Nedávno jsme mohli v televizi sledovat seriál Devadesátky, který, jak jsem četla, upoutal pozornost diváků. Aby ne, když jednak připomínal dobu, kterou jsme prožili a pak se to týkalo mj. i přehrady Orlík.
Vodní nádrž Orlík je podle objemu zadržované vody největší českou přehradou. Byla dostavěná 22. prosince 1961. Takže je to čerstvá šedesátnice!
Stavba vodní nádrže Orlík|Foto: Povodí Vltavy
Přehradě muselo ustoupit několik vesnic a samot, celkem asi 650 stavení, 14 mlýnů a velký počet pil.
Původně románský kostelík v Červené nad Vltavou (obec zanikla v roce 1960)
Orlické Zlákovice musely také ustoupit stavbě orlické přehrady.
O
tom, že přehrada povede údolím mezi soutokem Vltavy s Otavou, bylo
rozhodnuto už v roce 1911. Měla sloužit energetickým účelům, ale k
realizaci nedošlo. Znovu byl návrh oprášen v polovině 40. let. Tehdy bylo údolí důsledně prozkoumané geology a vznikl projekt přehrady.
Zachráněn byl empírový řetězový most i románský kostelík
Řetězový most z Podolska
Stavba přehrady Orlík (2. února 1958)
Stavba přehrady Orlík (29. září 1960)
Stavba
elektrárny začala v květnu 1959 a na konci září 1960 se začalo s
napouštěním nádrže. Hned následující rok na jaře bylo uvedeno do
zkušebního provozu první ze čtyř soustrojí vyrábějících elektřinu.
Nádrž Orlík přehradila tok Vltavy u obce Solenice. Převážná
část nádrže se rozkládá na území jižních Čech. Jméno dostala podle
zámku, který se kdysi vypínal nad hlubokým údolím. Dnes se nachází jen pár
metrů nad vodní hladinou.
V Podolsku na Orlíku
Hrozilo,
že pod hladinou skončí empírový řetězový most z Podolska. Unikátní
technická památka ale byla rozebrána a po jednotlivých částech
přemístěna ke Stádleci na Táborsku, kde se nad řekou Lužnicí klene
dodnes.
Přestěhovat se musel i románský kostelík svatého
Bartoloměje v Červené nad Vltavou, který byl před zaplavením zachráněn
přesunem na nedaleké výše položené místo. Velká pozornost byla věnována
zabezpečení hradů Orlík a Zvíkov, stojících do té doby vysoko nad řekou.
Hrad Zvíkov nad Orlickou přehradou
Pokles hladiny Orlické přehrady o více než šest metrů využili
archeologové NPÚ k opakovanému průzkumu známých lokalit, zejména doposud
zatopeného předhradí hradu Zvíkova.
Přehrada poskytla čas před evakuací při povodních
Žďákovský most – největší jednoobloukový most Česka
V době svého vzniku byl největším jednoobloukovým ocelovým mostem bez
táhla na světě. Elegantní most váží přibližně 4000 tun, je 543 metrů
dlouhý a klene se přes vltavské údolí 50 metrů nad hladinou Orlické
přehrady. Přelom 50/60 let 20. století se v Československu vyznačuje
uvolněním architektury. Z
toho pak pramenilo stále častější využívání odvážných konstrukcí.
Dnes je přehrada i vyhledávanou turistickou lokalitou. Sedmdesát kilometrů dlouhé umělé jezero pokrývá 26 kilometrů čtverečních.
Při
povodních v srpnu 2002 dokázala Orlická přehrada spolu s dalšími
součástmi vltavské kaskády prodloužit čas potřebný pro evakuaci obyvatel
a přípravu protipovodňových opatření v Praze i dalších městech a
obcích.
Orlická přehrada má ale bohužel ještě jedno "nej". Je
přehradou s nejhorší pověstí. Na jejím dně skončilo v minulosti několik
mrtvol. Nejznámější je případ takzvaných orlických vražd.
Pachatelé v letech 1991 až 1993 uložili rozčtvrcená těla dvou
zavražděných podnikatelů do sudů a zalili louhem. Sudy pak zaletovali a
vhodili přehrady.
Kdo se zajímá o kulturu a má vztah k Brnu - z pamětí literárního historika - univerzitního
profesora Dušana Jeřábka. O divadle, literatuře, výtvarném umění a
významných osobnostech brněnské Masarykovy univerzity v letech 1928 až
1948. Dostupné k poslechu 3 týdny!
Účinkuje:
Ladislav Lakomý
Naše druhé největší město prochází
v meziválečném období výraznou změnou, kterou ve svých vzpomínkách
zaznamenává Dušan Jeřábek. Očima dospívajícího kluka sledujeme, jak se
z Brna stává moderní metropole, kde začínaly i herecké celebrity jako
Oldřich Nový či Karel Höger. Stranou nezůstávají ani spisovatelé a
literární teoretici.
