Zamyšlení: Olympijská myšlenka dostala pěkně na frak, hlavně když to vynáší

 

„Není důležité vyhrát, ale bojovat čestně a ze všech sil.“ — Pierre de Coubertin

Zdroj: https://citaty.net/autori/pierre-de-coubertin/

„Není důležité vyhrát, ale bojovat čestně a ze všech sil.“ — Pierre de Coubertin

Zdroj: https://citaty.net/citaty/1718820-pierre-de-coubertin-neni-dulezite-vyhrat-ale-bojovat-cestne-a-ze-vsec/

„Není důležité vyhrát, ale bojovat čestně a ze všech sil.“ — Pierre de Coubertin

Zdroj: https://citaty.net/citaty/1718820-pierre-de-coubertin-neni-dulezite-vyhrat-ale-bojovat-cestne-a-ze-vsec/

„Není důležité vyhrát, ale bojovat čestně a ze všech sil.“ — Pierre de Coubertin

Zdroj: https://citaty.net/citaty/1718820-pierre-de-coubertin-neni-dulezite-vyhrat-ale-bojovat-cestne-a-ze-vsec/

 

 "Vítězné medaile nejsou cílem olympijských her. Účast je tím, co se počítá."

                                                                                  Pierre de Coubertin 

Olympijská myšlenka - ušlechtilost sama. Vzpomínám si na svá školní léta, kdy jsem tuto historii "hltala" a u tohoto tématu jsem nebyla sama. Většina spolužáků, i těch, které dějepis notně nebavil, zbystřila pozornost a jak chtěli být zkoušeni zrovna z této látky 😀. Možná i proto je v nás, kteří jsme už něco prožili, spojena s olympiádou ta ušlechtilost, spravedlnost, přátelství a mír mezi národy, aspoň v době příprav a konání olympiády. Po právě ukončené olympiádě se pokusím o pár myšlenek, aspoň skromné osobní zamyšlení. 

Ať chceme nebo nechceme, musíme začít u starověkých her v Olympii a zkusme to vyjádřit naplno. Tedy podle dostupných pramenů, pamětníci neexistují. Řecké hry byly konány na počest boha Dia. Neměřily se rekordy, neměřil se čas, vítěz byl jeden. Už prý ve 4. století n. l. OH upadaly - to je první, čeho bychom si měli všimnout. Už tehdy se asi objevily první škraloupy. Jak se uvádí, ostře se proti hrám stavělo křesťanství, které se v té době stalo oficiální ideologií Římské říše. To se možná někomu  nemusí líbit, ale má to logické vysvětlení. Ve starověkém Řecku bylo vlastně mnohobožství (polyteismus) s nejvyšším bohem Diem. Právě u jeho chrámu v Olympii byli i vítězové vyhlašováni a jak prameny uvádějí, hry se konaly na počest boha Dia. Jenže se objevuje křesťanství a všechno, co bylo předtím, vidělo (tedy náboženství za to nemůže, to lidé, kteří ho propagovali) jako špatné. Jak aktuální srovnání s dnešní dobou..., však to znáte, ne? Mezitím Řecko bylo ovládnuto Římem a tam zjistili, že vlastně nové náboženství může pomoci v ovládnutí zemí a v podstatě obyvatel. Křesťanství se tedy stalo státním náboženstvím a roku 393 (nebo 394) vydal císař Theodosius I. přísný zákaz konání her. Vždyť přece oslavovaly boha Dia! Přesto se OH snad ještě nějakou dobu konaly, měly však pouze lokální charakter. Takže pro jistotu roku 426 byly zničeny všechny budovy v Olympii z příkazu císaře. 

 

Stadion v Olympii

Pak na 1503 let - NIC. Generace se střídaly a lidé žili dál i bez olympiády. Do doby, než přišel baron Pierre de Coubertin.

  

"Člověk není jen tělo a duch, nýbrž tělo, duch a charakter. Charakter se nevytváří duchem, ale pomocí těla. To je právě to, co starověcí národové dobře věděli a co my tak obtížně křísíme," tvrdil Coubertin.

Těžko říci, co by říkal, kdyby se dnes probudil z věčného spánku a viděl, kam za více než sto let dospěly moderní olympijské hry, u jejichž zrodu stál, za jejich obnovení vedl mnohé spory a vydával svou energii. Jsem přesvědčena, že by se nestačil divit. I tomu, kam lidstvo dospělo a kam směřuje. Ideály humanismu, "rytířství" a kalokagathie, které tento francouzský aristokrat chtěl olympiádám vtisknout, sice zůstávají hlavně na papíře - prý jako hlavní smysl her, ale tomu se dnes už zasměje i dítko školou povinné, kterému to aspoň trochu myslí. Pokusím se aspoň něco připomenout. 

