„Bélu, krále Uher, kníže chce porazit.
Zná jeho nenávist.“ Tvrdí Dalimil. My si za „knížete“ dosadíme „krále“,
tedy českého krále, a v tajence blížící se války nám vycházejí dvě
jména dvou nepřátel: Béla a Přemysl Otakar II.
Proč si ti dva vjeli do vlasů? Protože Uhři vpadli do Korutan.
Důvod té invaze? Vleklý, mnoho let trvající spor o ovládání alpských
zemí. Ten spor začal smrtí dědice Rakouska a Štýrska, a tím byl poslední
z Babenberků, Friedrich II. Bojovný. Padl v pohraniční bitce právě
proti Maďarům. Na naše jižní sousedy, tedy Rakousko, si teď brousili
zuby dva silní evropští panovníci. Lepší výchozí pozici měl Přemysl
Otakar. Stal se už jako dvacetiletý rakouským vévodou, a to sňatkem s
Markétou Babenberskou (s nevěstou o víc než třicet let starší než byl
ženich). Zatímco Uhři - ti si dělali nárok rovněž skrze sňatek - blízký
příbuzný uherského krále Roman Ruský si vzal Markétinu sestru Gertrudu.
Aby byly všechny ty příbuzenské propletence pokud možno ještě víc
zašmodrchané, taky tedy Gertruda byla Přemyslovou švagrovou, vdovou po
jeho bratru Vladislavovi.
Ale raději se urychleně vraťme k začátku
česko-uherské války. Uhři vpadli do Korutanska - ze Štýrska, které
patřilo Uhrům, napadl a krutě poplenil Korutany Bélův syn, mladší král
Štěpán. Přemysl si bezpochyby řekl: když on, tak i já, žádné smlouvy
mezi námi a Uhry neplatí, protože to byli Uhři, kdo je pošlapal. A jde
se na ně. "Štýřané, jsouce s panováním uherským nadmíru nespokojeni,
utíkali se k Otakarovi o pomoc i ochranu; prosby šlechticů i měst jejich
podporovány byly i od Rakušanů. Tak tedy Otakar svolil a v jedenácti
dnech byl vypuzen ze země král Štěpán i všechny posádky uherské." A na
další válku, jak nám to potvrzuje František Palacký, bylo zaděláno. "Tím
stala se neodvratnou nová rozhodná válka mezi Čechy a Uhry. Jen krutá
zima způsobila poněkud odklad její."
Češi vytáhli proti Uhrům
skutečně na samém začátku roku 1260. Což bylo neklamným příznakem toho,
že rozhodující řež chtěli oba králové svést v té nejnevýhodnější době,
mimo válečnou sezónu. Bylo to totiž mezi nimi velice horké. Po zimě byly
sýpky prázdné, cesty rozblácené a neschůdné bitevní pole nevhodné pro
srážky těžkých rytířských jízd, ale to nevadí: Válka bude, a hned!
"Jakmile sníh počal mizeti na polích, tu hned z obou říší hrnuli se
hojní zástupové proti sobě a již v měsíci březnu 1260. na několika
místech pohraničních strhl se boj krvavý." Jak jsme si už byli řekli:
Válka bude, a basta!... Včera bylo pozdě. "Králové Otakar i Béla
nacházeli se osobně uprostřed svých vojsk na dolejší řece Moravě."
Tedy... ono zase tak úplně včera pozdě nebylo. Hlad, nemoci a přepraví
potíže způsobily, že hlavy obou vojevůdců, rozpálené bojechtivostí,
nakonec tak nějak vychladly. Konec války však nenastal, jenom příměří.
Ovšem rytířské. Odklad střetu do 24. června 1260 - po svátku Jana
Křtitele se už mohlo klidně válčit. Přímo o sto šest. A mezitím...
"...mezitím,
za tohoto stání králové oba snažili se rozmnožiti co nejvíce možná
branné síly své; nejenže z vlastních zemí svých vedli do boje cokoli
mohli, ale hledali také posily ve spolčování se, takže konečně půl
Evropy do války zavedeno bylo." Vypočítávat všechny spojenců Uhrů a
Čechů snad ani dopodrobna nebudeme, i když pan Palacký to činí přímo
svědomitě... Pouze dodejme, že Béla zmobilizoval kromě svých Uhrů řadu
národů závislých na svém království, jako byli Srbové, Chorvati,
Sikulové, Bulhaři, obávaní pohanští Kumáni a dokonce i Tataři; z cizích
spojenců pak některá ruská a polská knížata. Zatímco na české straně
mohl Přemysl Otakar počítat pochopitelně s rytířskými družinami z
vlastních zemí, tedy Čech, Moravy, Rakouska a nedávno "osvobozeného"
Štýrska; ze zahraničí mu vypomohli spojenci z Braniborska, Slezska,
Opolska, pochopitelně Korutanska. Zprávy o štědrosti a slávě českého
krále přivábily do jeho armády nejednoho Němce.
