Příběhy slavných značek: Hedva Nitě Šumperk

Společnost Hedva Nitě Šumperk patřila k tradičním výrobcům nití v České republice. Specializovala se na výrobu nití z přírodního hedvábí a syntetických materiálů. Ukončení výroby nití bylo způsobeno výrazným poklesem odbytu v souvislosti s trvajícími problémy tuzemského textilního průmyslu. Zní to jako fráze z televizních novin, kdy jen slovo "textilního" bývá nahrazeno jiným.

 

V Šumperku po 109 letech provozu skončil provoz továrny na výrobu nití. Desítky let se honosili tím, že vyrábějí a prodávají šicí a vyšívací nitě z polyesterového, polyamidového, viskozového a přírodního hedvábí či střiží. Zároveň vyráběli hladké a efektní pletací příze pro strojní a ruční pletení za syntetických materiálů. Mnozí ještě v šuplících svých šicích strojů nebo krabicích na šicí potřeby tyto nitě najdeme.

 

Hedvábnictví se do Šumperka dostalo především díky movitým vídeňským podnikatelům, kteří sem ve druhé polovině 19. století přesouvali své podniky z Vídně. Do té doby byl Šumperk známý jako centrum textilu, ale pouze v oblasti lnářské či bavlnářské výroby. Vídeňští podnikatelé využili dlouhou tradici textilní výroby a mnoha zkušených dělníků i odborníků a chytili se příležitosti. V Šumperku postupně vzniklo neuvěřitelných devět továren zaměřujících se na zpracování hedvábí. 

Vídeňští podnikatelé využili dlouhou tradici textilní výroby a mnoha zkušených dělníků i odborníků a chytili se příležitosti. Jako vůbec první začala s výrobou hedvábného zboží firma Trebitsch. Z pronajatých prostor brzy povýšila a v roce 1874 si postavila vlastní továrnu v dnešní Lautnerově ulici. Protože se jí dařilo, postupně několikrát rozšiřovala provozy.

Trebitsch se proslavila šatovkami a podšívkovými tkaninami z přírodního i umělého hedvábí, ve velkém používala kepr. Za druhé světové války ovšem továrna posloužila zbrojnímu průmyslu, nacisté zde v roce 1943 začali vyrábět hřídele do leteckých motorů.

Po válce se podařilo textilní výrobu obnovit, znárodnění však přineslo několik reorganizací a v roce 1958 se továrna stala součástí národního podniku Hedva Moravská Třebová. Výroba v šumperském podniku skončila v roce 1998.

 

Šumperku se dříve říkalo "Malá Vídeň"

Mezi velká jména šumperské hedvábné historie patří třeba také vídeňský obchodník Franz Bujatti, který založil jednu z prvních továren na hedvábí v roce 1862 v dnešní ulici 8. května a ta pak fungovala až do roku 1938. Další továrnu si zde otevřel i jiný Vídeňák Kaspar Enzinger v roce 1884 v dnešní Šumavské ulici. Později do firmy majetkově vstoupil Fridrich Karl Déri, rovněž úspěšný vídeňský podnikatel. Podnik se proslavil výrobou žádaných hedvábných šatovek a šátků z přírodního hedvábí. 

Dalšímu majiteli Hermannu Schefterovi se podařilo udržet výrobu za obou světových válek – během druhé světové zde vznikaly padákové tkaniny. Podobně jako továrna firmy Trebitsch se pak také tento podnik po letech reorganizací po znárodnění stal jedním z provozů Hedvy Moravská Třebová.

A hedvábnictví se věnoval i podnik v dnešní Lidické ulici, který v roce 1880 postavila firma Schmieder&Co. Její výrobky byly oblíbené především v balkánských státech a v Turecku. Továrna však v roce 1926 zkrachovala. Nový majitel výrobu sice obnovil, ale jen do roku 1935, kdy definitivně skončila. Nemůžeme se divit, byla velká hospodářská krize.

Ani to však ještě nebyla poslední šumperská fabrika na zpracování hedvábí. V roce 1882 byla dokončena v Lidické ulici továrna firmy Felix Reiterer‘s Sőhne. Na tehdejší dobu to byl velký závod, který se mohl pochlubit čtyřmi stovkami nejnovějších textilních stavů. V roce 1939 zde ovšem výroba skončila a budovy převzal telegrafní úřad.

V Anglické ulici pak fungovala od konce 19. století pobočka firmy patřící továrníkovi z Vídně Hermannu Schimetshkovi. Později ale noví majitelé převedli výrobu na lnářskou a poté se zaměřili na damašek.

Přežila jen výroba nití

Prostor pro podnikání v Uničovské ulici využila pro hedvábnickou výrobu i firma Maximilian Friedmann & Gebrüder Schiel. Zakladatelé, rod Schielů, pocházel z Moravské Třebové, později se s nimi spojil svitavský textilník Friedmann. 

