Toulky českou minulostí: 35. schůzka: Kníže Václav

Na této schůzce v Toulkách českou minulostí se potkáme se čtvrtým českým knížetem, který je zároveň čtvrtým svatým naší historie. Každý národ má své světce. Kupříkladu svatý Patrik pečuje o Iry, svatý Štěpán zase o národ uherský. Patronem Čechů se stal Václav. Toho jména první, rodem Přemyslovec.

Stochovský rodák?

"Byl jeden kníže v Čechách jménem Vratislav a jeho žena se zvala Drahomíra. I narodil se jim prvorozený syn a na křtu mu dali jméno Václav. Podle staré tradice se narodil kolem roku 907 na Stochově u Libušína." To nám říká První staroslověnská legenda o životě a umučení svatého Václava. Vznikla zřejmě nepříliš dlouho po Václavově smrti.  Takže: Stochov u Libušína, okres Kladno. Místo narození knížete Václava. Dodejme – údajné místo.

Socha svatého Václava pod svatováclavským dubem ve Stochově|foto: www.stochov.cz

"Dojatá a šťastná stála kněžna Ludmila a dívala se po hlubokých lesích a obdělaných polích krajiny patřící kmenu Čechů," vypráví Marie Hrušková v knize o památných českých stromech. "Této zemi se narodil nový panovník. V koutě nádvoří kázala vysadit mladý dub na památku narození svého vnuka budoucího knížete Václava. Takový byl dobrý zvyk našich předků: při významné události zasadit strom, aby ten jako živoucí svědek po staletí připomínal, co se událo. Dubový proutek se jako zázrakem ujal a rychle rostl. Bylo tomu tak i proto, že byl zaléván vodou, v němž chůvy malého kněžice koupaly. Vyspěl v dub vzdorný a pevný, který spolu s českým národem až do naší doby prožívá události zlé i skutky slavné. Vždy rok co rok se znovu zazelená..."

Dub se v dolní části, kde je nejmohutnější, najednou jakoby hrbem zužuje v jedinou větev a vytváří prořídlou korunu. Je vidět, že se některé větve odlomily, jiné byly odříznuty. "Tento dub byl zasazen roku 903 svatou Ludmilou při narození svatého Václava na hradě, který tu kdysi stával. Dub má osm metrů padesát v obvodu." Cedulka uvádí rok 903. Ale předtím tvrdila První staroslověnská legenda, že to bylo v roce 907. Ale ono prakticky ani jediné datum ze života knížete Václava není stoprocentní. Vůbec nejméně jistoty máme u data jeho narození.

Počátek intrik Václavovy matky

Roku 921 umírá jeho otec, kníže Vratislav. Objevuje se dokonce i přesné datum, kdy se tak stalo – 13. února 921. Podle shodného tvrzení všech legend byl tehdy Václav "příliš mlád". Latinsky adhuc puer. Doslova: "Dosud ještě dítě..., stále ještě v chlapeckém věku." Ale – co je to "chlapecký věk"? Jak starý musí být člověk, aby se na něj lidi nedívali jako na chlapce? Ve školské středověké teorii končila pueritia (to znamená dětství, či přímo speciálně "chlapecký věk") ve 14. roce života.

Později byl spojován s obdobím zvaným adolescentia (toto slůvko je nám už bližší, ano, znamená dospívání), to končilo dvacátým osmým rokem života.  Co rozhodovalo, že se z chlapce stal člověk právně dospělý a když byl z rodu knížecího, tak způsobilý k vládě? Žádná pevná věková hranice stanovena nebyla. Rozhodovala faktická fyzická vyspělost, hlavně pohlavní. Ano, tak tomu bylo v českém zemském právu.

 

Václavův otec kníže Vratislav I.|foto: licence Public Domain, volné dílo

 

Jak napsal slavný český právník  Viktorin Kornel ze Všehrd: "Léta přirozená v zemi české ne podle jistého počtu let, nýbrž podle dokonalosti přirození se čtou." Tato "dokonalost přirození" se ještě roku 1486 zjišťovala veřejným zkoumáním. (Chudáci kluci.) V každém případě se však tato pohlavní dospělost musela pohybovat také kolem čtrnáctého roku života – tedy: u chlapců. Když připustíme, že Václavovi v roce 921, kdy zemřel jeho otec Vratislav, nebylo čtrnáct, tak tom případě by se narodil někdy po roce 907. V roce 925, kdy už bezpečné vládl, by mu mělo být osmnáct. Ale nemuselo.