Nám, lidem 21.
století, snad postačí holá čísla, abychom si uvědomili, že historik ani
trochu nepřeháněl, když mluvil o půlce Evropy ve válce: "Vojsko Bélovo
počítalo do 140 000 bojovníků. Ve vojště krále Otakara se nacházelo ke
100 000 bojovníků a mezi nimi 7000 jezdců českých, oděných železem od
hlavy až k patě, i s koňmi svými." To je dohromady čtvrt milionu lidí.
Ve 13. století! "Tak veliká vojska, většinou jízda, nemohla v horách
bojovati proti sobě; krajiny na soutoku Moravy a Dunaje se staly
přirozeným dějištěm nastávající války." Logicky. Bylo tam dost místa.
Toho čtvrt milionu se tam vešlo. "Otakar nařídil svým, aby ke dni
svatého Jana, na konci příměří, strhli se dohromady u města Lavy v
Rakousích. (Lava rovná se Laa an der Thaya.) Uherské vojsko rozloženo
bylo na levém břehu řeky Moravy, asi od vtoku Myjavy až po Dunaj." (Tedy
od dnešních Kútů až skoro k dnešní Bratislavě.) Všechno to ale začalo u
města Laa. A jak už to někdy v historii bývá, tak vlastně omylem.
"Mladší
král uherský Štěpán zdá se měl úmysl přikvačiti jednotlivé zástupy
vojska českého před jejich spojením se u Lavy; chtěl zrychleným pochodem
za deštivé noci přepadnouti Moravany a Slezáky, kteří ještě u Pohořelic
meškali, ale zabloudiv, musel na úsvitě vrátiti se s nepořízenou.
Druhého dne vytáhl asi s deseti tisíci jezdci na předzvědy a rozložení
vojsk českých. Přepraviv se přes Moravu, poslal houf Kumánů až k ležení
českému. Z toho povstal mezi Čechy veliký pokřik a ruch, jenž však ulehl
hned, když se ukázalo, že nevalný ten houf dal se hned zase na útěk.
Jen rakouská hrabata z Hardeka a Kadolt a Oldřich, toužíce po boji
nedočkavě, s několika sty muži hnali se samochtíce za utíkajícími tak
prudce a neopatrně, že v úžinách údolí ocitli se náhle v zálohách
nepřátelských a zaplatili všichni životem přílišnou odvahu."
Uhři
vlastně omylem (protože bloudili), napadli český tábor, přitom řadu
rakouských pánů vylákali s jejich družinami do léčky, napadli je a
nakonec pobili. Poněkud nepovedený začátek války. Na morálku Přemyslova
vojska zapůsobil tento nezdar velice depresivně (není divu), a nechyběly
ani návrhy výpravu rozpustit. "Mnozí cítili se tím více povzbuzeni, aby
krvavou pomstou nad nepřáteli smířili duše padlých hrdinů; ale našlo se
i malomyslných dosti, kteří výpravě netušíce zdaru, již pomýšleli na
návrat." Teprve 4. července se podařilo českému králi pozdvihnout náladu
svých oddílů a přesunout je v bojovém pořádku k ústí řeky Moravy, kde
rozbily tábor poblíž obce jménem Kressenbrunn.
