Toulky českou minulostí: 20. schůzka: Čtyři velkomoravští panovníci

 

Je na čase věnovat aspoň chvíli pozornost politice. Velké Moravy samozřejmě. Musíme být struční. Zároveň však budeme mít na paměti základní obsah velkomoravských dějin, a tím bylo trvalé, všudy a všude přítomné soupeření se sousední franskou říší... Byl to zápas o uchování nezávislé státní existence.

Mojmír První. Rastislav. Svatopluk. Mojmír Druhý. Tito čtyři muži vstoupili do počátků naší národní historie jako představitelé první známé dynastie.

První kníže moravský: Mojmír I. Vynořuje se z anonymity roku 833. Střetává se vojensky se sousedním vládcem z Pováží, s nitranským knížetem Pribinou. Vyhání ho. Pribina i s vojenskou družinou hledá útočiště v Bavorech. Ovládnutí Nitry (vlastně celého Nitranska) se vykládá jako – řekněme: dokonání moravského sjednocovacího procesu. Mojmírův útok byl ale celkem ojedinělou vojenskou akcí tohoto knížete.

Křesťan proti pohanovi

Pozoruhodné bylo, že šlo o zásah křesťana vůči pohanovi. Ano, možná právě proto franská říše Mojmírovi jeho válečnou výpravu celkem bez problémů tolerovala. Pribina sice nedlouho předtím, než byl vypuzen, postavil v Nitře kostel (světil ho sám salcburský biskup Adalram), ale nitranský kníže se odmítal dát pokřtít. Což se mu stalo osudným. Církevní předpisy tehdy zakazovaly například i to, aby křesťané sedali s pohany u jednoho stolu. Bylo nemyslitelné, aby evropský panovník měl za svého... řekněme kolegu – aby měl za kolegu pohana. A tak poraženého Pribinu potkal osud psance.

Vystřídal nejprve několik ochránců a teprve později, když se s křesťanstvím přece jenom smířil a přijal je, jeho životní dráha se zase napřímila. To bylo v době, kdy mu východofranský král Ludvík Němec přiřkl knížectví při Blatenském jezeře. Pribina se začal ohánět, jako by chtěl honem honem dohnat všechno, co zameškal – stal se horlivě zbožným člověkem, stavěl kostely, přispíval k šíření a upevňování křesťanské víry. Zda uvěřil novému učení opravdu? Nebo spíš jednal z chladného rozumu? Jsou to otázky, které oslovují – byť v jiných souvislostech – i ve stoletím dvacátém prvním.

Rozvoj zemědělství i plodin

Za vlády svých čtyř panovníků měla Velká Morava – řečeno dnešním slovníkem – ekonomiku docela slušně prosperující. V zemědělství se začal prosazovat trojpolní obilnářský cyklus (tedy jařiny, ozim, úhor) namísto dřívějšího dvojpolního. Absolutní výnosy šly nahoru, samozřejmě nikoli tím, že by stouply hektarové výnosy, ale absolutním rozšířením osevních ploch. Pravděpodobně se už někde oralo pluhem, nikoli jenom radlicí. Asi se už sely pícniny, například vikev, zakládaly se sady, začala se pěstovat vinná réva.

Ano, u někdejšího mikulčického mostu totiž vědci našli zrna zušlechtěného druhu révy. A užasli ještě víc, když objevili i zrna okurky! O té se dosud tvrdilo, že ve střední Evropě zdomácněla až v hlubokém středověku. Ve vykopávkách ve Starém Městě byly odkryty i základy stavby, která mohla kdysi být větrným mlýnem. Jestli se tato domněnka promění v jistotu, bude to znamenat, že naši, tedy moravští Slované, zapřáhli vítr o dvě až tři století dřív než se předpokládalo, dokonce ještě před tím, než spoutali vodní sílu. A ještě jedno prvenství navíc to znamená: po hrnčířském kruhu, tkalcovském stavu a soustruhu zkonstruovali další složitý stroj, který byl po těch předchozích čtyř jmenovaných čtvrtý nejvýkonnější.

