Příběhy slavných značek: Vratislavická kyselka

 

Pojem minerální voda splýval v Evropě po staletí s pojmem lázeňský pramen. A nejinak tomu bylo i u kyselky z Vratislavic. Voda nevalné chuti zprvu nikoho z místních nevzrušovala. Když se však potvrdily její léčivé účinky, staly se Vratislavice přes noc slavné a na místě zřídla vznikly lázně.

Den Vratislavické kyselky se uskuteční dne 22. července 2022 a bude probíhat od 12:00 do 20:00 hodin ve výrobním areálu ve Vratislavicích nad Nisou, ulice U Kyselky 1862.

 

Pro návštěvníky bude připraven pestrý kulturní program, exkurze do nových výrobních prostor minerální vody a bohaté občerstvení, včetně domácích limonád Kitl a alkoholických i nealkoholických koktejlů Kitl.

Příběh Vratislavické kyselky se začal odehrávat v roce 1862. Z německé knihy Dorfchronik od Antona Jägera z roku 1865 se dovídáme, že v domku č. 74 na břehu řeky Nisy ve Vratislavicích nedaleko Liberce bydlel chalupník Karl Skollaude.

Na živobytí si vydělával bělením prádla.  A k tomu potřeboval dostatek čisté vody. Jednoho dne se proto rozhodl, že v Maffersdorfu, jak se původně Vratislavicím říkalo, vykope novou studnu. Roku 1862 si u svého domku vykopal studnu. Kromě toho, že byla hluboko ve skále, měla její voda i zvláštní nakyslou pachuť. Nejprve si myslel, že je to buď novou pumpou, nebo po střelném prachu při hloubení studny. Jenomže pachuť neustávala.

Vodou se bělilo a teprve po třech letech se omylem této „nedobré vody“ napila maminka pana Skollaudeho. A právě jí přišla nakyslá chuť povědomá. Jako by ji už někdy pila… Jako by jí připomněla pobyt v Libverdě. A tak se pan Skollaude vypravil za uznávaným jabloneckým lékárníkem Josefem Ulrichem z věhlasné jablonecké lékárny U Černého orla, která sídlila v budově pod dnešním okresním soudem.
Lékárník potvrdil, že se jedná o kyselku. Prokázaly to i chemické rozbory, které potvrdily, že voda obsahuje uhličitan hořečnatý, oxid železitý a oxid uhličitý. A pak si někdo vzpomněl na přednášku berlínského profesora Dr. Rittera, který Jizerky kolem roku 1850 procestoval a v Jablonci vyslovil domněnku, že zrovna někde v údolí Nisy mezi Prosečí a Vratislavicemi by se mohly nalézat minerální prameny,“

„Studna má hloubku šest loktů, z čehož asi čtvrtina musela býti zahloubena do žulového kamene. V trhlinách této žuly se ukázaly tři vodní žíly, které zaplnily studnu tak vysoko, že mohla býti vsazena trubka pro pumpu, což se ale stalo až na jaře 1863, když majitel počal opět provozovati své bělidlo.“

Voda divné pachuti

Voda z nové studny ale pana Skollaudeho zklamala. Měla divnou pachuť. „Tohle se přece nedá pít,“ brblal si pod vousy. „Asi to bude tou novou pumpou. Nebo že by měla tak divný pach kvůli tomu střelnému prachu, jak jsem s ním musel tu tvrdou skálu střílet? No co, snad to časem vyprchá,“ utěšoval se pan Skollaude.

Jenomže pachuť přetrvávala. Voda nechutnala ani panu Skollaudemu, ani nikomu jinému, a tak si pro vodu k pití všichni chodili zase do nedaleké do studánky jako dřív a vodu z pumpy používali jenom k provozu bělidla.

A pak se k tomu nějak nachomýtla Skollaudeho máma. Jak to tenkrát přesně do puntíku bylo, to už asi nezjistíme, tak bychom si to mohli vyprávět třeba takhle:

Vratislavice měly příhodnou polohu nedaleko císařské silnice. A tak záhy k prameni proudily davy lidí z blízka i z daleka|foto:Kitl

Za všechno může máma

Starou paní tři roky nato popadla hrozná žízeň. Bylo parno, nikde v domě ani kapka vody k pití, a jí se nechtělo trmácet až ke studánce. „No co, napiju se u pumpy, sice všichni říkají, že je ta voda nedobrá, ale snad se z ní neotrávím.“

Napila se zhluboka, pak vodu trochu v ústech poválela – no br, dobré to nebylo, pravdu měli ti, kteří ji před vodou varovali. Ale pak jí přišla ta nakyslá chuť nějaká povědomá. „Počkat, takovouhle vodu už jsem někde pila. No ano, kousek odtud, v Libverdě, tam mají podobnou vodu. A jakej zlatej důl jim ty prameny přinesly, lázně si kolem nich vystavěli! Možná ten můj synek narazil na zřídlo léčivé a ani o tom neví, prádlo s ním ten můj trouba bělí!“

Energická paní hned vodou naplnila skleněnou láhev a jala se ji pozorovat. „Ha! Neříkala jsem to? Jak pomalu bublinky stoupají, vida, mnohem dýl, než je u čerstvě natočené vody obvyklé. Ten můj zlatej Karlík ještě udělá štěstí!“

 

Podnik přesto často měnil majitele až roku 1888, kdy nakonec vyhořel. To se ale nelíbilo Vratislavickým.  Roku 1893 založilo jedenáct zdejších občanů společnost, ve které byl i textilní továrník Ginzkey, a požádali pražské místodržitelství o povolení k využívání pramene a zřízení lázní. Povolení obdrželi a navíc získali i svolení, aby se jejich voda mohla nazývat pramenem Rudolfovým. Podle korunního prince, který nedlouho před tím navštívil Liberecko. 

