Minule jsme skončili v červnu roku 1208, a to nikoli doma, ale v německém Bamberku. Za přítomnosti českého krále Přemysla Otakara I. tu byl zavražděn císař Filip Švábský. Letitý zápas o říšský trůn ukončila jedna jediná, i když, pravda, zřejmě ostrá dýka. Najednou už nebylo mezi kým se rozhodovat.
Jeden z kandidátů na císařský trůn, Ota Brunšvický, prostě zčistajasna neměl žádného soka. Zbytek tohoto mocenského rébusu už vyřešili rukou svornou a nerozdílnou doposud na smrt znepřátelené strany (těmi byli takzvaní ghibellinové a guelfové). Plán byl jednoduchý a Ota Brunšvický ho přijal. Dosavadní úhlavní nepřítel Filipův (tedy jako Ota) si vezme jeho dceru Beatrici, rod Štaufů a Welfů se spojí a... nebude co řešit, bude po zášti a nenávisti. Ota, který byl dlouho hýčkaným papežovým favoritem se tak může stát bez nesnází císařem. Ta jedna zákeřná rána vyřešila, na čem se němečtí feudálové nemohli deset let shodnout.Bylo to paradoxní, a bylo to jen dočasné. Ono to mírumilovné opojení náramně rychle pominulo. Ota se stačil s Beatricí ještě zasnoubit, papež Inocenc III. mu v Římě nasadil na teprve šestadvacetileté čelo císařskou čelenku, když vtom udělal něco (tedy Ota), čím si všecko pokazil. A to tak, že úplně: "Dávná přízeň mezi císařem a papežem skrze neochotu Otovu k splnění slibů svých proměnila se brzy v nepřátelství úhlavní." Ale proč? Co provedl císař papežovi? Porušil své sliby činem pro Inocence vůbec nejnepřijatelnějším z myslitelných - když už se během své korunovace ocitl na půdě Itálie, tak si umanul dobýt Království obojí Sicílie (tedy právě to území, jehož nedotknutelnost si papež vymínil). Zkrátka sáhl na zvlášť citlivé papežovo místo. Ota doufal, že odtud vypudí ani ne osmnáctiletého polosirotka z dynastie Štaufů Fridricha Druhého. Asi se mu zdálo, že s tím mladíčkem to nebude žádný problém. Nebyl by, kdyby si tím proti sobě nepostavil samotného papeže. Ani se na trůnu ještě neohřál, a už ho byl zbaven. Krajně rozhořčený papež ho exkomunikoval (vyloučil) z církve a sám navrhl a prosadil, aby se novým kandidátem stal právě onen mladičký Fridrich, král sicilský, ten, kterého se chtěl Ota zbavit. A karty byly najednou rozdány dočista jinak...
"Když klatba na Otu vyhlášena byla, celá země německá ocitla se v novém rozbroji a i uvnitř země české, zdá se, skrze to počaly se dělati strany." Český král byl na straně sicilského Fridricha. Ono se mu předtím do spojenectví s Otou stejně moc nechtělo... "Uslyšev o tom císař Ota, přichvátal bez meškání z Itálie do Němec roku 1212. a první jeho péče byla o pomsta na králi českém. Již v březnu prosadil, aby Otakarovi vláda nad Čechami byla odňata a na uprázdněný trůn aby byl povýšen syn zapuzené Adléty, Vratislav." Tedy nejstarší syn Přemysla Otakara a jeho první manželky. "Na valném sjezdu knížat, který o letnicích v Norimberku držán byl, proveden ihned skutek tento, aspoň v obřadu." V obřadu sesazení starého a korunovace nového českého krále skutečně proběhla, v obřadu ano. "Přítomní knížata kázáním císařovým zasedli k soudu nad Otakarem a odsoudili ho trůnu (jako že ho sesadili), načež císař propůjčil slavně Vratislavovi království české, odevzdav mu šestero korouhví." Ano, tak to všecko proběhlo, a zdálo se, že o novém českém panovníkovi je rozhodnuto. Jenomže on mezitím sicilský Fridrich, ten osmnáctiletý kluk, se ukázal jako skutečný taktik.