Mojmír I., sám křesťan, nijak nebránil činnosti misionářů ve své zemi. Působili zde němečtí kněží, ale i Vlachové a Řekové, kteří k nám přišli pravděpodobně z byzantských držav na dalmatském pobřeží. Ovládali slovanský jazyk, ale hlavně nebyli Mojmírovi tak nebezpeční jako kněží němečtí. S dobou prvního Mojmírovce na velkomoravském trůnu souvisí i první stavby, které se z Velké Moravy dochovaly. Vlastně – ono se z nich dochovalo to, čemu archeologové říkají negativy. Otisky.

Sjednoceni tichou cestou?

Zatímco teprve budeme v Toulkách českou minulostí za nějaký ten týden pracně mapovat, kolik žilo v Čechách kmenů a jak si říkaly, na Moravě došlo k jejich sjednocení ještě dřív, než si středověcí stačili jejich jmen vůbec povšimnout. Mezikmenové boje o mocenské prvenství se odehrály „za staženou oponou“ – někdy v období let 700 až 800, a tak neznáme poražené, pouze vítěze. Ano, v první písemné památce z roku 822 jsou jmenováni pouze: Moravané. Na území Moravy však tehdy docela určitě muselo žít víc kmenů než jenom jeden. Bylo tomu podobně jako v Čechách, které také nepatřily zprvu jenom Čechům, ale i Zličanům, Doudlebům, Pšovanům, Charvátům a ještě dalším kmenům. Ano, jejich zápas začal později, takže tak docela pozornosti už neunikly.

Z českého území proto pár jmen známe, a taky známe průběh závěrečného dějství, když moc připadla přemyslovské dynastii ze středočeského kmene Čechů. No tak sama jim nepřipadla, Čechové si ji museli doslova urvat. Podobný děj se odehrál na Moravě, ale mnohem dřív. Vítězem sjednocovacího procesu byli Mojmírovci z kmene Moravanů.

Mnoho informací schází

Kolik bylo moravských kmenů a jak se jmenovaly? To se neví. Takže – opět rozpačité pokrčení rameny? Je to tak. Podle archeologických nálezů žila na Moravě zaručeně aspoň tři odlišná společenství. Dnešní Slezsko obývali Holasici (ano, v Holasovicích na Opavsku se zachoval areál bývalého hradiště a hlavního sídla Holasiců). Druhá kmenová oblast se kryla přibližně s dnešní Hanou, a zbývá jih – ten náležel kmenu Moravanů. Dobytím nitranského knížectví sjednocovací proces moravských kmenů skončil.

Ještě jednou – Mojmír. Tedy kníže Mojmír. Toho jména první. Víme o něm málo. Skoro nic. Jeho politika? Vůči franské říši poměrně čitelná – choval se tak, aby nedráždil. Uznával formální svrchovanost Ludvíka Němce, a tím zřejmě zalichotil jeho ješitnosti – Ludvík Němec se totiž náramně zhlédl ve svém předchůdci a vzoru Karlu Velikém, především pak v jeho expanzivních choutkách a snahách. Mojmír zřejmě taky plnil sliby – včetně povinností odvádět poplatky. Ty pocházely z dob, kam až naše paměť nesahá. Přesto si však Mojmír I. přízeň Ludvíka Němce neudržel. (S přízní našich západních sousedů byl odjakživa problém.) Franský král roku 846 vtrhl na Moravu a dosadil tu Mojmírova synovce Rastislava.

 Na moravský knížecí stolec dosadil Rastislava Ludvík Němec. Kdy to přesně bylo, těžko říct – možná že až po Mojmírově smrti. Představitel západní velmoci měl každopádně zato, že Rostislav bude pokračovat v politické linii svého předchůdce. Ve svém očekávání se měl ovšem brzy zklamat. „Jestliže Ludvík sám posadil Rostislava na trůn moravský,“ konstatuje František Palacký, „nebylo mu dlouho kochati se nadějí o věrnější oddanosti jeho. Mojmír byl mu jen podezřelým; Rostislav stal se i nebezpečným. Dávná žádost tohoto panovníka dobýti Moravě nepodlehlosti, vyzrála brzy v pevný úmysl a stala se nejvyšší úlohou jeho života, o kterou se všemi způsoby a prostředky, ve štěstí i v neštěstí neustále snažil...“

Karel Veliký a jeho syn Ludvík Pobožný|foto: www.netencyclo.com

Panovník až příliš silný

Rastislav se projevil jako silný panovník, statečný válečník a obratný politik. Díky němu dosáhla Velká Morava plné „nepodlehlosti“, tedy suverenity, nezávislosti. Kníže uměl maximálně, velice obratně, využívat vnitřních svárů ve východofranské říši, a taky se nebál vojenského střetnutí s ní. Jeho vláda je proto vyplněna boji... vesměs vítěznými. Právě za Rastislavových časů vznikly franské zprávy o „nevýslovné pevnosti“ – a rovněž o knížecím sídle, u jehož bran se rozbil jeden z franských útoků.

