Jiří Grossmann k výročí narození s poslechem

 

Dnes jsem vybrala vzpomínku na pana Jiřího Grossmanna. Říká vám to jméno něco?

Byl to český komik, humorista, zpěvák, textař, divadelní autor a muzikant spjatý s divadlem Semafor. Kdo zažil pražské divadlo Semafor v době jeho největší slávy, jistě ví, o koho se jedná. Máme ho ve vzpomínkách jako mladého muže, ale dnes by měl 81 let (20. července 1941 – 5. prosince 1971) a zemřel ve 30 letech! 

Tvořil autorskou a hereckou dvojici s panem Miloslavem Šimkem (Š+G). Nazpíval duety s Naďou Urbánkovou či Miluškou Voborníkovou. Mladší generace si ho nemohou pamatovat, pro připomenutí  dám písničku: 

Nádherná píseň, ve které se loučí, ví, že umírá a bere si s sebou jen krásné vzpomínky.

Jeho tvorba se Šimkem patřila ve své době (přelom 60. a 70. let) k vrcholu české politické satiry, psali však i texty a skeče ryze absurdního rázu. Tedy z dnešního pohledu.

Svou jedinou filmovou roli ztvárnil v muzikálu z pera Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého Zločin v šantánu (1968). Zemřel ve 30 letech na Hodgkinovu chorobu. 

 

Podpis na náhrobku 

„Koho bohové milují, umře mlád.“ Jeho asi zbožňovali. Zemřel ve 30. Poslouchejte v 5 samostatných audiích uvnitř článku.

 

Narodil se 20. července 1941 v Praze jako čtvrté dítě Ferdinanda a Jiřiny Grossmannových, které pronásledovala obrovská smůla. Jejich první dvě děti nepobyly po porodu na světě ani pár hodin, další dcera Irena se sice dožila dospělosti, zemřela ale v pouhých pětatřiceti letech na mozkovou příhodu. Není divu, že se nejmladší Jirka stal benjamínkem, na němž především maminka velmi lpěla. Právě ona přispěla k tomu, že měl již od dětství blízko k divadlu. Pocházela totiž ze slavné divadelnické rodiny Faltysů z Klánovic, která vedla vlastní kočovnou divadelní společnost. Paní Jiřina se sice chtěla stát učitelkou, tatínek ale byl jiného názoru – potřeboval ji ve svém souboru, takže musela chtě nechtě na jeviště. Teprve po svatbě s kroměřížským úředníkem Ferdinandem Grossmannem mohla herectví pověsit na hřebík. Úplně se ale divadla nikdy nezbavila, protože i její manžel byl nadšený ochotník. Dalším Jirkovým příbuzným, který se věnoval divadlu, byl prastrýc Karel, který dokonce zpíval v Národním divadle.

Od dětství se učil hrát na klavír, ve škole hrál na kytaru a v podstatě dokázal zahrát na kterýkoli hudební nástroj. Řídil také školní orchestr a již před maturitou hrál v několika amatérských, většinou dixielandových kapelách na trombón nebo kontrabas. Hudba ale nebyla jeho jedinou láskou, stejně náruživě propadl i fotbalu. Hrál za starší žáky SK Smíchov a přímo vášnivě fandil fotbalistům pražské Slavie. Když v roce 1960 odmaturoval, rodiče ho přesvědčili, aby pokračoval na vysoké škole. Nejprve se přihlásil na filozofickou fakultu, nebyl ale přijat, a tak nakonec zakotvil na Stavební fakultě ČVUT. Po večerech ale dál hrával v kapele Dixie Party na tancovačkách a večírcích a dostával za to 30 korun. Jednou za ním přišel šéf kapely Mirek Pechar s tím, že ve Spálené ulici je studentský klub, kde dávají za večer o deset korun víc. Tím klubem byl Olympik.

Právě v Olympiku se seznámil počátkem šedesátých let se studentem pedagogické fakulty Miloslavem Šimkem, který tenkrát právě napsal s Vladimírem Bystrovem kabaret Polotrapno a hledal pro něj orchestr. Jednoho odpoledne za nimi přišli Jiří Grossmann a Pavel Sladovník s tím, že jejich Dixie Party je ochotna s nimi hrát. A tak v prvním kabaretu v klubu Olympik hrál Jiří Grossmann na basu a zpíval. Se Šimkem si padli do oka, začali spolu kamarádit a další věci už psali spolu. Jejich první společný pořad se jmenoval V tomhle teta nehraje. Krátce také účinkovali v sále U Zábranských v Karlíně, kde nazvali své divadélko Karkulka (Karlínský kulturní kabaret) a napsali svoji druhou společnou hru Dva z plivníku. Na ČVUT absolvoval Grossmann sedm semestrů, pak studia vzdal a začal pracovat jako dělník v Tesle Karlín.