Fridrich II. Štaufský císař Svaté říše římské, sicilský a jeruzalémský král
Fridrich, toho jména Druhý. Syn Jindřicha VI., jednoho z nejvýznamnějších římskoněmeckých císařů, vnuk Barbarossův, o jehož významu snad ani netřeba se speciálně šířit. Fridrich však byl nejenom taktik, ale na svou dobu to byl až neskutečný vzdělanec. Vychovávali ho arabští a řečtí učitelé. Ovládal šest jazyků, v italštině skládal dvorské písně, napsal učený traktát o sokolnictví. Hodně na něj měla vliv muslimská kultura. Samozřejmě že to byl křesťan, ale tolerantní. K víře měl přitom skoro až vlažný vztah. Ve století 13. něco stěží představitelného. V náboženských otázkách zůstával velice střízlivý, někdy až ateistický. Z politických důvodů ovšem předstíral pravý opak
Charakteristickou známkou jeho zjevu byla nazrzlost. Rodová vlastnost Štaufovců. Jeden z nich měl ryšavost i ve jméně - Rudovous. Ostře řezaným profilem připomínal staré římské imperátory, no a stylem života - tak tím se blížil snad nejvíc rozmařilým orientálním sultánům. Intimní podrobnosti? Na výpravách ho vždy provázel harém, dále houf levobočků a navrch exotický zvěřinec. "První moderní člověk," říká o něm dobová charakteristika. Ta modernost jeho myšlení vězela možná i v tom, že se ten osmnáctiletý mladík na začátku své politické kariéry vyhnul přímému střetnutí s Otou. Nechal ho, ať si klidně poplení v jeho zemi a vydal se do střední Evropy, kde ho vévodové, knížata a králové vítali skoro jako osvoboditele. Kdybychom promluvili sportovním slovníkem, tak namísto přímého boxerského výpadu použil judistický chvat.
Události nabývají na spádu a rychlosti. Hned několik jich probíhá současně. Mezitím Přemysl Otakar, "vida, že mu nastala doba rozhodná jako pro osobu jeho, tak i poměry v říši, jal se jednati s důrazem a odvahou. K boji ozbrojen čekal jak na nepřátele, jestliže by se pokusili o zemi českou, tak i na krále Friedricha, jenž se po dlouhé cestě plné dobrodružství dostal přes Alpy a Basilej do Řezna." Ještě na cestě, v té Basileji, si na něho Přemysl Otakar počkal. "První důležité listiny, jenž nově volený císař římský vydal v zemi německé, a to v Basileji dne 26. září, ještě pod zlatou bulou sicilskou, týkaly se krále Otakara, bratra jeho Vladislava Jindřicha a českého království vůbec."
Takže: Zlatá bula sicilská... Ta bula je vlastně pečeť. Kovová pečeť - buďto olověná nebo zlatá. Friedrich neměl v Basileji ještě k dispozici bulu říšskou, císařskou, tak musel použít bulu sicilského krále. Tím je vysvětleno, proč se stalo, že už navždycky bude dědičné povýšení českého trůnu na královský spojeno se jménem ostrovu ve Středozemním moři. Ta bula je však nejenom pečeť, ale přeneseně i název pro celou listinu, kterou se něco stvrzovalo. To, co se stvrdilo a na dlouho garantovalo, to byly vztahy českého státu a římskoněmecké říše.
"Císař, uznávaje v bule zásluhy Čechů o své povýšení, hleděl odměniti se potvrzením a rozšířením výsad jim od říše římské a vůbec a od jeho strýce Filipa zvláště svolených. Zejména pak pojistil Otakarovi a nástupcům jeho důstojenství královské na věčné časy a osvobodil je napotom od všech tax, placených za přijímání regálií od císařů; uznal, že mají právo připojiti k své zemi opět všecka pomezí jakýmikoli způsobem odcizená; nastolování biskupů v říši jejich že má slušeti jen na ně samy, avšak pod týmiž výminkami, jaké kdysi náležely císařům; ke dvoru císařovu choditi že nebudou povinni, leda by rozepsán byl sjezd do Bamberka, Norimberka nebo Merseburka; konečně necháno jim na vůli, kdykoli císařové pojedou do Říma na korunování, pomáhati výpravou tří set oděnců jako posavad aneb spláceti povinnost takovou po každé třemi sty hřivnami stříbra."
