Při slově Tesla se nám vybaví jednotka indukce magnetického pole a pak
možná střídavý proud nebo vysokonapěťový transformátor, rádio či
bezdrátové dálkové ovládání, případně vize bezdrátového přenosu energie.
Ale skutečný život inženýra a vynálezce se neskládá z čekání na den,
kdy náhle změní svět a poté již následuje jen sláva a bohatství. Když se blíže podíváme na střídavý proud, tak Nikola Tesla vyhrál svoji válku
mezi rozvody stejnosměrného a střídavého proudu... 👍
Dnešní značku jsem znala od útlého dětství, aby ne, když strýc pracoval v Tesle Rožnov a tak se při návštěvách o tom často mluvilo. V té době jsem o tom nepřemýšlela a sama jsem toto jméno zaregistrovala víc, než v hodinách fyziky, při návštěvě Prahy, kde je ulice jeho jména a Tesla tam má také památník:
Motivem pomníku je stylizovaný „výboj“, tedy elektrický výboj jako hybná
síla a základní kámen Teslových vynálezů a jako nástroj jeho proslulých
prezentací, kdy mu byly tehdejší veřejností přisuzovány až nadpřirozené
schopnosti. Bronzový odlitek s nápisem NIKOLA TESLA 1856 – 1943, je
zevnitř prosvícený, sloužící zároveň jako večerní podsvícení plastiky.
Rozměry jsou 270 x 495 x 225 centimetrů. Autory pomníku Nikoly Tesly
jsou akademický sochař Stefan Milko a ing. architekt Jiří Trojan.
Monopolní výrobce především televizí a rozhlasových přijímačů
v bývalém Československu původně nesl jméno po chorvatském géniovi
Nikolu Teslovi. Ten ale soudruhům začal v 60. letech vadit, proto
vymysleli tuto „geniální“ zkratku – TEchnika SLAboproudá.
Kdo byl Nikola Tesla?
Dovíte se o něm v audiu, ale uvedu aspoň základní informace. Na foto v r. 1893:
Nikola Tesla byl geniální vynálezce srbského původu. Byl průkopníkem na
poli fyziky především v té době začínající elektrotechniky. Mimo jiné
vynalezl indukční motor a objevil vícefázový střídavý proud, který
přispěl k všeobecnému rozšíření elektřiny. Je po něm pojmenována
jednotka magnetické indukce tesla.
Mimo jiné studoval filozofii na Pražské Karlově-Ferdinandově univerzitě a pobýval v letech 1936–1937 v tehdejším Československu. Možná i proto jsem objevila ulici Nikoly Tesly v pražských Dejvicích.
Pamětní deska Nikola Tesly na domě Ve Smečkách 603/13 v Praze
Cílem Nikoly Tesly byl bezdrátový přenos elektřiny, tedy možnost napájet
všechny spotřebiče bez použití vodičů. Pracoval na využití a
zdokonalení principů, na nichž je založen např. rádiový přenos (včetně
televize), automobilové zapalování, telefon, nebo výroba a přenos
střídavého proudu.
Nikola Tesla ve své laboratoři v Colorado Springs (okolo roku 1900)
Foto:
1. Radiopřijímač Tesla (Fotobanka Unsplash)
2. Reproduktor rozhlasu po drátě Tesla ARS 217 (foto Jaroslav Petříček)
4. Legendární stroj Tesla - jeden z prvních počítačů československé výroby (foto Knitl, Č. rozhlas)
Historie jednotlivých předchůdců Tesly, jak ji známe, je mnohem delší.
Elektra
Jeden
z prvních elektrotechnických podniků, který vznikl na území tehdejšího
Československa v lednu 1921, výhradně s českým kapitálem. Škála jeho
výrobků sahala od žárovek, elektronek, radiopřijímačů, přístrojů pro
vojenské účely až po rozhlasové a televizní vysílače. Později se stal
majetkem koncernu Philips. Zhruba ve stejnou dobu začaly vznikat
společnosti, které se zaměřovaly na oblast telefonního spojení.
