Toulky českou minulostí: 92. schůzka: Záviš z Falkenštejna a Kunhuta Uherská

 

„Královna Kunhuta netroufala si pospíšiti k synovi svému hned po jeho návratu do země. Dříve poslala k němu psaní, chtějíc dověděti se o smýšlení jeho. On ale touživ po matce, vypravil k ní posly, aby nemeškala přijeti a přivítal jí radostí plnou a srdečnou.“

Královna tedy přijela do Prahy sama... Bez Záviše. Že přijela bez svého milence Záviše z Falkenštejna, to je ověřené, ale není vyloučeno, že si vzala s sebou králova nevlastního bratra, tedy syna svého a Závišova. „Nová její láska nedala se utajiti, jakmile Kunhuta porodila nového syna, jemuž na křtu dáno jméno Jan neboli Ješek.“ Česká exkrálovna porodila pravděpodobně na hradě Svojanově v roce 1281. To jí bylo pětatřicet let. Za otce tohoto svého dítěte se však ještě neprovdala. „Ze skutku toho, zaviněnou přirozenou křehkostí dcer Eviných, brala si však zlolajnost lidská záhy příčinu nejen haniti krutě pád její, bez ohledu na okouzlení ubohé paní, ale i uváděti nešlechetně její předešlý život v podezření, jako by již dávno zamilována byla a sama ukládala o bezživotí krále manžela svého, aby prý jen hověti mohla hříšné lásce své.“

Jsou to jenom spekulace? Anebo – jak se říká – na každém šprochu...? Inu, zdá se, že myšlenka na lože, které česká královna sdílí s proradným velmožem, nedala mnohým dušičkám spát. Možná i ti, kteří před pár lety zradili krále Přemysla, svého krále, plivli po Kunhutě slinou opovržení. Královna se prostě zamilovala. A v tom jejím milostném vzplanutí není třeba hledat žádné černokněžnické kejkle. „Protože mysl ženy tak snadno podléhá změnám, byla královna, jak říkají, ošálena od něho jakýmisi úskoky kouzelného umění,“ tvrdí autor kroniky zbraslavské. Spíš než nějaká černá magie zapůsobilo osobní kouzlo toho dobrodružného Vítkovce, který bez rozpaků a bez ohledů na mrav doby sáhl po zakázaném ovoci.

Žárlivost - mocná čarodějka. Jak říká klasik, žárlivost probouzí silné emoce, ale sama o sobě nepřivádí k pozitivní akci. Stává se záludným procesem, který nám brání vidět věci takové, jaké jsou. Záviš právě na žárlivost doplatil. Přímo životem.

Zpočátku se ale nezdálo, že by ti dva milenci nějakou žárlivost mohli vzbuzovat. Žili poněkud v závětří, v ústraní na Opavském Hradci, vzdáleni politického ruchu. Jen občas měl Záviš nějakou „práci“. Narození synáčka mimomanželský vztah Kunhuty a Záviše ještě víc upevnilo. V královně však moc klidu nebylo. Čekala s obavami a nejistotou, jak její poklesky přijme královský syn (Kterého před lety v těžké chvíli opustila.). Psala mu z Hradce dopisy. Ale Václav byl pořád ještě dítě, dvanácti-třináctiletý kluk. Toužil po mámině pohlazení, zvlášť když mu bylo tak dlouho odpíráno. Nevzpomněl si ani na jedinou výčitku, kterou by měl své matce vmést do tváře.

