Toulky českou minulostí: 73. schůzka: Jednooký král

 

Na této schůzce se rozloučíme s prvním českým panovníkem, obdařeným dědičnou královskou hodností – Přemyslem Otakarem, toho jména Prvním, a začneme se věnovat jeho synu Václavovi I. Nebyl prvorozený, tím byl Vratislav z králova prvního manželství, jenomže na jeho nároky se po rozvodu rodičů nikdo neohlížel.

A už vůbec nikoho nezajímali nějací Děpolticové, tedy členové sice vedlejší, ale přece jenom přemyslovské větve. Hlava těchto Děpolticů, Děpolt III., byl mnohem starší než Václav, jenomže to už nehrálo žádnou roli. Zatímco zhruba před sto lety pokládal kronikář Kosmas celý přemyslovský rod za jediný celek, z něhož měl vládnout nejstarší muž, teď už to neplatilo. Přemysl Otakar I. prosadil, že po něm bude českým králem jeho syn Václav.

Hlava těchto Děpolticů, Děpolt III., byl mnohem starší než Václav, jenomže to už nehrálo žádnou roli. Zatímco zhruba před sto lety pokládal kronikář Kosmas celý přemyslovský rod za jediný celek, z něhož měl vládnout nejstarší muž, teď už to neplatilo. Přemysl Otakar I. prosadil, že po něm bude českým králem jeho syn Václav.

 

Václav I. (barokní představa): Od dětství byl Václav zvláštní – neurotický, možná psychicky chorý. Miloval potulky hlubokým lesem, vášnivě lovil a právě při jednom z lovů přišel o levé oko. Zvláštně zní informace kronikářů o tom, že král Václav nesnášel zvuk kostelních zvonů. Vyvolával u něj kruté bolesti hlavy a jakési záchvaty podobné epilepsii. Proto kdekoliv se objevil, během jeho přítomnosti nesměly znít zvony. Lékařskou terminologií se tato choroba nazývá idiosynkrazie – zvýšená přecitlivělost na určité frekvence zvukového vlnění. Prý též nemohl usnout v blízkosti zlata.

Přišel na svět roku 1205. Bylo to možná v prosinci, nedlouho před Vánocemi. Doba, do které se narodil, byla vzrušená (což se dá ostatně říct o drtivé většině našich dějin...) Otec na něm od počátku velmi lpěl. Možná i víc než na ostatních dětech. Královskému tatínkovi tehdy táhlo pomalu na padesát... tenkrát to byl vlastně už stařecký věk... Dávno toužil po dědici královské koruny, ale zatím - marně. Žil sedmý rok se svou druhou ženou Konstancií Uherskou. Ta mu sice už povila čtvero dítek, leč dvě z nich brzy zemřely - mezi nimi i syn Vratislav - vlastně druhý Vratislav, jednoho přece už měl. Dvě další jeho děti byly dcery.

Přání Přemyslovo se vyplnilo až popáté. O to teď byla otcova radost větší. Jenže chybělo málo, a ta radost se mohla proměnit v hoře. Maličký princ Václav se neměl k světu. Nepomáhaly modlitby biskupa Daniela ani mše, kterém dal Přemysl sloužit. Králevic nepil, špatně dýchal a jeho vychrtlé tělíčko bylo celé promodralé. Královský dvůr se začal intenzívně shánět (a teď vám to bude možná připadat jako scénář nějaké pohádky) po zázračné medicíně. Moudří rádcové ji našli, tedy tu medicínu. Jistý kuchař z Flander se prý zasloužil nehynoucím způsobem o takové pokračování přemyslovské dynastie, jaké známe z dějin. Leč nepředbíhejme. Celou situaci, celý ten zápas o drobný královský život zachytil ve svých Obrazech Vladislav Vančura. Jeho líčení, ona podivuhodná směs na pomezí reportáže, kroniky a dramatu, je barevná, voní a taky velice chutná.