Kressenbrunn... Tak
tuto vesnici se nám podařilo objevit až na podrobné mapě Dolních
Rakous, a to severozápadně od ústí řeky Moravy do Dunaje. Obě armády se
položily proti sobě na opačných březích řeky Moravy. A začalo se s
válkou. Ovšem s válkou taktickou. S válkou nervů. Nikomu se nechtělo
přes řeku. "Král uprostřed svých železných rytířů stanul na poli
Moravském, zvaném německy Marchfeld. Přišed na prostranné výšiny,
spatřil Otakar před sebou poprvé široko daleko rozložené stany krále
Bély - již jen řeka Morava byla mezi nimi.“ Kdyby jeden z nich začal,
tak by možná získal nejprve rozhodující výhodu, ale v důsledcích mohl
ten krok zase znamenat porážku. Těžká volba... Však taky soupeři čekali
pomalu čtrnáct dní, co udělá ten druhý. Trén měl co dělat, aby dokázal
odpočívající vojska zásobit - plundrováním okolí. "Otakar krátil si
chvíli hrami rytířskými, na které Uhři dívati se mohli, a vyřizováním
potřeb státních. Když ale dlouhá nečinnost začala mrzeti obě strany,
poslal Otakar do ležení uherského nabídnutí, aby buď Uhři ustoupili od
břehu, dadouce Čechům volně přepraviti se přes řeku, a pak ať prý
ustanoví se den i místo k bitvě; aneb volí-li král Béla bíti se raději
na poli Moravském, že Otakar mu popřeje volného přechodu sám." Pro co se
rozhodl uherský král? Pro tu druhou možnost. To znamená, že Uhři
přejdou řeku a bitva bude na české straně. Tedy: Na Moravském poli.
Začalo
to 12. července hned po ránu. Domluva zněla, že jedenáctého Češi
couvnou, dvanáctého se Uhři přepraví přes řeku Moravu a třináctého, na
svátek svaté Markéty, že začne boj. "Mladší král Štěpán se ale začal
přepravovati proti úmluvě hned v noci následující, a 12. července o
poledni již celé vojsko uherské, přebrodivši řeku na několika místech,
postavilo se u Kressenbrunu do šiku válečného; jenom král Béla zůstával
na levém břehu s nevalným komonstvem.“ Češi pod dojmem dohodnutého
příměří se chovali - včetně svého velitele - až nepochopitelně
bezstarostně. Král vyslal silný oddíl (s posláním dnes už neznámým) do
Hainburku na protilehlém břehu blízkého Dunaje, další houfy se rozjely
po okolí shánět zásoby. Český král později psal papeži, že v té chvíli
zůstala v jeho blízkosti jenom menší část vojska. Dokonce to byla prý
pouhá desetina. (Desetina to asi nebyla, ale oslabené české vojsko bylo,
a hodně.)
Bitva u Kressenbrunnu v Chronica Hungarorum.
Uherský útok udeřil jako blesk z čistého nebe. "Král
Štěpán velikou silou obořil se na centrum vojska Čechů, ve kterém se
nalézal i Otakar, a obklíčil je na způsob polokruhu." Doslova prekérní
situace. A hlavně nefair. Vítěz má vždycky pravdu. Po vítězné bitvě
vítěze nikdo nezpovídá. Zda šlo opravdu o předem zamýšlenou zradu? Jsou
dvě možnosti. Ta první, že ano. Ta druhá, že ne. Když ale to, co se u
Kressenbrunu stalo, je opravdu po staletí předmětem nikdy nevysvětlených
sporů. Každá strana interpretovala ten moment po svém. Uhři tvrdili, že
Češi nedodrželi úmluvy, Češi zas, že Uhři v rozporu s podmínkami
příměří začali hned za pochodu obkličovat postavení. Hledejte dnes
pravdu... Svou roli mohla prostě hrát netrpělivost, ať už Štěpánova nebo
jeho divokých Kumánů. Buď jak buď, strhlo se něco, čemu se říká poněkud
literárním, ale výstižným výrazem "řež."
Naši historikové
většinou dávají za pravdu zprávám o uherské proradnosti, ale - co když
je něco na té první možnosti... Ona je taková kacířská. Co když to
příměří porušil nikoli Štěpán, ale naopak český král, který svou těžkou
jízdou předčasně napadl nepřipravené Uhry? Důkazy nejsou, ale indicie.
My totiž známe prakticky všechny podrobnosti o uherské zradě z
Přemyslova listu papeži, který působí poněkud... no, takovým
propagandistickým dojmem... jako by v něm pisatel pořád něco vysvětloval
a omlouval... A ještě jedna věc, a dost důležitá: V podmínkách mírové
smlouvy, která byla uzavřena následující jaro po bitvě, je klauzule o
klatbě na hlavu Přemysla Otakara II. Klatbě na hlavu vítěze. Tedy v
případě, když smlouvu s Uhry nedodrží. Na uherskou stranu, která měla
údajně původní dohodu s Čechy před bitvou porušit, se žádná taková
podmínka nevztahuje. Což je dost divné. Kdoví... Možná ten
nevysvětlitelný úpadek popularity a věrohodnosti českého krále, který po
Kressenbrunu následoval, a to v celém okolním světě, souvisel s jeho
někdejší případnou věrolomností... Kdoví... Tuto tajenku už stěží někdy
vyplníme...