Elektromechanický závod
Vznikl
v květnu roku 1919 a šlo o akciovou společnost, která byla majetkem
bratranců Prchalových. Ti se zaměřovali na výrobu součástek pro
československou poštu, licenční výrobu anglických radiopřijímačů a
telefonních přístrojů, vyvíjeli i výrobu vlastních zařízení. Po deseti
letech vstoupili do společnosti koncernu Ericsson, a tak továrna dostává
nový název: Prchal, Ericsson a spol.
Telegrafia
Ještě o
pár měsíců mladší akciová společnost, která vznikla z iniciativy
ministerstva pošt a Živnobanky. Šedesát procent akcií v ní vlastnil
stát. Společnost v mateřském závodě v Roztokách u Prahy a v pobočkách ve
Velešíně a v Jablonném nad Orlicí vyráběla telefony a telegrafy. Když
dosavadní prostory přestaly stačit, firma se přesunula do nového areálu
v Pardubicích a výrobu rozšířila o telefonní ústředny, reléová zařízení a
také zajišťovala budování telefonní sítě. Dál přišly na řadu
radiopřijímače, elektronkové zesilovače, rozhlasové ústředny,
rentgeny...
Microphona
V dubnu 1926 založili bratři
Antonín a Ludvík Knotkové v Praze na Letné podnik s názvem Microphona,
Bratří Knotkové, tovární výroba a zařizování telefonů. Na počátku 30.
let přesídlili do Strašnic, přibrali výrobu radiopřijímačů a změnili
název firmy na Mikrofona, Bratří Knotkové, telefonní a radiotechnická
továrna. A když už bylo i v novém areálu těsno, založila továrna pobočku
ve Valašském Meziříčí, kde se vyráběly i potřeby pro sluchově
postižené.
Elektrotechna
V roce 1930 byla založena akciová
společnost pro slaboproudou techniku Elektrotechna Praha. Sídlila
v Karlíně v areálu po elektrotechnickém závodě Františka Křižíka a od
počátku byla úzce propojena s koncernem Siemens-Halske. Vyráběla
telefony, telefonní ústředny a další slaboproudá zařízení včetně
zabezpečovacích zařízení pro železnice.
Radio Zenit Přelouč
Za
dalším předchůdcem Tesly se podíváme do Přelouče. Tam v roce 1921
založil místní rodák, soukromý podnikatel J. V. Myslík-Hyršovský malou
továrničku. Její původní název zněl Radiozávody Přelouč – J. V.
Myslík-Hyršovský a spol.. Vyráběl vojenskou spojovací techniku a kromě
ní i krystalky a sluchátka. Brzy přibral společníka a změnil název na
Radio Zenit Přelouč. Ovšem nedostatek financí majitele koncem 20. let
přinutil firmu odprodat německému koncernu Siemens-Halske.
A byl
tu nový název – Radiotechna. A protože se radiopřijímače rychle dostaly
do módy, nový majitel rozšířil areál i výrobu. Zpočátku přebral výrobu
německé firmy Telefunken a přizpůsoboval ji vkusu českého zákazníka.
Časem začal vyrábět i své vlastní typy přijímačů, od těch obyčejných až
po luxusní skříňové modely, a dokonce i radiogramofony.
Televizor Ametyst je stále funkční.
V Tesle se vyráběly i luxusní hrací skříně.
Tímto přístrojem mnozí u nás začali sledovat televizní vysílání: Tesla 401A - první československý televizor 1953
Orlík - jediný typ autorádia vyráběný v Tesle Přelouč.
Tranzistor T59 vyráběný pro Tuzex.
Soukromé muzeum sběratele Petra Schejbala v Přelouči mapuje kompletní sortiment pardubické a přeloučské Tesly.
Maria Walewská opustila svého muže a nejdříve cestovala s Napoleonem všude, kam to šlo. Brala to jako vlastenecký úkol, protože po tzv. Trojím dělení Polska byl Napoleon jediný, kdo mohl Polákům pomoci obnovit jejich stát. Pro
Napoleona byla ideálem ženy jemné, poddajné a ochotné splnit mu jakékoli
přání. Když pracoval a neměl na ni čas, trpělivě čekala, četla si, nebo se
zabývala ručními pracemi. Nejkrásnější chvíle spolu zažili na zámku
Finckenstein.