Pomohou postřižiny?

Možná by nám v pátrání po datu narození Přemyslovce Václava I. pomohla zmínka o postřižinách. Uspořádání slavnostních postřižin bylo jedním z prvních vladařských činů jeho otce, tedy Vratislava. Vratislav nastoupil na knížecí stolec po svém bratru Spytihněvovi v roce 915, a jestliže se Václav narodil v roce 907, tak mu mohlo být v té době asi osm let. Sedm, osm let je poměrně bezpečně dosvědčený termín pro slovanské, hlavně ruské a polské postřižiny; ty byly na rozdíl od věku dospělosti určeny přesně.

Uspořádání slavnostních postřižin bylo jedním z prvních vladařských činů jeho otce Vratislava.

"Jeho bába dala jej vyučiti v knihách slovanských pod vedením kněze a on si dobře osvojil jejich smysl. Vratislav pak jej poslal do Budče, tam hoch počal se učit knihám latinským a osvojil si je dobře."

Národní památka Budeč|foto: Petr Jindra

 

Budeč ( 17 km severozápadně od centra dnešní Prahy u obce Zákolany v okrese Kladno). V té době rozlohou větší než Pražský hrad, dokonce větší než Levý Hradec. Svými 22 hektary rozlohy měla několikanásobně větší plochu než ostatní přemyslovská hradiska. Hradiště Libušín mělo kolem jedenácti hektarů, Pražský hrad pět a Levý Hradec čtyři hektary. Jestliže sem poslali mladého Václava, aby tu studoval, tak to znamená, že Budeč měla stejně jako Levý Hradec důležité postavení v české minulosti – snad původně významnější než samotná Praha. Nad Budčí držel ochrannou ruku Václavův strýc, kníže Spytihněv.

Centrum vzdělávání

"Postavil tu kostel svůj z kamene, a byla to a jest první česká rotunda," tvrdí badatel Václav Davídek. Potvrdil to i archeologický výzkum. Našlo se původní zdivo rotundy svatého Petra, byly objeveny i omítky a maltové podlahy, po kterých zřejmě chodil malý Václav. Z legend víme, že Václava tu učil latině kněz se slovanským jménem Učen. Výzkum prokázal, že na Budči opravdu existovalo jakési centrum výchovy – byl zde nalezen železný stilus, pisátko, kterým se rylo do voskových tabulek. A další nález - nákončí meče, prozrazovalo osídlení už od 8. století. Dlážděná cesta zavedla archeology k hrobům asi z poloviny 10. století. Byly v nich šperky z Velké Moravy. Jedna z hypotéz tvrdí, že právě tady, na Budči, bylo původní centrum kmene Čechů...

Drahomíř převzala chlapce
do své péče. Nejdřív však se
šla zkušených kmetů ptát,
kdo má zemi spravovat,
když je známo o dítěti,
že je ještě slabé. Kmeti
rozhodli v svém úradku,
ať moc přejde na matku
a Václav ať ji poslouchá,
než dospěje v jinocha.

Václav byl ještě příliš mlád... byl příliš slabý... byl příliš nezkušený, takže se Drahomíra musela obětovat a otěže vlády vzít do svých rukou.

Vražda sv. Ludmily v Dalimilově kronice|foto: Wikimedia Commons

"Když otec jeho Vratislav zemřel, dosadili Češi na dědičný trůn jeho syna, knížete Václava. Jeho bratr Boleslav vyrůstal pod ním, neboť oba byli ještě malí. Ale matka jejich Drahomíra zajistila zemi a spravovala lid, dokud Václav nedospěl..." Kníže Vratislav zemřel v únoru 921 , kněžna Ludmila v září téhož roku. Po Ludmilině smrti se stala Drahomíra paní situace. "Vyhnala své odpůrce a uchvátivši všecek své tchyně majetek, s usurpátory jala se vládnouti, obdařujíc je a příbuzné a čeleď jejich nejlepším zbožím zlatým a stříbrným i šatstvem vzácným nesmírné ceny..."

Přetahování o moc

Hledáme správné slovo pro to, co se v Čechách dělo po vraždě kněžny Ludmily. A nenapadá nás jiný výraz než – státní převrat s pořadovým číslem 1.