Jistě, i na internetu můžeme najít nejeden příběh, jak se sportovec zachoval rytířsky a vzal tím za srdce spoustu diváků a nás jako čtenářů. Jako příklad uvedu případ sportovce příjmením Pearce. Je to dávno, tak připomenu, že to byl první skifař, který dvakrát po sobě vybojoval olympijské zlato – to druhé v roce 1932 v Los Angeles. Nesmrtelným se ale stal především díky gestu, kterým si získal srdce diváků a které mu vysloužilo označení sportovec-gentleman. Co se vlastně stalo? 

 

Olympijský vítěz Henry Robert Pearce | zdroj: Wikipedia

Na hrách v Amsterodamu ve čtvrtfinále si se svou lodí vypracoval úctyhodný náskok, náhle ale uslyšel ze břehu volání. "Zaslechl jsem, jak diváci podél kanálu křičí a ukazují mi někam za záda. Ohlédl jsem se a spatřil jsem kachní rodinku, která si to namířila před mou lodí z jednoho břehu na druhý," vzpomínal později. Pearce nezaváhal ani vteřinu. Čert vem zlato, kachna s kachňátky jsou důležitější, blesklo mu hlavou. Zastavil a nechal křižující ptačí rodinku v klidu přeplavat. Jeho hlavní soupeř Vincent Saurin z Francie využil situace a získal náskok šesti lodních délek. Pearce se ale znovu opřel do vesel a závod nakonec vyhrál s půlminutovým náskokem. Ve finále pak získal zlato a vytvořil nový olympijský rekord. 

Zní to jako pohádka, že? Takové příběhy mají lidé rádi a v té chvíli sportovec asi vůbec netušil, čím si získal sympatie. To je to "rytířství", které propagoval Coubertin, tam vidím to jeho "Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se" (je to trochu nepřesná parafráze, ale obsah vystihuje). Dosáhnout na vítězství byl pro Coubertina prostředek, jak se stát ušlechtilejším a lepším člověkem. Postupně, a v dnešním sportu to vidíme, se pro dosažení vítězství stal cíl, řada lidí je pro to ochotna udělat cokoli. Tím je ta původní myšlenka pošlapávána. Lidská výkonnost má omezené možnosti, ano, důležitý je talent pro daný sport, trénink, dobrý trenér, usilovnost a kdoví co ještě. Ano, mnohdy také štěstí. Ale lidské možnosti jsou omezené, hrají tam roli už ne desetiny vteřiny, jako kdysi, už to jsou tisíciny a čím více je lidí na planetě, tím by mělo být i více talentů, protože si myslím, že jestli nás je 10 a půl miliónu, pak v zemi čítající obyvatelstvo několika set tisíc až miliardu, je pak i větší naděje najít pro mezinárodní konkurenci více svých reprezentantů...

Náročnost se zvyšuje. Před pár dny jsem představila šampiónku Sonju Henie. Ve své době třikrát vyhrála olympijské hry, desetkrát byla mistryní světa a v Evropě to už vůbec neměla konkurenci. Jestli jste viděli video (fotky nestačí), jak vypadalo krasobruslení šampiónky v její době, tak myslím, že dneska by si "neškrtla". Jistě, byla elegantní a vlastně tančila, ale dnes jsou nároky na technickou úroveň jízdy a kdo neskáče už čtverné skoky, nemá šanci na čelní umístění. Slavnou Sonju prý učil dlouhé piruety náš tehdy nej krasobruslař Slíva (mimochodem z našeho kraje, rodák z Třince), ale dočetla jsem se, že Sonja Henie měla ve své jízdě jednoduchého axela a jinak nějaké poskoky. S tím by se dnes nikdo nedostal do reprezentace, ale lidské tělo a hlavně psychika jsou stejné. Také těžko si dnes představit krasobruslařku v oděvu, jako má na snímku krasobruslařka v Chamonix:

 

Na dalších hrách diváky prý zaujala kreace „Umírající labuť“ v podobě ani ne šestnáctileté dívenky Sonji Henie, která okouzlila diváky i porotu. Po triumfu se Henie prý v šatně zhroutí a rozhovory za ni musí dávat otec. Začíná nová éra krasobruslení. Připomíná mi to naši Hanku Maškovou. Vzpomínáte si?