Následovala jej i do Paříže a také do Vídně. Zde zjistila, že čeká
s Napoleonem dítě. Napoleonova radost byla nezměrná! To však netrvalo dlouho, brzy začal uvažovat, jak se na to budou dívat Francouzi, potřeboval následníka z manželského svazku. V těhotenství se Walewská vrátila do Polska a zde také porodila Napoleonova syna Alexandra,
kterého ale na Napoleonovo přání starý hrabě Walewski uznal za vlastního.
Sídlo Walewských ve Walewicích
Když pak Marie odjela i se synem do Paříže a dělala si naděje, že se
s ní Napoleon ožení, vše už bylo jinak. Těhotenstvím Marie padly pro Napoleona poslední překážky k rozvodu s Josefínou, který Napoleon z důvodu neplodného manželství dlouho plánoval, ale záměr neuskutečnil, dokud si nebyl jist svou plodností.
Josefína měla totiž dva syny z předchozího manželství. Napoleon rozhodl definitivně zrušit své manželství s Josefínou,
samozřejmě uváděl, že tak činí ve státním zájmu. Měl sice dva
nemanželské syny (Alexandra a Leona), ale potřeboval jako
svého nástupce syna legitimního. Jakmile
tedy Maria otěhotněla, rozhodl se manželství s Josefínou rozpustit, ale mladičkou Marii
si ani přes tuto skutečnost nevzal. A dokonce ji přinutil, aby se k
otcovství přihlásil její manžel.
Maria Walewska na obraze Françoise Gérarda
A začal se ohlížet po vhodné ženě, s níž by zplodil následníka. Sám
prý uvažoval o několika možných nevěstách, klepal v Evropě na různé
dveře. Ale většinou se dal na rychlý ústup, protože se mu žádná adeptka
nelíbila. Měl velké nároky. Uvažoval i o Marii Walewské, tu jedinou
miloval téměř jako kdysi Josefínu. Jenže - tímto sňatkem by si příliš
své postavení v Evropě nevylepšil.
Uvažoval také o sestrách ruského cara Alexandra, kterého porazil u
Slavkova, Kateřině či Anně. Car by možná ve jménu politických výhod na
tuto nabídku přistoupil, ale carevna – matka o tom nechtěla ani slyšet.
Řekla, ať je tomu „Minotaurovi“ předhozeno dítě někoho jiného. Car
přesto váhal. A v tento moment se chopil své příležitosti bývalý
vyslanec v Paříži a rakouský ministr zahraničních věcí Klemens
Metternich. Domluvil sňatek Napoleona s dcerou rakouského císaře
Františka I. Marií Luisou.
Také rakouský císař nebyl Napoleonem jako svým příbuzným nadšený, ale
nakonec na Metternichovo naléhání souhlasil. Také ve státním zájmu.
Když se o těchto plánech dověděla Marie Luisa, nechtěla věřit svým
uším. Bylo pro ni nepochopitelné, že by ji tatíček provdal za toho
netvora, jehož jméno se donedávna nesmělo ve Vídni ani vyslovit. Každý
se hned křižoval, když na něj došla řeč. A teď se měla stěhovat do
Francie! Nakonec Marie Luisa tuto oběť jako poslušná dcera podstoupila.
Dále bylo vše podle Napoleonova scénáře.
Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská byla rakouská arcivévodkyně a po sňatku s Napoleonem I. francouzská císařovna.
Svatba v zastoupení se konala v augustiánském kostele ve Vídni. Hned
po oslavách ve Vídni se Marie Luisa vydala na cestu, která se shodovala
s cestou její pratety Marie Antoinetty. Stejně jako ona musela na
hranicích odložit vše rakouské a stát se Francouzkou. Důvod jejího
sňatku jí byl také znám, měla zajistit nejen mír s Francií, ale hlavně
porodit Napoleonovi děti, nejlépe syny.
