Toulky českou minulostí: 80. schůzka: Zrození měst

 

 

Přemysl Otakar II. je považován za otce a nejvelkorysejšího zakladatele středověkých měst. Založil jich sám asi pětadvacet, ale za jeho vlády jich vzniklo kolem padesáti. Privilegia dal například Jihlavě, Berounu, Čáslavi, Domažlicům, Tachovu, Ústí nad Labem, Uherskému Hradišti, Moravské Třebové. S jeho jménem je spojeno několik dalších kolonizačních podniků: Nymburk, Polička a hlavně České Budějovice.

Hlavně proto, že je Přemysl dal vybudovat na panství rodu Vítkovců, což dotyční zřejmě nesli s nevolí. Kromě toho - když už jsme v těch výčtech - vzniklo za jeho éry i mnoho měst poddanských, která podle příkladu krále budovali velcí feudálové. Zrodil se Broumov, Přelouč, Český Krumlov, Chotěboř, Česká Lípa, Kroměříž, Třebíč. Za poměrně krátké vlády jeho syna Václava II. byla založena další sedmdesátka měst. Když si ona jména dosazujeme na mapu České republiky, zjišťujeme, že nebýt Přemysla Otakara, prosvítala by ta mapa mnoha bílými místy.

Za Přemysla Otakara II. u nás příchozí už tolik rozlehlých a netknutých ploch jako dřív nenacházeli. Oni spíš dosídlovali podhorské oblasti, kam se ještě kolonisté nedostali. Zbylo tu sice ještě několik celistvých oblastí - Lužické hory, Českomoravská vysočina, Podkrkonoší, podhůří Jeseníků a Beskyd - ale jinak pouze jednotlivé vesnice nebo skupiny nových sídlišť rozšiřovaly končiny, které už byly dřív obydlené. "Toto úsilné plození a množení živlu německého v městech i krajinách českých dálo se bezpochyby hlavně za příčinou Otakarovy snahy povznésti průmysl i obchod v zemi své." František Palacký rozhodně nenadržoval Němcům. Ale ani Čechům... Jeho Dějiny jsou skutečně objektivní, nezaujaté vědecké dílo. Leckterý vykladač našich dějinných uzlů a smyček by si měl tohoto rodáka z Hodslavic brát za vzor. V době obrození, kdy český národ čekal na každé slovo, slůvko, slovíčko, které by vzpružilo naši poněkud zakomplexovanou národní hrdost, v té době píše Palacký věty, které musely leckterému vlastenci připadat přímo svatokrádežně: "Není pochybnosti, že za věku Otakarova předčili Němci Čechy; důkazem toho byl náhlý a utěšený rozkvět hornictví českého, přední pramen jeho neslýchaného bohatství a moci zvýšené od té doby, co v Jihlavě pracovali Němci a osazovali se i na Horách Kutných."

Jak byla zakládána nová města? Těch "na rovině" nebo "na zeleném drnu" nebylo moc. Kromě toho - některá založení se moc nevyvedla. Prostě se ukázalo, že pro život města tam chybějí určité podmínky. Někde projekt ztroskotal na nedostatku vody; a taky na mylném odhadu terénu anebo klimatu; a třeba i na tom, že nové město nemělo za zády dostatečně pevné zemědělské zázemí. Kvůli izolovanosti selhal záměr Přemysla Otakara II. postavit velké město Bezděz. Přímo na kopci. Netrvalo dlouho a osídlenci dílo opustili. Přestěhovali se kousek dál - tam vzniklo město Bělá pod Bezdězem. To dá rozum - tam byli přece jenom za větrem než na tom kopci... Podobný osud potkal i město Jablonné - i toto město časem zdegenerovalo na vesnici. Často se stávalo, že sídlo na město už povýšené se z nejrůznějších důvodů odstěhovalo. V sousedství bylo prostě založeno nové. Například Plzeň. Někdejší Stará Plzeň (to je dnešní Plzenec) se odstěhovala o kousek dál k soutoku řek a tam vznikla Plzeň. Přesně totéž se stalo i Kolínu, Kouřimi, Chrudimi a taky Písku.

Příliv Němců byl výhodný pro obě strany: Kolonisté opouštěli nevábnou životní perspektivu v Němcích, u nás si polepšovali a přemyslovští králové nebránili jejich vstupu od země hlavně v předtuše zvýšených finančních příjmů. Vyklučení lesa, založení vesnice, zřízení města, to všechno představovalo další přínos královské pokladně. Kolonisté měli mnohé osobní výhody; podléhali však vrchní moci českého krále a patřili buď přímo k poddaným panovníka nebo šlechty a církevních institucí. Z prvních generací těchto "neurozených" příchozích nikdo nepronikl do tehdejší společenské špičce. Pouze osobní službou a stykem s dvorem se mohl průbojnější a urozenější cizinec povznést. Některým snaživcům se to podařilo - kupříkladu statečnému Ojíři z Friedberka. To byl nadšený propagátor rytířských klání, ale nejenom. Zůstal jako jeden z mála věrný králi Václavovi a proto mu panovník věnoval Bílinu.

