K poslechu i četbě

pátek 12. března 2021

Toulky českou minulostí: 10. schůzka: Keltové mezi námi

Oppida. Keltská města. Oppidum... To slovo vzniklo pravděpodobně z latinského „obe pedes“ – to znamená nutnost obejít uzavřené, celistvé území. Oppida byla budována na rozsáhlých temenech návrší se strmými bočními svahy, byla tedy dobře chráněna přírodou a navíc obklopena pevnostními hradbami. Není jisté, jestli je už můžeme nazývat městy, ovšem příštím evropským městům byla už velmi podobná.

Od pozdějších středověkých měst se oppida Keltů liší hlavně tím, že s výjimkou pevnostního systému jsou vystavěna ze dřeva a přikrčené domky v ulicích kopírují architekturu vesnických příbytků. Jsou také závislá na zemědělské produkci obyvatel v okolí, protože v oppidech lidé neobdělávají půdu, ale vyrábějí a svoje výrobky pak směňují za potraviny. Ve své době (hlavně v posledním století před Kristem) byla rozeseta po celém keltském světě – od Anglie a Francie přes Německo, Švýcarsko, Rakousko, Čechy, Moravu až po jihozápadní část Slovenska.

Rozsáhlé sídliště nad Vltavou

Některá oppida – keltská sídliště na našem území – patří vůbec k největším a nejrozsáhlejším. Vrch Závist nad Zbraslaví (Závist byla možná jakýmsi "hlavním městem" našich Keltů). Stradonice na Berounce. Hrazany u potoka Mastníku nad dnešní Živohoští. Staré Hradisko u Prostějova. Památný moravský vrch Hostýn. A zdá se, že i na území dnešní slovenské metropole Bratislavy.

Kdybychom nakreslili mapu keltských hrobů a pohřebišť v Čechách, tak bychom postřehli, že keltští bojovníci obsadili nejúrodnější pás půdy v centru a na severozápadě země... Podobné je to i na Moravě. Oblast mohylových kultur na jihu a v západních Čechách kupříkladu zůstala keltskou expanzí skoro nedotčena. Je to záhada. Šli Keltové jenom za úrodnou půdou? Nebo byli obyvatelé českého jihu a západu jejich blízcí keltští příbuzní? Či naopak nepřátelé, kteří dokázali své území hájit? Nevíme. Ještě hodně toho nevíme. Zato víme dost přesně, jak takové oppidum vypadalo.

Oppidem číslo jedna v našich zemích byla Závist, a to ve všech směrech. Například co do rozlohy. Zabírala přes 170 hektarů, zatímco ostatní oppida pouze mezi dvaceti až třiceti hektary... Jenom Stradonice měly přes 80 hektarů. Mezi našimi nejdávnějšími městy se stala Závist velkoměstem. Dobudovala ohromnou pevnostní soustavu, uzavírající dva vrchy, Hradiště a Šance do jednolitého celku i s údolím Břežanského potoka. Závist měla ještě jednu výhodu oproti našim dalším keltským městům – blízkost hustě osídlené pražské kotliny.

Závistské oppidum čnělo jako ohromná strážní pevnost nad Vltavou a sídlišti na jejích březích. Její kamenná opevnění, brány a další stavby měly až monumentální charakter. Obytná zástavba pokrývala návrší planiny i svahy na terasách. Dařilo se tu řemeslům – velkoměsto závist mělo i svoji mincovnu. Potvrzují to nálezy destiček s důlky, misky bronzových vah na odvažování zlatých zrn, kelímky s natavenými kapkami zlata. Byla tu objevena stavba o půdorysu 27x11 metrů.

Stavba vskutku jedinečná, neuvěřitelně spojující střední Evropu s dalekou kulturou řeckého světa. Máme dojem, že hledíme na neobvykle vysoký podstavec... i dnes dost vysoký – v době své největší slávy měřil ovšem až pět metrů. Vnitřní výplň tvoří pruhy kamenných zdí s příčnými vyzdívkami. Neobyčejně důmyslně technické řešení... Buďto se vládce na Závisti nechal inspirovat řeckým vzorem, anebo si pozval řeckého architekta. Je to nejstarší zděná stavba na našem území. Se vší pravděpodobností mívala funkci velkolepého oltáře ve velkolepém chrámu. Celá akropole měřila zhruba 70x55 metrů. Byla vymezena příkopem pracně vylámaným ve skále.