 

Z jejího dokumentu uvedu fakt, že v určité fázi už přestala zvládat psychický tlak a zodpovědnost na ni kladené a pak prý hodila své brusle na povinné cviky do jezera! A dost. To už pak určitě není radost ze sportu. Diváci, fanoušci, národ - chtějí pořád víc. Její život pak končí ve věku 23 let při autonehodě.

Duch amatérismu je dalším tématem k zamyšlení. V průběhu pravidelných čtyřletých bojů o významnost řeckých sídel ve starověku se sportovci "profesionalizovali", protože jejich obce potřebovaly vítězit, předvést se, povýšit výsledkem sebe a ponížit ostatní. V tom jediném jsou snad dnešní olympiády konečně trochu podobné svým antickým předlohám: představují souboj profesionálů o to, kdo pro své získá víc medailí, vítězství, bodů. A tipuje se, kolik medailí bude, pak se srovnává a také kritizuje. Na právě skončených hrách jsme obsadili 21. místo se ziskem dvou medailí a hned se píše, že to je málo, tak asi zklamání, prý nejhorší výsledek od r. 1994. Každý vrcholový sportovec má kolem sebe celý tým, říká se realizační tým a to není jako dříve, kdy jsme viděli už připomenutou Hanku Maškovou s trenérkou paní Mílou Novákovou nebo v dobách Emila Zátopka, kdy se závodilo ve skromných podmínkách.  Doba pokročila a bohužel, chce se mi napsat, že v týmu budou i "darmošlapové", kteří se přiživují na sportovcích, určitě by se to dalo "očesat", protože hlavně berou peníze, ale tak tomu je asi i jinde. Sport se stal výnosným byznysem, což vidíme nejen u olympioniků (tenis, hokej, fotbal...). 

Duch sportovního zápolení pro zápolení samo je chimérou, jíž se idealisté snaží omlouvat olympijské megalomanství. Ve skutečnosti ale hry vždy měly svůj politický účel. Nesloužily jednotlivcům, nýbrž polis (obci, státu), aby se předvedla v boji beze zbraní a zabíjení. V době přípravy a konání her (tj. asi 3 měsíce) se vyhlašoval obecný mír mezi řec. kmeny. Válka sice neskončila, ale bylo jakési příměří. Dnes MOV vyhlásí olympijské hry např. v Číně a hned je plno článků, jak je to "nevhodné", celou dobu se nenechá nit suchá, už kvůli politickému zřízení. Dnes už je těžké tak velký podnik, jako je olympiáda, oddělit od politiky. Důležitý je postoj, tak se na některé OH prostě nejelo, sportovec už nepracuje jen na své výkonnosti, ale "musí" dát najevo, kam se zařadí, na jakou stranu barikády se postaví. Ovšem, pokud už dané zemi pořádání OH svěřili, pak by se mělo hodnotit, jak zajistili stadiony a péči pro sportovce, ne to, kdo je v čele země. Od dob Coubertina se svět nepředstavitelně změnil.

„Sport je součástí celosvětového dění, tedy i celosvětového byznysu a celosvětové politiky. Tudíž že se nemůžeme tvářit, že jsme apolitičtí a že nejsme byznys. Musíme jen být politicky neutrální a ctít základní dokument, což je olympijská charta, jejíž znění nesmí přehlušit ani byznys," říká Jiří Kejval, šéf Českého olympijského výboru.

Takže nejdříve zdůrazníme celosvětový bysnys a politiku a pak, abychom se pojistili, připomeneme olympijskou chartu. Z olympiád se stal nadnárodní moloch, který vydělává miliardy dolarů. Je ve středu pozornosti nejmocnějších státníků světa, pro něž je klání pod pěti kruhy vítaným prostředkem k posílení prestiže a ukázce síly. Zatímco antické kořeny sportovního zápolení starověkých dějin připomíná možná pár docentů na fakultách historie, jinak v reálu málokdo, stránky novin jsou plné skandálních dopingových odhalení.

Ideál „rytířství" je dnes v příkrém rozporu s olympijskou praxí. Udělení pořadatelství her nejednou provázelo podezření z korupce. Na organizaci olympiád se vynakládají nesmyslné prostředky.  Ze špičkových sportovců se staly stroje na medaile (a vydělávání peněz), z někdejších Coubertinových představ zbylo jen žalostné torzo a pár slov v olympijské přísaze. 

Přeji olympijské myšlence, aby přežila. Ale hlavně to přeji lidstvu! 

 

Zdroj: idnes, internet