Zámek Bystřice pod Hostýnem: Bystřické cechy

Cechovní znaky

Bystřické cechy je název další expozice na zámku v Bystřici pod Hostýnem. Je to tedy připomínka práce a řemesel v Bystřici a okolí. Práce řemeslníků byla žádaná a oni mnohdy vyráběli tak důmyslné a kouzelné věci, že si říkám, že dnes by takové nevznikly. Však platilo rčení "Zlaté české ručičky", i když jsme na Moravě. 

Řemeslnická sdružení zvaná cechy vznikala v Evropě už od 12. století. Cechy hájily práva a zájmy svých členů, dohlížely na jakost a cenu výrobků. Ručily za výchovu učedníků a skládání mistrovských zkoušek a zabezpečovaly řemeslníkům živobytí. Cech potvrzoval řádné vyučení a bez jeho povolení nemohl řemeslník sám začít ve městě provozovat svou živnost. Řemeslníkům, kteří do cechu vstoupili, se říkalo fušeři a nebylo jim povoleno ve městě prodávat své zboží. 

Každé řemeslo mělo své mistry, učně a tovaryše. Přijat do cechu mohl být jen člověk manželského původu, který se prokázal vysvědčením mravní bezúhonnosti. Za přijetí se platilo. Do učení mohl být přijat chlapec okolo 14. roku věku, době učení předcházela lhůta na zkoušku (14 dní až jeden měsíc). Smlouva se s mistrem sepisovala na dva až sedm let. 

V 16. století se začíná vyrábět širší spektrum řemeslných výrobků a rozrůstá se i množství cechů. Roste počet mistrů a tím se rozděluje mnoho cechů společných, z nichž vznikají nové organizace. Ve větších městech se do cechu spojují řemeslníci specializovaní na jeden výrobek, v menších městech pracují dál tzv. cechy sdružené. Pracovní doba se prodloužila od východu do západu slunce, v zimě stejně dlouho při svíčkách. Trvala asi od 4. hodiny ranní do 9. hodiny večerní a rozdělovalo ji několik přestávek na jídlo. 

Ve velkých městech mělo každé řemeslo svou ulici (někde to zůstalo, např. Hrnčířská ulice), v menších městech měl každý cech alespoň svou kostelní lavici. Ta byla označována tzv. postavníkem. Účast na mši byla povinná.

Na snímku lavice s postavníkem.

Tovaryši museli dodržovat přísná pravidla, která jim stanovoval cech. Když získal tovaryš potřebné vzdělání a léta praxe, vyrobil tzv. mistrovský kousek (často musel ještě absolvovat tzv. zkušební vandr), mohl žádat o post mistra. Předtím musel ještě prokázat, že má ve městě měšťanské právo a uhradit mistrovský poplatek. 

Zemřel-li některý z členů cechu, vypravil cech slavnostní pohřeb. V kostele byla rakev pokryta přikrývkou s cechovním znamením, vedle ní stály cechovní znaky. 

Cechy se také staraly, aby měl každý člen slušné živobytí, bránily tomu, aby někteří z mistrů ohrožovali větší výrobou jiné, aby mezi sebou soutěžili příliš velkými cenovými rozdíly. V čele každého cechu byli volení cechmistři, kteří předsedali cechovním schůzím, spravovali cechovní peníze, soudili drobné spory mezi cechovními členy a spravovali cechovní pokladnici. 

Řemeslníci měli svůj určený postup, např. hrnčíř položil hlínu na hrnčířský kruh, který otáčel nohama. U sebe míval nádobu s vodou, aby mohl hlínu svlažovat. 

Dále v oblasti bývaly tkalcovské dílny. Tkadlec zpracovával na tkalcovském stavu len, bavlnu, vlnu a hedvábí. Z připraveného vlákna přichystal osnovu, kterou potom provlékal člunek. 

Člunky ze starých tkalcovských stavů

V Hostýnských vrších pracovala také manufaktura rajnochovická. Pod vtlačenou značkou J. L. Reinoch, FL Reinochowitz a později Keltsch vznikalo nádobí nejen v Rajnochovicích, ale také v Loukově, Lázech a Mikulůvce. První zprávy o keramických dílnách v Rajnochovicích se objevují v r. 1810. Jejich nádobí mělo empírové tvary a bylo určeno pro obyvatele menších měst a venkova. Nádobí bylo hnědé se světlých proškrabovaným vzorem, nebo mělo mramorovaný hnědo smetanový vzor zvaný trasaco. Keramika se vyráběla z místního železitého jílu červené barvy. Sortiment výroby byl velmi rozmanitý - džbány, mísy a kompotové talířky, kávové servisy, dětské hračky, hodinové závaží, květináče nebo kalamáře. Rajnochovická keramika se přestala vyrábět v r. 1896.
(Rajnochovice: Hlavním údolím protéká říčka Juhyně. Je to největší obec okresu Kroměříž. Domy a chalupy jsou roztroušeny po celém území, často na pasekách a samotách.)

Od konce 19. století dochází k postupnému vytlačení keramických výrobků levnějším porcelánem a nádobím smaltovaným a lidové hrnčířství postupně zaniká. Z některých hrnčířů se stali kamnáři, popřípadě výrobu zcela likvidovali. Nejvýznamnějšími středisky byla města Vyškov, Ždánice, Bučovice, Brodek u Nezamyslic, Prostějov a Valašské Meziříčí, kde se se džbánkařství spolu s Vyškovem udrželo nejdéle. Střediskem výroby keramiky na Valašsku bylo Valašské Meziříčí, kde se po několik staletí nacházela řada dílen vyrábějících keramiku z nejrůznějších materiálů.

Cechovní znaky

Strůžek a poříz na výrobu šindele

Podkovičky na podpatky - švec

Sv. Josef - patron tesařů

Džbán cechu ševcovského, 1780

 

Platí stále, že řemeslo má zlaté dno?

Strůžek - na výrobu šindele