Nové lázně byly skutečně výstavní. Architekt Schäfer postavil na prameni překrásnou budovu s věžičkou, pozdějším symbolem této minerálky. Podle památkáře Martina Nechvíle z Krajského úřadu v Liberci tu v roce 1894 dokonce vznikl celý lázeňský komplex s restaurací, parkem a vodotryskem. Kromě ubytovacích a provozních prostor se tu nacházely dokonce i rašelinové a parní koupele.

Na vratislavickou kyselku dopadla ale další rána poté, co byl jejím ředitelem jmenován bývalý šéf Františkových lázní. Ten nesmyslnými úpravami pramen zkalil. Naštěstí po první světové válce získal vřídlo pan Weber a začalo se zase blýskat na lepší časy. Lázně sice byly zrušeny, ale prameny se podařilo opět pod dohledem Státního vřídelního inspektorátu zachránit.

Kyselka se pod obchodní značkou Weberovka začala opět prodávat v zelenkavých lahvích, které lze dodnes objevit v zapadlém koutě půdy starých domů.

A co současnost slavné minerálky?

Roku 1989 byla založena společnost Vratislavická kyselka. Provedla další dva vrty, které spolu s těmi ze šedesátých let poskytovaly dostatek vody pro stáčírnu, ze které se denně expedovalo okolo 100 000 lahví. Opravena byla i historická budova, které dnes opět vévodí špičatá věžička - kopie té původní, zničená po válce. Nová „ovocná reklama“ signalizovala návrat ke starým dobrým časům. Minerální voda se v ní stáčela až do roku 2004, kdy tehdejší majitel, firma Unipo, zkrachoval. Konkurznímu správci pak trvalo dva roky, než se mu pro zchátralý areál podařilo najít nové majitele.

O dva roky později, v roce 2006, šel areál podniku do dražby dokonce opakovaně. Výrobu obnovil podnik na podzim roku 2006. Kvůli finančním problémům se výroba opět pozastavila v roce 2008. Noví majitelé, společnost CONOR, s.r.o. by chtěla v produkci pokračovat. „Areál je ale úplně vybydlený. Nemám jediný signál, že by výrobu chtěl někdo obnovit,“ tvrdil tehdy Pavel Podlipný z Technického odboru Městského úřadu Vratislavice.

 

Vratislavická kyselka svým složením připomíná minerální vodu Lázní Libverda. Po válce byla dokonce jednou z prvních minerálek, které se prodávaly ochucené.

 

 Jak dokládají dobové fotografie, byly Vratislavice oblíbeným místem k relaxaci. A pak?

Opuštěný a chátrající objekt Vratislavické kyselky. Nejsou to malebné fotky, pravda? Jenže...  Vratislavická kyselka má nového majitele - společnost Kitl (Jan Vokurka).

Středa 7. dubna 2021 se zapíše do análů jako datum vzkříšení legendárního areálu někdejší stáčírny Vratislavické kyselky. Společnost Kitl ve Vratislavicích nad Nisou stočila první šarži svého výrobku Višňový syrob Kitl.

Začátkem roku 2021 byla dokončena  první etapa obnovy areálu, rekonstrukci výrobní haly. Po více než dvou letech od nákupu chátrajícího areálu s proslulým „zámečkem“ coby dominantou Vratislavic se tu opět začíná stáčet. Sice ne kdysi známá Vratislavická kyselka, ale i na ni má jednou dojít. „Musíme investovat do technologií, postavit další sklad. Ale kyselka bude,“ doplnil Vokurka.

Jan Vokurka se od března 2020 roku může pyšnit titulem Podnikatel roku Libereckého kraje. Nezávislá porota ocenila u Jana Vokurky houževnatost i odvahu, s kterou se pustil do podnikání, přestože v oboru neměl příliš zkušeností. Odchod z velké korporace a založení zcela nové výroby byl riskantním krokem, který se podařil.

„Korporace byla pro mě jako zlatá klec. Posouval bych se jen z jedné manažerské pozice na druhou. A mě vždycky lákalo podnikání. To pro mě znamená svobodu“ Jan Vokurka.

 

Křest vrtů Jablonec a Liberec a Vratislavická kyselka přímo ze zdroje

A tak vznikla společnost Kitl, která se specializuje na výrobu syrobů, tedy sirupů striktně přírodního charakteru. Svou výrobu směřovala společnost nejdříve do bývalého výměníku v jablonecké části Žižkův Vrch. Jméno si Jan Vokurka „půjčil“ od legendárního doktora Jana Josefa Kittela, který působil na dnešní Krásné na Pěnčínsku. Společnost od té doby podporovala snahy o rekonstrukci Kittelova domu, která se v uplynulých letech podařila.

V současné době je v areálu opravena výrobní hala, prostranství a obslužné cesty. V plánu je ale i rekonstrukce symbolu areálu, někdejšího lázeňského komplexu, poté administrativní budovy. „Teď probíhá stavebně historický průzkum, potřebujeme zjistit stav budovy. K rekonstrukci se dostaneme nejdříve za pět let,“ doplnil Vokurka.

Zdroj: J. Škápíková, M. Šorelová, jablonecky.denik.cz