Do osobních poznámek chlapce zasáhne 2. světová válka. Díky tomu
poznáváme tíživou atmosféru neveselé doby, kterou nakrátko vystřídá
naděje po květnu 1945.
Vzpomínání končí odchodem z vysoké školy v roce 1948, kdy Jeřábek
zároveň navštěvuje fakultní ples, kterého se účastní sám ministr Jan
Masaryk.
Literární historikDušan Jeřábek (1922—2004) pocházel ze spisovatelské rodiny, psaním se živil jeho otec i dědeček.
Jeho
jméno je neochvějně spjato s Brnem, výjimku tvoří pouze dvouleté
totální nasazení v Kuřimi a jeden semestr na univerzitě v Greifswaldu.
Ve
svých literárních rozborech se zabýval především generací májovců,
zároveň je autorem monografie Arneho Nováka. Nezapomněl na své rodné
město, jehož meziválečnou a válečnou atmosféru popsal ve vzpomínkovém díle s názvem Brněnská romance.
Děláte nudle domácí nebo je kupujete? Já na rovinu řeknu, že jsem si to vyzkoušela, ale nudle/těstoviny různých druhů KUPUJI. U někoho bych tím "nebodovala", ale v podstatě pro naši domácí spotřebu se to neoplatí dělat. Takže dnes je to příběh, jak těstoviny z jižních Čech dobyly srdce hospodyněk v celém mocnářství.
Zatímco s výrobou sodovky udělal
jihočeský rod Zátků díru do světa, první továrna na těstoviny, nudle a
makarony ve střední Evropě to ve svých začátcích lehké neměla.
Hospodyňky totiž byly odjakživa zvyklé vyrábět si těstoviny
samy. Naštěstí to majitelé firmy nevzdali.
Příběh
1884
Založení firmy
Vlastimil a Dobroslav Zátkové zahájili u obilného mlýna v Boršově
nad Vltavou provoz v tehdy největší těstárně Rakousko-Uherska. V
začátcích bylo nutné přesvědčit hospodyně, zvyklé připravovat si
těstoviny po 'domácku', že těstoviny vyráběné průmyslově jsou nejméně
stejně kvalitní.
1914-1918
1. Světová válka
Těstoviny nebyly zařazeny do tzv. vyživovacího plánu a tak byla
těstárna po celou dobu války mimo provoz. Po válce nebyla k dispozici
surovina a hlavně byly zpřetrhané obchodní vazby s alpskými zeměmi, když
mezi jižními Čechami a Rakouskem vznikla státní hranice. Do té doby
vzkvétající podnik ztratil plné dvě třetiny svých původních odběratelů.
Za účelem vybudování nové odběratelské sítě v právě založené ČSR
byla zorganizována mohutná reklamní kampaň zdůrazňující přetrvávající
prvotřídní kvalitu. Zátkovy těstoviny se opět staly pojmem mezi
hospodyněmi.
1929-1939
Modernizace
Rozšíření výroby prostřednictvím prvních automatických strojů, do
roku 1939 byly postupně nahrazovány staré výrobní haly novými. Od konce
19.stol do roku 1939 jsou expedovány Zátkovy těstoviny prostřednictvím
jisté velkoobchodní firmy v Londýně lodí do Singapuru, protože v
konkurzu prokázaly největší odolnost proti snížení jakosti v tropickém
malajsijském prostředí.
1939-1945
2. světová válka
Němci zkonfiskovali veškerý majetek rodiny Zátků, potravinářská
výroba byla zastavena a nahrazena vojenskou. Původní majitelé se do
zdevastovaného mlýna a těstárny směli vrátit až po roce 1945. I tak jen
na krátkou dobu.
1987-1989
Socialistická výroba
V roce 1948 byl kombinát znovu zkonfiskován, znárodněn a rodina
Zátkova musela odejít do emigrace. Firma je pod názvem "Mlýny a
těstárny, s.p., závod 2 Březí" začleněna do státního podniku a stává se
střediskem jihočeského mlýnsko-těstárenského průmyslu. Až do roku 1989
se přes omezený rozvoj technické základny dařilo udržet kvalitu výroby a
těstárna dál patřila mezi nejlepší v republice.
1991
Znovuzaložení firmy
Bývalý státní podnik je přidělen managementu Mlýnů a těstáren
Březí a dědicům rodiny Zátků nejprve do ekonomického pronájmu. Natrvalo
jej pak získají formou přímého prodeje k 1. 1.1994.
Prvním předsedou valné hromady se stává dr. ing. Vladimír Zátka.
Do provozu byly uvedeny moderní italské vysokoteplotní linky na výrobu
krátkých i dlouhých těstovin řízené počítačem se supervysokoteplotním
sušením.
