K poslechu i četbě

pondělí 21. března 2022

Z historie Volyňských Čechů. I. část - Vzhůru na Ukrajinu

 

Naděje i zklamání. Prosperující hospodářství i hladomor. Stalinské represe, ale i zvěrstva nacistů a ukrajinských nacionalistů. Dukla, boje za osvobození Československa a návrat do staré vlasti, kde je ale nikdo příliš nevítal. I tady nakonec mnozí z nich skončili v lágru. I tak se dá popsat v kostce historie našich krajanů, kteří před 150 lety zamířili na tehdy carskou Volyň

 

Volyň na mapě Ukrajiny

  

Mapa Volyně

Volyň je označení pro historickou oblast na dnešní severozápadní Ukrajině. Leží mezi řekami Pripjať a Západní Bug, severně od Haliče a Podolí. Je jedním z prvních území osídlených Slovany. 

S územím historické Volyně se dnes přibližně překrývají Volyňská a Rovenská oblast, většina Žytomyrské oblasti a sever Ternopilské a Chmelnycké oblasti na Ukrajině. Celkem jde o území s rozlohou okolo 70 000 km² (o něco méně než Česko).

Volyňští Češi jsou etničtí Češi či jejich potomci usazení od druhé poloviny 19. století ve Volyni. V letech 1868 až 1880 odešlo z Rakouska-Uherska do carského Ruska téměř 16 tisíc Čechů. Důvodem jejich odchodu byly těžké životní podmínky v českých zemích a zvěsti o prosperitě v ruské říši, kde bylo velké množství nevyužité zemědělské půdy. Carská vláda lákala nové přistěhovalce řadou výhod, kterými bylo právo na koupi (levné) půdy a zakládání výrobních podniků, právo na národní školství, na vlastní samosprávu a náboženskou svobodu. Přistěhovalci byli osvobozeni na dobu 20 let od daní a zproštěni vojenské povinnosti. 

Na Žatecku, v Brně, v Liberci i v Praze a na řadě dalších míst Česka dosud žijí pamětníci dobrých i zlých časů na Volyni. Pro větší věrohodnost jsem zachovala citace a jména lidí z Volyně. 

Předkové Josefa Holce, kterému je dnes přes devadesát, přišli na Volyň už v 70. letech 19. století:

"Přesně to nevím, ale asi někdy v roce 1870 nebo 1871, protože taťka už se narodil tam. Narodil se v obci Semiduby, to je okres Dubno."

Typickou českou obcí na Volyni byla Česká Huleč. Rodáci z Hulče žijí na Žatecku a stýkají se dodnes. Je mezi nimi Antonín Umlauf:

"U nás v Hulči byl kulturní dům, který není ani tady. A to si všechno museli postavit lidi sami. Ať to byla pošta, škola, všechno si museli postavit ze svého. I platit si učitele ze svého."

Z Hulče je také Emilie Zavadská:

"Bylo tam krásně. Měli jsme tam české školy, byl tam učitel češtiny z Čech a ten nás učil všechno - divadlo, zpívat..."

I Miluše Šimánková chodila ještě v Hulči do školy:

"My jsme bydleli v takové osadě, jmenovala se Hájek a byla asi kilometr nebo dva vzdálená od hlavní vesnice. Pěšky jsme chodili do vsi do školy."

Václav Kuchyňka:  "Já nejsem rodilý Hulečák, já jsem se narodil v Českém Závidově, to je čtyři kilometry vzdušnou čarou. Ale jak se u nás tenkrát říkalo po parafii, to znamená podle náboženství, jsme patřili do Hulče."

Profesor Jaroslav Vaculík z Masarykovy univerzity v Brně se historií Volyňských Čechů zabývá už řadu let:

"Češi odcházeli na Volyň na přelomu 60. a 70. let 19. století a důvody byly převážně ekonomicko-sociální. To znamená pod heslem za chalupu grunt si chtěli zlepšit své sociální postavení. Odcházeli tam samozřejmě především z chudších poměrů, to můžeme sledovat i na způsobu přepravy. Někteří jeli vlakem do Lvova, ale jiní šli celou cestu třeba pěšky. Měli vozíky tažené jenom koněm, nebo se dokonce uvádí, že někteří měli vozíky tažené psy. Takže pak ukrajinští nacionalisté tvrdili: na psech jste přijeli, na psech odejdete!"