 

Zámek Hradec nad Moravicí

V Praze začala Kunhuta připravovat vhodnou půdu i pro Záviše. „Záviš, neobávaje se tak nevole královy jako hněvu šlechticů království, nechtěl přijíti do Čech, nýbrž se tajně zdržoval na některých tvrzích moravských a poslal královně posly s listy o opětném získání svého postavení. Ona se pak při vhodné příležitosti snažila s mateřským lichocením obrátit se na syna a vylévala chlapci prosby o smíření se Závišem.“ Dlouho to lichocení a vylévání proseb, zkrátka zpracovávání Václavovo trvat nemuselo. Brzy po Kunhutině příchodu do Prahy byl v hlavním městě i Záviš. „Protože v krátké době hlas ženský přemluví chlapce, král neodkládal vyslyšeti prosby matčiny, nýbrž laskavě mu prominul křivdy království způsobené a povolal ho k sobě. Záviš tedy, spoléhaje na ochranu královninu, bezpečně přišel ke králi a ošemetnou ponížeností získal v slyšení u knížete milost přátelství tím upřímněji, čím zchytraleji.“

Byl to okouzlující muž. Rytířský a uhlazený. Líbil se nejenom královně, ale zamiloval si ho i její syn. Možná v něm viděl obraz svého otce, kterého ztratil jako sedmiletý... Falkenštejn se stal nezletilému králi přítelem a rádcem, učitelem ve hrách i ve dvorských způsobech. Neviditelnou clonou své vůle opředl krále tak, že se bez jeho svolení k Václavovi nikdo nedostal. „Mladý král přijal nejenom královnu Kunhutu, ale i milovaného jejího Záviše netoliko na milost, ale také ke dvoru svému a dovolil jemu i vkládati se poněkud do veřejné vlády zemské. (Takže ono to nebylo jenom milostivé svolení k návratu do Prahy... To byl návrat k moci.) Tím ale páni někteří, a zvláště nejvyšší hofmistr Purkart z Janovic, cítili se velmi uraženi a nemohouce odstraniti nového milostníka, počali nevražiti zanedlouho i na samého krále.“

 

Záviš z Falkenštejna podle představ

Záviš začal fakticky vládnout. Vedle nevlastního, čtrnáctiletého syna Václava, který se v něm přímo viděl, a vedle milující a oddané milenky Kunhuty asi nebyl velký problém se k moci dostat. Nejprve to chtělo vypudit konkurenci, to znamená stranu pánů Purkarta z Janovic a Tobiáše z Bechyně. Na ní se vyskytovali například Zdislav z Lemberka, Beneš z Vartenberka, Sezima z Krašova a další. Za Závišem stáli všichni z rodu Vítkovců. Oldřich z Hradce, Jindřich z Rožmberka, Závišův bratr Vítek z Krumlova. Prostě všichni, kdo měli ve svém erbu pětilistou růži, byť různých barev a v odlišných polích. Karty byly rozdány, a České království se rozdělilo. „Netrvalo dlouho a udělaly se dvě strany v národě, které již okolo 10. listopadu 1283. roku chápaly se zbraně jedna proti druhé.“

 

Erby pánů z Růže

Převahu měli od začátku Vítkovci; a protože král i jeho matka byli spojenci Závišovi, „nebylo jim nesnadno vypuditi protivníky své z úřadů a osaditi tyto svými přáteli.“ (Jak je zřejmé, nejsou politické čistky a obsazování státní správy příslušníky té správné strany vynálezy novověku...) Pan Ojíř z Lomnice (pán z Růže) se stal nejvyšším zemským komorníkem, pan Hynek z Dubé (ten byl s Vítkovci v koalici) stal se nejvyšším truksasem neboli stolníkem, pan Jaroslav ze Šternberka (opět spojenec Rožmberků) byl jmenován nejvyšším číšníkem, členem vládního kabinetu byl dále Hroznata z Husic (jinak z rodu Kouniců, opět přívrženec pánů z Růže), samozřejmě pan Vítek z Krumlova (jak už křestní jméno napovídá, byl to Vítkovec a Závišův bratr) – toho obsadili do funkce králova podkomořím, a pan Záviš z Falkenštejna (jeho stranickost ponecháváme už bez komentáře) převzal úřad nejvyššího hofmistra královského. Na všecky se dostalo. Tedy: na všecky, kdo táhli v ten správný čas za ten správný konec provazu.

