K poslechu i četbě

pátek 30. září 2022

Toulky českou minulostí: 91. schůzka: Václavova vláda, rok 1

 

Právě jsme se ocitli v roce 0. Tedy – ten letopočet svoje konkrétní číslo má, a to 1283, ale pro dvanáctiletého následníka trůnu Václava II. to byl skutečně rok 0. A svým způsobem i pro jeho zemi, neboť bylo zapotřebí začít znovu. O Václavovi, šestém českém králi.

Pak pomohli ze Sas páni královici Václavu.
Bohatě ho vyplatili, dali za něj v zástavu
za Labem prý všechna města, hradiska i podhradí.
Královic klid v zemi zjedná, s Němci hned si poradí.

Tak to vidíte. Dalimil (tak řečený) to všechno ráčil odbýt čtyřmi řádky (plus nadpis). Ve skutečnosti byl návrat dvanáctiletého kralevice (vlastně budoucího krále) domů složitou diplomatickou, ale i finanční záležitostí. „2000 hřiven stříbra na ruku! 5000 v nejbližších týdnech! A dalších 20 000 hřiven stříbra nádavkem!“ Takové byly podmínky Oty Braniborského, poručníka českého kralevice a správce české země, za jakých byl ochoten svého schovance vydat. (Pravda – on to byl daleko spíš jeho vězeň.) Kde sehnat takovou obrovskou sumu? Ota byl zase uznalý, to ano, všechna čest. Spokojil se se zástavou. Nebyla ovšem jen tak ledajaká. Namísto mamonu získal ohromnou část severních Čech. Například Most, Děčín, Ústí nad Labem, Ronov, Svárov, Bezděz, Šarfštejn, Žitavu.

https://slideplayer.cz/slide/3104047/11/images/9/Ota+Braniborsk%C3%BD+%28+%29+dosadil+ho+Rudolf+nen%C3%AD+to+P%C5%99emyslovec.jpg

„V den svatého Štěpána, 26. prosince 1282. roku stalo se, co se zřídka stává: objevila se duha podivné krásy, jež se klenula nad celým městem pražským, sahajíc jedním okrajem na jihu za městské hradby, druhým na opačné straně města k severu nad řeku Vltavu. Z té duhy kteřísi Židé a některé křesťanské ženy prorokovali celému království českému obrat ke štěstí v budoucnosti, tvrdíce, že duha, jak se staví proti dešťům a zastavuje víry bouří, tak i z dopuštění Pána Boha, jenž řídí celý svět, ochrání obyvatele království českého od útisku a rozličných utrpení.“

Těch úkazů, které signalizovaly lepší příští, bylo ještě víc.

Všude se tluče v bubny a také se v citery bije,
trubky tu s ozvěnou zvučí, zní dotekem nejedna lyra,
šašci tu skotačí hned, sbor plesá a varhany znějí,
na lid se usmívá král, jenž přichází, lid zase tleská
přicházejícímu pánu jako poutníku, který je šťasten;
celý se raduje národ, když vyslovil král svá přání.

To bylo na jaře. V podletí braniborské čety opustily Čechy, a na podzim odešly i posádky Rudolfa Habsburského z Moravy. Územní zástavy, kterými Ota Braniborský vydíral české panstvo, mu nebyly nic platné. Rudolf je prohlásil za neoprávněné, takže markrabě je musel zase brzy vrátit. Nevyřešená zůstala jenom otázka Kladska. Budiž řečeno, že od osudové bitvy na Moravském poli se choval vítěz vůči přemyslovské rodině – jak to říct – kavalírsky. Vícekrát královně Kunhutě pomohl. Taky se zastal Přemyslova levobočka, Mikuláše Opavského. A svému zeti, Václavu Druhému byl po dlouhá léta opravdu dobrým rádcem a věrným obhájcem. Což zní dnes dost neuvěřitelně, ale tehdy to tak celkem spolehlivě fungovalo. Vítěz býval velkorysý. Někdy.

„Václav jevil se jako tichý beránek,“ čteme o něm ve Zbraslavské kronice z pera Petra Žitavského. „Uspořádal svůj způsob života tak, že v žádných slovech nebo skutcích nepřekročil míru; choval se ukázněně a vždy jedním způsobem a neukazovalo se na něm vůbec nic, čím by urážel ty, kdož ho pozorovali, ani nekonal nic, co by zasluhovalo pokárání.“ Tedy byl to chlapec slušný, hodný, nevybočující...

