Oppida. Keltská města. Oppidum... To
slovo vzniklo pravděpodobně z latinského „obe pedes“ – to znamená
nutnost obejít uzavřené, celistvé území. Oppida byla budována na
rozsáhlých temenech návrší se strmými bočními svahy, byla tedy dobře
chráněna přírodou a navíc obklopena pevnostními hradbami. Není jisté,
jestli je už můžeme nazývat městy, ovšem příštím evropským městům byla
už velmi podobná.
Od pozdějších středověkých měst se oppida Keltů liší hlavně tím, že
s výjimkou pevnostního systému jsou vystavěna ze dřeva a přikrčené
domky v ulicích kopírují architekturu vesnických příbytků. Jsou také
závislá na zemědělské produkci obyvatel v okolí, protože v oppidech lidé
neobdělávají půdu, ale vyrábějí a svoje výrobky pak směňují za
potraviny. Ve své době (hlavně v posledním století před Kristem) byla
rozeseta po celém keltském světě – od Anglie a Francie přes Německo,
Švýcarsko, Rakousko, Čechy, Moravu až po jihozápadní část Slovenska.
Rozsáhlé sídliště nad Vltavou
Některá
oppida – keltská sídliště na našem území – patří vůbec k největším a
nejrozsáhlejším. Vrch Závist nad Zbraslaví (Závist byla možná jakýmsi
"hlavním městem" našich Keltů). Stradonice na Berounce. Hrazany u potoka
Mastníku nad dnešní Živohoští. Staré Hradisko u Prostějova. Památný
moravský vrch Hostýn. A zdá se, že i na území dnešní slovenské metropole
Bratislavy.
Kdybychom nakreslili mapu keltských hrobů a pohřebišť
v Čechách, tak bychom postřehli, že keltští bojovníci obsadili
nejúrodnější pás půdy v centru a na severozápadě země... Podobné je to i
na Moravě. Oblast mohylových kultur na jihu a v západních Čechách
kupříkladu zůstala keltskou expanzí skoro nedotčena. Je to záhada. Šli
Keltové jenom za úrodnou půdou? Nebo byli obyvatelé českého jihu a
západu jejich blízcí keltští příbuzní? Či naopak nepřátelé, kteří
dokázali své území hájit? Nevíme. Ještě hodně toho nevíme. Zato víme
dost přesně, jak takové oppidum vypadalo.
Oppidem číslo jedna v
našich zemích byla Závist, a to ve všech směrech. Například co do
rozlohy. Zabírala přes 170 hektarů, zatímco ostatní oppida pouze mezi
dvaceti až třiceti hektary... Jenom Stradonice měly přes 80 hektarů.
Mezi našimi nejdávnějšími městy se stala Závist velkoměstem. Dobudovala
ohromnou pevnostní soustavu, uzavírající dva vrchy, Hradiště a Šance do
jednolitého celku i s údolím Břežanského potoka. Závist měla ještě jednu
výhodu oproti našim dalším keltským městům – blízkost hustě osídlené
pražské kotliny.
Závistské oppidum čnělo jako ohromná strážní
pevnost nad Vltavou a sídlišti na jejích březích. Její kamenná opevnění,
brány a další stavby měly až monumentální charakter. Obytná zástavba
pokrývala návrší planiny i svahy na terasách. Dařilo se tu řemeslům –
velkoměsto závist mělo i svoji mincovnu. Potvrzují to nálezy destiček s
důlky, misky bronzových vah na odvažování zlatých zrn, kelímky s
natavenými kapkami zlata. Byla tu objevena stavba o půdorysu 27x11
metrů.
Stavba vskutku jedinečná, neuvěřitelně spojující střední
Evropu s dalekou kulturou řeckého světa. Máme dojem, že hledíme na
neobvykle vysoký podstavec... i dnes dost vysoký – v době své největší
slávy měřil ovšem až pět metrů. Vnitřní výplň tvoří pruhy kamenných zdí s
příčnými vyzdívkami. Neobyčejně důmyslně technické řešení... Buďto se
vládce na Závisti nechal inspirovat řeckým vzorem, anebo si pozval
řeckého architekta. Je to nejstarší zděná stavba na našem území. Se vší
pravděpodobností mívala funkci velkolepého oltáře ve velkolepém chrámu.