Na historii své rodiny to dokládá Miroslav Zich, který dnes žije v Liberci:

"Můj prapradědeček Václav Zich se přiženil do Křince, to je Nymbursku. A protože ty domky byly malé a v jednom domku třeba žilo několik rodin, měli šest sedm dětí, tak se tam zřejmě tísnili a ten stav je přinutil jít za štěstím do nejbližší oblasti, která tu byla, a to je Volyňská oblast.."

Vaculík: "Hovoří se o tom, že se v období od r. 1868 do r. 1874 přestěhovalo asi patnáct tisíc Čechů. První oficiální údaje máme z prvního ruského sčítání lidu, které bylo v r. 1897, a tam máme údaj, že tam bylo 27 000 Čechů. Šlo o období po zrušení nevolnictví v Rusku v r. 1861 a po neúspěšném polském povstání v r. 1863, kdy polští velkostatkáři, kteří tam vlastnili rozsáhlé komplexy půdy, tu půdu levně prodávali. A proto tedy se velká spousta lidí rozhodla tam přesídlit."

Zich: "Car měl zájem, aby se tam přestěhovali Češi, kteří by to tam zvelebili. Ukrajinci nebo Rusíni neuměli hospodařit, čili my jsme tam přicházeli jako vzorní hospodáři."

"Hlavně dbali na to, aby měli stáje a mohli mít dobytek. Sami bydleli ještě v zemljance, stáje se ale snažili už postavit. Pak teprve stavěli domky a začínali hospodařit".

Jak v době příchodu Čechů na Volyň hospodařili sami Ukrajinci?

Vaculík: "Oni třeba vůbec neznali hnojení. Hnůj prostě vyváželi do příkopů, nehnojili a divili se potom Čechům, že po nich hnůj chtějí. Říkali jim: vám to obilí bude smrdět! Pak se divili, jim samotným obilí nevyrostlo, tak si mysleli, že Češi dělají nějaké čáry. Tak jim tam zase posílali koně, aby jim to podupali..."

Kuchyňka: "Ti domorodci nechávali zvířata v takových pletených ohradách a pořád tam přistýlali. A dobytek, když už se dostal až nahoru a když sežral ty došky, tak ho odtamtud odvedli. A naši dědkové byli čímani, a když to tam takhle zahálelo, tak si to na to pole rozházeli."

O tom, jak vypadal každodenní život Čechů na Volyni, vyprávějí dosud žijící Hulečáci. Antonín Umlauf:

"Češi, kteří se tam nastěhovali, koupili zámek od jednoho statkáře. Tam se usadili a pak začali skupovávat půdu. Většinou to byly lesy. Oni ty lesy pak postupně káceli a začínali si stavět domy. Nejdřív to byly domy dřevěné a pak časem, během let, si je stavěli větší a větší. A Huleč se rozrostla na velkou vesnici, rodin tam bylo asi tři sta. V Hulči byla česká škola, pošta, byl tam zařízený kulturní dům, ten si museli Češi postavit sami, z vlastních peněz. Byli tam hasiči, ochotnický spolek divadelní, kapely tam byly dokonce dvě."

Václav Kuchyňka: "V té Hulči to bylo se vším všudy. V Hulči byla klubovna, byla tam sokolovna, tam jsem cvičili. Tam bylo vevnitř všechno zařízení, jaké má v sokolovně být. Venku byl velký park a bylo to krásné".

Češi na Volyni si podle něj hodně pomáhali:

"Já řeknu, jak to bylo u nás. U nás třeba vyhořel hrobník. Tam nebyla pojišťovna, ale celá obec, všichni přišli s povozy. Navezli tam materiál, všichni přišli pracovat a během tří měsíců baráček stál, jako kdyby nevyhořel. Nedopustili nikdy v žádné obci, aby se chudý člověk dostal doslova na mizinu."

V příští části uvedu, co Čechy  potkalo za první světové války.
 