To však ještě nebylo všecko. V souvislosti s králem Přemyslem Otakarem se totiž mluví o jediné Zlaté bule. On vlastně ale dostal ještě další dvě: "Jinými dvěma zlatými bulami zapsal císař Otakarovi zámky Floss, Schwarzenberk, Liechtenstein, Donín, Milín, Reichenbach a jiné, bratrovi jeho Vladislavovi, markraběti moravskému, upsal císařské manství v obojích Mokřanech - oboje bezpochyby za náklad válečný, který učiní-li pro něho." Tu bulu musela pochopitelně podepsat spousta svědků. Najdeme mezi nimi i jméno Rudolfa Habsburského: "První to stýkání se jmen Habsburků a Čech v proudu dějinstva..."
Zlatá bula sicilská: Byl to vlastně ten nejvýznamnější politický zisk panovnické éry krále Přemysla Otakara Prvního. Ale i tento dokument lze - jako snad všecko na světě - zneužít. V minulosti celkem nedávné se nacističtí historici pokoušeli vydávat tuto bulu za důkaz existence jakéhosi říšského protektorátu nad českými zeměmi už ve středověku. Měla prý stanovovat lenní poměr vůči říši. V bule se to však nikterak, ani náznakem, neobjevilo. Listina svým důrazem na vnitřní samostatnost země naopak dokazovala, že lénem není - kdo bude zvolen za českého panovníka, ten bude v říši uznáván. Češi měli právo doma si vybírat a bez cizího vměšování si zvolit krále... Císař měl v budoucnu jenom odevzdávat znaky královského důstojenství - tedy formálně stvrzovat volbu, do které se už nikdo ze zahraničí nemohl a nesměl nijak plést.
Přitom ještě za císaře Barbarossy říše do obsazování pražského stolce mluvila. Ona do něj přímo diktátorsky zasahovala. Zlatá bula sicilská tuto praxi vlastně definitivně změnila. Potvrzování českého krále se stalo pouhým rituálem, slavnostním uznáním hotové věci, přičemž šlo o to, aby se učinilo zadost uznávané teorii o "vyvýšenosti moci císařské." Vlk se nažral, a koza zůstala celá. Říkala, že císař je pánem světa, světským vládcem křesťanstva i všech evropských panovníků (kupříkladu i anglických a francouzských). Těch se to taky týkalo. Bez výjimky. Císař nemohl změny na takzvaných "podřízených trůnech" jenom registrovat, brát na vědomí, ale on je musel "ze zvláštní milosti" jakoby udělovat.
Nějak se nám ale v tom lesku zlatých bul ztratil Ota, který o svoje císařství přišel ještě dřív, než si je stačil pořádně vychutnal. Ota spěchal domů, snažil se zachránit pozice mezitím beznadějně ztracené, ale - už bylo pozdě. Jestli on tenhleten Ota není náhodou vynálezcem přísloví "pozdě bycha honiti..." Těch vynálezců by musely být v dějinách celé mraky. Snažil se rozdávat rány, ale jinak to, co dělal, byla jenom taková bezzubá gesta, bez reálného obsahu. Včetně Přemyslova sesazení a nastolení jeho syna Vratislava. Nikdo to nebral vážně. "Ta ceremonie od císaře Oty proti Otakarovi vedená neměla nižádného následku, rozumí se samo sebou. Ota mohl sice učiniti všeliké škody plenění některých zemí německých, ale až k hranicím českým proniknouti nebyl mocen. A když potom na podzim zabrániti chtěl sjezdu knížat Friedrichem uloženému, zahnán byl (nejvíce pomocí Otakarovou) až po město Brunšvik."
Byl to právě Přemysl Otakar, který ho přinutil k útěku a vyznamenal se zejména při obléhání Quedlinburku. Ten nešťastný hazardér, ten smolař, který pokazil, nač sáhl, i když zpočátku měl všecky trumfy v ruce, chtěl ještě jednou sám sobě pomoci tím, že v roce 1214 pomohl Angličanům ve válce s Francouzi. Mluvíme-li o něm jako o hazardérovi a o smolaři, dává to tušit, že si tím asi moc nepomohl. Vůbec si nepomohl. On si se svou armádou prostě stoupl na špatnou stranu. V rozhodující bitvě u Bouvinnes Angličané to prohráli na celé čáře. A s nimi i Ota. Zemřel pár let nato. V dokonalém zapomenutí.
