiska a rozpoznal jeho opevnění – to byl mohutný val, který se zčásti uchoval přímo na návsi obce Tetína. Kdyby si však pan profesor Vocel prohlédl celý Tetín podrobně, přišel by na to, že ten val je jenom val vnitřní, oddělující hlavní hradisko od rozsáhlého předhradí. Trochu ho omlouvá ohradní zeď zahrady statkáře Vojáčka, která stála na valu a znemožňovala rozhled. Poznal to až Vojáčkův synovec Jan Axamit (ano, ten, který se domníval, že objevil Kazín).
Jenomže to, co stačil vykopat na Tetíně v nerovném zápase s postupujícím lomem, patří do mladší doby kamenné. Je nám líto. Pokud jde o slovanské hradisko, které vešlo do historie v souvislosti s vraždou přemyslovské kněžny, svaté Ludmily, tak to leželo v prostoru, kde se dnes nacházejí kostely. Z vnitřního hradu i předhradí jsou známy četné nálezy hrobů, ještě víc památek však zaniklo beze stop. Tetínské hradisko vzniklo někdy v 9. století, doloženo je ve století desátém, kněžna Ludmila na něm byla zavražděna roku 921.
V době Kosmově (to máme století dvanácté) už dávno ztratilo svůj význam a upadalo do zapomenutí, jeho funkci převzal středověký hrad. Tedy ani časově nesouhlasí hradisko s pověstí o Tetce. Tetka byla nejspíš – stejně jako její sestra Kazi – postavou fiktivní, literární. Ve skutečnosti byly dcerami Kosmovými. V duchovním smyslu, samozřejmě. A jestli je v jejich charakteristice zachycen nějaký tenký pramének tradice, nelze jej už dnes rozpoznat. Opakujeme ještě jednou: Je nám to líto.
„Třetí, věkem nejmladší, ale moudrostí nejstarší, nazývala se Libuše.“ Benjamínka mezi Krokovými dcerami poznáváme jako moudrou, cudnou, krásnou a ušlechtilou dívku. I ji vybavil Kosmas hradem. „Vystavěla hrad tehdy nejmocnější u lesa, jenž se táhne ke vsi Ztibečné, a podle svého jména jej nazvala Libušín.“ „Hradů kněžny Libuše“ se u vyskytuje hned několik. Samozřejmě podle pověstí. Tak například příběh z okolí Lysé nad Labem uvádí, že hrad Mydlovary založila kněžna Libuše, ráda tu prý přebývala. U hradu měla báječnou zahradu. Tomu místu se říkávalo mezi lidem Libušina zahrádka. Tam s oblibou sedávala a soudila. Na Poděbradsku se vyprávělo, že Libuše mívala palác na hoře Oškobrhu, odkud vedl kožený most na Libici.
Mimochodem, kolik jenom obcí v Čechách odvozovalo původ svého pojmenování od naší bájné pramáti, která se v příslušné obci měla zdržovat: nejenom Libice, ale taky Libuš, a Libiš a Libuševes, Liběhrad a Libín. Kdejaké místo, které začíná tvarem "Lib-". Ono sice existuje úsloví, které říká, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, ale k čemu by to vedlo, kdybychom se v duchu pověstí chtěli dopátrat, kde Libuše skutečně žila? Skutečný Libušín však doopravdy existoval. Bylo to hradiště nedaleko Kladna, vypínalo se na dobře opevněném skalnatém srázu a původně střežilo kmenovou hranici Čechů proti Lučanům. Jak potvrdily nedávné archeologické výzkumy, tuto úlohu plnil Libušín asi od konce 9. století do 11. století. Našly se tu i střepy keramiky pražského typu a také zbytek hliněného kotouče s vypíchaným symbolem slunce, což znamená, že tu existovalo osídlení už někdy v 6. nebo 7. století.
Asi dávno před zbudováním hradiště bylo na Libušíně pohanské kultovní místo starých Slovanů. A kromě existence Libušína ještě jedna významná informace: Po smrti Kroka vládla jeho nejmladší dcera z Libušína. Odtud věštila slávu Praze, odtud poslala do Stadic pro Přemysla Oráče. Podle Kosmy byl právě on dějištěm oněch závažných a nesmrtelných událostí z bájné české minulosti. Libušín – a ne Vyšehrad.
Ale to už vplouváme do dalšího pokračování Toulek českou minulostí. Čekají nás v něm osoby a děj notoricky známé, leč o nic méně v historii doložené než další fakta ze Starých pověstí českých. Sejdeme se u kolébky přemyslovského příběhu.
Psát na téma film může být pro někoho jistě velmi lákavé. Jsou znalci filmů, kteří už napřed sdělují ostatním, co bude následovat a dovedou s předstihem citovat známé filmové hlášky. Jedním z prvních, které jsem poznala, byl manžel mé kamarádky. Kolikrát jsem zírala, kolik filmů musel vidět a za jedno zhlédnutí to jistě nebylo. Ať to byla komedie, americký film nebo česká pohádka, vždy exceloval. Někdy mě tím překvapí i můj přítel, který zná naše pohádky stejně jako americké filmy. Naposledy jsem to mohla sledovat v "Šíleně smutné princezně", kterou jsme neviděli řadu let. Prostě každý má paměť na něco. Tady nemohu konkurovat, ale možná chlapi na to mají "buňky". Osloví mě herci, nejvíce z našeho - českého prostředí. To je nám blízké.