"U Kressenbrunu byl smeten prvý Přemyslův sbor," líčí
bitvu Vladislav Vančura, "a Kumáni a Uhři a tatarská jízda se ženou tam,
kde stojí rytířové odění v železo. Česká vojska zpívají a král, sama
hbitost, sám zrak, sama vůle, sama myšlenka, je vede do boje. I sráží se
řada prvá a druhá a třetí s tou kumánskou jízdou. Dřevce se zlomí,
štíty zplošťují uzounká prsa kumánská; drtí koně, rozhodí šik, vnikají
strašným klínem doprostřed jezdců, kteří se zastavili, kteří se
potácejí, kteří padají. A jako bouře, jež se strhla někde v předpeklí,
jako bouře v strašném dusání smrti blýskají meče. Zem je zaplavena krví.
Traviny rudnou. Mračno zahaluje vojska a v tom mračnu protkaném hnáty a
padáním zbraní a stříkanci letícími křížem krážem, v tom mračnu s očima
bílýma a s tváří škubající se dokonává bezpočet nájezdníků." Líčení
páně Vančurovo je z zrodu těch, při kterých běží mráz po zádech, ale...
přesto (nebo možná právě proto) mi nějak uniká podstata českého úspěchu.
Čím
jsme vlastně vyhráli? V okamžiku uherského útoku poslal král svým
rozcouraným oddílům zprávu o nebezpečí a své oslabené voje nechal
sešikovat. Ale nejenom to. Ještě než se mohl stát cílem soustředěného
nepřátelského útoku ze všech stran, tak dal Přemysl povel k akci. Nikoli
obranné, ale útočné akci. (On je odjakživa útok tou nejlepší
obranou...) Král vsadil všechno na českou šlechtu (té velel pražský
purkrabí Jaroš z Poděhús pod svatováclavskou korouhví). "Jaroš, purkrabí
pražský, prohlásil, že jeho vojsko, v jehož středu byl nesen praporec
svatého Václava mučedníka, neutrpělo žádné škody ani ztráty na koních či
lidech," tvrdí takzvané Druhé pokračování Kosmovy kroniky O příbězích
krále Přemysla Otakara II., "nýbrž kamkoli se obrátilo, nepřátelé se
odvraceli od jejich tváře na útěk. Také železný hrot toho kopí, na němž
visel praporec řečeného mučedníka, spatřili mnozí, jak se třpytí jako
přejasný paprsek sluneční. Poslové krále uherského, kteří byli od něho
posláni ke knížeti českému, vypravovali, že když v hodinu vzájemného
utkání Čechové pozdvihli mocný hlas k nebi, zazpívavše píseň vydanou
svatým Vojtěchem (kterou lid zpívá každou neděli i o jiných svátcích při
procesí), koně protivníků dávali se pro vůli jezdců na útěk."
Což
byl první, leč nikoli poslední případ v našich dějinách, kdy písnička
pomohla vyhrát bitvu. Tou písničkou, která Čechům dodala jaksepatří
kuráže, byl chorál Hospodine pomiluj ny. Podle pozdějších líčení prý
bylo vidět i žehnající české patrony a také stín obrovitého orla. (Kdo
chce, ten vidí.) Každopádně náraz těžké české jízdy měl na Uhry drtivý
účinek. Uherský předvoj byl drcen, rozbit, pošlapán. Obrátil se v
panický útěk, který strhl i ostatní nastupující houfy. Navíc se k
bojišti začaly sjíždět a postupně zapojovat do bitvy i ty části
Přemyslova vojska, které se ráno rozjely za jinými úkoly a byly nakvap
svolány. "Když dorazily ke Kressenbrunu ostatní české sbory, obrátilo se
všechno uherské vojsko na zmatený útěk. A vypravuje se, že v té jediné
bitvě zahynulo osmnáct tisíc nepřátel Vypravuje, že krev zbarvila vodu
řeky Moravy a že mrtvoly jako nějaká hradba stavily říční proud."
Věnceslav Černý: Čeští železní páni v bitvě u Kressenbrunnu
Ale
ještě nebyl konec. Ještě zdaleka nebyl konec. Uherské oddíly, které
před pár hodinami s takovými nadějemi překročily řeku, prchaly nazpátky.