"´Ach, kralevic, to milostné děťátko a pýcha své matky, jest nemocen!´ (Začala jednoho dne za svítání naříkat Václavova chůva.) ´Nějací zlí duchové mu tisknou hrdlo. Jeho dech se zastavuje, jeho tvář promodrává, jeho úsměv je zkřiven a jeho kůže se zachvívá a škube sebou. Je více mrtev než živ!?´... Řkouc to, rozplakala se chůva ještě hlasitěji. Zvěst o kralevicově nemoci se roznesla po všech prostorách hradu. V paláci, který býval pln hlasů a pořádku, usídlila se tichost a zmatky. Zdálo se, jako by se byly ztratily klíče od nějakého sklepení života. Lidé se míjeli se sklopenou hlavou, a když zaslechli hlasitější hovor, kladli si prst na ústa. To činili jedni, ale druzí, lichometníci, a ti, kdo se vyznají v obyčejích úlisných, vystavovali svůj žal na odiv."

Co se různorodosti lidských povah týká, v tom se svět zas tak moc nezměnil, že. Leč my nyní spolu s panem Vančurou zaostříme zrak na onoho flanderského kuchaře. "´Paní,´oslovil Flanderčan ženu, která dohlížela na chůvy, ´někteří kuchaři dovedou připravit dobré sousto. Tohle je ovčí tuk a tohle zase polévka z medvědích tlap, která posiluje lidi nestatečného dechu.´" Krmě ta ovšem nebyla určena pro chudáka prince, to dá rozum, polévka z medvědích tlap a tuk ze skopce, že, nýbrž - no ano, pro jeho kojnou. "´Paní,´ řekla ta dobrá kojná žena, ´polévka je dobře připravena, ale lůj kuchař vyřízl z nějakého černého skopce. Nenuťte mne, abych něco takového požila.´ - ´Ne, ten tuk není z černého skopce,´; bránil se kuchař, ´ale ta žena má zvrácenou mysl. Dívá se neklidně. Jedno její oko směřuje k oknu, druhé ke dveřím - a to je špatné znamení! Na mou duchu, dal bych ji vyštvat psy a povídám, že je očarována!´ A po chvilce odmlky dodal: ´Znám v týnské osadě ženu, jejíž tvář je souměrná a jejíž pohled je přímý. Chová na rukou děťátko.´"

Zachovalo se dokonce jméno té budoucí královské kojné. Byla to kovářova žena Nětka. A jestliže Václav mateřské mléko subtilní Konstancie odmítal a nechutnala mu ani výživa od jeho první kojné (i když zároveň odmítáme jakoukoli teorii o vlivu šilhavosti na laktaci), tak zdravá česká strava ho rychle postavila na nohy. Nětka byla odměněna přímo královsky (to už je ovšem jenom pověst): dostala vesnici zvanou napříště Mlíkojedy. A co malý princ? "Kralevic zatím prospíval. Zdálo se, že již nic neporušuje jeho zdraví. Byl vesel, hrál si a jeho křik byl plný života."

Sotva byl však Václav odstaven od prsu, už mu pořídili vážnou známost. Královský pantáta honem honem spěchal pojistit vydobyté politické pozice. No a protože tehdy byl Přemysl Otakar zrovna nejvýznamnějším spojencem kandidáta na císařský trůn Filipa Švábského, upřel své naděje k němu. "Filip sám zamyslil svazek nový a něžnější, jímž by král český k němu stáleji připoután býti mohl: zasnoubil dceru svou Kunhutu králevici českému, ačkoli snoubenci oba ještě v kolébce dni své trávili." Snoubenec měl ani ne dva roky, snoubenka byla zřetelně vyspělejší (bylo jí už kolem devíti let). V té době ovšem ještě nikdo nemohl zaručit, že se ta dvě královská pacholata někdy vezmou - v tomto případě se to však nakonec stalo. Přemysl těmi zásnubami pojišťoval bližší perspektivu, nikoli vzdálenou svatbu. Nadějí na příští příbuzenství s dynastií Štaufů opět vzrostla prestiž českého krále. (Jistě, mít císaře za kamaráda je dobrá věc. Ještě lepší je, když jsou jedna rodina.)

