Milostné legendy: Napoleon a Walewská - 4. Schönbrunnské intermezzo

 

Pokračování 3. části - Šagrénová kůže 

Orel si po ranách, utrpěných v boji, potřeboval oddychnout a zatoužil po horoucím objetí krásné hraběnky Walewské. Rozlehlý císařský letohrádek v kouzelném městě na Dunaji se k tomu zdál jako stvořený. Proto zavolá do Vídně svou milenku z Krakova, kam přicestovala s polským vojskem. 

Napoleon nedělal nic bez politického dosahu. Vítěz od Wagramu mohl nyní, když porazil Rakousko, hledět směle tváří v tvář Rusku. Pomýšlel na to odměnit spolubojovníky a upravit statut varšavského knížectví. Odměnou za přislíbenou "svobodu" Polska mu měla být hebká náruč milenky, paní Walewské. Ve stylu jeho dopisů se stupňuje milostná náruživost: "Pokrývám Tvé nádherné ruce tisíci nejněžnějších polibků a jedním jediným na Tvá krásná ústa."

Záhy po tomto vyznání zahrčel po vídeňských ulicích kočár, ukrývající polskou hraběnku. Maršálek Durac měl samozřejmě připraven rozkošný dům v Mödlingu, v osadě, ležící na cestě k Schönbrunnu. Jako součást doprovodu byl vybrán spisovatel Benjamin Constant.

 

Benjamin Constant byl švýcarsko-francouzský politik, politický filozof a spisovatel. 

Walewská přijela v uzavřeném kočáře bez znaků a bez livrejovaných sloužících, pouze s jedním lokajem. Constant ji vedl bludištěm obrovského zámku a tajnými dveřmi ji vpustil do císařových komnat. Zde se konečně oba milenci objali.

Zámek Schönbrunn ve Vídni

Padli si do náruče jako dva ztracenci, jako dva zamilovaní, kteří po sobě dlouho, příliš dlouho toužili. Walewská omlouvala dvouleté odmlčení, chápala, že jeho čas je podřízen politickým zájmům  a cílům. Císař projevoval nesmírnou starostlivost a něhu. Skoro denně přikazoval průvodci, aby dal pozor na kočího, aby jel co nejopatrněji. Cesta do Mödlingského zákoutí byla po letních deštích velmi špatná, s vymletými hrboly. "Je kočár v dobrém stavu?" ujišťoval se večer co večer pán Evropy. Při procházkách v nedohledném schönbrunnském parku, kdy se nízké zářijové slunce odráželo ve světlých vlasech polské hraběnky, prožíval Napoleon několik krátkých okamžiků životní pohody a nelíčeného štěstí. Byl k Marii pozorný a šetrný, zahrnoval ji penězi a šperky. Nezapomínal také oživovat její sny o nezávislém Polsku. Ale běda! Aby se dostal k moci, musel obětovat mnoho příjemného, co prožívá jedinec ve svém mládí: záliby a také lásku. Jediné, co znal, byla povinnost a vzdělání, nabyté ve vojenské akademii. Ani před Marií nezakrýval, že státní a politické zájmy jsou u něho vším. Walewská to chápala a viděla v něm Spasitele svého národa. 

Netušila však, jak nebezpečné je pro ženu setkat se s mužem, jehož jednání je určeno přesně vymezeným cílem a jak blízko stojí osudové propasti. Jako muž a milenec prožíval Napoleon rozdvojení. Dovedl žen využívat, k málokteré však pocítil opravdovou lásku. Vždyť už z Varšavy psal Josefíně: "Vy, krásné ženy, neznáte mezí: co chcete, musí se státi. Já naproti tomu přiznávám, že jsem nejzotročenější ze všech lidí. Můj vládce nemá se mnou soucitu a tímto vládcem je povaha věcí."

Marie to věděla, ale věřila, že ona bude výjimkou, že ji císař bezmezně miluje. Nemohla tušit, že také u ní bude "povaha věcí" příčinou pozdější samoty. S Josefínou neměl císař potomky a to bránilo v rozvinutí jeho mocenských ambicí. Nestačí totiž vyhrávat války, je nutno dobytá území zajistit. A to si dobyvačný Korsičan nedovedl představit jinak, než pomocí vlastní, rodové krve. 

Stane se otcem, oznámila mu Marie sladkou zvěst a Napoleon projevil zprvu obrovskou radost. Konečně má potomka s milovanou ženou! Záhy se mu začaly honit hlavou myšlenky: Může se ke svému novému dědici přihlásit? K synovi od bezvýznamné polské hraběnky? Bude s takovým následníkem trůnu spokojen francouzský národ? Lze se vymknout mravům svého století? 

Nadále sice prokazoval Walewské všestrannou pozornost, oslovoval ji Ma chère Marie (její rodné jméno bylo Marianna Annastazia), ale jeho pohled čím dál tím více přecházel z vroucí touhy do vladařské vážnosti. Rozloučení v Schönbrunnu bylo téměř chladné. Císař oznámil, že neodkladné státní záležitosti vyžadují jeho přítomnost v Paříži. Listí v parku pomalu žloutlo a opadávalo. Polská manželka Napoleonova, jak ji titulovali ti, kteří se v Mödlingu ucházeli o její přímluvu, netušila, že schönbrunnské intermezzo bude v její lásce k Napoleonovi vrcholné a poslední. 

František I. (dynastie Habsbursko-Lotrinská) byl v letech 1792–1835 král uherský a český a markrabě moravský, v letech 1804–1835 císař rakouský a jako František II. v letech 1792–1806 poslední císař Svaté říše římské národa německého.

Celá jeho vláda byla poznamenána dvěma muži – Klemensem Václavem Lotharem Metternichem a Napoleonem Bonapartem.

zdroj: Radko Pytlík, Wikipedie