Maria si dělala naděje, že ji Napoleon pojme za ženu, ale sňatek ze
státně politických důvodů nepřipadal v úvahu. Napoleon místo toho přiměl
hraběte Walewského (m.j. i vysokým peněžním darem) k uznání otcovství
dítěte. Mariin vřelý vztah k Napoleonovi přetrvával, třebaže císař po
zbylou dobu své vlády z obav z kompromitace přerušil s Marií kontakty.
Ta jej však za přísných konspirativních opatření navštívila na Elbě. Když připlula, všichni mysleli, že je to Napolenova zákonitá
manželka Marie Luisa. Ta si však užívala se svým obdivovatelem hrabětem
Neippergem a na Napoleona chtěla co nejrychleji zapomenout. Walewská chtěla navštívit Napoleona i na Svaté Heleně, což však on odmítl. Začal být věrným manželem.
Na Josefínu i Marii pohlížel už jen jako na své dobré přítelkyně, i
když ony obě ho milovaly dál celým svým srdcem. O Marii i syna se ale
velmi dobře do budoucna postaral. Když se Josefína dozvěděla, že
Napoleon ukončil svůj vztah s Marií, pozvala ji do Malmaisonu. Byly si
obě povahově velmi podobné, a proto se nikdo nedivil, že se spolu
spřátelily. Josefína si velice oblíbila i Mariina syna.
Jak to dopadlo s Napoleonem? Po tažení do Ruska, kde jeho armáda dostala pořádně za vyučenou, následovaly jen porážky ve velkých bitvách. Po bitvě u Waterloo skončil na ostrově Svaté Heleny, kde také zemřel.
Ostrov Svatá Helena (122 km²) se nachází v jižním Atlantiku 1 930 km západně od břehu Angoly a 4000 km východně od Rio de Janeira. Má mírné i tropické podnebí.Ostrov se zapsal do historie zejména jako místo, kde byl internován Napoleon Bonaparte po své porážce u Waterloo v roce 1815; Britové ho zde drželi šest let až do jeho smrti v roce 1821.
Longwood House - Napoleonův dům
Zpočátku neměli Britové pro francouzského excísaře připravené vhodné
ubytování, a tak se přechodně usídlil v zahradním domku „The Briars“
(Šípková růže) na pozemcích statku, jenž patřil anglickému
velkoobchodníkovi Belcombovi. Zde se seznámil s šestnáctiletou
obchodníkovou dcerou Betsy, jež mu byla i v pozdějších letech pobytu na
ostrově vítanou společnicí a k níž pociťoval zřejmě víc než jen
otcovskou náklonnost. Později se Napoleon přestěhoval do vily Longwood (na snímku).
Své postavení snášel statečně, avšak lidé, kteří jej znali, pochopili, že
to je jen maska. Velmi mnoho četl, jezdil na koni, chodil na procházky a
diktoval své paměti hraběti de Las Cases.
Podmínky internace se rapidně změnily, když na ostrov dorazil nový
guvernér sir Hudson Lowe. Ten se rozhodl, že jeho vězeň, kterého
považoval jen za zajatého generála a nikoliv císaře, má moc svobody a
tak se rozhodl vše změnit. Omezil proto možnosti Napoleonova pohybu po
ostrově, přidělil přímou vojenskou ostrahu, a silně omezil peníze určené
na provoz císařovy domácnosti. Napoleon se začal bránit jediným možným
způsobem jaký měl a to pomocí uplatňování podmínek, které mu byly
stanoveny britskou vládou. Zahrnoval guvernéra malichernými dotazy
ohledně protokolu a svých osobních výsad. Tento vzájemný spor však
vyústil ve stále větší Napoleonovu izolaci a návštěvníci získávali jen
stěží svolení k návštěvám. 18. března 1818 byla z ostrova - za odesílání
tajných Napoleonových zpráv do Francie - Lowem vypovězena rodina
Belcombeových a excísař se po ztrátě své mladé společnice stával stále
zasmušilejším.