Ale ještě jedna skutečnost tady hrála důležitou roli. Padlo to tu už několikrát. Václav nebyl ani nejstarším, ani jediným Přemyslovým synem. On český král svého synka Václava do Filipovy přízně propašoval. Prvorozený Vratislav žil v exilu a Přemyslovi záleželo na tom, aby předem zabránil hrozícím dědickým sporům. Jenže Vratislav byl jeho krev, jeho vlastní syn... Krále zřejmě nevedla nějaká zášť, to bychom mu křivdili. Vedla ho chladnokrevná rozvaha. Možná až příliš chladnokrevná, když šlo o vlastní dítě... Král chtěl rodové jmění - tedy český stát - udržet celistvé. A jestliže se se svou první ženou Adlétou rozešel, nebylo jiné cesty než se jí zbavit do všech důsledků. Potřeboval setřást nároky ostatních členů své první rodiny. Hlavně tedy nároky Vratislavovy. A to se mu v podstatě podařilo. Tím, že získal zásnubní prsten pro nic nechápající nemluvně. Český král si počínal opravdu obratně. Jenomže se stejně přepočítal. Nemohl přece tušit, že půl roku po zásnubách bude Filip Švábský zavražděn bláznivě zamilovaným Ottou z Wittelsbachu. On ten kalkul Přemyslovi prostě nevyšel. Byl rozbit zásahem zvenčí.

O tom, jaké pranice se v Evropě rozpoutaly, jaké dalším kolo boje o říšské žezlo se rozjelo na plné pecky, tak o tom jsme už vyprávěli. Zopakujme si jenom stručně, že z toto boje vyšel vítězně Ota Brunšvický, ale dlouho se z vítězství netěšil, protože svým zájmem o Sicílii těžce naštval papeže, který pak raději podpořil Štaufovce, Barbarossova vnuka Friedricha Druhého. Přemysl dost bystře rozpoznal jeho kvality. I když byl o celou generace starší než Friedrich, tak se snažil s tímto mladým politikem v době nástupu k moci bylo Friedrichovi teprve osmnáct) vycházet co nejlépe. Ostatně - byl tu silný důvod k vděku. Zlatá bula sicilská. To ale nebyl jediný, a dokonce ani ne hlavní důvod sympatií. Český král postřehl (a co nepostřehl, to vytušil), že ten vzdělaný, mimořádně tolerantní a docela sympaticky rozmařilý štaufský politik je osobnost s velkou budoucností. Přátelství římského krále (později i císaře) s českým panovníkem bylo dlouho oboustranně upřímné. Přemysl v něm viděl cestu, jak posilovat osobní pozice i mezinárodní postavení svého státu. Nejrůznějšími způsoby Friedricha podporoval. V míru i ve zbrani. Ale jenom máloco činil zadarmo. (V tom nebyl žádnou výjimkou.) A teď tedy čekal na protislužbu...

Roku 1216 si Přemysl svoje úroky vybral. 8. června dal na okázalém shromáždění šlechty a ostatních hodnostářů v Praze jednomyslně zvolit svého jedenáctiletého syna Václava českým králem. Učinil to formou, která byla stěží napadnutelná jak českými předáky, tak římským panovníkem. Podle naplánovaného scénáře vzešel na tomto shromáždění "naprosto spontánní" návrh na Václavovo zvolení. Připojil se k němu důrazně i Přemyslův bratr, moravský markrabě Vladislav, celým jménem Vladislav III. Jindřich. Následovalo halasné prohlášení a Přemysl, i když nepochybně původce veškerého dění, měl s "obecnou vůlí" jenom vyslovit souhlas. Což mu nečinilo potíže. Do Ulmu mohl okamžitě odcestovat expresní posel (Beneš se jmenoval, profesí arcijáhen), aby Friedrichovi tlumočil zprávu o volbě a současně aby požádal o její potvrzení. (Čistě mezi námi: podle ustanovení Zlaté buly toho neměl naprosto zapotřebí, ale - dobrá vůle je dobrá vůle...) Nejenom dobrá vůle. On chtěl Přemysl tímto nadbytečným krokem odstranit jakékoli pochybnosti. A Friedrich je odstranil. Prostřednictvím plnomocníka (nebo snad později svého otce) složil Václav Friedrichovi povinnou přísahu a obdržel Čechy v léno.