   
„Volyň vás vítá“
Zdroj: cesky.radio.cz, Wikipedie

10 komentářů:

  1. Hani, ač je článek zajímavý, nějak mám těch zpráv z Ukrajiny nad hlavu. Je strašné, co se tam děje, ale moje psychika už ty negativa nezvládá i když se snažíme pomáhat jak jen to jde, ale bude to vše na úkor našich dětí a vnoučat. Na tuto válku doplatíme všichni.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jaruško, já se také v těch zprávách o Ukrajině nějak nebahním. Ale nejde psát jen o vrabcích, kteří měli svůj den. Na blogu mám dávno předtím založenou rubriku Osídlování ČR a budu přidávat články o lidech, kteří dosídlovali naši zemi, o Volyňských Češích bych stejně psala, takže teď se to přímo nabízí. Každá válka jednou skončí, ty následky si mnozí z našich obyvatel ani neumí představit. Budeme "koukat" všichni. ☺

      Vymazat
  2. Jsem na tom podobně a nejsem sama,nejde se jen tak uzavřít. Pouhé zaslechnutí Ukrajina mě děsí, představa co bude dál. Nicméně k článku,život nebyl lehký a nedovedu si představit,že bych měla v té době žít. Být průkopníkem určitě nebylo lehké. Vzpomínám si na svou spolužačku Evženii,která byla potomkem Volyňských Čechů. S rodiči a sourozenci se přistěhovali, v mnohém byli pro nás děti nepochopitelni,nechci říct zaostalý. Často se řešila absence ve škole,rodiče měli o školní docházce zřejmě zkreslené informace. Jako hlavní uváděla maminka spolužačky,že se nejmenuje Evženie,ale Eugénie a tak ji má třídní i s ostatními kantory oslovovat společně s námi spolužáky. Nakonec si Evženie zvykla,zpětné si říkám, jak jim muselo být těžko se přizpůsobit a nyní,škoda slov.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti, i pro Tebe je odpověď, kterou jsem právě napsala Jarušce. Spousta našich lidí v minulých staletích odcházela do ciziny, za prací, za "lepším" jak věřili, to bylo i na Ukrajinu na Volyň, ale co je tam čekalo, o tom budou právě ty moje články. Proto se potomci těchto lidí vrátili, mnoho jich tam ještě je a já dávám na blog ve známost, pro informaci...

      Vymazat
    2. Hanko,děkuji za vysvětlení,jsou to zajímavé informace. Ukrajina je nyní víceméně smutnou záležitostí a opravdu to člověk nestačí vstřebávat.

      Vymazat
    3. Marti, co se týká války, vždy je to smutné a vážné. Tato se nás dotýká, protože jsme těmi současníky. Ale víš třeba, že u nás žije hodně Řeků, ale jejich příchod jsme nezažili, také je zkusím někdy připomenout. Lidé jsou nepoučitelní.

      Vymazat
  3. Hani, moc ráda jsem si článek přečetla. Jak je vidět, klamná propaganda má v Rusku letitou tradici.
    Přeji příjemný jarní den. Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, Helenko, že Tě tohle téma zajímá, teď budu psát ještě o našich lidech na Ukrajině, jak se tam měli, ale v budoucnu to budou i jiné země, kde se Češi ocitli.
      Děkuji a také přeji pěkný jarní den, u nás celý den je slunečno. ☺

      Vymazat
  4. Zajímavé čtení, právě těmi citacemi pamětníků. Nyní je (byla?) Ukrajina obilnicí světa a podle toho, co čtu, tak vlastně neuměli Ukrajinci obilí ani pěstovat a dalo by se tedy říci, že je to Češi naučili. :) Hezký den.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Maruško, to je dobré připomenutí. Černozem pochází z ukrajinského чорнозем-čornozem je ale na jižní Ukrajině, což se s Volyňskou oblastí neshoduje, ale dlouho tam převažovalo zemědělství a lidé na svých polích pěstovali i obilí a Češi tam byli považováni za zkušené a dobré hospodáře, což se dříve o ukrajinských nedalo tak říct. Ale dala jsi mi nápad, o černozemi bych někdy mohla napsat. ☺ ☺

      Vymazat