Za hrdinství král Ojíře vyznamená,
o Bílinu rozšiřuje jeho léna.
Jinak se němečtí páni v Českém království nijak zvlášť neprosadili. Mimo jiné proto, že domácí byli ostražití. "Věc ta nedála se bez újmy a bez odporu národnosti české, a král, hově i nakládaje Němcům namnoze přes potřebu i opatrnost, nemohl neupadati u Čechů netoliko v podezření, ale i v nedůvěru škodnou obecnému dobrému."

Kolonizační města byla od samého počátku budována za pomocí sil, povolaných z Německa. Německá pracovní síla, německé řemeslo (dnes bychom asi řekli technologie neboli know-how), a případně i německý kapitál... Výstavbu měst vedli zkušení lokátoři, kteří přizvali z Němec cizí osídlence, na základě zákupní smlouvy a za "podací" ("podací," to byl poplatek, který se odváděl vrchnosti) přidělil příštím měšťanům pozemek i půdu k obdělávání. Budovatelé byli zvýhodněni. Tedy aspoň na nějaký čas jim byla ulehčena finanční břemena, aby se mohli zabydlet. Stavělo se rychle. Zprávy přímo z doby Přemysla Otakara sice nemáme, ale jsou k dispozici informace o století mladší. Obyvatelé Nového Města pražského dostávali pokyn bydlet už do osmnácti měsíců.

Zbývá ještě dodat, že lokátoři nových měst na svém podnikání rozhodně neprodělali. Na začátku zrození města byli duší toho podniku, a na jeho konci se stávali skoro pravidelně i novými hlavami měst - rychtáři a purkmistry. Jenomže ne každý, kdo pak v tom novém městě bydlel, byl také jeho plnoprávným občanem. Potřeboval k tomu totiž městiště. Prostě koupil si tu pozemek a postavil si na něm svůj vlastní dům. Občanem ale mohl být i soukup. S malým "s." Soukup se podílel na vlastnictví, byl spolumajitelem. Obyčejní lidé, kteří měli poněkud hlouběji do kapsy (nebo - abychom byl časoví - hlouběji do měšce), jako služky, pacholci, námezdní dělníci, ti prostě za měšťany považováni nebyli. Také nesdíleli výhody tohoto stavu. Pouze "trpěli s obcí." Rozumějme: obec trpěla jejich přítomnost. A kromě toho byli chudí. Byli chudí nejen na majetek, ale taky "chudí na právo." Ani když se ve městě "zakoupili," tak je to ještě neopravňovalo k výkonu určitých práv, natož třeba veřejných funkcí. Když chtěl takový človíček kupříkladu zasedat v městské radě, musel mít prokazatelný majetek poměrně značné hodnoty. Dokonce u soudu se vyžadovalo, aby se svědek vykázal jměním v hodnotě deseti až dvaceti kop grošů. Když je neměl, odpověď byla jednoduchá: nemohl svědčit. "Kdo má větší střechu, má víc sněhu na střeše," říká jedno přísloví zdaleka, až z Persie. Ale jako by bylo od nás.

A teď - malý bedekr městem 13. století a bydlením v něm. První kapitola: Plán. Zatímco středověká města, existující už před 13. stoletím, jsou jakýmsi slepencem křivolakých uliček a náměstíček bez koncepce, vyznačují se kolonizační města pravidelným půdorysem. Při pohledu na jejich plán nám naskočí okamžitě pojem: "šachovnice." Ony se ty čtyřúhelné bloky domů spořádaně řadí do ulic navzájem buď rovnoběžných, nebo kolmých. Ve středu, uprostřed je většinou náměstí - čtverec, popřípadě obdélník. O století později se začaly ve městech stavět radnice. Byla to centra městské samosprávy, symbol výsad a privilegií. Druhá kapitola: Domy. Při pohledu shora nám sice nová města připomínají šachovnice, ale když se koukneme na jednotlivé domy, tak nám nutně připomenou nudle. Širší, ale spíš užší nudle. Někde mívají šířku pouhé tři metry, jindy se roztahují třeba až do deseti, ale to spíš výjimečně. Hloubka je větší, většinou několikanásobná vzhledem k šířce. Velice úsporný plán...