 

Pečeť Vítka II. z Krumlova z roku 1290

„Král mlčel, zatímco Záviš mluvil a jen on sám vyřizoval záležitosti celého království, vždy více vzbuzoval strach než král, jen sám všechno ustanovoval, jen jeho všechno poslouchalo. Všechno pořádá, všem poroučí i celý dvůr podle své libosti mocně převrací. Nedbá se krále a Záviš je pokládán za velikého, jemu náleží pocta, a kdo by se odvážil ctíti krále nebo kdo by k poctě dar chtěl přinésti krále, ach, z tisíců není ni jeden...“ Prostě něco jako palácový převrat. Ještě před pár měsíci se Záviš skoro schovával na venkově, v tom zapadlém Opavském Hradci, a teď, na konci téhož 83. roku se vyhřívá na výsluní moci a slávy. Ach, jak příjemný a lákavý dokáže být tento druh slunečního záření... To je smrtelník v náramném pokušení získat ještě lepší místo na slunci, přibrat si ještě větší porci moci na talíř, prostě si nandat ale pořádný nášup.

„Když tedy viděl, že je mu všechno dovoleno, v domnění, že je hoden vyslyšení, obrátil se Záviš na krále a sváděje ho medosladkými řečmi požádal ho, aby mu dal královnu za řádnou manželku. Král pak, dosud mlád, pokládaje to za prospěšné, ochotně vyhověl prosbám žadatelovým a veřejně zasnoubil Závišovi za řádnou manželku svou matku, které se to též velmi líbilo, a tím vyhověl přáním obou, aby ti, kdo se dříve dohodli o nedovolených stycích manželských, po řádném sňatku oprávněně spolu potom žili.“

A žili byli spolu šťastně a v lásce a ve vší pohodě... Vlastně ne – nežili, nebyli. Nikoli manželské problémy, mezi manžely to snad klapalo, ale byl tu jiný zádrhel, který jim rušil pokojné spaní. Odstrčená strana si nenechala Závišův útok líbit. Ozvala se. Začaly spory, ve kterých sem tam tekla i krev. Ne snad příliš, ale tekla. „Co vše se sběhlo v té válce málo krvavé od podzimu do jara vedené (František Palacký myslí v roce 1283 až 1284), jest nám naprosto neznámo. Zakročením krále Rudolfa způsoben opět poklid a strany obě uzavřely mezi sebou příměří; přičiněním jeho a královny Kunhuty podařilo se pak dokonalé smíření.“ Král Rudolf měl zřejmě u nás plné ruce práce. Chudák, moc si po bitvě na Moravském poli neodpočinul...

On neměl vůbec žádný klid. A to nejen u nás, ale v celé říši. Nástup měl slibný. S pokračováním to bylo horší. Obětavých stoupenců nějak ubývalo... a taky představy o poslání nové dynastie na římském trůně se tříštily ve změti místních zájmů, obav a vášní. (Už tehdy.) Aby pro svůj rod dosáhl dědičné vlády, tak se musel Rudolf vzdát vlády ve střední a severní Itálii, Francii ustupoval na západním pomezí. Knížata i duchovní kurfiřti byli proti budování dědičné německé monarchie. Slavný Dante Alighieri ve své Božské komedii se o Rudolfovi příliš pochvalně nezmiňuje: "Ten nejvýš, jemuž psáno v obličeji, že povinnosti své má zanedbány, a jenž rtem nepohne, když druzí pějí, byl císař Rudolf, jenž mohl zhojit rány, jež Itálii stále tolik moří, takže ji stěží jiný zbaví hany. Druhý, jenž milou společnost mu tvoří, vládl zemi, v níž je vodstev zrod, jichž příval jde k Labi Vltavou a Labem k moři..."