Drahomíra vyhnala kněze i jiné své odpůrce a zmocnila se jejich majetku. Pak určitý čas vládla. Jak dlouho? Nevíme. Lze to snad vyjádřit slovy z legend: "Pokud byl Václav malý nebo mladý." A co když nebyl... malý?

Ještě předtím se však věnujme odhadu stáří, kterého se podle antropologického a lékařského průzkumu dožili jeho předkové a nejbližší příbuzní. Kníže Bořivoj I., Václavův dědeček. Plus minus 40 let. Přičemž v legendách se říká, že Bořivoj zemřel asi ve 36 až 37 letech. Prakticky to souhlasí. Kněžna Ludmila, Václavova babička: Mezi 60 až 70 léty. Legendy říkají, že byla zavražděna v 61 nebo 62 letech - i to odpovídá. Jejich starší syn a Václavův strýc, kníže Spytihněv I. 40 až 50 let. Legendy tvrdí, že se dožil 40 let. Je to shoda. Jejich mladší syn, kníže Vratislav I., Václavův otec: 45 až 50 let. V legendách umírá už jako třiatřicetiletý, ale ve skutečnosti se narodil asi o 15 let dřív, zhruba kolem roku 875. Jeho otci, knížeti Bořivoji, bylo v té době kolem pětadvaceti, matce, kněžně Ludmile dvacet let. Někteří historikové tyto údaje odmítají. Hlavně se jim nelíbí vyšší věk u knížete Vratislava. Ten se podle nich měl dožít třiatřiceti let. Jenomže důkladný rozbor Vratislavových pozůstatků říká něco jiného.

Histologickou metodou byl zubní věk knížete Vratislava stanoven na věk kolem 45 let. Plus minus 6 let. Další z metod, používaných pro odhad dožitého věku, se opírá o stanovení stupně zkostnatění chrupavky štítné. U Vratislava odpovídá 45 plus minut šest a půl roku. Stupeň opotřebování dásňových výběžků čelistních. Vratislav – 35 až 40 let. S postupujícím stářím se zvětšují dřeňové dutiny v kosti pažní a v kosti stehenní, a to směrem do krčku a do hlavic kostí. Pomocí rentgenu a počítačové tomografie bylo možné odhadnout stáří Václavova otce Vratislava – na rozmezí 40 až 50 let.

Zpětné hledání pravdy

A samotný Václav? Zubní věk: 42 léta... plus minus 4 a půl roku. Zkostnatění chrupavky: U Václava se nedochovala. Opotřebování dásňových výběžků čelistních: 35 až 40 let. Stav dřeňových dutin v kosti pažní a stehenní: Potřebné části ramenních a stehenních kostí nejsou dochovány. U knížete Václava sice nebyly k dispozici všechny kosterní pozůstatky, přesto došel profesor Vlček k jednoznačnému závěru: Zatímco v legendách se měl Václav dožít dvaceti sedmi, plus minus jeden až dva roky, odpovídá podle nalezených pozůstatků jeho biologický věk čtyřicítce. Podle tohoto nálezu by tedy bylo Václavovi v době, kdy zemřel jeho otec Vratislav, nikoli třináct nebo čtrnáct let, ale dvacet šest let. Dvacet šest let, možná nějaký ten rok navíc anebo méně. V tomto stáří mohl Václav klidně usednout na knížecí stolec, nebylo zapotřebí, aby "matka jeho Drahomíra zajistila zemi a spravovala lid, odkud nedospěl". Drahomíra se obětovala a otěže vlády vzala do svých rukou. I když nemusela, její syn byl víc než dospělý. A to ona se zase obětovala ráda.

"Kníže Vratislav pojal za manželku Drahomiř z tvrdého kmene lutického." Vratislav s Drahomírou měli tedy jenom dvě děti? Nemusely být jenom dvě. V jedné z legend, takzvané Proložní, měl Václav kromě Boleslava ještě jednoho bratra. Spytihněva. Ten mohl bud'to zemřít v mladém věku, anebo si ho kronikář spletl se strýcem Spytihněvem. Kromě bratra (či bratrů) však měl Václav ještě čtyři sestry. Známe dokonce jméno jedné z nich Přibyslava. Sourozenci se většinou uvádějí tak, jak přišli na svět. Nejprve ten starší, případně nejstarší; potom ten anebo ti mladší. "Drahomíř porodila dva syny: Václava a Boleslava."

