Toulky českou minulostí: 22. schůzka: Staré pověsti moravské aneb Jak se hledá Metodějův hrob

 

Na této schůze se rozloučíme s Řekem Konstantinem, který přijal v Římě nové jméno Cyril a vzápětí zemřel. Poputujeme dalších šestnáct let s jeho starším bratrem Metodějem, obklopeným skupinou věrných žáků. Dospějeme k Metodějovým dnům posledním, jakož i k místu jeho posledního odpočinku. Zatímco datum jeho odchodu je známo, místo, kde byl pochován, bylo zakryto přes 1100 let rouškou tajemství. Zdá se, jako by se cíp této záhady v současné době znatelně poodhrnul...

Píše se rok 867. Konstantin a Metoděj jsou pozváni do Říma. Zve je papež. Mikuláš, toho jména první. Důvod? Stížnost bavorských biskupů. Ale Mikuláš si je nevolal takříkajíc na římský kobereček. "Papež Mikuláš, duchem výtečný, slyše o blahoplodném počínání apoštolů slovanských," referuje o papežové postoji historik František Palacký, "a jistě také od Rostislava za ně přímluvu maje, nechtěl se soudem svým ukvapiti a zastavovati náhle působení jejich. Povolal jich tedy k sobě do Říma, aby dověděti se mohl od nich samých, co a kterak učili."

Začátky bez požehnání

Svatý otec totiž věděl, že ti dva Byzantinci kážou na Velké Moravě sice v nepovoleném jazyce, zato však v zemi, která papeže nyní, po získání Bulharska pod vlastní duchovní pravomoc, začala velmi zajímat. Svého času (a to si papež dobře uvědomoval) odmítl Moravanům poskytnout misijní pomoc, a udělal chybu! Vzápětí se té země zmocnil protivník. Ne, podruhé se už stejné neobratnosti nedopustí! Je přece hlavou veškerého křesťanstva, a čím víc věřících bude spadat pod jeho moc, tím lépe poslouží slávě Boží.

Do Říma dorazili bratří koncem roku 867. "Na Moravě působili půl páta léta, když nastoupili cestu. Konstantin vzal nalezené kosti svatého Klimenta s sebou, aby je přinesl papeži a Římanům jako dar. Cesta jejich vedla skrze země Kocelovy a skrze Benátky, kde již jim nastaly s latinskými kněžími nemalé hádky." S papežem se bratří ve Věčném městě sice skutečné setkali, ale už s jiným, na vatikánský stolec právě usedl Hadrián II. Sám jim vyšel vstříc před brány Říma, poklonil se Klimentovým ostatkům a přijal své hosty s velkolepostí hodnou králů.

Svaté kosti dělaly hotové divy. V učených disputacích se pak Konstantinovi podařilo obhájit před papežem a všemi církevními otci oprávněnost slovanské liturgie přímo dokonale. Ano – kdyby se Konstantinovi už neříkalo Filosof, mohl mít přezdívku Diplomat. Papež prohlásil, že nyní na překladech bohoslužebných textů do slovanského jazyka neshledává nic závadného, dosvědčuje pravověrnost obou bratří a na důkaz tohoto oficiálního přitakání káže, aby Konstantin a Metoděj ve čtyřech hlavních římských chrámech postupně sloužili mše. Tenkrát poprvé staroslověnština zazněla v místech, kde se nalézal průsečík Božího království a pozemského světa.

"V Římě zdrželi se bratří až do roku 869," říká Palacký. "Cyril však ochuravěl, odřekl se další práce ve Slovanstvu, a umřel již den padesátý po vstoupení do jednoho z řeckých klášterů, roku 869, ve stáří dvaačtyřiceti let." Nebyl tedy žádný důstojný stařec, jak si lidé běžně myslívají (a jak je také zpodobňován), ale muž ještě poměrně mladý. 

František Palacký (litografie Adolfa Dauthagea z roku 1855)|foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Vítězství na pár let

Metoděj má v rukou bulu. Ne jen tak ledajakou, ale papežskou. Je v ní jednoznačně řečeno, že... jednak "jest nutno chváliti dílo apoštolů slovanských, ale také nepokrytě vyjádřit, že krajiny knížat Rostislava, Svatopluka a Kocela náležejí pod správu římského stolce." A ještě jeden fakt uzákonila bula nazvaná prvními slovy textu "Sláva Bohu na Výsostech": Staroslověnština je povolena jako plnoprávná bohoslužebná řeč a Metoděj je na podzim 869 vysvěcen na prvního arcibiskupa takzvané panonsko-moravské arcidiecéze. Vzápětí však panonský kníže Kocel couvl a Metoděj svůj titul zestručnil na "arcibiskupa moravského".