2000
Změna právní formy
Ze společnosti s ručením omezeným se stává společností akciovou.
2003
Holding
Firma se stává zakládajícím členem holdingu výrobců těstovin,
Europasta B.V. Do něj pak postupně přistupují další významné těstárny z
ČR a SR.
2010
Fúze
Završením změn v celkové struktuře společnosti byla v roce 2010
fúze všech společností skupiny do jedné firmy, současné společnosti
Europasta SE.
Bezprostředně po fúzi firem došlo k realizaci vstupu
strategických partnerů. Novými akcionáři s 50 % akcií se staly dvě
významné evropské těstárenské společnosti Cerealis Produtos Alimentares
(Portugalsko) a Gallo Productos Alimenticios (Španělsko).
2021
Inovace a modernizace
Společnost dlouhodobě investuje do rozvoje, inovuje a modernizuje
výrobu. Linky jsou dnes již plně automatizované. Důraz je kladen na
kvalitu a ekologii. Těstoviny se začaly vyrábět výhradně z
podestýlkových vajec, je snaha o zachování tradice a
českosti.
Rodina Zátkova
Těstoviny se značkou Zátka jsou produktem jihočeského podnikatelského
rodu se šíří záběru přímo renesanční. Jeho kořeny můžeme najít jižně od
Českých Budějovic už koncem 17. století.
Na začátku století 19.
se Zátkovi přestěhovali do Českých Budějovic. Hynek Zátka zde založil
obchod se solí, zemědělskými plodinami, tuhou a sádrou. Zakoupil několik
usedlostí ve vesnici Libníč a vytvořil rodinný velkostatek. U Boršova
nad Vltavou postavil první strojní mlýn na jihu Čech.
Na úspěchu
Hynkova podnikání se podílel i jeho bratr Jakub, který se živil
obchodováním se dřevem a stavbou říčních lodí. Díky vlastnímu říčnímu
rejdařství přestal být rodinný obchod závislý na cizích dopravcích.
Zátkovi mohli své produkty dopravovat pružně a podle potřeby. Jejich
říční síť dosahovala na jih podél toku Dunaje a na sever až do Hamburku.
Chléb, sušenky... a sodovka
Hynek Zátka měl s manželkou Terezií devět dětí. Nejstaršímu Ferdinandovi se splnil sen, který nemohl realizovat jeho otec – vystudoval práva. Nakonec
se jim ale stejně nevěnoval a začal podnikat. Nejprve převzal rodinnou
pekárnu, pak se pokusil založit cukrovar – ale nezdařilo se, zkrachoval
hned první sezonu. Pak Ferdinandovi osud přihrál do karet novou šanci –
dědictví po tetě Marii.
Ferdinand Zátka neváhal, zřídil si v
Karlíně parní pekárnu a v Železné ulici podnikovou prodejnu. Začal s
pečením chleba a časem přidal i jemné pečivo a sušenky, které nazval
Meteor.
K pekárně pak Zátka přidal továrnu na sodovky – první
svého druhu v rakouské monarchii, a nabídku dále rozšiřoval. V duchu
rodinné tradice považoval Ferdinand za vhodné propojit podnikání s
vlasteneckým zápalem. A tak se zrodila Zátkova Česko-Slovanská káva.
Zátkovy recepty
Široké nudle se slaninou a brynzou
4 porce
INGREDIENCE
30 g másla
1 cibule
400 g slaniny
150 g brynzy
400 g širokých nudlí Zátka
pažitka
pepř dle chuti
Postup
Osolenou vodu přivedeme k varu, přidáme široké
nudle, uvaříme doměkka a scedíme. Cibuli oloupeme a nakrájíme nadrobno,
slaninu nakrájíme na menší kousky. Na pánvi rozpálíme máslo, přidáme
slaninu a orestujeme dozlatova. Přidáme cibuli a necháme zpěnit. Do
pánve přidáme uvařené široké nudle, brynzu a dobře promícháme. Ochutíme
pepřem a servírujeme do hlubokých talířů. Ozdobíme nadrobno nakrájenou
pažitkou.
Rajčatová polévka s abecedou
4 porce
INGREDIENCE
50 g másla
1 cibule
500 g čerstvých rajčat
25 g rajského protlaku
cukr podle chuti
3 celé pepře
2 celá nová koření
větvička tymiánu
1 bobkový list
2 hřebíčky
80 ml smetany
sůl a pepř podle chuti
citronová šťáva podle chuti
80 g abecedy Zátka
Postup
Cibuli oloupeme a najemno nakrájíme. V hrnci
rozehřejeme máslo, přidáme cibuli a zpěníme. Přidáme rajčatový protlak a
orestujeme. Přidáme na kousky nakrájená rajčata, cukr, koření a
ochutíme solí. Restujeme přibližně 20 minut, přidáme 500 ml vody a
vaříme, dokud všechny ingredience nezměknou. Polévku přecedíme a opět
přivedeme k varu. Do polévky přidáme těstoviny abeceda a vaříme je
doměkka. Následně ochutíme kapkou citronu. Polévku servírujeme do
hlubokých talířů a nakonec zjemníme smetanou.