Všechny ty kroky zajišťovaly Přemyslovi klidný odchod ze scény politiky i scény života. Jenomže ještě než k němu došlo, musel se poprat s novým pražským biskupem Ondřejem. Pokud to tak můžeme poněkud nelichotivě říct, tak všechno "spískal" už v roce 1215 lateránský koncil. To bylo opravdu mimořádné shromáždění hodnostářů katolické církve. Papež na něm před patnácti sty biskupy a opaty nastínil program velké ofenzívy, která směřovala k mocenskému ovládnutí křesťanstva Římem. Papež Innocenc jménem církve v podstatě proklamoval nároky na světovládu. Synoda učinila přes sedmdesát tzv. nálezů (to byly vlastně jakési programové závěry): ohlásila nemilosrdný hon na kacíře; povinnost každoroční zpovědi věřících; strohá ustanovení o kněžském celibátu; o odvádění církevních desátků; organizační výstavba a správa duchovních institucí... a tak dále, a tak dál.

Ten sebevědomý papežův program okouzlil jistého nenápadného delegáta z Čech. Byl to novopečený pražský biskup Ondřej. V té době pořád ještě přítel, rádce a vlastně kancléř Přemyslův. Po smrti biskupa Daniela Milíka mu právě král dopomohl ke svaté berle. Ale tenhleten dosavadní horlivý stoupenec Přemyslův se z koncilu vrátil jako dočista vyměněný. "Biskup Ondřej byl muž velice činný, přísných mravů a neoblomné povahy," tak ho charakterizuje historik František Palacký, "horlil zvláště pro práva, výsady a vzácnosti moci církevní. Nejedny skutky předchůdce svého, jež zdály se mu býti církvi na újmu, prohlásil za neplatné; držel v přísném pořádku veškeré duchovenstvo svého biskupství, aniž choval se šetrně k úřadům světským. Jal se tvrditi, že soudy a správy krajské nemají práva nic moci nad osobami stavu duchovního, ba ani nad poddanými jejich; zapovídal jakýkoli způsob uvádění kněží v úřad skrze laiky; odpíral platiti daně a konati roboty zemské ze statků církevních, a desátky, jež potud jen od několika statků placeny bývaly, požadoval od celé země vůbec."

Ondřej se zkrátka pustil do zápasu. Nebyla to jednoduchá záležitost a (po pravdě řečeno) biskup ten spor nevedl příliš vybíravými prostředky. To znamená denunciacemi u papeže. Falešnými či zkreslenými obviněními. (Nic zvláštního. Běžný politický arsenál. Dodneška.) Trvalo to všechno celých pět let. Biskup se však rozešel ve zlém nejenom s králem a českými pány, ale i s většinou domácích církevních představitelů, protože neváhal vyhlásit nad vlastní diecézí interdikt. Tedy dal Čechy do klatby, což znamenal absolutní zákaz jakýchkoli bohoslužeb, pohřbů, křtů a ostatních náboženských úkonů. "Naproti tomu král kázal osáhnouti všecky biskupské statky a panství v Čechách a vládnouti jimi prozatím ku prospěchu královské komory. (Za své vzal i biskupský archiv.) Mimo jiné výsady byl zničen, snad úmyslně, i zlatý majestát císaře Friedricha I. o nezávislosti biskupství pražského."

Slovíčko "snad" ve spojitosti s příslovcem "úmyslně" je snad přespříliš opatrné. Biskup Ondřej nakonec utekl do Říma. Doma by totiž byl něco jako kůl v plotě. (Což se v českých dějinách nestalo rozhodně naposled.) Dočkal se sice jakéhosi vítězství, ale jenom polovičního. On totiž pod nátlakem papežské kurie musel český král vydal biskupovi privilegium. "Nová úmluva mezi mocí státní s církevní v království českém dokonána i zpečetěna jest roku 1221. na hoře Šach." Zatímco o hoře Šach neboli Šacké hoře nevíme, kde se nachází (snad někde na moravsko-rakouském pomezí), tak o té úmluvě máme informace podrobné: "Stalo se to na ten způsob, že biskup nejprve oznámil a přísahou slavnou dosvědčil, jaký byl obsah privilegií, které církev pražská měla od předešlých knížat a králů českých i od Otakara samého, a obsah takový přijat jest od krále i stvrzen novými toho dne vydanými zápisy. Mocí zápisů těchto biskupští poddaní v Čechách zbaveni jsou povinnosti ke konání robot zemských; vyšší správa nad nimi zůstala sice králi, ale důchody z ní plynoucí měly spadati na biskupa."