https://slideplayer.cz/slide/3452261/11/images/18/V%C3%81CLAV+II.+%28+%29.jpg

„Často navštěvoval domy svatých, se slzami vzýval Pána, i almužnu někdy rozděloval vlastníma rukama chudým v Kristu. Zřídka se účastnil žertovných nebo nicotných her chlapeckých, sám se naprosto vyhýbal zábavám mladíků, aby se neušpinil a aby přiměřeností šatstva na sobě samém krotil jazyky pomlouvačů. (Zřejmě jenom pokračoval v tom, k čemu ho vycepovala braniborská internace...) Obávaje se vždy a všude výroky božské pomsty, dal si zhotoviti jakýsi oltář uvnitř dutý, v jehož dutině, když se nebe zatáhlo mračny, se rychlým během schovával ze strachu před hřměním nastávající bouře. (Jeho strach z hromů a blesků byl přímo příslovečný. Nebylo by divu, kdyby i v tomto případě šlo o jakési duševní trauma z dětství... Zbožnost, někdy až přemrštěná, byla dalším z jeho charakteristických rysů.) Když se v tom svatostánku chvějící se ukrýval, dával k sobě přivolat některého muže vzdělaného, který by mu, sedě u vchodu do oltáře, vykládal něco ze slov Písma a také ho řečmi svatého povzbuzování vyzýval k milosti zbožnosti. Mimoto také často kladl na ten oltář při vstupu do něj posvátné ostatky rozličných svatých, aby uchráněn záštitou těch svatých bezpečně unikl úderu bleskové střely. (Zřejmě to zabralo, protože se do něj blesk ani jednou netrefil...) Když ho jeden kaplan slušnou domluvou pokáral za některé lehkomyslnosti mladých let (ovšem kterých, to nám při Václavově způsobu života není zcela jasné, ono se lze jen domýšlet, co s ním asi mohla puberta provádět), tak do dobu dvou let trestal své tělo žíněnou košilí, aby mocně ukrotil nedovolené pudy svého těla. Potom, když mu to četní přátelé vyvrátili, odložil žíněné roucho a až do své smrti mořil své tělo posty a modlitbami, a tak od sebe odrážel úklady skrytého nepřítele. (Ale že by odrážel permanentně, to zase ne - sebemrskačství se u něj projevovalo pouze ve vlnách. O jeho pozdějším sexuálním životě, značně nevázaném, kolovaly v dobových kronikách hotové zkazky...) Po chlapeckém způsobu s požitkem pojídal první plody a z jakéhosi zvyku se hrozil pohledu na kočky a jejich mňoukání.“

https://dress-fr.techinfus.com/images/article/thumb/715-0/2019/05/ajlurofobiya-chto-eto-takoe-i-kak-ot-nee-izbavitsya-4.jpg

Strach z koček má několik jmen, které jsou navzájem synonymem - galeofobiya, gatofobiya. Nejčastěji se však tato duševní porucha nazývá ylorofobie - z řeckého „α? λουοος - kočka. Druhá část slova je reprezentována slovem „fobie“ - jedná se o patologický strach.

Kočky, kočky a koťata způsobují v ilyrofobii opravdovou hrůzu, kterou člověk nedokáže ovládat. Je možné, že nastane záchvat paniky, při kterém si pacient může ublížit, ztrácet vědomí... Název této fobie je uveden v knihách o psychiatrii jako jedna z odrůd zoofobie (strach zvířat). Jedná se o duševní poruchu, při které dochází k neadekvátnímu vyhýbavému chování, nastanou i somatické reakce, nepřiměřené stupni nebezpečí.

Kočky opravdu nesnesl. Ani je nemusel zahlédnout; stačilo, když je zaslechl mňoukat. Když už náhodou nějakou kočku zahlédl, tak omdléval. Odpor vůči kočkám se vystupňoval v hotovou fobii. Když k těmto faktům připočteme často se ozývající zprávy o jeho fyzické křehkosti a malé odolnosti, tak se před našima začíná rýsovat obraz člověka nepříliš zdatného, psychicky labilního, celkově nevyváženého. Navíc ještě opakujeme - v době, když se vrátil do svého království, měl pouhých dvanáct let. Bylo jasné, že nemůže vládnout. Tedy alespoň ne hned teď. Potřeboval zástupce. Někoho, kdo by vzal břímě vládnutí na sebe. (Nemáme strach, že by se snad někdo nepřihlásil. Jak jde o moc, on se vždycky někdo přihlásí...) Nemusel se však hlásit. Byl už znám. Respektive - byli. V jeho jméně pokračoval v řízení dalších běhů království kruh pánů kolem biskupa Tobiáše z Bechyně a Purkarta z Janovic (který už předtím přejímal vládu z rukou braniborského poručníka). Odtud vzešli i nejvyšší úředníci, jenomže ti všichni si tam nahoře po Václavově návratu nepobyli příliš dlouho. Objevila se totiž konkurence. Jmenovala se Záviš z Falkenštejna.