Tam někde, na Moravě, měl také svoje sídlo. Když se však vydal opět do Němec, byl s ním započat proces. Ten proces podnítil Ludvík Němec, "ten starý nepřítel, nenávidějící dobro a odporující pravdě", ano, takto charakterizoval východofranského krále životopisec Metodějův. "Já sám, kdybych byl věděl, že církev je vaše, byl bych ji minul, jenže ona je svatého Petra. Jestliže však vy z řevnivosti a lakomství okupujete stará území proti znění kánonů, střezte se."

Metoděj pak ještě naznačil, že jeho žalobci jsou "hrubá čeládka", a když se o tento výrok všichni vespolek pohádali, dopravili Metoděje patrně do Ellwangen a tam ho v otevřené jámě věznili dva a půl roku. Ještě předtím ho biskup Henilanrich napadl bičem na koně. Osvobodil ho až papežský zásah. Bylo to roku 873, kdy se arcibiskup Metoděj ujímá správy všech chrámů a kleriků ve všech moravských městech. Společně s žáky vychovává nové kleriky, křtí nové věřící, dokončuje bratrovo literární dílo, staroslověnský překlad Bible.

Intriky, osvědčená metoda

Neposeděl na jednom místě. Jak praví životopisec, "mnohokrát překonával léčky nastrojené od lotrů svou odvahou". To prokázal ještě roku 882 při setkání s náčelníkem maďarských družin, které pronikly do karpatské kotliny. Svatý Metoděj byl arcibiskup – cestovatel. Protivenství však neustala. Bavorská strana vedená presbyterem Wichingem se opět pokusila získat vedoucí postavení v moravské církvi. Nezvolila otevřený boj, ale – intriky a osočování. (Dodnes osvědčená metoda politického boje.)

"Hlásá kacířské nauky, překračuje své pravomoci, utiskuje latinské duchovní i latinu samotnou jako bohoslužebný jazyk," šířil o Metodějovi Wiching. Metoděj musel znovu do Říma, znovu se musel hájit, znovu dosáhl vítězství, tentokrát přímo před očima svého soka Wichinga. Metoděj vyhrál, ale Wiching tak docela neprohrál. Stal se nitranským biskupem. Neštítil se ani podvodu. Při zpáteční cestě z Říma novopečený biskup Metoděje předběhl, aby byl u Svatopluka dřív a mohl mu nastavit před oči evidentně padělanou listinu, podle které papež Metoděje sesadil.

Podvod byl sice odhalen, ale klid nenastal. Krátce před svou smrtí se Metoděj rozhodl Wichingovi jeho intriky zarazit a zbavit ho biskupské funkce do té doby, než se podřídí jeho autoritě. Wiching okamžité spěchal do Říma, kde však tentokrát druhá strana vyslechnuta být nemohla. Metoděj byl právě na cestě do Konstantinopole. Nový muž na Petrově stolci, papež Hadrián III., pod vlivem Wichingových udání slovanskou liturgii zakázal a nařídil, aby moravští kněží, pokud se nepodřídí, byli vypuzeni ze země.

Když se Wiching vítězoslavně vrátil, jist, že tentokrát Metoděje definitivně zlikviduje, nalezl svého soka – v hrobě. Zanedlouho po návratu z Byzance totiž arcibiskup moravský zemřel. Co víc si mohl Wiching přát?

Hledání pozůstatků

"Když pak se shromáždili všichni lidé na Květnou neděli, vešel Metoděj do chrámu," píše o poslední arcibiskupových dnech autor Života Metodějova, "a jsa již neschopen pohybu, kázal žehnat císaři, knížeti, duchovenstvu a všem lidem. A řekl – střezte mne, děti, do třetího dne... Na rukou kněží pak zesnul šestého dne měsíce dubna ve třetí indikci, roku šestitisícího třístého devadesátého třetího od stvoření světa. (Podle nového kalendáře asi 16. dubna roku 885.) Když jej pak jeho učedníci uložili do rakve, vzdali mu náležité pocty, sloužili i smuteční obřad latinsky, řecky a slovansky a uložili jej v kapitulním chrámu..."

Šlo zřejmě o rozsáhlý, hlavní chrám, přizpůsobený nejenom bohoslužbám, ale i činnostem neliturgickým. Kromě Života Metodějova existuje ještě jedna písemná památka. Ta patří do souboru krátkých, takzvaných "proložních" životopisů svatých. V něm se o Metodějově pohřbu píše: "Když naučil své učedníky pravé víře a předpověděl svou smrt tři dny předem, zesnul smířen v Pánu. Leží pak ve velkém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem svaté bohorodičky." Ano, a právě to jsou ta slova, která nedávala a snad ještě nedávají spát archeologům a historikům.