Ta úspornost vězela jednak v ziskuchtivosti krále a lokátorů (chtěli vydělat na prodeji parcel co nejvíc), jednak se jich do svěrací kazajky městských hradeb těch domů moc nevešlo, takže se tam musely pěchovat jako sardinky do konzervy. Nejtypičtější uspořádání takového domu bylo mázhauzové. I toto slovo nám připutovalo společně s kolonisty z Němec. Mázhaus byla velká síň... ústřední a největší prostora v domě, do které se vstupovalo. A když říkáme "velká," tak myslíme velká; s dnešními panelákovými předsíňkami, v nichž obrat v zimníku vyžaduje letitý cvik, se mázhauz opravdu nedá srovnávat. Tady pan měšťan obchodoval, tady provozoval řemeslo, tady čepoval pivo, byl-li to ovšem právovárečný dům. Z mázhauzu se obyvatel mohl dostat do dvora, do komory a schodištěm zase dolů, do sklepů. Ovšem ani sklep nebyl to, zač se vydává dnes. Za gotiky byl často dvoupodlažní. se slepými výběžky, takzvanými lochy (jak vidíte, jeden německý výraz za druhým; nejenom naše města jsme zdědili, i jazyk). Sklepy vybíhaly daleko pod veřejný majetek a někdy se jejich chodby spojovaly v mnohakilometrovou spleť cest - například ve Znojmě, Jihlavě, Táboře, Brně i jinde. Většinou nesloužily jako únikové cesty, ale spíše jako spíže.

Kuchyně. Typ černá. Nacházela se ve středu prvního patra. Hned vedle zadních místností, kterým se říkalo komory. Slovo "ložnice" ještě tehdy čeština nevynalezla. Komín fungoval zároveň jako udírna a byl tudíž průlezný, dole hořelo otevřené topeniště. Vytápění? Kamny. Topilo se dřevem. Okna? Měla jedinou výhodu - jejich umývání, když se gruntovalo, zabralo nesrovnatelně méně času než dnes. Byla zasklena menšími kousky skla pospojovaného do olověných lišt. V chudých příbytcích to měli ještě jednodušší - namísto skla potahovali okna pergamenem nebo měchuřinou. Taková okna byla jenom průsvitná, o průhlednosti se mluvit nedalo. (Zase nepotřebovali záclony... na druhé straně...) A co osvětlení? Louče, případně lampičky, ve kterých se spaloval tuk (lůj třeba), nebo i vosk. Voda? Pokud byly ve sklepích studny, tak se z nich získávala hákem, vážnicí, rumpálem, někdy šlapacím kolem, ve kterém běhali psi. Kanalizace? Neexistovala. Splašky se vylévaly přímo před dům, na ulici bez chodníků. Takový pouliční chodec musel být tudíž neustále ve střehu. Vozovky, které nejprve nebyly ještě dlážděné, se svažovaly ke středu, kde vznikaly poněkud nelibě páchnoucí vodoteče, samozřejmě semeniště častých nákaz. Číslování domů: V době gotické - neznámé. Domy se označovaly rozmanitými domovními znameními, buďto malovanými na dřevě, kovanými nebo tesanými do kamene. Podle domovních znamení se později začali jmenovat lidé - Janek od Zvonu, Šimon od Bílého lva.

"Liber sententiarum Primislai Otacari regis." To je jakási sbírka nařízení, obyčejů a řádů. Vydal ji v roce 1261 právě Přemysl Otakar II. "Stala se tak říkaje zárodkem pozdějšího českého práva městského, jež podrželo svou platnost až do minulého století," říká František Palacký a myslí tím až do století osmnáctého. "Jí byla udělena městům v obvodu jejich také poprava čili právo hrdelní zvláštními výsadami též tak řečené právo mílové, čili zápověď, aby v míli od města nikdo neprovozoval řemesel ani jiných živností městských. Taková svobodná města jmenují se v listinách za Otakara II.: Ústí nad Labem, Beroun, České Budějovice, Čáslav, Domažlice, Chrudim, Kadaň, Kouřim, Klatovy, Kolín, Hradec Králové, Kutná Hora, Litoměřice, Mělník, Most, Vysoké Mýto, Nymburk, Plzeň, Polička, Žatec."

Video:  Život ve středověkém městě

Naše vlast už zdaleka nebyla jenom hlubokým hvozdem nahánějícím hrůzu s několika hradišti a tvrzemi a městečky, pospojovanými stezkami. Bylo to evropské království, svým významem a hlavně bohatstvím patřící k těm nejpřednějším; v té naší části světadílu se mu mohlo s klidným svědomím říkat velmoc.

Zdroj: Josef Veselý, YouTube