Fleky s jablky, rozinkami a ořechy
4 porce
INGREDIENCE
2 jablka
400 g měkkého tvarohu
100 g rozinek
200 g ořechů
180 g hnědého cukru
200 ml smetany
50 g másla
400 g zvlněných fleků Zátka
Postup
Osolenou vodu přivedeme k varu, přidáme fleky,
uvaříme doměkka, scedíme a promícháme s máslem. Jablka oloupeme a
nakrájíme na silnější plátky. Do pánve nasypeme cukr, přidáme vodu a
svaříme na karamel. Přidáme jablka a opékáme v karamelu doměkka. Přidáme
smetanu, provaříme a vyndáme z pánve. Těstoviny servírujeme do
hlubokých talířů, přidáme tvaroh, sekané ořechy, rozinky a opečená
jablka.
Vřetena s mákem a lesním ovocem
4 porce
INGREDIENCE
200 g čerstvého lesního ovoce
100 g moučkového cukru
150 g mletého máku
300 g mraženého lesního ovoce
60 g cukru krystal
5 g povidel
400 g vřeten Zátka
50 g másla
Postup
Osolenou vodu přivedeme k varu, přidáme vřetena,
uvaříme doměkka, scedíme a promícháme s máslem. V rendlíku smícháme
mražené lesní ovoce s cukrem krystal, přivedeme k varu a svaříme na
konzistenci husté omáčky, kterou dochutíme povidly. Mletý mák smícháme s
moučkovým cukrem. Těstoviny servírujeme do hlubokých talířů, posypeme
mákem s cukrem, polijeme omáčkou a ozdobíme čerstvým lesním ovocem.
Dnes uplynulo 430 let od narození Jana Ámose Komenského. V textu níže se dovíte, že část obyvatel naší země se stala v Komenského době také uprchlíky - z náboženských důvodů. Je to určité srovnání se současnou dobou.
Je 28. března, kalendář ohlašuje Den učitelů. Svoji otázku v nadpisu myslím tak - chodili jste rádi do školy a učili jste se rádi ? Ono vlastně platí, že se učíme po celý život, aniž si to někdy uvědomujeme. Jako Češi můžeme být na dnešní osobnost hrdi, tedy pokud to vlastně umíme, o významu tohoto muže není třeba pochybovat. Uvedu několika citáty:
Jan Amos Komenský je jednou z největších postav české historie. Stal se symbolem opředený řadou klišé. Jaký byl ale doopravdy? Pokusím se jej přiblížit trochu jinak.
Z výstavy KOMenský v KOMiksu, foto: Kateřina Ayzpurvit
Komenského
dětství je velká neznámá. Lítal s klukama po humnech? Chodil k sousedům
na hrušky? Nebo raději vysedával doma a luštil písmenka ve starém
rodinném kancionálu? Jakou mu rodiče chystali budoucnost? A jakou si ji
představoval sám? Co se honí v hlavě géniům, když jsou ještě malí?
Nadanému klukovi bylo ale sotva dvanáct, když docela osiřel a ujala se
ho teta Zuzana Nohálová ze Strážnice. Ani Strážnice v té době nebyla
žádná malá obec. Měla zhruba sedm set domů a žilo v ní na čtyři a půl
tisíce obyvatel. Patřila tak k nejvýznamnějším městům na Moravě. Díky
Žerotínům, kteří město na počátku 16. století koupili, tu fungovala i
vyšší bratrská škola. Právě tam Jan studoval. Je mu ale teprve šestnáct,
když vojska sedmihradského knížete Štěpána Bočkaje Strážnici vypálí a
Komenský ztrácí domov podruhé.
Turci na Moravě, zdroj: Public domain
Dnes
si už sotva umíme představit, v jak nejisté době Komenský vlastně žil.
Kolik Morava zažila v jeho době nájezdů a jak krutě si tu dobyvatelé
počínali! Uťatá hlava byla vlastně milosrdná smrt. Mnohem častěji
zůstali ve vypleněném a spáleném městě ležet naříkající lidé s usekanýma
rukama a nohama, rozpáraným břichem nebo vyloupanýma očima. Mladé ženy a
dívky, pokud přežily znásilnění, byly často odvlečeny na trh, do
otroctví. A děti? Vojáci si je napichovali na zakřivené šavle. O tom,
jakou hrůzu tu šířili při svých vpádech Turci, se dodnes zpívá v
lidových písních. Co z toho
viděl Komenský ještě jako chlapec, na vlastní oči?