Po Loweových opatřeních se navíc začaly výrazně zhoršovat Napoleonovy
životní podmínky. Dům začínal být vlhký, množily se v něm krysy, na
tapetách se tvořila plíseň a následkem zimy, jež se zvyšovala nad
únosnou mez, a kvůli níž byl nucen rozštípat i některý nábytek, trpěl
ustavičným nachlazením a revmatismem. Takřka jedinými lidmi, s nimiž se v
posledních dvou letech života Napoleon stýkal, byli kromě sloužících
pouze korsický rodák a lékař doktor Antommarchi, maršál Bertrand a
generál Montholon. S postupujícím časem se jeho zdravotní stav rapidně
zhoršoval a osobně předpokládal, že trpí rakovinou žaludku. Občas o své
nemoci vtipkoval: „Rakovina, to je Waterloo, které se dostalo dovnitř.“
Dne 13. dubna 1821, upoutaný na lůžku a trýzněn stále častějšími
bolestmi, začal diktovat závěť, v níž rozdal své jmění, jež čítalo 200
milionů franků ve zlatě. Polovinu rozdělil mezi vojáky, kteří bojovali v
řadách jeho armád, druhou půlku pak odkázal krajům, jež byly nejvíce
postiženy válkami v letech 1814 a 1815. Testament dokončil v poslední
chvíli, protože v dalších týdnech jej nemoc zmohla natolik, že nebyl
schopen věnovat se materiálním záležitostem.
Třinácticentimetrový klíč, který zamykal dveře v domě na ostrově Svatá
Helena v jižní části Atlantiku, na kterém byl od roku 1815 do své smrti
internován někdejší císař Napoleon Bonaparte, šel do dražby. Podle Davida MacDonalda z
aukční síně Sotheby's se klíč našel před časem "v obálce uložené v kufru
v jednom skotském domě".
Do Skotska klíč přivezl voják Charles Richard Fox, který pobýval na
ostrově Svatá Helena v roce 1821, kdy Napoleon zemřel. Předmět následně
daroval své matce, která byla velkou obdivovatelkou bývalého
francouzského císaře a to tak velkou, že mu do vyhnanství posílala
sladkosti a knihy. Klíč k prodeji nabídli právě potomci Foxovy matky,
kteří o jeho existenci dlouho věděli, až nedávno se jim ho ale podařilo
objevit.
Ke klíči je připevněná cedulka, na které Charles Richard Fox píše, že
sám klíč vzal z paláce Longwood House na Svaté Heleně po Napoleonově
smrti. Datována je rokem 1822.
Kniha "Poslední dnové císařovi na Ostrově Svaté Heleny", 1923
A Maria Walewska? Po smrti svého legitimního manžela se Marie v roce 1816 provdala v Bruselu za
generála Philippe-Antoine d´Ornano, Napoleonova bratrance.Manželé pak bydleli v Lutychu. Marie plánovala
dokonce spolu s manželem navštívit Napoleona na sv. Heleně. Bohužel od
porodu třetího syna se však její zdravotní stav prudce zhoršoval.
Zemřela v pouhých 28 letech.Příčinou smrti byla urosepse, která byla komplikací urolitiázy v šestinedělí. Její a Napoleonův syn se zmítal mezi
Francií a Polskem. Svými kořeny byl Polák, srdcem však Francouz. Stal se
francouzským ministrem zahraničních věcí a se svým bratrancem,
pozdějším císařem Napoleonem III., si dobře rozuměl.
Hrabě Philippe-Antoine d'Ornano byl francouzským generálem, pairem, maršálem a na sklonku života guvernérem Paláce invalidů v Paříži.
Na dnešní den připadá výročí události, bohužel velmi smutné, o které jsem už v dětství slyšela od více lidí.
Jeden z nejčernějších dnů historie Ostravy začal krásně. Bylo úterý 29. srpna 1944. Blankytně modrá obloha napovídá, že bude hezký letní den. Jenže někdy
okolo 10:30 hodin prořízlo klid kvílení sirén. Nic neobvyklého,
americké bombardéry často přes Ostravsko směřovaly nad průmyslový jih
okupovaného Polska. Na plané poplachy jsou všichni zvyklí.
Tentokrát však byla cílem náletu právě Ostrava - to nikdo nevěděl.