Míst, kde byl hledán Metoděj, je víc. Na prvním místě samozřejmě – Velehrad. Ano, už v souvislosti s oslavami cyrilo-metodějského tisíciletí v polovině 19. století se zkoumaly církevní stavby na Velehradě. Zjistilo se však, že nejstarší z nich pochází až z roku 1205, tedy tři sta let po arcibiskupově smrti. Na hoře svatého Klimenta, asi 12 kilometrů od Velehradu kopal osvětimanský farář Brázdil s poštmistrem Čechmánkem: Našli půdorys stavby starobylého kostela, kosti a kousek zetlelého dřeva a oznámili, že našli hrob svatého Metoděje i se zlomkem biskupské berly. Nález byl později odborně prozkoumán a zjistilo se, že na tom místě stával klášter, že kosti patří čtyřem lidem a jsou ze 14. století.

Velehradská bazilika|foto: Římskokatolická farnost Velehrad

Zarazice. A objev kostela a pohřebiště v souvislostí s regulací řeky Moravy. "V oltářní části zvedl jsem z rozdrobených kostí dva úlomky, které chovám jako ostatky sv. Metoděje," napsal nálezce. A další pátrač našel pozůstatky arcibiskupa Metoděje v Boršicích "v bílém říčním písku". V Osvětimanech našli dokonce Metodějův náhrobní kámen. Roku 1929 Klementina Maštalířová, domkářka ze Stupavy, puzena sny a vidinami, začala kopat v lese u Osvětiman tak dlouho, až v hloubce pěti metrů "našla" náhrobní kámen.

To bylo v letech 1932 - 33. Vše probíhalo za obrovského zájmu veřejnosti. Na líci náhrobního kamene byla vyryta hvězdička a u ní napsáno "Solun" (což měla být zřejmě Soluň), pak křížek a u něj zase "Veleli" (zkratka za "Velehrad" – nejspíš), a nad tím vším vyrytá biskupská mitra. Což není všechno. Něco bylo vyryto i na rubu onoho náhrobku: "Arcibis Metoděj pros za nas u Boha." Fragmentů náhrobního kamene bylo několik. Na některých bylo lze číst "Metodi", a také slovo: "Pastor". Skvělé. Tedy – až na pár maličkostí.

Nápis byl proveden v takzvané chorvatské hlaholici, jaká se užívala až od 13. století. Ani gramatika nápisu neodpovídala devátému století. Biskupská mitra byla vyryta podle ilustrace z tehdy velmi populární Dolenského knihy obrázkových dějin. Prostoduchost tohoto falza a jeho odhalení paní Maštalířovou neodradilo, ještě v roce 1960 žádala o povolení pokračovat ve výkopech.

Znojmo. "Rotunda sv. Kateřiny před obranným příkopem znojemského hradu byla hlavním chrámem Velké Moravy a současně mauzoleem velkomoravských knížat," tvrdí dr. Jaroslav Zástěra. "Dále je třeba považovat za možné, že arcibiskup Metoděj, už proto, že chrám asi založil, našel svůj poslední odpočinek na levé straně za oltářem Panny Marie ve zdi apsidy."

Kateřinská rotunda byla skutečně původně zasvěcena Panně Marii. Jenomže na levé straně, za předpokládaným oltářem... se nic nenašlo. Na místě, na kterém v 11. století rotundu postavili, sice stávala dřív stavba, asi dřevěná, ale velkomoravských nálezů v okolí je málo. Velkoryse a nákladné průzkumné práce v rotundě i pod ní ve skalním masivu neobjevily žádné velkomoravské hroby, tím méně hroby významných osobností z 9. století.

Pro úplnost lze uvést ještě jakýsi dub u Púchova, pod nímž se měl hrob nacházet, Veselí nad Moravou, Nitru, Bratislavu, atd. atd. Nakonec nám zbyla tato dvě místa: Sady u Uherského Hradiště a Valy u Mikulčic.

Archeolog, který věnoval výzkumu na Sadech u Hradiště skoro celý svůj profesionální život, doc. Vilém Hrubý, původně prohlásil: "Zdivo velkomoravských kostelů je tak úzké, že by se do zdi nedala zabudovat ani rakev, natož pak sarkofág." Přesto se mu podařilo objevit ve zdi kostela na Sadech, vpravo za předpokládaným oltářem, dvě záhadné dutiny ve zbytcích základů, širokých 50 až 80 centimetrů. "Ty dutiny jsou hrobní prostory!" prohlásil docent Hrubý.