Herborn, město v Německu v Hesensku na vých. úpatí Westerwaldu foto: Wikimedia Commons, Public domain
Moravští páni rozhodli, že proti případnému útoku bude povolán každý
desátý muž. Byly uvaleny nové daně. Rovněž duchovní museli dát roztavit
přebytečné zvony na nová děla. Válka s Turky skutečně roku 1528 vypukla.
Moravané dali králi Ferdinandovi k dispozici 3 000 pěších a 200 jezdců.
Brzy se ocitla v ohrožení i samotná Vídeň, jež byla v roce 1529
obležena. Moravští stavové proto vyslali městu na pomoc dalších asi 20
000 pěšáků a 1600 jezdců pod vedením zemského hejtmana Jana z
Pernštejna. Část vojska byla vyčleněna na obranu jižní hranice u Znojma.
Turecký sultán naštěstí po 23 dnech neúspěšného obléhání odtáhl s
nepořízenou.
Moravští páni rozhodli, že proti případnému útoku bude povolán každý
desátý muž. Byly uvaleny nové daně. Rovněž duchovní museli dát roztavit
přebytečné zvony na nová děla. Válka s Turky skutečně roku 1528 vypukla.
Moravané dali králi Ferdinandovi k dispozici 3 000 pěších a 200 jezdců.
Brzy se ocitla v ohrožení i samotná Vídeň, jež byla v roce 1529
obležena. Moravští stavové proto vyslali městu na pomoc dalších asi 20
000 pěšáků a 1600 jezdců pod vedením zemského hejtmana Jana z
Pernštejna. Část vojska byla vyčleněna na obranu jižní hranice u Znojma.
Turecký sultán naštěstí po 23 dnech neúspěšného obléhání odtáhl s
nepořízenou.
Po
vypálení Strážnice se nakrátko vrací do Nivnice, pak ale odchází na
latinskou školu do Přerova. A v devatenácti letech zamíří do německého
Herbornu. Zdejší učení vzniklo vlastně teprve nedávno, v r. 1584, a má
prý sotva stovku studentů. V roce 1602 ale v herbornské akademické
tiskárně vyšel Piscatorův první protestantský překlad Bible, který se
pak rozšířil po celém protestantském světě. A odtud, z Herbornu, se
dochoval i nejstarší rukopis Komenského. Spolužáku Crispovi píše do
památníku: V mladosti má člověk pamatovati, kterak by dobře živ byl, a v
starosti, kterak by dobře umřel. V té době mu není ještě ani dvacet!
Heidelberg, Amsterodam a návrat na Moravu
Stará pečeť univerzity v Heidelbergu, foto: Public domain
V
r. 1613 Jan studuje na univerzitě v Heidelbergu. Je to na JZ Německa na řece Neckar ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko. Na rozdíl od Herbornu
je to věkovitá škola, založena byla už v r. 1386. Tehdy, v době
papežského schizmatu, sem část profesorů přišla z Paříže a dokonce i z
Prahy. Později se zdejší univerzita stala jedním z center reformačního
učení kalvínského směru. Sešli se tu věhlasní profesoři z řady zemí, až z
Francie a Nizozemí.
Jako sídlo kurfiřtského dvora lákal
Heidelberg také studenty ze šlechtických rodin. Z českých a moravských
rodů tu pobývali například Žerotínové nebo Kounicové. Pro ty ale studium
v Basileji, Ženevě, Heidelbergu nebo Wittenbergu bylo především
součástí jejich kavalírských cest Evropou. Mířili sem však i synkové ze
zemanských nebo dokonce měšťanských rodin, kterým třeba i jen krátký
pobyt na univerzitě umožnil, aby se později uplatnili ve správě obcí
nebo šlechtických panství.
Stará univerzita v Heidelbergu, foto: Pumuckel42
Sám
Komenský ale zůstal v Heidelbergu jen krátce. Ve stejném roce navštívil
také Amsterodam, už o rok později se ale vrací na Moravu. Jde hlavně
pěšky a nese s sebou Koperníkův spis o hvězdách.