Jako dítě jsem vnímala i první dětské herce. Maminka si uchovávala malou dětskou brožku ve tvaru červeného srdíčka, ve kterém se otvírala dvířka s miniklíčkem a pod dvířky byla ukryta malá fotka kudrnaté holčičky. Byla to americká herečka Shirley Temple - slyšeli jste o ní? (Shirley Jane Temple-Blacková (23. dubna 1928 Santa Monica – 10. února 2014 Woodside - byla americká filmová herečka, diplomatka a politička). Já jsem o ní slyšela poprvé od maminky, která v dětství byla na několika filmech s ní a pak asi dostala tuto "brožku" na dětský kabátek. Přešla léta, z malé "Širlejky", jak se jí tady říkalo, se stala dospělá žena a jak to bývá, ne vždy dětský herec pak pokračuje dál. Jenže osud tomu přál, že se paní Shirley Temple - Black dostala opět do země, kde ji lidé jako dětskou hvězdu milovali. Po revoluci, možná na popud Václava Havla, se nyní už paní Blacková stala velvyslankyní USA v naší zemi.
A naše brožka? Tu jsem nakonec dala do oblastního muzea, tam určitě najde lepší uplatnění než u mne v šuplíku.
Když se řekne dětský herec, každá generace si představí někoho jiného. Já si vždy vybavím Tomáše Holého, i když v mé představě je i díl smutku. Ani herec neví, jaký osud a čas je mu vyměřen a u Tomáše Holého to bylo období dost krátké. Přesto se dokázal zviditelnit díky příležitostem a zapsat se do srdcí diváků. Vůbec se nedivím, že v období vánočních svátků se téměř každoročně dávají filmy s Tomášem Holým. Jsou z našeho prostředí a tím naší české nátuře blízké. Muselo být náročné i natáčení, když si představím, že režisér má určitou vizi a dětský herec mu ji může poněkud pozměnit. Jak jsem se dočetla, u Tomáše Holého se to stávalo a možná i proto i po těch letech, se nám filmy s ním líbí a i když jeho život vyhasl velmi, velmi předčasně - v pouhých 21 letech při nehodě v Kytlici. To paní Shirley mohla být teoreticky jeho babička.
Na přelomu 70. a 80. let natočil režisér Václav Gajer tři filmy – Pod Jezevčí skálou, Na Pytlácké stezce a Za trnkovým keřem. Možná jste je viděli, ty příběhy na sebe navazují. Dnes se film natočí a pak podle úspěchu u diváků následuje dvojka, ale nikdy nevstoupíš do téže řeky a úspěch u diváků není zaručen. Režisér Gajer tehdy nazval každý film jinak a dobře udělal! Příběhy vyprávějí o klukovi Vaškovi, kterého ztvárňuje Tomáš Holý, který tráví léto na Šumavě u dědy, hajného Straky (hraje Gustáv Valach). Šumava je mi blízká, proto jsem si vybrala tyto filmy.
Příběhy ve filmech jsou vlastně jednoduché, zároveň však nepředvídatelné. To vše je zasazeno do krásného prostředí šumavské přírody a života v ní - něco jako teď v Policii Modrava. Dědeček Straka tady říká vnukovi Vaškovi: „Tys moje naděje a radost.“ Tato slova vystihovala poměry v rodině. Se synem se pan Straka rozešel kdysi ve zlém, přál si totiž, aby i jeho syn byl jednou hajným. Straka ve filmu říká: „Kam to dotáhl? Dovedu si představit, jaký mu narostl pupek na tom úřadě.“ Vztah hajného Straky se vyvíjí, po úvodní odtažitosti k vnukovi začal pozorovat Vaškův zájem o přírodu a to obyvatel Šumavy nejen pozná, ale i ocení. Tomáš Holý to dovedl hezky vyjádřit. Byla tam nejen láska k profesi, o které jsme psali minulý měsíc, ale i k lesu a k přírodě.
Vrátím se ještě k Tomášovi Holému.
Tomáš Holý byl pro režiséry vždy sázkou na jistotu, což u dětského herce už znamená "něco". Ale režisérka Marie Poledňáková měla při výběru pochyby. Ty v ní zasadil její syn, který herce označil za "tlustou tetu". Naštěstí se do výběru vložil František Němec a režisérce argumentoval tím, že Holý je jediný z dětí, co se účastnily konkurzu, komu by věřil, že je spontánní a upřímný - nakonec vyhrál. Bohužel, ne v životě...
Před několika dny byla na domě, kde prožil téměř celý život, odhalena pamětní deska. Ve dvou letech se s rodiči přestěhoval do Nuslí v Praze a na adrese Petra Rezka číslo 3 zůstal s matkou i po rozvodu rodičů. Její umístění na domě inicioval jeho kamarád Ota Kars, který je rovněž autorem knihy Jmenuju se Tomáš a grafického románu V hlavní roli Tomáš Holý.