Celá akropole měřila zhruba 70x55 metrů. Byla vymezena příkopem pracně
vylámaným ve skále.
Ze všeho dýchá tajemná minulost
Copak
se tu mohlo před víc než dvěma tisíciletími odehrávat? Od brány vedla
cesta k oltáři jakoby rovnou čárou, zdvíhala se a přecházela v rampu –
po ní mohli ti, kterým to bylo dovoleno, vystoupit na značně vyvýšenou
oltářní plošinu. Jaké síly a mocnosti tu uctívali? Zdejší náhorní
rovinka je nejvýše položeným místem v širokém okolí. Slunce na ni vysílá
paprsky po celou dobu své pouti od východu k západu. Keltové ctili
přírodní síly víc než co jiného. Při obřadech byla oblíbena hudba a
zpěv, rovněž mluvené slovo prý bývalo na úrovni – Římané pokládali Kelty
za vynikající řečníky; taky tanec měl svůj význam.
Jisté, že se
při kultovních slavnostech popíjely omamné nápoje. Jejich účinkem se
obětující dostal do jakéhosi stavu vytržení. Kultovní kotlíky, misky a
číše se nacházejí po celém keltském světě. Ostrovní keltské pověsti nám
vypravují, že bývaly často v majetku nadpřirozených sil a smrtelníci se
snažili je získat – putovali za nimi, dostávali se do krajně
nebezpečných situací a vůbec prožívali různá dobrodružství. Synové Danu
nabírali do podobné číše nápoj věčného života v podzemním paláci Sid – v
čarovné zemi věčného mládí získal hrdina Cuchulain kotlík krále
Miderna. A keltský král Artuš z velmi rané pověsti (později ztotožňovaný
s legendárním králem), získal kotlík z Onoho světa jménem Annwin. Tento
silný příběh nezanikl s keltským světem, ale pokračoval dál ve
vyprávění o svatém grálu a jeho moci, o jeho hledání, o rytířích jeho
družiny...
Ještě král Karel IV. dával vyrábět číše, jakési kopie
svatého grálu, z českých drahých kamenů. A jsou tu héroové neboli
hrdinové. Další druh keltského kultu. Keltové byli náramní válečníci.
Tedy v začátcích. Pak se poněkud přeorientovali na mírovou koexistenci s
ostatními Evropany. Evropa je původně poznala jako obávané, nemilosrdné
a velice odvážné bojovníky. Statečnost byla u nich stavěna na první
místo mezi ctnostmi, hrdinové se ve vyprávěním a oslavných ódách začali
blížit bohům, až se s nimi nakonec ztotožnili.
Nejslavnější
opukovou hlavu héroa s nakroucenými kníry a obočím a kudrnatými vlasy
známe ze Mšeckých Žehrovic, ta byla objevena za druhé světové války; a v
roce 1957 objevil na Závisti návštěvník, amatérský zájemce o
archeologii, další mužskou hlavu, tentokrát z jemnozrnného pískovce. Má
zdůrazněné nadočnicové oblouky a nízké čelo, výrazné lícní kosti,
obličej je zobrazen ploše. Je nasazena na silném krku, má trošku
zploštělé temeno a lehce naznačenou úpravu vlasů. Obličej je spíš
podlouhlý a oči jakoby s divně upřeným pohledem. Jeho pohled je opravdu
zvláštní – v kombinaci s úsměvem. Kamenný muž se totiž usmívá, taky
nějak podivně. Úsměv mu rozvlnil svislé záhyby bezvousých tváří (můžeme
na nich pozorovat jakési dolíčky i kolmé vrásky nad horním a dolním
rtem). Podobný úsměv není u keltských plastik obvyklý. Proč se muž ze
Závisti tajuplně – ale přitom i jako by pobaveně usmívá? Odpovědi mohou
být různé... Například že má čemu. Při pohledu na to lidské hemžení...