Kosmas|foto: Wikimedia Commons

Ta pohanská urozená kněžna
povila dvě pacholátka něžná.
Staršího nazvala
Boleslavem.
Mladší Václav byl však všude slaven...
pro svou tichou povahu a mrav.

To už jsme slyšeli. Starší Boleslav? Mladší Václav?? Dalimil si to nevymyslil. Proč by to taky dělal? On to někde četl. To "někde" je jedna z proložních legend, což jsou legendy s krátkými životopisy svatých k jednotlivých dnům v kalendáři. Že by byl Boleslav opravdu starší a Václav mladší z těch dvou bratří? Jak potom ale vysvětlit, že Václav měl nástupnické právo? Spisovatel Miroslav Ivanov připomíná v této souvislost jednu příhodu ze sousedního Saska: "Tam panoval král Jindřich zvaný Ptáčník. Ten měl mimo jiné syny Thankmara, Otu a ještě mladšího Jindřicha. Zatímco se první dva, Thankmar a Ota narodili ještě v době, kdy byl Ptáčník pouze saským vévodou, v době Jindřichova narození byl už saským králem. Z této skutečnosti vyvozoval Jindřich mladší – třebaže měl dva starší bratry, tedy toho Thankmara a Otu – svoje nástupnické právo." A jak to dopadlo? Dočista jinak. Když otec Jindřich Ptáčník zemřel, dal ten prostřední bratr, Ota, zabít bratra Thankmara u oltáře a druhého bratra Jindřicha pro jistotu vsadil do vězení. A sám se ujal moci. Vskutku účinný způsob řešení problému následnictví...

Urození mají přednost

Porfyrogeneze = narození v purpuru. Myslí se v královském, knížecím, prostě vladařském purpuru. Taky se v takovémto případě užívalo slovní spojení natus aula regia. Neboli "narozen na královském dvorci". Hypotézu, kterou vyslovil Miroslav Ivanov, se asi nikdy nepodaří dokázat. Co když to však bylo takto: V Čechách vládl bezdětný kníže Spytihněv. Jeho bratru Vratislavovi se tehdy narodil první syn a dostal jméno Boleslav. Potom kníže Spytihněv umírá a jeho nástupcem se stává bratr Vratislav. Teprve nyní se mu narodí mladší syn, kterému dá jméno sice jinak znějící, ale se stejným významem jako Boleslav – Václav. Ten si později – po smrti Vratislava – činí nástupnické právo, poněvadž je narozen už jako vladařův syn, zatímco jeho starší bratr Boleslav měl tu "smůlu", že se narodil ještě v době, kdy jejich otec Vratislav nevládl...

Zní to zajímavě, ale není to jenom spekulace? Podobné názory, že ten, kdo se narodil už jako syn vládce, měl přednost před tím, který byl sice starší, ale narodil se pouze jako syn někoho, kdo na vládu teprve čekal – takové názory skutečně existovaly. Takže tím by se mohla vysvětlit situace po Vratislavové smrti? Ano. Boleslav, ačkoli byl starší, nenastoupil po smrti svého otce, knížete Vratislava, na jeho místo, a proto chtěl svého mladšího, ale v purpuru či na královském dvorci narozeného bratra Václava odstranit. Je to odvážná hypotéza... Ale co když to je pravda...?

"Mezitím blahoslavený Václav vyrostl z chlapeckých let a zářil květem nejpůvabnějšího mládí. Hluboko pak v srdci chovaje, v čem byl od učitele písma vzdělán, toužil naplniti skutkem to, co sluchem poznal. A proto jeho věrolomná matka s některými dalšími, kteří s ní stejně smýšleli, nenávidíce ho pro jeho skutky a přesvaté myšlení, radili se mezi sebou a řekli: Ach běda, co si počneme a kam se obrátíme? Neboť kníže náš, zkažen byv kněžími a takřka mnichem se stav, nedovoluje nám kráčeti sráznou a navyklou cestou našich neřestí. Od toho času počali se k němu chovat velmi nepřátelsky, vyhrožujíce mu a i jinak mu působíce přemnohá příkoří."