Rostislav se odvážil vzepřít odvěkému protivníkovi jako voják i jako politik. Vyhnal ze země bavorské a franské duchovenstvo. To pochopitelně východofranského krále nepotěšilo, takže „vtrhl s velikým vojskem na Moravu. Vrátil se však bez vítězství a se škodou.“ Ludvík Němec ztroskotal právě u jedné z Rastislavových nedobytných pevností. „To bylo roku 855.“ Trochu přesnější datum? Buďme rádi, že známe aspoň letopočet.

Dá se však s velkou pravděpodobností předpokládat, že to mohlo být v srpnu. Prostě v pozdním létě. To bylo ideální období pro vedení vojenských výprav. Důvody: končily žně, sýpky protivníka slibovaly dobrou kořist. Připravit soka o zásoby znamenalo obohatit sebe a jeho vyhladovět. Takže na bitevních polích umírala jenom část poražených... ti ostatní padli až v míru. V zimě. Hlady.

Kde neplatí síla, pomůže zrada

„Od té doby moc Rastislavova, stále se vzmáhající, stávala se útočištěm všech od Ludvíka utiskovaných a pronásledovaných – na ni se spoléhali všichni, kdo se proti králi zpěčovali, i kralevici sami.“ Pan Palacký vystopoval v análech konkrétní případy, kdy Rastislav udělil politický azyl: „Stavitah, kníže český, vyhnaný bavorským vojskem z Vitoraze, města svého, utekl se k Rostislavovi, neboť zatím Ludvík jeho bratra pod svou ochranu přijav na Vitorazi pánem učinil.“ Ano, klasický příklad dělení sfér vlivu plus vytváření satelitních panství se závislými knížátky.

„Také dva nejvyšší úředníci Ludvíkovy říše, jmenovitě hrabata Werihar a Gundaker, obrátili se – zbaveni svých úřadů – k Rastislavovi.“ A ještě jeden příklad přímo z nejvyšších mocenských struktur: „Sám nejstarší kralevic Karloman, vévoda korutanský, hledaje ochrany a bezpečí před otcovým hněvem, spolčil se roku 861 až 863 s Rastislavem ... a druhý syn Ludvík mladší následoval příkladu bratrova, když i on se roku 866 pozdvihl proti otci.“ Rastislavova politika byla suverénní, statečná a – jak říká dějepisec Palacký – nebezpečná: „Mojmír byl jen podezřelým; Rastislav stal se nebezpečným.“

Kníže Rastislav chápal, že součástí jeho nezávislé politiky musí být i snaha o církevní osamostatnění země. Byl to on, kdo povolal z Byzance věrozvěsty Konstantina a Metoděje. Rastislav zjistil, že východofranská říše hledá spojence v říši bulharské, že vlastně vzniká jakýsi politicko-vojenský pakt namířený proti jeho státu. Bulharsko totiž mělo s Velkou Moravou poměrně dlouhou společnou hranici, a tak svoje postavení upevnil těsnějším sepětím s největší mocností té doby, s Byzancí. Dokonalý diplomatický tah. Svědčí o prozíravosti a... přímo bychom mohli říct exaktním politickém čichu. Zrada synovce Svatopluka však Rastislavovi znemožnila dokonat, co započal...

Vládce s mnoha pro i proti

Svatopluk. Třetí z dynastie Mojmírovců vystupuje před námi jako postava – jak to říct nejvýstižněji? Rozporuplná. Nepochybně byl bezkonkurenčně nejmocnějším velkomoravským panovníkem. Právě za jeho vlády dosáhla říše největšího územního rozmachu. Kdo všechno na něm byl závislý? Česká knížata a Lužičtí Srbové. Ovládl Krakovsko, Slezsko, Panonii. Získal říši oblasti daleko na východě v Kyjevské Rusi. Zbudoval stát, který spojil Slovany v celé střední Evropě.