Kamenná
hlava keltského boha ze svatyně ve Mšeckých Žehrovicích u Slaného ve
středních Čechách. Nejvýznamnější keltská plastika nalezená na našem
území.|foto: Khalil BalbakiPohádky, pověsti, mýty
Když nastala zima,
uzavřeli se Keltové do svých obydlí jako pohádkoví Broučci. Za dlouhých
večerů kvetlo vypravěčské umění, pověsti, pohádky. I Jedna byl
kupříkladu o třech bratřích – nebo třech sestrách – nejmladší bráška byl
vždycky nejstatečnější a nejchytřejší – v případě sestřičky ta
nejmladší byla nejkrásnější. V jedné staré keltské pohádce unese krásnou
dívku mořská příšera. Královský syn marně hledá svou vyvolenou, po
marném bloudění se jde zeptat kováře.
Moudrý řemeslník mu poradí:
"Na ostrově uprostřed jezera je bílá laň. Když ji chytíš, vylétne z ní
havran. Chytíš havrana, vyskočí z něj ryba. Ta drží v tlamě vejce a v
něm je duše příšery. Rozbiješ-li vejce, příšera zemře." Další příběh
vypráví o bílých koních, kteří doprovázeli a ochraňovali hrdiny putující
za štěstím dalekým světem, z království do království. Ono zase o
příliš dalekou pouť nešlo, keltská království byla kmenová a neměla
rozlohu pozdějších státních celků. Vzdálenější země ležela opravdu jenom
za devatero horami... Cestuje se ve valné většině keltských pohádek, s
nevšední chutí a vervou...
Není divu. Keltové prošli v době
expanze, ale i za obchodem kus světa. Zimní měsíce, tak jako všechny
části roku, byly vyměřeny podle lunárního kalendáře. Luna vládla časem,
dle ní stanovovali kněží (druidové) každoročně přesné termíny svátků.
Měsíc bděl na nočním nebi nad tajuplnými obřady, nad vzýváním božských
mocností. Hleděl do dubových hájů na usmiřování božstva obětmi, někdy
pouze symbolickými, mírumilovnými, jindy zase až nepochopitelně krutými.
Doubravy, lesy, hájky byly vůbec oblíbenými svatyněmi... Ostatně i
název keltského kněze "druida" prý pochází od slova "dub". Posvátný
dubový háj se keltsky řekl drunemeton. Dub byl strom ze všech
nejpřednější a zvlášť ceněno na něm bylo rostoucí jmelí, dar nebes,
který podle Keltů přinášel štěstí. Nejen podle Keltů, ale i podle nás,
lidí 21.století...
Jedna z nejzajímavějších otázek – či spíše
otazníků – souvisí s tragickou zkázou našeho nejstaršího velkoměsta.
Stejně jako jiná oppida na našem území byla i ona zničena požárem, který
musel být při její rozloze zástavbě strašlivou katastrofou. Jenomže
výzkum objevil také řadu pozůstatků urputného boje, a (bez přehánění)
hrdinství obránců. Bojovali do posledního dechu. V příkopech opevnění,
ale i na nejrůznějších místech v okolí odpočívaly po dvě tisíciletí
kostry bojovníků. Nesly stopy zásahů, ran, smrtelných zranění. Našly se i
části zbraní, které nepřítel nemohl ukořistit: vězely totiž v tělech
padlých.
Další příklad – Stradonice. Vesnice na břehu řeky
Berounky. Nedaleko odtud se našel podmokelské zlato – snad keltský
státní poklad. Nad vsí se tyčí mohutný, tmavý masiv návrší se zvlněnou
vrcholovou plání stradonického oppida. Návštěvník na něm objeví
informační tabuli: "Stradonické hradiště, 385 metrů nad mořem, na
rozloze dvaaosmdesáti hektarů. Zde na rozhraní 2. a l. století před
Kristem Keltové vybudovali rozsáhlé město, opevněné kamennými valy. Bylo
zde nalezeno 50 000 předmětů."