Jenomže nazpátky: to znamenalo zase k řece a přes ni, navíc se
strašnými železnými rytíři v patách. Ve vodách Moravy si smrt zřejmě
vybrala největší daň. Zatímco na samotném bojišti padlo na osmnáct tisíc
lidí, v Moravě se jich utopilo čtrnáct tisíc. Podle Otakarova obrazného
příměru v dopise papeži, o kterém jsme už mluvili, mohli jeho bojovníci
po mrtvolách padlých nepřátel a jejich koní přejít řeku jako po mostě.
Prchající se nestačili zachytit ani v uherském táboře na druhém břehu...
tam byl zbytek vojska i se samotným králem Bélou... ti všichni byli tím
přívalem strženi a pokračovali v divém běhu až za řeku Váh. Vítězná
bitva pro české bojovníky vyvrcholila obsazením uherského ležení se
všemi nashromážděnými zásobami a bohatou kořistí.
Boreš zajal vozbu královu.
Když pak dospěl s ní až k domovu
a když vybral z truhel skvostů hrst,
našel mezi nimi také prst,
jenž patříval Janu Křtiteli.
Klášterec v Oseku zříte-li,
najdete i onen ostatek.
Uhři prchli potom nazpátek
a bezpočet hradisek a měst
rozdrtila ještě česká pěst.
Ale
ještě nebyl konec. Bélovi sice už žádné vojsko nezbylo, byl úplně
bezbranný, český král mohl bez jakýchkoli potíží dobýt celé Uhry! To
určitě mohl. Ale neudělal to. "Mnohem raději bych válčil s pohany než s
křesťanským králem..." Tato slova vložil do českých královských úst
Vladislav Vančura. Ano, a i když je přesně takto neřekl, tak smysl jeho
činů jim odpovídá. "Nemám proti němu zášť, ctím ho, podávám mu ruku a
nabízím mu věčné přátelství. - Co nás rozděluje? Co rozděluje panovníka
jediné víry, když pohané obcházejí jejich země a když náboženství
dochází na všech stranách škody? Neučiním nic, co krále uráží,
nepoplením jejich města, nezloupím jejich truhlice, nevezmu jejich zemi.
Chci obrátit vojska, a král starší, Béla, a král mladší, Štěpán, nechť
zanechají piklů a nechť se sjednotí s mou vládou proti pohanům!" Podivné
rozhodnutí. Přemysl Otakar II. sice byl rytířským králem, ale tolik
velkorysosti bychom od něj nečekali. Snad to ani nebyla velkorysost...
Českému
králi bylo jasné, jak pobouřeně by reagovala Evropa na opovážlivou
změnu mapy, tedy kdyby České království zabralo Uhry. Zdá se, že se
český král náramně rychle naučil držet na uzdě svoji dravost a spokojil
se tím, že mu Béla vrátil, oč ho před sedmi léty připravil, tedy
Štýrsko. Ale on už zřejmě tehdy český král počítal, že si skutečný zisk
vybere. A že si ho vybere jinak. A brzo. Na uherském dvoře spatřil
sedmadvacetiletý panovník jednu dívku jménem Kunhuta. Byla sotva
šestnáctiletá, Bélova vnučka, dcera ruského knížete Rostislava
Michajloviče. "Byla tak krásná, že to nelze vypověděti slovy ani
zobraziti lidskou rukou. Měla nádhernou postavu, oválné oči, hebké
kadeře, něžné ruce a chůzi jako nějaké andělské stvoření. Když se dala
do řeči, zněl její hlas jako zpívání, jež zasahuje lidská srdce. Její
přiléhavý šat byl z modré nejjemnější vlny, sametový plášť s kožišinou
splýval jí z ramen. Na rozpuštěných vlasech třpytila se jí čelenka, ve
výstřihu byzantský náhrdelník se třemi penízky. Anděl závrati dotkl se
její šíje..."
No, nezamilujte se do takové krásky... Český král to
udělal a až po uši. Kdyby bylo jenom po jeho, konala by se svatba
okamžitě. Kdyby bylo jenom po Kunhutině, taky by se věc nemusela dlouho
odkládat: Přemysl Otakar II. byl velice statný muž a jako většina
Přemyslovců pohledný, jenomže... Ano, jenomže. V Praze ho čekala
manželka. Žena skoro šedesátiletá. Problém jménem Markéta. Co teď s ním?
A. Heyduk, Píseň o bitvě u Kressenbrunnu - klikni