Další hra Hoj, Štěchovice získala ocenění na soutěži v Plzni a díky tomu dostal Grossmann nabídku od doktora Königsmarka na angažmá v plzeňském divadle Alfa. Tím se sice společné vystupování se Šimkem přerušilo, zakrátko ale museli oba narukovat na vojnu. Šimek sloužil u spojařů v Ruzyni, Grossmann byl členem Armádního uměleckého sboru (AUS). Šimek založil v Ruzyni vojenský soubor VOJ (Vojenské jeviště), se kterým uvedl premiéru hry Nečekejte beat. Díky velkému úspěchu ji mohli hrát i v Olympiku – pro tuto scénu ji nazvali Besídka zvláštní školy. Jenže bez Grossmanna. Ten to ale tak nenechal, a aby mohl hrát s nimi, požádal o přeložení ke spojařům. Velitel mu vyhovět, a tak byli zase spolu. V té době se poprvé projevila Grossmannova nemoc. Psal se rok 1963, Jiří stále chodil s ovázaným krkem, na němž měl bouli, a tvrdil, že jde o obyčejné angíny. Nakonec se dostal k vojenskému lékaři doktoru Havlovi, který ho poslal do vojenské nemocnice na operaci. Boule zmizela, k útvaru se ale už nevrátil a dostal ‘modrou knížku‘.

Po návratu z vojny hráli Šimek a Grossmann třikrát týdně ve vyprodaném Olympiku a třikrát týdně v klubu Sluníčko na Příkopech. Jiří se navíc ještě věnoval hudbě. V letech 1965 až 1966 zpíval v Country Beatu Jiřího Brabce, skládal hudbu a psal texty, nejprve k americkým originálům, později i na vlastní hudbu. Oba toužili po profesionalizaci svého divadla, a tak nezaváhali ani na vteřinu, když dostali v roce 1967 nabídku od Jiřího Suchého. Přispěla k tomu zpěvačka Naďa Urbánková, která vystupovala v Semaforu i s Country Beatem a na přinejmenším zajímavou dvojici ho upozornila. Šlitr byl v té době na půl roku na Světové výstavě v kanadském Montrealu s dětským kinoautomatem, takže nová dvojice Š+G měla zaplnit volný prostor v programu. Šimek s Grossmannem se v Semaforu stali brzy hitem, na jejich Besídky zvláštní školy a Návštěvní dny proudily davy.

„Všichni si mysleli, že je mezi námi erotický vztah, ale nebyla to pravda. Bylo mezi námi nějaké zvláštní pnutí, ale vždy jsme zůstali jen kamarády. Nikdy nás ani nenapadlo si spolu něco začít. Jirka pro mě složil nejkrásnější písničky, jaké jsem kdy měla, a já jsem mu za ně byla neuvěřitelně vděčná,“ vzpomíná na kamaráda ve své knize Osud jménem Urbánková.

Š+G

Tvořil dvojici s panem Miloslavem Šimkem. Jiří Suchý je pro Semafor objevil už jako dvojici, která vyprodávala sály. V Semaforu pak za čtyři roky ovládli celé divadlo.

Na lístky se stály fronty až na Václavák. Grossmann byl mimořádně skromný člověk, umělecké ambice měl ale obrovské. Jako zpěvák a textař Bobka, Olmerové nebo Urbánkové byl vážný, jako herec komik. A jeho sametový hlas lámal ženská srdce. Měl úžasný šarm. Zkrátka George, miláček žen.

Osud zašifrovaný v písních

Noblesní byl i ve snášení Hodgkinsonovy choroby (rakoviny mízních uzlin). Diagnostikovali mu ji už na vojně, ale on o ní nikdy nemluvil. Ani s rodiči, ani se Šimkem. Dokonce i jeho manželka Jana Kubelková se o chorobě dozvěděla až dlouho po rozvodu. A jeho poslední láska, zdravotní sestra Máša, závažnost odtušila jen z léků.

„Obdivoval jsem ho, jak byl statečnej, protože on hrál a už se skoro neudržel na nohou“ – Jiří Suchý.

Poslední Návštěvní den

Žila s ním posledních 9 měsíců. Měli se brát, ale nemoc ho roku 1970 poslala do nemocnice. Pracoval pořád. O jeho vážném stavu věděla jen hrstka přátel. Poslední Návštěvní dny Š+G už diváci TV neviděli. Točili to v lednu 1971, Grossmann sotva stál na nohou. Tohle prý nešlo odvysílat. Pár dní na to v nemocnici zemřel. Na vlastní přání byl ještě převezen z nemocnice do Semaforu, kde se z jeviště naposledy rozloučil se svými diváky, kolegy a přáteli. Když mu poté hlediště tleskalo, pravděpodobně to již ani neslyšel. Hned po rozloučení ho odvezla sanitka do nemocnice, ze které již nikdy nevyšel. 