Ondřejovu vášnivou při zastavila až jeho smrt. Přemysl Otakar I. byl už v letech. Překročil sedmdesátku, cítil tíhu stáří, taky únavu a šrámy osudu, nebylo jich zrovna málo v poslední době: Spor s biskupem Ondřejem, který neskončil královou porážkou, ale ani vítězstvím. Ta pře ho hodně zaměstnávala, znechucovala a unavovala. Zhatil se plánovaný sňatek jeho nejmladší dcery, princezny Anežky s Jindřichem, což byl syn říšskoněmeckého císaře Friedricha II. Kdyby tento tah Přemyslovi vyšel, mohla se jeho dcera stát jednoho dne císařovnou. Roku 1227 pochoval český král svého druhorozeného syna, dvacetiletého markraběte moravského Vladislava. O rok později ho následovala další králova dcera, svatojiřská abatyše Anežka. Blížil se konec. Ještě stihl dát korunovat Václava. "Jeden z posledních politických úkonů třiatřicetiletého panování Přemysla Otakara I. bylo korunování syna jeho Václava I. na krále českého ještě za živobytí otcova. Ačkoli celý kmen Přemyslovců, jenž asi před padesáti lety na tolik větví a ratolístek se rozdrobil, nyní obmezoval se po meči již jedině na jeho syny a na Děpoltice, přece zdá se, že král obával se bouří o nápad trůnu po smrti své a proto za lepší uznával (za příkladem otce svého) položiti moc svou do rukou synových bezprostředně."

Mohučský arcibiskup nasadil Přemyslovu nástupci na českém trůně i jeho manželce Kunhutě Štaufské zlaté čelenky. Ti dva v té době byli svoji čtyři léta. "Učinil tak 6. února 1228. roku na hradě pražském u veliké slávě a nádheře. Starý obřad nastolení panovníka na knížecí stolec český opuštěn byl této doby ponejprve a upadl potom rychle v zapomenutí." Většinu pravomocí i úkolů přesunul otec definitivně na syna. "Následovně nacházíme listiny z této doby vydané některé jen od starého, jiné od mladého krále, důležitější pak od obou společně." Také Morava se dočkala. „Stejnou dobu povýšen byl také nejmladší Přemyslův a Konstanciin syn Přemysl na markraběte moravské, ačkoli mu bylo sotva osmnáct let." Co mohl, to český král Přemysl Otakar I. stihl. 15. prosince 1230 vydechl ten velký státník a politik naposledy.

Po sedmi stech čtyřiceti sedmi a čtvrt roku, 13. března 1978 byly z tumby v takzvané Saské kapli svatovítské katedrále vyzvednuty ostatky Přemysla Otakara I. Ony už jednou opustily místo svého věčného spočinutí. Bylo to v době, kdy Karel IV. přestavoval románskou baziliku na gotický chrám. Tento zásah nepotkal ve 20. století pouze tohoto českého krále. V rámci antropologicko-lékařského výzkumu prošly zkoumáním kosterní pozůstatky mnoha historických osobností našich dějin. Nejprve byla sejmuta monumentální plastika zpodobňující krále v brnění u nohou se lvem. Potom byly rozebrány jednotlivé části náhrobku. V podlaze se objevila opuková deska, překrývající hrobovou dutinu v úrovni podlahy kaple. V hrobové jámě byla vložena dřevěná schrána a v ní (v neanatomické poloze) poskládány kosti krále, zabalené původně do řídké tkaniny. Na kostech ležela olověná destička s nápisem:

Hic iacet Przemysl
rex Boemie tertius
vocatus Otakarus.
Zde leží Přemysl,
třetí král český,
nazývaný Otakar.

A ještě něco leželo v Přemyslově hrobě: skutečně královský klenot - zlatý prsten se vsazeným žlutým topasem. Kosterní pozůstatky zkoumal profesor Emanuel Vlček z pražského Národního muzea: Podle dochované kostry byl Přemysl Otakar I. štíhlé, svalnaté postavy vysoké 168 centimetrů. Jeho svalnatosti nasvědčují svalové úpony především na stehenních kostech, zejména na chocholíku, výběžku kosti stehenní, na který se upínají svaly. Byly shledány výrazné změny na tělech obratlů bederní a dolní hrudní páteře. To by svědčilo o tom, že král strávil hodně času v koňském sedle. Na velkých kloubech dlouhých kostí se zjistilo opotřebení odpovídající věku jedince, přinejmenším šedesáti let. Jak známo, Přemysl Otakar I. se dožil pravděpodobně pětasedmdesátky. Lebka krále je utvářena velice nápadně. Antropolog měl na mysli její gracilnost, tedy křehkost?

