François Gayot de Pitaval: Slavné kriminální případy (Radiokniha)

  

Jméno Pitaval se stalo časem pojmem; od konce 18. století se jím označovaly sbírky senzačních, zajímavých a hlavně skutečných případů z policejní a soudní praxe.

 

Výběr ze světoznámé sbírky nejzajímavějších soudních případů z 18. století, skutečných kriminálních příběhů, zločinů a jejich vyšetřování. V češtině vyšly dva soubory těchto Pitavalem vydaných příběhů: Slavné kriminální případy a Slavné soudní případy. Obě české knihy byly vydány poprvé v roce 1966 a naposledy v roce 1994.

Účinkují: Ladislav Lakomý a Aranka Lapešová

Režie: Zdeněk Kozák

Natočeno: v brněnském studiu Českého rozhlasu v roce 1995

François Gayot de Pitaval (1673–1743) se narodil i zemřel v Lyonu. Vystudoval v Paříži teologii, ale církev opustil a vstoupil do armády. Byl francouzský advokát, nakladatel a spisovatel. Od roku 1734 vydal 20 svazků kriminálních reportáží pod názvem Slavné a zajímavé případy a rozsudky, jimiž byly rozhodnuty, sebrané panem Gayotem de Pitaval, parlamentním advokátem v Paříži, a položil tak základy kriminální reportáže a zpravodajství ze soudní síně. Slovo pitaval se pak stalo zkráceným označením pro žánr sociální a kriminální reportáže. Na Pitavala navázala řada pokračovatelů, Egon Erwin Kisch například nazval jednu svou knihu Pražský pitaval.

Pitaval není české slovo, je to slovo přejaté. Pro sbírky zajímavých tenkrát soudních případů se začalo používat ve Francii v 18. století.  A díky Kischovi se toto slovo jako synonymum pro sbírku kriminálních příběhů zachovalo v češtině dodnes. Zajímavé a nepříliš známé je, že po vzoru Pitavalových pitavalů vydal svůj pitaval, nazvaný Podivuhodné soudní případy jako příspěvek k dějinám lidstva, roku 1792 tehdy mladý novinář specializující se na kriminalistiku, později slavný německý básník Friedrich Schiller. 

Zdroj: dabpraha.rozhlas.cz, plus.rozhlas.cz

Podzimní foto-výzva: 2. Slezské Hradčany v barvách podzimu

 

Dnes přidávám druhý příspěvek do Jaruščiny podzimní foto-výzvy. Zůstaneme v Orlové a představím vám zdejší kostel. 

Dominantou města Orlová je římskokatolický kostel. Je to významná neogotická památka, která je pro svou monumentalitu a ústřední polohu v Orlové, nazývaná také „Slezské Hradčany“. Ze staré Orlové zbylo jen torzo, pokud pamětníci projíždějí např. směrem k Dinoparku, slyšíte často "tam stávalo to, tam bylo to, pamatuji si, že tady byla..." a mnohdy to ještě dokládají stavby, které spějí k zániku. Můžeme jen litovat, že není víc fotografií, dříve se nefotilo často, jako dnes. Původní Orlová sice nedopadla jako nedaleká Karviná, která prakticky zmizela z mapy (myslím ta stará původní Karviná), ale 150 let trvající těžba uhlí toto město velmi zásadně poznamenala. 

 

Kostel na staré fotografii. První historicky doložená zmínka o této lokalitě se objevuje v listině vratislavského biskupa Vavřince z 25. 5. 1223

Jednoho krásného podzimního dne, kterých letos mnoho nebylo, jsme se vydali na prohlídku novogotického kostela v Orlové. Po překonání vysokého schodiště jsme vstoupili do nádherné historické památky. Interiér této stavby představím jindy. Dnes se podíváme na budovu kostela dnes již opraveného, protože ještě před několika lety vypadal opravdu zoufale.
Kostel po těžbě uhlí klesl dokonce až o 5 metrů (údaje se liší). Orlová celkově vlivem poddolování poklesla a pamětník má pocit, že i kostel byl na vyšším kopečku. A považte, že kostelu, který představuji, hrozilo  zbourání, ale tehdejší pan farář dokázal hotový zázrak - podlahy a sloupy nechal zpevnit ocelovými výztužemi a kostel stojí dodnes.