"Když bylo království české požáry a loupežemi nadobro vypleněno, natolik se rozmohl, jak jsme pověděli, hlad, že mohl býti zřídkakdo mezi těmi, kdož zůstali ve městech, nezbytnou tělesnou výživu. Zámožnější tedy omezili své domácí služebnictvo, a aby ušetřili na stravě, spokojili se ti, kdož dříve okázale vystupovali obklopeni houfem sluhů, od té doby pomocí jediného služebníka. Tak se paní královna Kunhuta, když se jí nedostávalo v Čechách potravin, upozorněna od některých přestěhovala na Moravu a zdržujíc se tam v letech vyhnanství syna Václava, zakusila se svou družinou nesčíslně nedostatků v životních potřebách."

Královna utekla nikoli na Moravu, ale do Slezska. Pobývala na Opavském Hradci neboli Hradci u Opavy. Ten byl postaven na základě staršího osídlení na ostrohu mezi říčkou Hradečnou a řekou Moravicí jako slovanské sídliště a později i opevnění. Je možné, že byl původně jedním z hradišť slovanského kmene Holasiců. Odnepaměti byl Opavský Hradec problémem sporu mezi Čechy a Poláky. A ještě jeden detail z historie česko-polských vztahů - právě tady se setkaly svatební průvody české princezny Doubravky a polského knížete Měška. Přemysl Otakar II. přebudoval Hradec na mohutný gotický hrad a ten daroval svému nemanželskému synovi Mikuláši, po bitvě na Moravském poli jej dostala královna-vdova Kunhuta i s celým Opavskem. Ocitla se zde hned po svém útěku z Bezdězu, tedy v roce 1279. V roce následujícím se na jejím dvoře objevuje Záviš z Falkenštejna.

"Byl v těch dnech jeden šlechtic z Čech, jménem Záviš, kterého dal král Otakar pro jeho viny potrestati odsouzením za psance a neodvolatelně ho s celým jeho domem vykázal pokutou trvalého vyhnanství." Tak tedy Záviš. Přídomkem "z Falkenštejna." Ten přídomek dostal podle hradu, ležícího nad říčkou Rann v bavorsko-pasovském pomezí. Byl synem pana Budivoje, jednoho ze zakladatelů hradu Krumlova. Toho Českého, samozřejmě. Když český král vedl svůj osudový boj s Rudolfem Habsburským, postavil se Záviš do čela vzpoury Vítkovců a nemalou měrou se přičinil o Přemyslův pád. Za bitvy na Moravském poli byl v táboře Rudolfa Habsburského (tedy pravděpodobně, nezvratné důkazy chybějí), ještě rok po králově smrti vedl útok vítkovských ozbrojenců na České Budějovice. Kolik tak asi mohlo být Závišovi v době bitvy na Moravském poli? Kolem pětadvaceti. A už byl šéfem opozice (někteří politici začínají brzy. Taky mohou dřív skončit.) To platilo i v případě Falkenštejnově. Ovšem v době, kdy se ocitl na Hradci u Opavy, neměl ani tušení, kdy skončí, a hlavně jak.

"Záviš po smrti krále Otakara navštívil královnu Kunhutu a začal jí býti nad jiné rytíře ne tak ve službách ochotnější, jako v rozmluvách důvěrnější; neboť doufal, že bude-li chtít opět získat své bývalé postavení, dostane zpět bez nesnáze své statky v království, jestliže najde s pomocí jakékoli chytrosti u královny milost důvěrného přátelství."

Královna Kunhuta a záviš

Záviš pobyl u Kunhutina dvora něco přes rok. Bylo mu tehdy asi sedmadvacet let, královně pětatřicet. Jak se mohla královna zamilovat do muže, který se podílel na porážce a nepřímo na smrti jejího manžela, českého krále? "Protože mysl ženy tak snadno podléhá změnám, královna, jak říkají, ošálena od něho jakýmisi úskoky kouzelného umění, milujíc jej velmi, prudce, brzy se snažila jemu zalíbiti, odpustila mu ze srdce jeho provinění proti králi a ustanovila ho v denní družině svého dvora přednějším před ostatními." Ano, někdy v roce 1281 byl jmenován purkrabím na Hradci u Opavy. "Protože mysl naplněná úskoky zřídka spokojí se s povolenými mezemi, Záviš pozoruje, že nalezl v očích královniných milost, zatoužil po vyšších věcech a vzbudil v srdci královnině lásku k sobě, obelstiv ji nějakými černokněžnickými pokusy." Kunhuta byla vášnivá Uherka. Ten mladý, kavalírský, výmluvný a jemný Falkenštejn ji velice zaujal, ke všemu byl ještě velice pohledný. Všechny tyto zprávy shrnul ve tvaru navýsost uměleckém Vladislav Vančura. Až jeho věty vyslechneme, bude nám mnohem zřejmější, proč se do něj královna zakoukala:

"Byl krásný, ducha vzdělaného, podoby sličné, údů spanilých. Daleko široko mu nebyla rovna. Měl hluboké a temné oči, jeho pohled byl jímavý, a tak někteří povídálkové pustili do světa zvěst o Závišova čarodějnictví. Když rytíř mluvil, nesl se jeho hlas tiše, krásně, půvabně a s takovou naléhavostí, že mu bylo těžko odporovati. Jeho myšlenky byly jasné a řadily se v souvislost, která plyne a uchvacuje."

