Jak vypadala strava obyčejných lidí na Těšínsku

Skončily Vánoce a mnozí se, myslím, rádi vracíme k běžnému životu. Tím i k běžné stravě, protože těch maškrtů už bylo dost. Proto jsem na toto potříkrálové období zařadila článek o tom, jak žili naši předkové, kteří jistě neřešili, co upéct na 1. svátek vánoční pro návštěvu - jestli husu nebo kachnu, aby to chutnalo všem, lidé nebyli vybíraví. Hospodyně neuvažovala, jestli bude stačit dvanáct druhů cukroví, a že "musí" upéct např. medvědí tlapky, protože ty její vnuk miluje, neboť vosí hnízda nesnáší. To já taky, ale ta skutečná - od sršňů. Myslím, že ani shánění a balení dárků u nich nebylo na pořadu dne. V mnohém byl nedostatek, lidé si nevymýšleli "co by ještě" a byli skromnější. Vede mě to k úvaze, o které dnešní příspěvek bude. Omlouvám se čtenářům z jiných krajů za krajové nářečí a dialekt, ale tím je  to snad autentičtější. Je to přece "z našeho kraje" a lidé takto dříve mluvili.

Na Těšínsku lidé své výpovědi o tom, co jedli, začínali slovy: „Jo něvjym o čem chceš młuvič a pisač, bo my jedli jyny žymjoki, kapuste i kyške ku tymu...“ Babičky často mluvily o tom, jak se lidé měli dříve dobře, protože všechno bylo "dumove" (domácí), a nebo zase naopak jaká to byla bída a nebylo nic k jídlu. „Jadło še třikrat za džyň, věčur co zbyło z poledňa. Mama nas nigdy něvołała  na věčeře, jyny: Džecka, do chałupy, řykač a spač!“ (Děcka, domů, pomodlit a spát!) Nikdo neřešil nadváhu, po Vánocích nebylo třeba jít shodit nabraná kila do fitka. Fitko neexistovalo, ale oni měli dost pohybu a práce na poli nebo pak ve stodole a ženy v domácnosti.

Záměrem nejsou nějaké návody na vaření nebo chvála zašlých časů. Jde o vzpomínky a zachycení často velmi humorných příhod a historek, které si pamětníci v souvislosti s jídlem vybavili. Snad budete rozumět.

 

Keramický cedník, Tošanovice,sbírky Muzea Těšínska
 

Budu konkrétní. Paní Štěpánka Bojková se narodila v roce 1913 v Hrádku (ve Slezsku), kde také vyrůstala, vdala se a zůstala do konce života. Její maminka pocházela z Istebné, z vesnice, která už dnes leží na polské straně Beskyd. Známe ji, protože tam pramení řeka Olza (Olše). Tam Štěpánka Bojková trávila většinu svátečních a prázdninových dní. Nikdy nebyla zaměstnána; byla gaždžina, tj. hospodyně, a jako většina vdaných žen v té době pracovala v létě těžce na poli, doma pak měla dost práce s vedením domácnosti a početné rodiny (vychovala pět dětí). Rodina měla menší hospodářství, chovali krávu, prase, slepice a čas od času berana.
Štěpánka Bojková vzpomínala, jak ještě dříve vařili na kachloku (kachlových kamnech). Mimochodem i já si z raného dětství pamatuji, že v našem zbořeném domě původně byla podobná kamna a u nich bylo pěkně teploučko, to se to sedělo ...

Výhodou kamen s kachlovým obkladem je delší doba sálání. U kachlových kamen je pomalejší náběh teploty (kamna po zatopení nejprve předávají teplo sáláním  a kachle se nahřívají), po nahřátí začínají sálat a naopak po vyhasnutí plamene v kamenech vydrží vydávat teplo ještě několik hodin.

 

  

„Při pěcu był taki šiber (páka pro posunutí), tym se šibovało, aby to v pěcu něvychladło, a gdyž to ganc vygasło, šiber se zatkoł. Roz tam ale nějake wungli (uhlí) zbyło a džecka se malem přiotruli (přiotrávili). Často se na blaše pjekły gołumbki, enem tak na sucho, posolene. Raz my se tež malem otruli (otrávili)...“  

Golombki z červeného zelí si můžete udělat i dnes, v naší době trochu vylepšené: Recept

 

Když už později byl "kachlok" starý, kolem roku 1965, jeli s manželem koupit kačicu do Čadce. „Jak było Jankovi asi čternošč, mušeli my přesvědčič tate, že zajadymy pro kačice do Čadce, bo un pjyrvej něchčoł. Ale potem uznoł, že to dobro věc.“ Její manžel nechtěl koupit nic nového, dokud stará věc ještě fungovala. Dříve se lidé víc starali o své věci a také ty výrobky dlouho vydržely- ne jako dnes 😉. Lidé byli nuceni šetřit, protože si nemohli často dovolit koupit novou věc. 