Ale právě za Svatopluka se spory mezi latinským a slovanským duchovenstvem vyhrotily, za jeho vlády byli (po Metodějově smrti) vyhnáni, dokonce prodáni do otroctví žáci byzantských věrozvěstů. A navíc: kníže Svatopluk se na cestě k moci, tedy na začátku své dráhy dopustil nepochybné zrady, dokonce dvojnásobné. A tak jeho osobnost vrhá stín. Stín nevybíravosti a brutality vztahů mezi tehdejšími vládci. Není radno příliš si idealizovat vlastní národní minulost...

Ještě jednou – Svatopluk. A příběh jeho zrady starý přes jedenáct století... „Rozlítiv se nad zradou takovou, vyslal Rastislav muže, kteří Svatopluka na hostině přepadnouti a zavražditi měli. Ten ale se hodům vyhnul, předstíraje sokolčí lov. Na to jal se Rastislav s ozbrojeným houfem osobně jej stíhat, ale od synovce sám obluzen jat jest." (Obluzen – sám padl do pasti.) „Tak dalece zapomenul se Svatopluk sám nad sebou, že strýce a pána svého hanebně zrazeného uvrhl do okovů a nejlítějšímu jeho nepříteli Karlomanovi vydal. Nešťastný panovník, řetězy spoután a přísně střežen byl poslán do Řezna na soud.“

Karloman zatím bleskově Moravu okupoval, „a do Korutan odnesl s sebou královské poklady Rastislavovy, to všechno se mu podařilo bez nesnází, bez krveprolití.“ Soud v Řezně se konal v listopadu 870. „Král Ludvík dal předvésti Rastislava těžkými řetězy spoutaného, a dal ho soudit Frankům, Švábům a několika náhodou přítomným Slovanům. Ti ho odsoudili k smrti.“

Ale vladař jedné z evropských velmocí popraven nebyl. „Král mu kázal vyloupiti oči a pak ho strčili do jednoho kláštera německého – potom se už o něm v kronikách nikde víc nemluví...“ Svatopluk se ocitl za zásluhy v panovnickém křesle, samozřejmě jako Ludvíkův vazal, jenomže brzy byl i on sám obviněn ze zrady na východofranském panovníkovi a uvězněn. Moci ve Velké Moravě se chopila na nějaký čas markrabata Engešalk a Vilém. A Svatopluk? Jako by si začal uvědomovat důsledky svých skutků.

„Kál se v žaláři z hříchu spáchaného proti Rastislavovi a vzpamatoval se v pravdivém rozpoložení svém.“ Asi věděl, co říká, Svatopluk. Konec konců i z vlastní zkušenosti. Synové však, jak známo, neposlechli. Zachovali se – slovansky.

Ten příběh však nebyl původní. Objevuje se už v Bibli, v knize Kazatel: „Nesnadno je přetrhnouti ztrojený provázek.“ Něco podobného vypráví Plinius i o skythském králi Skilúrovi, a rovněž umírající proslulý Čingischán údajně svolal svých dvanáct synů a tentýž princip demonstroval na dvanácti šípech. Svatopluk dvanáct synů neměl. Neměl ani ty pověstné tři. Pouze dva: Mojmíra, toho jména druhého, a Svatopluka. Ke Svatoplukovi se žádná číslovka řadová nepřidává, protože na knížecí stolec nezasedl. Za posledního vládce Velkomoravské říše, Mojmíra II., zhasíná jasná hvězda Velkomoravské říše. Jsou to léta vnitřních i vnějších bojů, zuřivých sporů mezi panovníkem a jeho mladším bratrem. Brzy po smrti knížete Svatopluka odpadají od říše česká knížata. Také Panonie a ještě další oblasti jsou ztraceny. Do jižního sousedství moravského státu vpadají maďarské kočovné kmeny. Ještě roku 902 nad nimi v kterési řeži Mojmír II. vítězí. Ale o pět let později se už zavírá paměť lidská nad Velkou Moravou, jejíž organizaci a vojenskou sílu smetly do zapomnění nájezdy Maďarů...

My se však do časů její slávy vydáme ještě jednou, příště, za dvěma velkými jmény, která jsou s ní nerozlučně spojena – za Konstantinem a Metodějem.

autor: Josef Veselý