Uherské Hradiště - Sady. Základy velkomoravského kostela z 9. století.|foto: Archeologický ústav AVČR

 

Nenašel v nich však žádné kostry, žádné zajímavé předměty. Kameny, pokládané za dno "hrobu ve zdi" nejsou ničím jiným než pozůstatkem originálu základového zdiva, a to, co bylo označeno jako "ponechaný výplň hrobní dutiny", není pravděpodobně nic jiného než běžný negativ základů, který vznikl druhotným vyplněním základové rýhy sutí a kameny po vytrhání původních základů.

Zbývají Mikulčice. "Pohřeb v mikulčické bazilice do zdi je možný, protože základ apsidy je široký téměř jeden metr," napsal objevitel Mikulčic profesor Josef Poulík, "nic jsme tu však nenašli. Byl-li hrob přímo ve stěně, pak byl nepochybně zničen při dobývání kamene." Je to konec i této stopy? Ne.

Přece jen trocha světla

Ta stopa se přece jenom našla. Lilie bělokvětá. Latinsky Lilium candidum, Linné. Mimochodem – tato vonící květina se vyskytuje jenom ve východním Středomoří. Květy lilie se na věcech z hrobu, který mezi vykopávkami mikulčické baziliky dostal evidenční číslo 580, opakují v mnoha podobách: V hrobě 580 se našel (na zbytku loketní kosti) železný předmět, dlouhý 91 centimetr. Jeho součástí byla v horní části objímka. Předmět byl označen jako "meč". Vedle něj se našly zbytky hedvábné tkaniny, což je další doklad příslušnosti mrtvého z hrobu 580 k nejvyšší společenské vrstvě Velké Moravy. Blízko objímky byla objevena pozlacená průvlečka s pozoruhodnou výzdobou, kterou tvoří řecký rovnoramenný kříž s liliovitým zakončením ramen. 

Půdorys III. kostela - baziliky v Mikulčicích podle Lumíra Poláčka. Hrob č. 580 uvnitř baziliky obsahoval část ostatků významné osoby. O tom, že by to byl sv. Metoděj, však většina archeologů pochybuje.|foto: Lumír Poláček, Archeolog. ústav AVČR

 

To ještě není všechno. Také se tu našla dýka s ozdobnou hlavicí, na jejíž výzdobě lze také rozeznat liliovité motivy. Lilie jsou i na lícní straně pozlaceného, jinak stříbrného obloukovitého kování. Na jeho rubní straně je vyryt kříž opět s trojčlenným zakončením ramen. Další nálezy z hrobu 580: Poblíž dlouhého železného předmětu pokládaného za meč byly objeveny zbytky koženého pásku se stříbrnou zdobenou přezkou s liliovitým zakončením ramen. Na pravé straně předpokládané kostry ležel železný nůž se zvláštní úpravou pochvy, další železné zlomky (patrně zavírací nůž), ocílka, křesací kameny, sekyrka. Pod velkým kamenem na dně hrobu se našel zlatý gombík se žebrovaným povrchem a v rohu hrobové jámy zbytky bronzových plíšků neznámého určení... možná – z kování knižní vazby. Datování nálezu: Jednoznačně poslední čtvrtina 9. století. 

Jiný nález - hrob ženy se zlatými a stříbrnými gombíky v Mikulčicích.

Metoděj zemřel ve třiašedesáti letech. Po jeho smrti nezbyl na velké Moravě ze slovanské církve kámen na kameni. Hned poté, co Metoděj skonal v roce 885, se věcí církevních ujal Wiching, a to s brutalitou, jaké byl schopen jenom málokterý z tehdejších duchovních hodnostářů. Nový arcibiskup jmenovaný Metodějem, kněz moravského původu jménem Gorazd, byl uvržen spolu s mnoha jinými do žaláře. Tam o něm zprávy umlkají. Staroslověnsky vzdělaní kněží a mniši (bylo jich na dvě stovky) byli doslova vyvedeni v okovech ze země, protože tito Metodějovi žáci odmítli podřídit se papežovu usnesení, nemohli zradit dílo a odkaz svého milovaného učitele. Plamínek slovanské vzdělanosti a kultury, nedávno rozdmýchaný, skoro uhasl. Skoro. Úplně a napořád však zhasnout nemohl. Znovu se rozhořel v Čechách a také ve východní Evropě. "Dobrá setba," kázal Metoděj, "dřív nebo později vždycky vzejde..." O tom se budeme přesvědčovat vlastně na celé dlouhé pouti naší národní historií.

autor: Josef Veselý