 

 

Paní Štěpánka Bojková, Hrádek, 2003. Archiv Marie Bojková Šrédlová

Podle slov Štěpánky Bojkové, „še to mušało šanovač, bo była bjyda.“ Když šel její manžel do důchodu, koupila se elektrická trouba.  

Na snídani vzpomíná paní Bojková takto: „Na šňodani my mjoli zorkovum kave (zrnková káva) , vždycki še dva razy zalyvała. Ku tymu še kupovała cigorka, kěro še pak už v chałupě mleła. 

 

  

Ku kavě był chlyb, a na chlyb, jak co zrovna było, často bez ničego. Aj do kavy še chlyb někjedy nakroł (nakrájel se chléb). Děda, jak šeł do roboty, tak se dva vajca usmažił. U sumšada (U souseda), Jadwiga, tež třinocty ročnik, věčur placki napjykła, bo rano by to něstarčiła. A rano še pak jyny poloły mlykym nebo škvarkama. Babička popisuje jednu humornou příhodu, která se stala u sousedů: Od Časnochi zaš, to byli biči Poloci, tam při škole, na kartki si pisali. A chłop roz babce napisoł, aby go rano zobudžiła, a rano si přečitoł kartke i tam było napisane: Budžim če!“ 😀

 
Mouka se mlela nahrubo doma na žarnech, tj. na ručním mlýnku, a říkalo se jí pipa nebo také žarnuvka. Štěpánka Bojková už chléb kupovala, ale její maminka pekla chleba jednou týdně, vždycky když dojedli poslední bochník. A to, prosím, neměla pekárnu určité značky, která by jí i těsto zadělala. Často prý říkala: „Za dvacet korun my še vykustovali na tydžyň...čtyřo ludže.“ (Za dvacet korun se na týden uživili 4 lidé). Za dvacet korun se koupila žitná mouka a ta jim stačila na týden. Z chlebového těsta zadělaného z pipy se pekly i tzv. pipjoki. Těsto se rozválelo na tenké placky a ty se dávaly péct do trouby, nikoli do pece. „Pipjoki še pěkły głuvně po vojně, to była bjyda, v obchodže nic něbyło a doma tež nic.“
Jedly se čerstvé s kávou, mlékem nebo samotné. Po upečení chleba se často využívalo vyhřáté pece k upečení tzv. brutfaňoku, což je buchta z kynutého těsta, která se ale pekla na brutfani,
tj. pekáči. S chlebem se ještě pekly bochynky, určené pro děti, které je měly velmi rády:
„Džecka je porvały a hned sfrygały!“ (Jen se po nich zaprášilo).
Dalším jídlem, které už naše generace nezná, jsou puŋčki. Podle Štěpánky Bojkové se dělaly „ze ržane (žitné mouky) muŋky zemlete na žarnach, bo pšenice była vzocno.“ Mouka se upražila nasucho a ta „rozegřoto muŋka“ se spařila vařenou vodou, vznikl z toho „taki bync“ (hustá kaše). Nabíralo se to lžičkou jako škubánky a pomastilo se to špyrkama (škvarky). Že se krajové recepty mnohde udržely, si poslechněte:

 

Žarnovčok – je to obilí, je to jako grahamová mouka a protože se to  mele na kamenném mlýnku, kterému se  říká žarna, se tomu říká žarnovčok. Žarnovčok, který se podobá celozrnnému nebo grahamovému pečivu, maže máslem a pak medem. Je to pamlsek, pečou to tak jednou za týden.