Když JAK konečně
došel domů, stává se rektorem latinské školy v Přerově. Sám tu přitom
ještě nedávno studoval. Ve čtyřiadvaceti letech je vysvěcen a působí
jako kazatel Jednoty ve Fulneku. Zde se také ožení se svou první
manželkou Magdalénou. Všechno je, jak má být. Do stavovského povstání
chybí ještě dva roky…
Stavovské povstání a exil
Pražská defenestrace, 1618
Stavovské
povstání, které začalo r. 1618 vyhozením místodržících Martinice a
Slavaty na hromadu hnoje pod okny Pražského hradu a skončilo o dva roky
později bitvou na Bílé hoře, je tuším dost známé, abychom je zatím mohli
přeskočit. To ráno po bitvě ale muselo být opravdu kalné! 9. listopadu
L. P. 1620 totiž začíná jedna z nejsurovějších etap českých dějin.
Popravou 27 českých pánů na Staroměstském rynku v červnu následujícího
roku šokoval Ferdinand II. celou Evropu. - I tehdy si totiž o sobě
myslela, jak je moderní, tolerantní a otevřená novým myšlenkovým
proudům. Dávno už přeci překonala tmářství středověku! Třicetiletá
válka, v níž zahyne celá třetina obyvatelstva a která hospodářsky vrhne
kontinent o století zpátky, teprve přijde…
Jsme
ale teprve na začátku této pohromy. Po bělohorské bitvě se Komenský
jako příslušník Jednoty musí skrývat. Ve Fulneku mu přitom umírají žena i
dvě děti na mor. - Sama Magdaléna ještě celé dny sténala bolestí a
třásla se v horečce, děti ale byly tím utrpením tak zesláblé, že už ani
nenaříkaly. Jen prosily o vodu. Rty měly přitom do krve rozpraskané.
Zemřely naštěstí rychle. Paní Magdaléně se ještě snažil felčar ulevit
tím, že jí prořízl hnisavé boule v podpaží a v tříslech, bylo ale už
pozdě. Nákaza pronikla do celého těla. Místní pohodný, kterému se nemoc
bůhvíproč vyhýbala, je jako mnoho jiných obětí moru hodil do společné
jámy a zasypal vápnem. Sebral jí přitom zlatý křížek, který měla na
krku? Nejspíš ano. Byla to taky jeho jediná odměna.
Titulní strana prvního vydání Labirynt Swěta a Lusthauz Srdce, které vyšlo roku 1631, foto: Public domain
Komenský
se ale o smrti své rodiny dozví až za rok! Stejně jako o tom, že mu
císařští vojáci na rynku ve Fulneku veřejně spálili jeho rukopisy a
poznámky. Ta bezmoc! - Obrazem téhle životní rány se stane Labyrint
světa a ráj srdce. Neboli Světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech
jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování,
mámení a šalba, bída a tesknost a naposledy omrzení všeho a zoufání… -
Už v r. 1624 ale potkává svou druhou ženu Marii Dorotu a bude s ní mít
další čtyři děti.
Kristina Poniatowská, foto: Public domain
V
r. 1627 nastává v životě Komenského okamžik, se kterým si asi nejen já
nevím rady. JAK se totiž v Branné v Podkrkonoší setkává s tehdy sotva
šestnáctiletou prorokyní Kristinou Poniatowskou a začne zapisovat a
šířit její věštby. Publikoval tak přes osm desítek halucinací, ve
kterých Kristina věštila skvělou budoucnost Jednoty bratrské. Komenský
vezme Poniatowskou dokonce s sebou i do exilu. Kuriozní ale je, že
jakmile se v r. 1632 mladá polská šlechtična vdá za Daniela Strejce -
Vettera, prvního Čecha, který pobýval na Islandu, její
prorokování rázem ustane.
Rok
1627 přináší ale do života Komenského mnohem zásadnější zvrat. Sám v té
chvíli ani netuší, jak definitivní. Vychází totiž Obnovené zřízení
zemské!
Výmluvné je už samo to, že tento zákon vyjde německy, české
vydání zůstalo nedokončeno. Ferdinandu II. to už asi nestálo za to.
Právem vítěze v něm uzákonil svůj vlastní absolutismus a přivlastnil si
českou královskou korunu až do vymření mužských členů habsburského rodu.
Připustil jedině katolické vyznání. Bratrské sbory byly zrušeny, jejich
budovy zabrány nebo zbořeny, Kralické bible spáleny.Kdo se odmítl
podřídit, musel do půl roku odejít ze země. Prakticky s holýma rukama.
Odešlo na šestatřicet tisíc rodin.
Jan
Ámos Komenský se loučí s vlastí, obraz od Vladimíra Stříbrného, zdroj:
Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského
Všichni
přitom věřili, jako ještě mnohokrát potom, že jejich exil potrvá jen
krátce. Přesto se čeští bratři na život v cizí zemi důkladně
připravovali. Nešlo jim ani tak o záchranu holého života, jako spíš holé
víry. A k tomu budou potřebovat i bratrské tiskárny a školy. Psané
slovo a s ním spojená vzdělanost se staly alfou a omegou jejich exilové
existence. Měli přitom na co navázat, první velká exilová vlna odešla z
Čech a z Moravy už před téměř osmdesáti lety, v letech 1547 – 1548, za
vlády Ferdinanda I. Toho tehdy Jednota velmi rozezlila, české stavy jej
totiž odmítly podporovat ve válce proti německým protestantům.