Po velmi rozsáhlé rekonstrukci kostel už má novou měděnou střechu, zrestaurovány jsou i vitráže. Celá rekonstrukce kostela vyšla na 10 milionů korun.

Pohled z náměstí ve staré Orlové, kde je i parkoviště, ke kostelu. Z tohoto pohledu jsou věže v zákrytu, jsou tam dvě. Po pravé straně je komplex budov, které náměstí vévodí. Je tam poliklinika, můžete si zajít do lékárny, do restaurace, i na poštu. Mimochodem v restauraci nabízejí denní menu za velmi příznivé ceny. 

Našla jsem archivní fotografii pro srovnání jak vypadalo schodiště v r. 1906

 

To je hlavní chrám s nejbližším okolím v Orlové - městě, které v posledních letech obsazuje v žebříčku měst podle kvality života suverénně poslední místo.

Chcete-li barevný podzim, je u schodiště téměř na dosah.

Když se na chrámových schodech otočíte směrem k náměstí, kde můžete i parkovat, všimnete si, co z původního náměstí zbylo - vlevo budova polikliniky a restaurace, vpravo je dopravní tah, kam dojedete i veřejnou dopravou. 

 

Nyní malý bonbónek - použila jsem fotografie z dronu, což nemohu sama nafotit. Autoři: P. Poláček, L. Boček. Všimněte si, jaký zajímavý půdorys Slezské Hradčany mají, z pohledu chodce si to neuvědomíte. 

V Orlové byla původně roubená kaple, na jejímž místě byl v roce 1466 postaven kostel. Až v roce 1905 byl na místě původního kostela postaven nový současný novogotický kostel Narození Panny Marie, který zdobí dvě věže. V roce 1903 byl starý kostel až na kněžiště zcela rozebrán. Dne 8. září 1903 byl u příležitosti dne svátku narození Panny Marie položen základní kámen stavby, kterou provedli místní stavitelé Miroslav Martinec společně s Janem Sedlaříkem na základě upravených plánů stavitele Josefa Bergra z Bohumína za 600 000 korun. Kostel dostavěli v roce 1905 a 21. října 1906 došlo k jeho slavnostnímu vysvěcení.

Orlovský kostel je zajímavý mimo jiné monumentálním schodištěm, ve tvaru písmene ypsilon se sochami čtyř světců. Schodiště překlenuje výškový rozdíl 10,5 metru mezi náměstím a vstupem do kostela. Osvětlují ho repliky plynových lamp, jejichž podoba je známá také z Karlova mostu v Praze.
Pro svůj vzhled negotické památky a polohu je nazýván Slezské Hradčany. Trojlodní monumentální stavba je, podle znalců, unikátní především v tom, že v České republice žádný podobný kostel, v čistě novogotickém slohu, neuvidíte. A tento krásný kostel málem v minulosti zanikl, protože statiku kostela v 70. a 80. letech 20. století výrazně poškodila důlní činnost, v roce 1984 se dokonce uvažovalo o jeho demolici. To by nebylo v Orlové výjimkou, většina staré původní Orlové byla zbourána. Kostel však přežil.

Ke kostelu na pahorku vede ze Starého náměstí široké schodiště, po jehož stranách jsou umístěny čtyři sochy a uprostřed podesty kříž s  Kristem. V dolní části proti sobě sv. Benedikt a sv. Josef, v horní sv. Hedvika a sv. Jan Nepomucký. Sochy vznikly zřejmě ve stejné dílně, po dvojicích na zakázku v letech 1863 a 1871.

Kříž s Kristem

 

 

Socha sv. Josefa, pěstouna Páně

 

Dílenská práce z roku 1863. Na nízkém hranolovém soklu s datací je umístěn asi 2 m vysoký podstavec, který má boční volutová křídla s reliéfní větévkou květů a na čelní straně v rokajovém rámu motiv hořícího srdce a kříže. Na tomto podstavci je osazena socha světce v životní velikosti: prostovlasý vousatý muž  v dlouhém řasnatém rouchu drží v pravé ruce květ lilie, na levé ruce Ježíška, k němuž sklání pootočenou hlavu.