Jestli Záviš královnu umluvil nebo jestli ji přesvědčil upřeným pohledem svých temných očí (případně ještě něčím jiným), to nevíme. Podle různých autorů mu královna kladla odpor různou dobu. Podle některých jej už za života Přemysla Otakara příliš nekladla, ale toto tvrzení raději odkazujeme do říše nepodložených pověstí. Spisovatel Jiří Mařánek, který sepsal čtivou rožmberskou trilogii, věnoval její jeden díl Romanci o Závišovi. Podle ní a podle něj se odehrával první dialog Kunhuty a Záviše takto:

´Co kdyby, královno, sám Záviš z Falkenštejna se dnes jako věrný spojenec blížil trůnu Václavovu?´ ´Sama bych jej usmrtila v té chvíli, kdy se odvážil s otevřeným hledím předstoupit před kohokoli z Přemyslovců, kterým pomsta Otakarovy smrti zůstává nejsvětějším odkazem!´ ´Msti se tedy, královno!´ (V tuhle chvíli měl Záviš údajně podávat Kunhutě meč, čímž zároveň prozradil svoji identitu. Poněkud riskantní krok.) ´Ne. Pomstou zahoří i srdce posledního z poddaných, ale srdcím královským náleží velkodušnost. Jsi-li vskutku Záviš z Falkenštejna, jdi, skryj svou tvář pod pláštěm noci, zachraň svůj život! Prchni ještě v tuto chvíli z hradu před tou, která ti přísahala pomstu a která tuto přísahu vědomě zrazuje.´ ´Chtěj, královno, abych sám si před tebou protkl srdce mečem - a nezaváhám. Ale nežádej od Záviše z Falkenštejna, aby se od tvého prahu odplížil zbaběle jako zločinný stín! Nežádej, abych opouštěl hrad, jemuž vládne tvůj smělý zjev, královno Kunhuto! Nuže meč, svůj meč, který jsem odevzdával do tvých rukou, chci od této chvíle tasit jen pro obranu svatých práv Přemyslovců, pro tvého syna... pro tebe, královno!´

Třeba to tak doopravdy bylo. Je neuvěřitelné, kolik kronikářů, spisovatelů, dramatiků, básníků, malířů fascinoval ten příběh královny a rytíře... První české královny, která se jako vdova znovu provdala a dokonce měla se svým druhým manželem dítě... Byl to příběh lásky? Byl to příběh vášně? Nebo snad politického vypočítavosti? Možná, že to všechno dohromady.

Zhanobil Záviš jak Kunhutu, počestnou ženu,
poskvrnil lože již mrtvého českého krále
soudí Zbraslavská kronika, zatímco Vladislav Vančura svýma laskavýma očima člověka 20. věku to vidí jinak: "Odmítá ho, prahne však po pomoci, prahne po lásce! Obklopena krňousy, hňupy, fňukálky, lichváři a zákeřníky, třikráte za jedinou chvíli uražena, v neštěstí, bědách, bez synáčka, který ji snad volá, v beznaději, uprostřed hrůz a lkání, uprostřed tmy nemůže rozeznati, že Záviše je rytíř."

Záviše - neboli jak mu říkáme dnes Záviš - však nebyl jenom rytíř. Zcela určitě by obstál v hodinách logiky, matematiky, strategie a taktiky... Lze se domnívat, že každá cesta mu byla, pokud vedla k posílení jeho osobní moci, dobrá. A o to mu šlo. Zdali v první či v další řadě, to rozsouzení necháváme na vás.

Zdroj: Josef Veselý

6 komentářů:

  1. Moc ráda čtu tvé články o naší historii i o jiných zajímavých tématech. Děkuji.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jari, moc děkuji za pochvalu. Historie mě zajímá odjakživa, takové články tvořím ráda, ale témat je tady dost, nevyhýbám se ničemu. ☺

      Vymazat
  2. Děkuji za další zajímavé čtení a přeji pohodový den. Hani. Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Helenko, za zájem a přeji pohodovou neděli. ☺

      Vymazat
  3. Nádherné čtení jako vždy.Nechám si to na důkladnější přečtení navečer.
    Přeji krásný den ☺

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za zájem, Evi. Texty jsou delší, jak u historických článků bývá a já se tím také zabývám večer.
      Krásný den přeji i Tobě. ☺

      Vymazat