Hledači pokladů – ničitelé historie
O
tomto kopci se vyprávěla pověst, že zde v pradávnu zuřila veliká bitva.
Což je patrně pravda, ale rozhodně ne tradice; pověst vznikla proto, že
se tu našly spousty kostí, spíše zvířecí než lidské. Starší písemné
zprávy se vztahují k občasným nálezům zlatých mincí – duhovek. Psal o
nich u Bohuslav Balbín v roce 1665. Podle autorova přesného popisu šlo
určitě o keltskou ražbu. V 18. století se o záhadných duhovkách zmiňují i
další autoři, nacházely se přímo i na stradonickém návrší.
V
minulém století sem občas zabloudil některý ze "starožitníků". Nacházely
se tu menší bronzové předměty, někdy byly předány Národnímu muzeu.
Obyvatelé z okolních vsí chodili na vrcholovou planinu vykopávat kosti,
maso jedli před dvěma tisíci let zdejší obyvatelé. Kosti prodávali
vesničané obchodníkům, kteří je vozili do mlýnů k semletí na "kostní
moučku". Při tom kopání se nacházely nejrůznější památky – bronzové
ozdoby, železné nářadí, keramika, ale nikdo jim nevěnoval větší
pozornost.
Dne 2. srpna 1877 tu opět vykopávalo kosti několik
mladíků, mezi nimi jistý Libor Lebr, syn hrobníka. V hloubce necelého
metru nalezl zpráchnivělé kosti – hovězí, koňské, prasečí, kozí, ovčí i
divoké zvěře, tedy zvířat – se zbytky koženého vaku a množství zlatých
minci na dvě stě kusů. Libor je rychle posbíral a upaloval domů. Nikoli
mlčky. Když se seběhli ostatní kopáči, našli v opuštěné jámě ještě 500
zlaťáků a v blízkém okolí prý značný, ale nikde už neuvedený počet. Za
několik dní to na stradonických pláních vypadalo jako na Klondyku, lidé
si tu dokonce kolíkovali dílce. Během tří let byl povrch celého oppida
několikrát překopán až ke skalnímu podloží vrchu. Stradonické oppidum –
jedno z nejvýznamnějších v Čechách – bylo z archeologického hlediska
nenávratně zničeno.
Stavby se sobě podobaly
Stradonické
hradiště se nápadně podobá dalším keltským oppidům. A tak nejenom u
nás, ale i ve vzdálené Galii, tedy dnešní Francii. Profesor Josef
Ladislav Píč, který Stradonice důkladně prozkoumal, měl za to, že
hradiště vybudovali germánští Markomanové. Ale kulturní jednota
keltského světa existovala. Potvrzují nám to i popisy galských oppid,
které nám zanechal Gaius Iulius Caesar. Podle něj byla některá oppida
opevněna zvláště mohutně v místech snadnějšího přístupu. Na vnější
straně byl vyhlouben příkop a za ním se zvedala hradba, římským
vojevůdcem nazvaná murus gallicus, galská zeď. Podrobně ji popisuje a
oceňuje její neprorazitelnost. Zeď z kamenů kladených nasucho, bez
malty, byla prokládána vodorovnými trámy, které svými čely vyčnívaly z
líce hradby.
Murus gallicus byl typický jenom pro Galii, u nás
používali Bójové jiný konstrukční postup – mohutné náspy vyztužili
trámovým roštem a na líci zpevnili pevnou kamennou zdí. Caesar popisuje i
přístupové cesty a brány v opevnění, které se zavíraly těžkými vraty.
Uprostřed oppida byla hustá zástavba dřevěných domů s doškovými
střechami, ale i volná prostranství a dokonce náměstí, na kterém se
domníval, že není možné, aby dvě tak od sebe vzdálené oblasti mohly mít
shromažďovali obyvatelé před rozhodným bojem.