Pamětníci také měli v oblibě pražbu. Jedli ji totiž ze společné mísy a zažili u toho spoustu legrace. Všichni si dělali v míse důlky, aby jim do nich stékalo mléko a snažili se jíst co nejrychleji, aby na ně ještě nějaké mléko zbylo. Hospodyně prý nasypaly do horkého mléka žarnovanou pšenici, hodně ji rozkvedlali, povařili a nalili na mísu, ať zchladne. Pražba se pak podávala s cukrem a máslem nebo naslano se škvarky.
Paní Štěpánka Bojková si vzpomíná, že v Istebné vařívali "munčuŋku". Podle popisu je to jen mouka uvařená v mléce: „Něco jako gryzka (krupicová kaše), ale z muŋky.“ Podle jiných zdrojů byla munčuŋka mouka zadělaná ohřátou kyškou nebo smetanou a jedla se s brambory. Protože domácnosti často trpěly nedostatkem vajec, nedělala se vaječyna (míchaná vajíčka), jak ji známe dnes, ale nastavovala se moukou a mlékem, aby se lidé dosyta najedli. To se dělalo dost často, to vím a tím se šetřila vajíčka. Tomuto pokrmu se říkalo kurmuŋka nebo někde kurmunica. Způsob přípravy se lišil dům od domu. Podle babičky Bojkové se nejdříve usmažily špyrky a na ně se pak nalila vajíčka zamíchaná s mlékem a moukou. Nakonec se jídlo posolilo a posypalo pažitkou. Kurmuŋka se jedla s chlebem nebo bramborovými plackami.
Jídlem, které bylo také považováno spíše za pokrm chudých, byly lejoky, uváděné jako gorolski amolety: „To mož od głodu, aby něumřił.“ (To máš, abys neumřel hladem). Lejoky se skutečně připravují jako palačinky, jen s tím rozdílem, že se do nich nedává vajíčko, popřípadě jen jedno.
Většinou se dokonce smíchá jen samotná mouka s vodou, z čehož vznikne řídké těsto. Placky se dělají jen nasucho na blaše, někdy se pak pomažou máslem. Štěpánka Bojková vzpomíná na jednu příhodu: „Roz mi povidała jedna Polyna, že ješče muši chłopovi navařič a jo žech se dživiła: Vždyč chłop či přidže za chvile z roboty. A Polyna na to: Ale jo jynym gipki placki urobim i mum gotove.“ Cokoli je rychlé nebo rychle udělané, tomu Poláci říkají gipki, například gipko polyvka. Vtipným názvem gipki placki pak označují lejoky. Běžně se jedly tzv. švołki. Vajíčko se smíchalo s moukou, vzniklá drobenka se nadrobila do uvařeného mléka. „To še mušało palcami nadrobič a dač pozur, aby tej muŋki něbyło vjyncej než vajička... abo było třeba vody přilyč do vajička. Jedyn vařił švołki, že jich mało skropił a była s tego tako fula, było to gynste a to potym mugli pomaštič špyrkama. Jiny zas dovoł kislum šmětuŋke (kyselou smetanu),“ upřesňuje Štěpánka Bojková. Brambory se připravovaly na všechny
možné způsoby. Tvořily základ každodenní stravy. „Žymjoki s kyškum i kapusta, to było běžne jedzyni,“ povídá Štěpánka Bojková. Velice často se jedly bramborové placky, které se nedělaly na omastku, ale jen nasucho na plotně. Jemně se nastrouhaly brambory, voda se pořádně scedila, těsto se spařilo horkým mlékem, přidala se sůl, majoránka, mouka a vajíčko. Placky se mohly podávat naslano maštěné škvarky a nebo s „kyšlum šmětuŋkum“, někdy také s hřibovou omáčkou, „...jakum gdo mjoł chynč.“ K tomu se pilo mléko nebo kyška. Ze stejného bramborového těsta se dělal tzv. kuba, který se však pekl na brutvani a těsto se během pečení polévalo zakysanou smetanou. Tomuto jídlu se také říkalo stryka (u Těšína brutvaňok). Hotový kuba se pak pomastil pořádně máslem. Pod názvem kuba si však hned u sousedů mohli přichystat zase jiný pokrm. Na Jablunkovsku se přidávaly do nastrouhaných brambor ještě švestky. Toto znám ze svého dětství, tohle občas dělala babička z tátovy strany a vůbec to nebylo špatné. 

K velice oblíbeným pokrmům patřily pěčoki, brambory ve slupce opékané na plotně nebo v ohni. Ze syrových jemně nastrouhaných brambor se dělaly gałuški, tj. chlupaté knedlíky. Jedly se se zelím, „pomazane špyrkama či šmětunkum.“ Skoro denně se vařily polévky, často tvořily hlavní jídlo celého dne. Polévek můžeme vyjmenovat celou řadu: vodžuŋka, gřibula, kapušňoŋka, grochula, bryja, koprula, zalyvajka... Co se týče názvu polévek, lišily se od vesnice k vesnici. Nejprostší, nejjednodušší polévkou byla jakási dnešní česnečka, vlastně jen omaštěná voda bez jíšky. „To taki ruzne bramborački, jedyn pravił vodžuŋka, jedyn zaš chudo jeva, gdoši kuřina. Každy to jinači pojmenovoł.“