I tehdy se příslušníci Jednoty usazovali v Polsku, například v Toruni, Poznani nebo Lešně.
19 let v Lešně
Lešno, foto: Public domain
A
právě sem v r. 1628 zamířil Komenský s rodinou. Bratrská škola tu
vznikla prý už v r. 1516, od r. 1573 tu je dokonce gymnázium. Jan Ámos
Komenský se tu stane nejprve zástupcem rektora, později samotným
rektorem. A právě práce ve škole v něm prohloubí jeho zájem o
pedagogiku. Vznikne tu jeho zásadní dílo v tomto oboru, Didactica Magna,
ale také učebnice jazyků. Roku 1632 se stane i biskupem Jednoty a jejím
sekretářem. Celkem v Lešně pobude dlouhých devatenáct let…
Právě tady se
může konečně soustředit na své obsáhlé dílo, které mu otevře cestu do
světa. Zvou ho do Anglie, aby tu zreformoval školství. Podnikatel a
mecenáš Samuel Hartlib mu v r. 1641 nabízí velkorysé podmínky, už o rok
později (zase!) dochází ale v Anglii k revoluci a reformy se odkládají
na neurčito. Komenský dostává další zajímavé nabídky, je zván i do
Ameriky, přijímá ale pozvání do Švédska. Švédové by totiž podle jeho
představ mohli stát v čele protihabsburské koalice a osvobodit české
země. A myšlenky na návrat domů se Komenský nedokáže vzdát.
Roku
1642 se proto vydává na sever a usadí se ve švédském Elblagu. Měl by
sice psát učebnice, které si u něj Švédové objednali, pracuje ale spíš
na Obecné poradě o nápravě věcí lidských. To se ovšem Švédum příliš
nelíbí a upomínají ho. A ještě víc se jim nelíbí, když se angažuje v
politickém a ekumenickém smíření v Polsku. Švédové tu mají přeci jiné
zájmy! Komenský se přesto setká s královnou Kristinou a požádá ji o
pomoc pro český národ i pro Jednotu. Bylo ale výsledkem jeho žádosti to,
že ta podivná, nevypočitatelná Kristina poslala vojáky na Pražský hrad,
aby zde vyplenili rudolfinské sbírky? Od těch časů je například slavná
Ďáblova bible z podlažického kláštera v Královské knihovně ve
Stockholmu…
Komenského naděje
na pomoc Švédů proti Habsburkům roku 1648 rázně ukončí Vestfálský mír.
Ten se mimo jiné vrátil k osvědčené zásadě “čí vláda, toho náboženství”.
Pro země Koruny české to znamenalo jednoznačné posílení katolické
církve a pro exulanty jistotu, že se do Čech či na Moravu už nepodívají.
Zklamaný Komenský se vrací do Lešna, jeho těžce nemocná žena tu ve
stejném roce umírá. Sedmapadesátiletý Komenský se ale do roka (zase)
ožení! Jeho třetí manželka Jana Gajusová je o celou generaci mladší.
Jan Amos Komenský na obraze od Václava Brožíka, foto: Wikimedia Commons, Public Domain
Napsal
někdy Komenský své nastávající milostný dopis? Nebo jí spíš předčítal
ze svých mravoučných spisků? Z traktátu Truchlivý kupříkladu… Bylo další
manželství pro něj jen výsledkem pragmatické úvahy? Potřeboval pro sebe
a ke svým čtyřem dětem novou pečovatelku? Tehdy třiadvacetiletá Jana
byla dcerou bratrského faráře, původem z Týna nad Vltavou, teď také v
exilu. Z domova měla jistě přísnou evangelickou výchovu, uměla se
obětovat. Bude Komenského opatrovat až do konce života. Sama zemře někdy
po roce 1670 /snad/ v Berlíně, stopa po ní se pak docela ztrácí. To ale
předbíháme…
Největší životní tragédie
Orbis pictus, foto: Miloš Turek
Další
dějství života Učitele národů: Blatný Potok nebo též Sárospatak v
Uhrách. I kníže Rákoczi chce podle Komenského rad provést reformu
školství a Komenský zde v letech 1651 - 1654 píše Orbis pictus i Školu
hrou. Zase mu ale není dáno tu dlouho pobýt, jeho mecenáš brzy umírá a
Komenský se dostává do sporů s vedením školy. Následuje další návrat do
Lešna - k jedné z největších tragédií Komenského života. Roku 1656 mu
totiž při požáru města shoří prakticky všechny jeho rukopisy!
Čtyřiašedesátiletý muž ztrácí v ohni své celoživotní dílo. Co všechno
tam vlastně vzalo za své? A co horšího může učitele, myslitele,
reformátora, encyklopedistu, jazykovědce a spisovatele, který desítky
let shromažďoval poznámky k pansofickým dílům, vůbec potkat?!