Nejtěžší nálet postihl Ostravu 29. srpna 1944,
kdy v pěti vlnách udeřilo na město od jihu zhruba během jedné hodiny
400 amerických bombardérů typu B24 Liberator 15. letecké armády USA ze
základny v jihoitalském Bari. Američané podnikali toho dne nejprve
nálety na vedlejší klamné cíle, jejichž smyslem bylo odlákat pozornost
německé protivzdušné obrany od hlavní skupiny letounů, která mířila na
Ostravsko. Hlavním cílem měly být zdejší průmyslové závody.
Největší ostravskou tragédii 20. století připomíná pamětní deska. Jejím autorem je ostravský výtvarník Marek
Pražák.
Letecký poplach byl
vyhlášen v 10.45 hod. a skončil v 11.55 hod. Vlny bombardérů směřovaly
od Výškovic přes Zábřeh, Vítkovice a Moravskou Ostravu k Přívozu.
Nejvíce byly z průmyslových objektů
poškozeny Vítkovické železárny, koksovna Trojice na Slezské Ostravě,
chemický závod Julius Rütgers v Zábřehu n. O. Na mnoha místech byly
poškozeny telegrafní, vodovodní a elektrické sítě. Těžce byla zasažena
také obytná zástavba, zejména v okolí Masarykova náměstí v Ostravě (střed města) a na
několika místech v Zábřehu.
I přes značné škody nebyl ostravský
průmysl nějak výrazně ohrožen. Ztráty na životech však nebyly malé, například v závodech Vítkovických železáren zahynulo při
náletu 108 osob. Přímý zásah dostaly ve městě tři protiletecké kryty.
Byl to kryt v blízkosti rourovny vítkovických železáren na Pohraniční
ulici, v prostoru dnešního výstaviště Černá louka a kryt v haldě na
Zárubku. Představte si kryt, kam spěchají lidé se ukrýt a jak to asi vypadalo po přímém zásahu. Svědkové popisovali, jak v okolí byly rozmetány části těl ... hrůza.
Zcela zničeno bylo ve městě celkově 123 domů, dalších 1500 bylo
poškozeno. Celkem zahynulo při náletu 409 civilních osob. Na Ostravsko dopadly stovky bomb. Bez přístřeší zůstalo 1 256 lidí. Byly zničeny budovy a
známé objekty, jako třeba požární zbrojnice, Strassmanův pivovar,
Středisko podnikatelů a Tatry Kopřivnice, Dělnická kolonie Šalamouna,
obchodní dům Rix, Německý dům, obchodní dům Bachner, drogerie Kulík, dílny
Glassner a jiné obytné domy.
Důsledky náletu v Zábřehu
Vzdušný úder nebyl prováděn cíleně,
nýbrž tzv. kobercovým způsobem. To mělo za následek poškození mnoha
civilních objektů. Z území dnešního obvodu Ostrava-Jih byl zasažen pouze
katastr Zábřehu nad Odrou. Bomby dopadaly v objemu mnoha desítek kusů
do zábřežských ulic, zejména do střední části Zábřehu.
V Zábřehu byla výrazně zasažena nemocnice,
kdy přímý zásah dostalo chirurgické a interní oddělení. Největší počet
lidských obětí si nálet vyžádal v zábřežských ulicích Hollarova (dnes
V Troskách) a Karpatská. Tříštivá puma dopadla i do blízkosti
farní budovy na ulici Závoří. Explodovala 5 m od budovy, zcela zdemolovala kůlny.
Proč byl Zábřeh tak poškozen? Bylo to
dáno přilehlými průmyslovými objekty. V Zábřehu
stála rozsáhlá chemička Julius Rütgers, cementárna, haly Vítkovických
železáren (které jako celek byly cílem náletu). Chemičku Julius Rütgers zasáhlo 23 amerických bomb.
Rütgersova továrna na zpracování dehtu v Zábřehu nad Odrou. Pohlednice z
počátku 20. století. Foto: soukromý archiv rodiny Drastichovy.
Fotogalerie bombardování Ostravy 29. 8. 1944:
Pohled od hotelu Imperial do ulice 28. října. Obchodní dům Rix nedaleko náměstí dostal přímý zásah bombou
| foto: Archiv města Ostravy
Bombou poškozený obchodní dům Bachner, později Horník