V Istebné se vařila polévka zvaná žur. „Na Istebne žech raz jadła polyvke, co mi doł Aŋtuň a jo še s nim zbyvała, že to je fajno kapušňoŋka. On pravił, že to nima kapušňoŋka, ale ganc jak kapušnica to šmakovało. Režnum muŋke něchajum zakvašič, slejum, vajco na tvardo uvařune dajum do tego a už něpamjyntum co ješče.“
Štěpánka Bojková vzpomíná, že jako malá holka šla přelít mléko z čepniku a rozlila ho. Nepřiznala se a její bratr místo ní dostal výprask. „To něbyła žodno sranda, buŋcki (pohlavky) lotały, tam mama še s nami něsmolili, pruŋtkym vyšmigali. A Bemin (bratr) pravił, že go to něbolało, a dostoł ješče roz.“ 😁

 
Štěpánka Bojková si pamatuje, že v Istebné se hodně pytlačilo. „Tačik (děda) pytlačił a pak za to sedžoł v harestu v Jabłuŋkově. Za sarne (srna) asi. Ale vtedy jyny krył sumšada a ten še na něgo vysmolił. Ja, to vtedy něbyło chałupy, aby chłopi něpytlačili. A rozmajtě še potym vykryŋcali. Raz ješče była krev ze sarny v pivnicy a přišli financi a pytali še: Co tu robi ta krev? A chłopi jim řekli: Spytejče še babuv, ty chodži na žymjoki.“ Lidé prý chodili v noci dokonce chytat pstruhy.

O nakládání zelí v Hrádku zavzpomínala Štěpánka Bojková: „Ješče kějši my mjoli dřevěnum dymbovum bečke, navrch še dały taki deski a ty še mušały začunžič kamjynim. Jenik (syn) už pamjyŋto jyny kameninovum bečke. Bečka še mušała fest umyč, na spodek dali koper, vinny list, někjedy cibule a někjedy tež dymbovy listek. Głovy z kapusty še kruŋžały na takim vělkim kruŋžoku (struhadle). Do kapusty my ješče dovali kyŋsy kvaku a płuŋki (planá jablka) a sol. Gdoši tež kmin dovoł, my ni. Džecka še o ty jabka bili, bo były taki dobre. Tyn, gdo ušłapovoł, mušoł nogi pořuŋdně vydřič i nechty ostřigač. Kyslo kapusta še potym fest maščiła špyrkum. To še řikało, že po kapušče muže prošok chodžič, bo kapuste něpřemaštiš.“ Ze zelí se často pekl kapušňok. Uvařená kapusta (někdo však dával syrovou) se dobře promastila, posolila, popepřila a zabalila do kynutého těsta. Někdy se smíchalo všechno dohromady, kyselá kapusta, fazole, uzené maso, brambory, a podávalo se to jako hlavní jídlo.
Rýže, v dnešní době úplně běžná surovina, byla dříve pokládána za velkou vzácnost. „Kějši, to už była goščina, jak še ryž jod,“ říká Štěpánka Bojková, „jak pak był Jenik (syn) mały, to už še
jadła čynsto, tag roz do tyždňa. Děda mjoł ryž rod, ale žodne džecka ji nimjały rady, pravili, že to je činska pomsta. Jak přišli ze škoły, otevřeli trumbe, a jak była ryž, tož ji zaš zavřili.“ V Jablunkově byl nedaleko hřbitova trh, kde se prodávala zvířata. Kdo chtěl prodat nebo koupit domácí suroviny, musel jít na trh až do Třince. 

Významnou událostí a jedinečnou příležitostí k hodování bývala na venkově zabijačka. Štěpánka Bojková vzpomíná na tragikomickou příhodu z Istebné: „Roz jim na Istebne prošok učyk (uteklo jim prase). Ujec chčoł ušanovač na naboji a prošoka jyny sekyrkum omračił. Chłopi še fest napili gořołki a pak še dživajum – a prošok nigdži. Našli go až na vjosne u krmelca, jak šňyg rostoł.“
Štěpánka Bojková vypráví, že ještě v první polovině minulého století se kořalka pálila téměř ze všeho: „Kvit še robił z řepy, z žymjokuv aj z melasy a z droždžo, to še nazyvało lavoruvka. Było třeba lavoru s horkum vodum, do garca še doł kvas a garněc še oblepił muŋkum, doł še na lavor i kvit skapoł do lavora.“
Sváteční dny byly vítanou možností, jak si zpestřit jednotvárný jídelníček. Například při svatební hostině na Těšínsku žaludek rozhodně nezůstal hladový. Svatba se totiž často hodno-
tila právě podle jídla. Ne nadarmo Štěpánka Bojková říká: „Všycki ty věšela čłověk zapumni, jyny še beje pamjyntač, či še tam dobře najod, abo tam było mizerne jedzyni (Všechny ty svatby člověk zapomene, ale bude si pamatovat, jestli se tam dobře nebo mizerně najedl).“ 