Firma pořád rostla a vedle Šumperka postavila další továrny v Rakousku a Maďarsku a stala se největším výrobcem hedvábnického zboží v celém Rakousko-Uhersku. 😮 Textilní výroba zde skončila v roce 1952, kdy budova začala sloužit těžkému průmyslu, konkrétně vznikajícímu Závodu 1. pětiletky, nynějšímu Prametu.

Zboží z hedvábí vyráběla i firma Pohl a Giani v Zábřežské ulici. Ta se ale později zaměřila na nábytek a dekorační látky. Stejný sortiment si udržela i po znárodnění, zanikla v roce 2006.

Závod bývalé Hedvy, kde „dožívala“ výroba nití, začínal vznikat v roce 1900 rovněž v Zábřežské ulici. Největšího rozvoje se však dočkal až po roce 1910, kdy sem přesídlila firma Vinciguerra, kterou vlastnili dva bratři – podnikatelé stejného příjmení z Vídně. 

Později se továrna zaměřila na výrobu šicích nití, která jako jediná hedvábnická výroba přežila v Šumperku až do současnosti, byť jen ve velmi malém rozsahu.

Základním výrobním programem po roce 1945 se stalo celkové zušlechťování umělohedvábných a pravohedvábných přízí a dále výroba efektních přízí nejen pro další zpracování, ale i pro přímý prodej. Důležitým sortimentem byly syntetické nitě.

Součástí Hedvy se pak v roce 1958 stala textilní továrna stejně jako některé další podniky v Šumperku.

Podívejme se na fotografie bývalé továrny:

 

 

 

 

 

Do konce roku 2019 zůstala v provozu poslední šumperská továrna Hedva upomínající na věhlasnou hedvábnickou historii ve městě. Koncem 19. století zde vzniklo hned devět fabrik zaměřujících se na výrobu přírodního i syntetického hedvábí a Šumperk se díky tomu stal evropským centrem v hedvábnictví. Zní to jak pohádka, že šumperská továrna Hedva připomíná doby, kdy bylo město věhlasným evropským hedvábnickým centrem. V prosinci 2019 výroba skončila úplně.

A pak to přišlo. Přiblížil se "den D" a veřejnost se mohla naposledy prohlídkou areálu Hedvy rozloučit a nafotit fotky, z nichž mnohé tady zveřejňuji.

„Je to nostalgie, zkusíme si ještě, jestli umíme namotat nitě,“ směje se paní Jana, která v šumperské textilce pracovala více než čtyřicet let a poslední prohlídku areálu si proto nechtěla nechat ujít. „Měla jsem tu svoji práci moc ráda. Býval to velký závod. Spousta nití na šití, na rifle, na stany na hedvábí,“ dodává paní Jana.

Na exkurzi čeká před branou areálu i paní Milada. Taky ona zažila jako pracovnice textilky její zlatou éru a ukončení provozu ji proto mrzí. „Vzpomínám na to velice ráda, doba byla úplně jiná, než je dnes,“ říká paní Milada.

Musel to být pro mnohé, kteří byli s Hedvou svázáni po většinu života, smutný pohled, když přijely bagry a začala demolice továrny. Jenže tohle v naší zemi vůbec není ojedinělé. V našem regionu je podobných "případů" docela dost.

Roli sehrála i personální situace. Zaměstnanci postupně odcházeli do důchodu a na trhu práce byl problém sehnat mladé seřizovače strojů či přadleny, jelikož o tyto učební obory není zájem. V podniku zůstala polovina zaměstnanců. Zbývající pracovníci odešli do předčasného důchodu nebo dostali výpověď. 

 

Vzniklo pusté prostranství, město jistě vymyslí, co tu bude dál a jen tyto, nyní už historické fotografie připomenou kdysi slavnou výrobu nití ve městě v podhůří Jeseníků - v Šumperku.

Šumperská Hedva ještě za provozu

 

Trip, manšestr nebo hedvábí. To jsou jen některé materiály, díky nimž se Šumperk mohl kdysi pyšnit označením severomoravské centrum textilní výroby. Závody tohoto odvětví jsou ale už dnes ve městě  minulostí. 

Smutný je pohled do hal, které byly plné strojů a dávaly práci lidem, kteří vyráběli nitě. Koncem 19. století zde vzniklo hned devět fabrik zaměřujících se na výrobu přírodního i syntetického hedvábí a Šumperk se díky tomu stal evropským centrem v hedvábnictví. Šumperská továrna Hedva pamatuje doby, kdy bylo město věhlasným evropským hedvábnickým centrem. Tomu se dnes už říká - historie.

 

Stoletá "hedvábná historie" Šumperka končí...

 Zdroj: sumpersky.denik.cz, muzeumrymarov.cz, moravskynarod.cz, idnes.cz