Na paměť vítězství nad Sasem
českého lva druhým ocasem
obdařil
(tedy císař)
a Přemyslu co dar
na důkaz, že je mu nejbližším
druhem, Zhořelec a Budyšín dal.
Omyl. Budyšín dostal král Vladislav II. už v roce 1156. Přemysl dostal
některé statky v říši, už jsme je jmenovali. Dalimil si je spletl s
Budyšínem a Zhořelcem.
Pak Otakar, třetí český král,
se Smilem se z chrámu odebral
na Křivoklát, kde byl hodokvas.
Čechů bál se každý v onen čas
a říkal: "Ať válčí s Čechy ten,
kdo rozloučit chce se s životem..."
Zlatá bula znamenala pro český stát stabilitu. Ale ne tak docela úplnou. Ano, ještě tu zbýval jeden letitý problém. Nástupnictví. "Chybělo totiž úplné zrušení zákona Břetislavova o posloupnosti (který dal příčinu tolikerým bouřím od půldruha století), a chybělo rovněž zavedení dědičného řádu prvorozenců domu královského v Čechách." Neboli na český trůn příště usedne nikoli ten, který je v daném rodě nejstarší, ale nejstarší panovníkův syn. "I o to postaral se Otakar, dav roku 1216. skrze moravského markraběte Vladislava Jindřicha i skrze pány české na sněmu svého nejstaršího, ač teprve jedenáctiletého syna Václava, kterého měl z Konstancie, za nástupce na trůn český ustanovit, což ihned Friedrichem potvrzeno jest."
Václav byl v těch jedenácti jmenován českým králem. Samozřejmě že jeho tatínek mu korunu zatím nepůjčoval. Ani na hraní. O šest týdnů po Václavově volbě ji císař potvrdil. Zdali rád? No, uznal ji v plném rozsahu. Vydal Přemyslovi listinu, ve které jasně označuje Václava za jeho prvorozeného syna, i když jím nebyl; s Adlétou měl Přemysl přece staršího Vratislava a stanovuje ho jako nástupce českého panovníka. Dokonce tomu chlapci ušetřil cestu za povinným složením holdu a taky aby formálně ten titul převzal. Díky této kličce se Přemyslův nejstarší syn Vratislav stal tiše a už napořád nelegitimním.
Ze všech přemyslovských odnoží tehdy vlastně zbyli už jenom Děpoltici, postranní linie, a ti na Přemyslovy změny doplatili.
Děpolt, jenž je zličským pánem
v kraji Kouřimsko teď zvaném,
Přemysla však uznat nechce.
Kníže potrestá ho těžce.
Odbojného Děpolta
v bitvě zbaví života
a se svými vojsky vtáhne
v Zlicov, město obehnané
řadou pevných palisád,
za nimiž ční pevný hrad.
Když český šik parkán zdolá,
každý voják křičí zdola:
"Vykouřím tě, hrad ti zbořím!"
Proto město zvem dnes Kouřim.
Děpoltova rodina
skryla se pak u Polanů,
ani duše jediná
nepřežila však tu ránu.
Děpoltici museli z Čech emigrovat. "Vystěhovali se do Slezska, kde rod jejich vyhynul dříve, nežli minula třetina století; ale obětováním takových, od náhody odvislých práv několika osob napomohlo se zřejmě a znamenitě k obecnému prospěchu. Nelze než oceniti péči Otakarovu o upevnění a rozšíření moci královské, ana moc ta jediná zajišťovala trvání, pokoj a zdárné vzkvétání státu i národa."
Na české politické scéně se najednou všechno vyjasnilo, pročistilo, vykrystalizovalo. Najednou? Kdepak. Přemysl Otakar První se nadřel přímo nekrálovsky, než dosáhl svého. V království českém byl najednou takový klid, jaký tato země nepamatovala. On tedy možná, ba skoro jistě klid byl, ale náš názor o té době ovlivňuje jistá skutečnost... "Politické příhody a změny v Čechách a na Moravě za těchto let nejsou bohužel od nižádného souvěkého spisovatele nám dochovány. To, co milevský opat Gerlach neboli Jarloch byl poznamenal, za příčinou bezpochyby přílišného jeho stranění ve smyslu hierarchickém proti králi a vlasti, brzy opět zničeno bylo."