„Lékaři ho opíchali injekcemi a přivezli ho do divadla. Spatřila jsem kostru potaženou kůží. Obložili jsme ho polštáři a odvezli ho na jeviště. Jak my herci, tak i diváci věděli, že to je představení pro něj. Jirka se chtěl evidentně rozloučit. Bylo to příšerně smutné. Jirka zemřel krátce nato, ve věku třiceti let,“ Naďa Urbánková

Poslední rozloučení ve strašnickém krematoriu se stálo téměř národní manifestací a na přání Jirkovy maminky na něm Naďa Urbánková zazpívala píseň Závidím, kterou Grossmann napsal, když už tušil svůj konec, a jejíž část textu je vyryta na jeho náhrobku. 

 

Závidím 

Kdybys byl králem a mohl mi dát, 

jen jakoby darem, svoji zemi či stát, 

když koupíš mi zámek a ze zlata štít 

a sbírku všech známek, já nebudu chtít. 

vždyť já chci jen žít 

jak žít se má, a o nic víc, 

 je to jen má touha šílená, a té chci říct: 

Závidím řekám, vidím je téct, 

 závidím chlebům, cítím je péct, 

závidím ohňům voňavý dým, 

závidím růžím a nepochodím, 

závidím včelám medový ráj, 

závidím dubnu, ze přivádí máj. 

Modrému mráčku volnost závidím 

a to věc je zlá, 

studentu v sáčku lásku závidím 

a to věc je zlá, a-a-á.

Po odchodu ze Semaforu pojmenoval Miloslav Šimek po svém příteli nové divadlo na Václavském náměstí – Divadlo Jiřího Grossmanna, které fungovalo od roku 1990 až do Šimkovy smrti v únoru 2004. Až do roku 2015 nesla jeho jméno i pasáž, propojující ulici Politických vězňů, Opletalovu a Václavské náměstí. Ta ale padla za oběť přestavbě luxusního hotelu Yasmin.

 

Měsíc snílek stoupá nad skalou  

a zpívá si svou píseň pomalou  

je podobná té, co jsem složil sám,  

tak poslouchej a nehleď k hodinám  

Ref.: Jako kotě si příst a víčka mít zavřená 

únavou  

Málo je míst, kde staré lásky 

naráz uplavou   

Jedním z nich je náruč 

Tvá a tudíž máš už znát,  

že jak kotě si příst a víčka mít zavřená  

chtěl bych rád. 

Dnešní noc je stokrát ztřeštěná 

a doznám, že jsem šťastný, že Tě mám.

Už vítr vlahý stopy bázně svál,  

tak můžu říct co léta jsem si přál  

Ref.: Jako kotě si příst a víčka mít zavřená  

únavou  

Málo je míst, kde staré lásky 

naráz uplavou 

Jedním z nich je náruč Tvá 

a tudíž máš už znát,   

že jak kotě si příst a víčka mít zavřená  

chtěl bych rád. 

Nevyznám se příliš v lichotkách  

a občas se tak stydím, že bych plách. 

Za blízký strom se ukrýt a pak vím, 

že bych šeptal ovšem hlasem dunivým.

Ref.: Jako kotě si příst a víčka mít zavřená  

únavou 

Málo je míst, kde staré lásky 

naráz uplavou. 

Jedním z nich je náruč 

Tvá a tudíž máš už znát,  

že jak kotě si příst a víčka mít zavřená  

chtěl bych rád.

Tap tá da dadap tap tada  

Tap tá da dadap tap tada 

Tap tá da dadap tap tada 

Tap tá da dadap tap tada

 

 ...odešel příliš mladý.

 

 

Hrob Jiřího Grossmanna na Vinohradském hřbitově v Praze - jen pár metrů od svého kolegy ze Semaforu Jiřího Šlitra, který předčasně zemřel o dva roky dříve.

Záznamy divadelních představení

• 1969 – Návštěvní den č. 2
• 1969 – Návštěvní den č. 3
• 1969 – Návštěvní den č. 4
• 1970 – Návštěvní den Š + G v Semaforu
• 1970 – Pánský večírek
• 1970 – Návštěvní den č. 5
• 1970 – Návštěvní den č. 6

zdroj: dvojka.rozhlas.cz, Wikipedie, YouTube, krajskelisty.cz, Wikipedie