Když slavnost skončila, všichni hosté dostali výslužku: „Něrozdovały še kołoče před svadbum jako džišo, kołoče še bardži dovały potym po věšelu na vyslužke. Jak še Lida z Berna vydovała, tak žech babke s makym každymu dała.“ Po svatbě se vždy konají tzv. popruvki. „Jake by to było věšeli bez popruvek? Někjedy mjoli popruvki ješče tydžyň, ale začało to hned na drugi džyň po věšelu. Věšelnici přespali na šaně ve stodole, rozmajtě še učiskali a dalši džyň se potym ješče bavili.“ 

Na vilije (Štědrý den) se musel držet přísný půst. Někde měli aspoň polední polévku nebo bryju, jinde nesměli sníst až do večerní hostiny vůbec nic. „Na Istebne my še poščili cały džyň a džeckum řikali, že gdo coši zjy, tyn zemře. Jefka, jag už mjoła vělki głud a v izbě še smažiły krepliki (koblížky), tak je porvała a sfrygała ješče taki čerstve a horke... a było ji fest špatně. Ganc ji było do płaču, že umře.“
 

Jídelníček, který byl pro horské oblasti Slezska typický v první polovině dvacátého století, se poněkud pozměnil v době druhé světové války. Za války byl vyhlášen zákaz mlít doma mouku, nesmělo se dělat máslo ani zabíjet prase. Lidem se přidělovaly lístky, za které mohli nakupovat potraviny. Obchody však byly poloprázdné. Jak říká Štěpánka Bojková:
„V obchodže nic něbyło a doma tež nic. Nimugli my masło robič ani prošoka zabič. Všecko še mušało zagłošič (Všechno se muselo nahlásit). Jak coši gdoši, tak go hned zavřili. Chodžił taki chłop, zvožił prošoka a podle tego, kolik było mjynsa, tak odpočitali listku na několik měšuncu. Někteři ludže měli dost bjydy, zasoby žymjokuv už były male. My brutvaňoki pjykli, tak my potom bjyde nimjoli. A duma vždycki coši było.“ Štěpánka Bojková vzpomíná, že si každý pomáhal, jak mohl.
Hodně věcí se dělalo tajně, aby se aspoň nějak uživili. Popisuje příhodu, kdy úředníci až koncem války přišli na to, že se jejich mlýnkem dalo celou dobu otáčet. „Oni zaplombovali mlyŋky, ale tim našim šlo jednum ryŋkum obraceč a oni to nězjiščili. Jak už kunčiła vojna, šandaři přišli na to, že my poradžili na tym mleč. My byli vylyŋkani. Dałach jim špyrki cały kyŋsek ze suŋdka, tak byli radži. To už był kuněc vojny. To še num vydařiło s tym.“ Lidé schovávali často mlýnky do sklepa, protože při mletí vydávaly velký hluk. „Jak zboži mleł, tak to hrčało. Na mlyŋku to bardži było slyšeč..., tak go do pivnice rači dovali... To taki chytki były rozmajte.“
Ještě před válkou, než se muselo mléko odevzdávat do sběrny, chodil manžel Štěpánky Bojkové pěšky se dvěma baňkami mléka do Návsí, kde ho prodával. „Chodžił pěšo, v každej ryŋce baňke mlyka, a mušoł dovač pozur, aby go něrozlył.“ Štěpánka Bojková říká, že
mezi lidmi panovala velká konkurence a každý, kdo už měl domluvené místo na prodej, si ho velmi pečlivě hlídal. Když vlastní kráva zrovna neměla mléko, majitel si raději koupil mléko od někoho jiného a šel ho prodat, než aby o své obvyklé místo přišel.
Za války se muselo povinně odevzdávat mléko do sběrny, kde nejdřív změřili jeho kvalitu a tučnost. Těmto kontrolám se na Těšínsku říkalo prubki. Čím bylo kvalitnější mléko, tím více dostali lidé másla. „My odevzdavali mlyko a podle tego, kolik my dali, tak num zapłačili a tolik my kupili čtvyrtek masła. Tako zbjerna chodžiła, my to dali na Charcov do baněk, taki auto pro to přijechało. Potym byli prubki, jake doł ktory mlyko, jak tučne.“

 

Interiér kuchyně Kotulovy dřevěnky v Havířově Bludovicích Foto Aleš Milerský

zdroj: Marie Bojková Šrédlová, Těšínsko - sborník, ostrava.rozhlas.cz