Tento fakt je opravdu zajímavý. Ano, dosvědčuje, že už tenkrát měli mocní zájem na upravování a retušování historie. František Palacký to konstatuje ve svých poznámkách způsobem skoro až kouzelným: "Poněvadž Jarlochův rukopis se dostal do rukou Karla IV. a jeho kronikáře Pulkavy necelý a pouze do roku 1128. sahající, není pochyby, že porouchání jeho stalo se již ve 13. století zoumysla," (tedy záměrně) "ježto v něm proti králi a ouřadům světským příliš se horlilo." Což - a to si řekněme na rovinu - žádnému králi ani ouřadům světským neleze pod nos. Ani ve století 13., ani kupříkladu o sedm věků později. Takže zbytek panování Přemysla Otakara Prvního je jakýmsi když už ne přímo bílým, tak tedy hodně vybledlým místem na mapě českých dějin. Pan Palacký říká, že tam je "čirá tma." "Protož čirá tma zakrývá nám na věky dobu tuto, pro nastalé skrze ni změny nad míru důležitou."
Ty důležité změny se týkaly Moravy: "Když ušlechtilý Vladislav Jindřich, markrabě moravský umřel v srpnu 1222. roku, král nepropůjčil Moravu svým strýcům Děpolticům (to je fakt, nepropůjčil, už jsme si říkali, jak to s touto vedlejší přemyslovskou větví dopadlo), ale dal ji spravovati k ruce své vlastní. (Tuhá centralizace opravdu není výmyslem moderní doby.) Až teprve roku 1124. se odhodlal jmenovati vévodou plzeňským svého nejstarší syna Václava. (Tento nástupce na český trůn měl téhož roku jako devatenáctiletý svatbu s Kunhutou z rodu Štaufů.) Druhého svého syna Vladislava Jindřicha Druhého ustanovil markrabětem moravským. (Druhorozený Otakarův syn si však vlády ani života moc neužil - po třech letech nato zemřel.) Morava se pak vrátila pod bezprostřední vládu starého krále zase. Jen Břeclavsko dáno bylo již před drahnými léty královně Konstancii pro komoru její zvláštní, a ponecháno jí později také co vdovství."
Dvacátá léta třináctého století. Čas se nezastavil ani kvůli tak velikému králi, jakým byl Přemysl Otakar, toho jména První. Ten, kterému říkali Přemysl anebo Otakar, jen na úředních listinách se obě jména užívají pohromadě, tak tedy ten král se už cítí unaven. Právem. Měl už svoje léta. Kolik jich bylo? Už k sedmdesátce. Byl starý. A u vlády třetí desetiletí. Ani jedno z těch desetiletí nebylo jednoduché. Od jisté doby ten stárnoucí král viděl, že jeho štěstí (a to bylo jinak příslovečné) je najednou vrtkavé. Ano, českého krále, třetího v historii a prvního, kterému byla dědičnost titulu potvrzena, a to dokonce písemně, bulou, tohoto muže stihl nejeden nezdar. Po jeho boku s ním bude kráčet syn Václav. První toho jména, který od dob jeho svatého jmenovce usedl na český trůn.
Pravdou je, že neštěstí nechodí po horách,ale po lidech, chudých i bohatých,druhá strana mince- kdo chce víc,nemá nic. Tak by to řekla naše babi,jinak Hanko opět moc hezky napsáno,neškodilo by světu obdržet Zlatou bulu, nazvanou nově Mírovou bulu a té se držet,jinak přetáhnout holí.
OdpovědětVymazatMoc děkuji, Marti, za výstižný a trefný komentář, jen kdyby to tak šlo. Myslím, že není na škodu si takhle připomenout naše dějiny, je tam toho dost, co má říci i našim současníkům. ☺
VymazatPo předchozím komentáři těžko co dodat.
OdpovědětVymazatHaničko, děkuji za zajímavé čtení a přeji pohodový den. Helena
Ano, Helenko, Fukčárince se to podařilo vystihnout, v dějinách najdeme i poučení.
VymazatDěkuji a pohodovou neděli přeji i vám doma. ☺