Ze všeho dýchá tajemná minulost

Copak se tu mohlo před víc než dvěma tisíciletími odehrávat? Od brány vedla cesta k oltáři jakoby rovnou čárou, zdvíhala se a přecházela v rampu – po ní mohli ti, kterým to bylo dovoleno, vystoupit na značně vyvýšenou oltářní plošinu. Jaké síly a mocnosti tu uctívali? Zdejší náhorní rovinka je nejvýše položeným místem v širokém okolí. Slunce na ni vysílá paprsky po celou dobu své pouti od východu k západu. Keltové ctili přírodní síly víc než co jiného. Při obřadech byla oblíbena hudba a zpěv, rovněž mluvené slovo prý bývalo na úrovni – Římané pokládali Kelty za vynikající řečníky; taky tanec měl svůj význam.

Jisté, že se při kultovních slavnostech popíjely omamné nápoje. Jejich účinkem se obětující dostal do jakéhosi stavu vytržení. Kultovní kotlíky, misky a číše se nacházejí po celém keltském světě. Ostrovní keltské pověsti nám vypravují, že bývaly často v majetku nadpřirozených sil a smrtelníci se snažili je získat – putovali za nimi, dostávali se do krajně nebezpečných situací a vůbec prožívali různá dobrodružství. Synové Danu nabírali do podobné číše nápoj věčného života v podzemním paláci Sid – v čarovné zemi věčného mládí získal hrdina Cuchulain kotlík krále Miderna. A keltský král Artuš z velmi rané pověsti (později ztotožňovaný s legendárním králem), získal kotlík z Onoho světa jménem Annwin. Tento silný příběh nezanikl s keltským světem, ale pokračoval dál ve vyprávění o svatém grálu a jeho moci, o jeho hledání, o rytířích jeho družiny...

Ještě král Karel IV. dával vyrábět číše, jakési kopie svatého grálu, z českých drahých kamenů. A jsou tu héroové neboli hrdinové. Další druh keltského kultu. Keltové byli náramní válečníci. Tedy v začátcích. Pak se poněkud přeorientovali na mírovou koexistenci s ostatními Evropany. Evropa je původně poznala jako obávané, nemilosrdné a velice odvážné bojovníky. Statečnost byla u nich stavěna na první místo mezi ctnostmi, hrdinové se ve vyprávěním a oslavných ódách začali blížit bohům, až se s nimi nakonec ztotožnili.

Nejslavnější opukovou hlavu héroa s nakroucenými kníry a obočím a kudrnatými vlasy známe ze Mšeckých Žehrovic, ta byla objevena za druhé světové války; a v roce 1957 objevil na Závisti návštěvník, amatérský zájemce o archeologii, další mužskou hlavu, tentokrát z jemnozrnného pískovce. Má zdůrazněné nadočnicové oblouky a nízké čelo, výrazné lícní kosti, obličej je zobrazen ploše. Je nasazena na silném krku, má trošku zploštělé temeno a lehce naznačenou úpravu vlasů. Obličej je spíš podlouhlý a oči jakoby s divně upřeným pohledem. Jeho pohled je opravdu zvláštní – v kombinaci s úsměvem. Kamenný muž se totiž usmívá, taky nějak podivně. Úsměv mu rozvlnil svislé záhyby bezvousých tváří (můžeme na nich pozorovat jakési dolíčky i kolmé vrásky nad horním a dolním rtem). Podobný úsměv není u keltských plastik obvyklý. Proč se muž ze Závisti tajuplně – ale přitom i jako by pobaveně usmívá? Odpovědi mohou být různé... Například že má čemu. Při pohledu na to lidské hemžení...

 

2 komentáře:

  1. Opět velmi poutavé přiblížení české minulosti. ☺

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, minulost a hlavně ta česká mě vždy přitahovala. Díky. ☺

      Vymazat