“Proboha,
hoří!!!” slyší ze všech stran zoufalé výkřiky. “Honem vodu!” – Jenže
vody je v ulicích Lešna málo. Obecní studně na takový oheň nestačí. Ze
všech stran se k nim sbíhají lidé s vědry, podávají si je v dlouhém
řetězu k hořícím stavením, jenže takové šplíchnutí do plamenů jen
zasyčí. Domy hoří dál. Jejich krovy se brzy s praskáním hroutí a ven se
pokaždé vyvalí oblak jisker. Navíc se zvedl horký vítr a rozfoukává
jiskry i na vzdálenější stavení, která dosud oheň nezachvátil. Vzduch se
plní dusivým kouřem, odevšak je slyšet nářek popálených lidí i divoké
ržání koní a bučení dobytčat, která už nikdo nestihl odvázat. Vyděšení
lidé se na poslední chvíli snaží před ohněm zachránit, co se dá. Někdo
vynáší truhličku se zbytky rodinného jmění, jiný dvě tři knihy, na
kterých mu nejvíc záleží, tamhle ženská ale ve zmatku popadla jen
otlučený hrnec…
Jan
Ámos Komenský stojí uprostřed té zkázy skoro bez hnutí, ochromený
pocitem bezmoci. Tam, přímo proti němu, v tom patrovém domě s hrázděním,
z jehož oken šlehají plameny a jehož střecha se právě propadla, je celé
jeho dílo! Jeho myšlenky, které celá léta tak trpělivě obrušoval a
formuloval do svých děl! Roky a roky práce, plánů a nadějí! Vše, co po
sobě chtěl zanechat zde na zemi a s čím současně doufal jednou
předstoupit před Nejvyššího, a složit mu tak počet ze svých dnů. Všechny
ty spisky teď pohltil oheň. Listy popsané jeho krásným písmem ještě
jednou, naposledy zazáří, pak se ale zkroutí a zčernají, všechno se
ztrácí v nicotě… - Zoufalství autora, který přihlíží zkáze svého
životního díla, asi nezná mezí. A to, že on i jeho rodina zachránili
aspoň holý život, je v takové chvíli jen slabá útěcha.
Nemůže si
za to ale trochu sám? - Byli to právě čeští bratři, kteří uvítali, když v
r. 1654 do katolického Polska vtrhli Švédové. Sám Komenský dokonce
napsal oslavný spisek na adresu švédského krále Karla Gustava. Podle něj
to měl být začátek dalšího protihabsburského tažení… Exulanti měli zase
jednou naději, že se vrátí domů. Není ale divu, že to Poláky
rozhořčilo. A nekatolické Lešno na to nakonec doplatilo nejhorším
požárem ve svých dějinách. Zapálili je sami Poláci.
Obraz Jan Ámos Komenský, učitel národů z cyklu Slovanská epopej od Alfonse Muchy, 1918
Podzim života v Amsterodamu
Rembrandtův obraz Starý muž (1665), zřejmě zobrazující Jana Amose Komenského, galerie Uffizi ve Florencii
Otřesený
Komenský z tohoto svého celoživotního spáleniště odchází do holandského
Amsterodamu, kde mu nabídl nové útočiště bohatý obchodník Vavřinec de
Geer. Posledních čtrnáct let života tu pak Komenský upravuje a doplňuje
své spisy. Snažil se přitom obnovit, co se dá. O pár domů dál bydlí
jeho přítel Rembrandt, často se navštěvují. Slavný malíř ho i
portrétuje. A r. 1670, ve svých osmasedmdesáti letech, Komenský umírá.
Pochován bude v Naardenu, jeho hrob ale “brzy upadne v zapomnění…“
Básník a archeolog Jan Erazim Vocel tu po něm v r. 1836 pátrá marně.
Socha Jana Amose Komenského v Naardenu, foto: Ziko van Dijk, Wikimedia Commons
Díky
šťastné shodě náhod se ho ale později přeci jen podaří najít. Skrývá se
v kostelíku, který mezitím sloužil jako textilka, krejčovna, strážnice a
dokonce vojenská věznice. “Vděčné potomstvo” tak mohlo Učiteli národů
postavit mohylu a sochař Ladislav Šaloun v r. 1920 vytvořil Komenského
pomník. Kostelík, nebo alespoň to, z něj zbylo, byl ve 20. letech
minulého století upraven do původní podoby a byl zde otevřen Komenského
památník. Trvalo ale ještě dlouhých sedm desítek let, než mohlo v
Naardenu vzniknout i Komenského muzeum.
zdroj: cesky.radio.cz, internet, Ukázka je z knihy o pobělohorském exilu.
Stavba přehrady Orlík (2. února 1958)