Žádný slaboch

Jestli to byla ona příkoří nebo ještě pro něco jiného, nevíme, ale Václav začal jednat. Ukázalo se, že ani zdaleka to není nějaký zastrašený zbabělec, jak si o něm snad mnozí mysleli. Dokázal jednat docela rozhodně. A to i tehdy, když se ocitl tváří v tvář: "Konečně posílen Bohem a ctností se opásav, povolal k sobě matku svou a všechny velmože, a jak se slušelo, obořil se na ně tak, jak praví Kniha moudrosti: Slova moudrých jsou jak ostnové a jako hřebové hluboko vbití." Co řekl Václav Drahomíře a jejím společníkům? "Proč jste mi zbraňovali, synové zločinců, símě lži a synové nespravedliví, abych se učil zákonu Pana našeho Ježíše Krista a poslouchal rozkazů jeho? Jestliže se vám nechce sloužiti Kristu, proč aspoň jiným to nedovolujete? Jestliže jsem však až doposud žil pod vaším opatrovnictvím a mocí, od nynějška to odmítám!"

Po těchto Václavových slovech se začaly dít věci. "Pro tuto příčinu a rozličné jiné věci povstala převeliká různice mezi těmi velmoži, kteří setrvávali po boku zbožného vévody, a mezi ostatními, kteří podporovali ničemnou stranu bezbožné panovnice." "A rozličné jiné věci..." Nešlo tedy jenom o náboženský spor. Nebo lépe řečeno – neběželo pouze o náboženství, ale taky o věci světské. Možná právě kvůli nim došlo ke knížecí vraždě... Ale tak daleko ještě nejsme. Stále se nacházíme v roce těsně následujícím po smrti knížete Vratislava a jeho matky Ludmily. Píše se (tedy snad) rok 922 nebo 923.

"I rozdělili se rádcové a přední mužové země a trny nesvornosti rozbujely se mezi nimi až k prolévání krve." Události nebyly bez obětí. Tekla krev. "Ale strana spravedlivých, ačkoli byla velmi malá," tou stranou byl Václav a jeho spojenci, "nabyla přece vrchu nad stranou nespravedlivých, jako vždy nejednotnou." Drahomíra & spol. byli tedy početnější, silnější, ale nedrželi při sobě. "Vévoda Václav, staraje se o zjednání pokoje, pojal vnuknutím Ducha svatého úmysl matku svou, která byla příčina veškeré zloby, z vlasti vypuditi," to znamená, že se rozhodl poslat Drahomíru do exilu, "aby vyhnáním jejím a všech jejích bezbožných přívrženců byla utišena zuřivost rozbrojů a mír v církvi Kristově se vzmohl."

Znovudobytí trůnu

Tímto státním převratem – během jednoho nebo dvou let v českém knížectví už druhým – se Václav dostal k moci. Nebo si tu moc právě teď upevnil. Jestliže vyhnal či vypověděl svou matku v zájmu klidu země, tak vůbec nešlo o maličkost. Čím časově vzdálenější byli svědkové od oné události, tím byla jejich hodnocení tvrdší. Zatímco na jedné straně nejstarší, takzvaná První staroslověnská legenda neprozrazuje nic jiného, než že "ti zlí psi", tedy nehodní Václavovi rádci, "knížete Václava později navedli, aby vyhnal svou matku bez viny" (bez viny, Drahomíra za nic nemohla, to Václavovi poradci...), tak na straně druhé jedna z nejmladších, takzvaná Druhá staroslověnská legenda říká: "Když kníže dospěl a ujal se svého úřadu, svou matku, která byla v čele toho odboje, vyhnal pryč od sebe ze země." A Dalimil?

Kněžna pohanskou krev měla,
duchovenstvo vyháněla,
když jí přišel v cestu kněz,
či jen křesťan – mrtev kles.
Jedny proti druhým štvala.
V Praze velká bitva vzplála,
přenešťastní křesťani
neměli už zastání.
Václav dospěl. Čechy zmatků
zbavit chtěl a vyzval matku:
"Jdi a dbej svých věnných statků.
Já dám zemi do pořádku."

Měl na to asi třináct nebo dvanáct let své vlády – ten počet ovšem jenom odhadujeme. Co se mu podařilo? A co ne? Jaká byla Václavova politika? Jaký byl jeho vztah k domácí opozici? (K té patřila kněžna Drahomíra a – jak se vzápětí ukáže – i jeho bratr Boleslav.) A jakou zahraniční politiku zahájil? O tom příště.

zdroj: Josef Veselý