Socha sv. Benedikta, patrona Evropy

 

Dílenská práce z roku 1863. Na stejně utvářeném soklu a podstavci jako u protější sochy je osazena figura v životní velikosti: prostovlasý vousatý muž oděný v mnišském šatě pozvedá hlavu k nebi, levou ruku má položenou na hrudi, pravou přidržuje k boku přitisknutou rozevřenou knihu.

Socha sv. Heviky, patronky Ostravsko-opavské diecéze

 

Dílenská práce z roku 1871. Socha světice v životní velikosti na obdobně tvarovaném soklu a podstavci. Podstavec má však na čelní straně reliéfní motiv hořícího srdce a v rámu ze dvou zkřížených ratolestí. Vlastní socha je komponována jako volně stojící postava ženy oděné v plášť, který si přidržuje oběma rukama. Hlavu s korunou kněžny otáčí doleva ke kostelu, stejně jako celé tělo s nakročenou pravou nohou.

Socha sv. Jana Nepomuckého

 

Kvalitní dílenská práce z roku 1871. Na stejném soklu a podstavci jako protější socha je umístěna socha prostovlasého světce v tradičním kněžském rouchu. Pokleká a stáčí celé tělo vpravo ke kostelu. Pravou rukou drží na hrudi kříž, levou přidržuje k tělu rozevřenou knihu. 

Zdroj: karvinsky.denik.cz, Wikipedie

Podívejte se na fotografie kostela i s některými detaily a přilehlým okolím:

Celý kostel prošel velkou rekonstrukcí, střecha má zajímavý vzor. 

 

 

Orlová je s hornictvím spjata, od kostela je vidět bývalý Důl Fučík 5. 

 

Reliéfní znak břevnovsko-broumovského kláštera - současný hlavní oltář byl zhotoven na náklady broumovského kláštera:

Slezská orlice se používá od poloviny 14. století.

 

List za listem klouzavě klesá k zemi,
rok poroučí se včelám, ptákům, snům.
Sad v rozkladu je, mezi haluzemi
kadidlo tlení stoupá k nebesům.

Hrdličky slyšíš přes stromy a střechy,
zajiskří sluncem jejich křik a dům
zas v šero potápí se pod ořechy.
Co list to políbení mrtvým rtům.

Na hroby sesouvá se listí rzivé.
Za všechno vzdálené, za všechno živé
do mlhy zaúpěly hlasy hrdliček.

Domov a dětství, mrtvých dávné tváře
zblízka zas vyvstávají z vlhké záře.
Podzimnní hořkost vdechuješ jak lék.

(Jan Zahradníček: Čtyři léta )

 

 

Konají se zde bohoslužby v češtině a polštině. Našla jsem zamyšlení zdejšího kněze:

 

V blízkosti kostela pak nechali Bludovští v roce 1765 vybudovat zámek, který jsem představila ZDE. Od roku 1902 byla budova zámku využívaná jako nemocnice. Zámek byl v 70. letech 20. století značně poškozen v důsledku poddolování a na základě toho byla provedena jeho demolice. Při vstupu do parku uvidíme tuto hrobku:

 

Mattencloitové byli šlechtický rod původem z Kleve - dnes ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, ležící na německo-nizozemské hranici. V 17. století jim byl udělen český inkolát a rytířský stav. V roce 1732 získal člen rodu šlechtický titul svobodných pánů. Příslušníci tohoto rodu žili v Čechách, ve Slezsku a v Uhrách. Vlastnili některé menší statky jako např. Pyšely, Slezské Pavlovice, Doubravu, Dolní Žibřidovice či Horní Domaslavice. 

 

 V roce 1822 objevil Anton von Mattencloit na svém panství Doubrava uhlí na kopci Viderholec, toto datum je považováno za vznik dolu Doubrava. Člen rodu baron Richard von Mattencloit je pohřben v hrobce za kostelem v Orlové.