V laténské době muž
míval jenom jednu manželku. Nebyl jí skálopevně věrný (oni se muži v
nejrůznějších etapách dějin v tomhle ohledu zas tak moc neliší), neboť
existovalo i obyčejové právo o nárocích nemanželského dítěte. Jinak otec
byl pánem domu a rodina mu byla zavázána poslušností. Žena však měla
nárok na ohledy a úctu, zvlášť když byla matkou. Manželé byli společnými
vlastníky rodinného jmění – žena přinášela věno, které muž nejenže
nesměl utratit, ale měl povinnost je zdvojnásobit.
Vynálezy, objevy a názvosloví
V
dlouhé řadě keltských vynálezů a objevů figurují na předním místě
záležitosti módy. Tak například – kalhoty. Ty se v antickém světě –
poněkud jižnějším a teplejším než byl ten keltský – nenosily, zavedli je
až Keltové, a to už napořád. K nim se používala halena, kazajka s
rukávy, když bylo chladno, tak i silný vlněný plášť. Oblečeni doplňovaly
výrobky z kůže. Keltové byli dovednými koželuhy, kromě kožené obuvi se
vyráběla i plátěná, někdy s koženou podešví, případně kožená s dřevěnou
podrážkou. Tento druh byl nošen zvlášť do nepohody, od Keltů to převzali
Římané, kteří takovou obuv nazývali gallica, galská. Právě z toho názvu
vznikl – prý – i český výraz "galoše". No, kdoví.
Keltům vděčíme
za bezpočet věcí, které v prakticky nezměněné podobě užíváme i dnes. I
za jméno jedné z našich zemí. Boiohaemum, Bohemia, Čechy. Ale nejenom za
toto jméno. Názvy takřka všech velkých českých řek jsou považovány za
keltské: Labe. Keltské slovo, jehož původ je v indoevropském albh –
bílý, čistý. Jizera. Blízká příbuzná francouzské řeky Is re, bavorské
Isar, nizozemské Ijzer. Bystře proudící. Mže. Keltsky Msa, obdobu má v
Korutanech, řeku Miess. Páchnoucí voda. Metuje. Keltsky medh je
prostřední. Metuje je opravdu prostřední řekou vzhledem k Úpě a Orlici.
Haná. Jméno řeky i krajiny. Odvozeno z keltského Ganna. Řeka Haná totiž
přinášela kameny a suť z hor, což bylo nápadné vzhledem k okolní úrodné
půdě.
Ale nejenom řeky máme původem keltské. Také názvy hor: Mimo
jiné nejčeštější hora Říp, jejíž keltsko-germánský význam zni "svah,
úpatí", a kromě dalších vrch Oškobrh u Poděbrad, což je jméno rovněž
keltsko-germánské a znamená "Jasanová hora". "Jasanový les" zase
dostaneme, když si přeložíme "Ještěd". Jasan se řekl keltsky "ask". A
máme i keltské názvy českých obcí a míst. Týn. Kotýz. Louny. A dodneška
se někteří jazykovědci nezbavili představy, že Brno bylo původně keltské
"Eburodunon". Můžeme si povzdychnout si ještě jednou: kdoví.
Ne
nadarmo se naši Keltové opevňovali. Ne nadarmo se těmi nejvyššími a
nejsilnějšími hradbami obraceli k severu. Právě odtud se blížilo
nebezpečí v podobě divokých a mnohem chudších a zaostalejších
germánských kmenů, žádostivých bohatství keltských měst. Germáni však
Kelty předčili tím, čím oni také oplývali – bojovností. Přibližně v době
Kristova narození, od něhož se počíná počítat nový letopočet, došlo k
tragickému zániku keltské civilizace. (autor Josef Veselý)
Opět velmi poutavé přiblížení české minulosti. ☺
OdpovědětVymazatAno, minulost a hlavně ta česká mě vždy přitahovala. Díky. ☺
Vymazat