Ta křehkost Přemyslovy lebky připomíná charakter ženské lebky. Čelo je kolmé s výraznými čelními hrboly. Očnice Přemyslovy se vyznačují svou výškou a velikostí (král měl zřejmě výrazné, velké oči), nos je úzký, přičemž na hrotu nosních kostí je patrný hrbol, svědčící pro zahnutý nos. A co čelisti a chrup? Čelisti jsou slabé, zuby poměrně drobné. Několik jich v chrupu chybí, král je zřejmě pozbyl zaživa. Zbývající zuby jsou sice opotřebované abrazí, avšak zdravé. Obličej krále Přemysla byl jemný až žensky. Že by dědictví? Určitě. Jeho maminka, královna Judita, musela být vysloveně kráska. (Když zalistujeme o několik schůzek našeho seriálu nazpátky, tak tam její popis z pera kronikářova najdeme: "Byla to paní vzrůstem i krásou nad všechnu myslitelnou ušlechtilost podoby lidské vynikající, jako by byla spíše rostenka bohů, vznešená rodem a nadmíru počestná a co nejlépe v latinské řeči i písmě vzdělaná.")

Jak vypadala česká královna Judita? Ze 150 fotek lebky rekonstruovali odborníci její obličej.  Měřila kolem 160 centimetrů, měla krevní skupinu B a zemřela na tehdejší dobu ve vysokém věku 75 až 80 let ve skvělém zdravotním stavu. Měla například všechny zuby bez jediného kazu. Juditina lebka je dnes uložena v depozitáři Národního muzea.

Počestnost a vzdělanost v latině se na ostatcích jejího syna nepromítly, ale fyzický půvab zřejmě ano. Zbývá ještě několik detailů. Takže - krevní skupina Přemysla Otakar Prvního? AB. Pigmentační komplex? Nejenom tento, ale všichni přemyslovští králové měli pigmentační komplex tmavý. To znamená? Oči, vlasy a vousy hnědé nebo tmavě kaštanové. Vnuk našeho krále, Přemysl Otakar II. měl vyložené snědou pleť, stejně tak i jeho prapravnučka, královna Eliška. Zdravotní stav a příčina smrti? Tady jsou odborníci v koncích. Mimo známek opotřebování kosterního aparátu, odpovídající věku krále, nebyl zjištěn žádný příznak nějaké choroby, které by se promítly na kostru. A příčina smrti? Odborníci odpovídají stručně: "Nelze ji vyjádřit."

"Když Přemysl Otakar I. roku 1197 dosedl podruhé na trůn vlasti své, nalezl ji vrženou až na nejhlubší stupeň politické nevlády a nevážnosti, podrývané do nepřátel domácích i zahraničních, trhané na různé frakcemi rozličnými, blízké úpadku konečného a sotva sebou vládnoucí... A když umřel, pozůstavil ji synu svému co mocnářství nikomu nepodlehlé, v sobě upokojené a svorné a požívající ve valné části Evropy netoliko vážnosti, ale i strachu. A takového zdaru dosáhl, pokud nám vědomo, bez ukrutnosti a násilí (jen jedna paní měla právo žalovati naň), pouze opatrným užitím okolností příznivých, důrazností své povahy a vůle, i pomocí bratra ušlechtilého. Toť chvála, kterou dějepis nemnohým panovníkům přičítati může a která ani dalšího líčení nepotřebuje..."

Opravdu nepotřebuje a my už ani nic, co se týká Přemysla Otakara I. líčit nemůžeme, neboť nás v zástupu osob pamětihodných čekávají dvě jeho děti, které ostatně prošly i dnešním vyprávěním. Nejprve Václav I., král rytířů, vášnivý lovec, ale i neurotik, který nesnášel zvuk zvonů; a pak také jeho mladší sestra Anežka, benjamínek ze všech Přemyslových dětí, nestala se sice císařovnou, zato byla díky svému životu, čistému a ušlechtilému, prohlášena světicí.

Zdroj: Josef Veselý

Hrob Václava I. v Anežském klášteře