Ten "druhý," to nebyl nikdo jiný než náš Přemysl Otakar II. Rudolf ho dokázal připravit o Rakousy a alpské země, ale mnohem víc úsilí ho stále dobytou kořist udržet. Knížata se tomu bránila, nechtěla silného krále v čele říše. Ba co víc, jevila pramálo nadšení pro další dějství habsburské královlády. V této situaci Rudolfovi záleželo hodně na podpoře Prahy. Nevynechal jediné příležitosti, aby Václava k sobě připoutal. Například mu vrátil, vystoupil proti nárokům markraběte Oty Braniborského v severních Čechách, hlasitě se stavěl za královského sirotka (kterému všechny těžké chvíle způsobil on sám). Byla tu především dohoda. Dohoda o sňatku mezi jeho dcerou a Přemyslovým synem.

"Protože Václav, dědic českého království, a Jitka, dcera římského krále Rudolfa, nebyli v době svého zasnoubení ještě způsobilí pro sňatek, poněvadž tomu bylo na překážku mládí obou, ten to se vrátil s matkou domů, ona pak zůstala s otcem, aby byla až do věku zákonitého velmi ušlechtile vychována. Léta vtělení Páně 1282 (je to rok Václavův čtrnáctý), odebral se tento mladík s matkou a v průvodu Závišově do Chebu navštívit svou snoubenku a tam očekával Rudolf, král římský, spolu se svou dcerou Gutou jeho příchod s příslušnou okázalostí. Když se sešli vjedno, oba se radují, oba se navzájem líbají spolu, zahnán je smutek a oba jsou v objetí dále. Václav brzy, jak je mladíků zvyk, se těší z lásky své choti, konečně k ní vešel a obvyklým stykem byla v noci Obrácení svatého Pavla apoštola dokonána slavnost sňatku kdysi sjednaného."

Rituálem "královské soulože" v Chebu vstoupilo manželství Václavovu a Gutino právně v platnost. Svatební noc (nebo snad pár nocí), to bylo ovšem to jediné, čeho si mladiství manželé spolu užili... "Když byla okázale dokončena slavnost sňatku, odvedl římský král, předpokládaje u našich nějakou nepřízeň, svou dceru s sebou a král Václav se vrátil se svou matkou do Čech." Po Václavově boku se Guta objevila v Praze až za další dva roky. Rudolf měl jinak do budoucna s Čechy vystaráno. Českým králem byl přece jeho zeť. Jenomže na straně druhé tu byl Záviš. Mimochodem: "Záviš, když přišel s králem Václavem, pozoruje, že pro svou troufalost vzbudil nevoli krále římského, nechtěl vejíti do města Chebu, nýbrž zůstal mimo městské hradby a sám si vědom viny chystal se s větší opatrností více na útěk než do společnosti s hodovníky."

Záviš... Svého času Rudolfovi Falkenštejnova věrolomnost náramně posloužila... Svého času může vskutku věrolomnost posloužit něčím cílům, ale - mezi námi - není to napořád... Každá věrolomnost se nakonec obrátí proti svému původci. Cesty a cestičky Rudolfovy a Závišovy se začaly rozcházet... Když teď Vítkovec stanul u kormidla české politiky, tak Rudolfa popadly docela oprávněné obavy nad jejím nevypočitatelným kursem. Původní spojenectví z nutnosti vystřídala hluboká nedůvěra až nenávist. Co když si Záviš z Falkenštejna umane na poctu nejvyšší, tedy českou královskou korunu? Ano, ano - co když si na ni brousí zuby pro sebe... anebo pro svého syna, který je také královské krve? Vdovy po zrazeném Přemyslovi se už zmocnil... svým šarmem ovládl také Václava... jaký cíl si vytkl teď? Rudolf tedy zapomněl na někdejší kamarádství se Závišem a s Vítkovci a začal podporovat jeho a jejich nepřátele.

Králka vdaná za Záviše
dokonala brzy tiše,
on však mířil stále výše.

Neužila si moc života ta krásná česká královna, možná nejkrásnější... Zemřela v devětatřiceti letech. Za Přemysla byla provdána jako čtrnáctiletá, jeho protivníka Záviše si vzala v osmatřiceti. Oba muži jí zemřeli násilnou smrtí. České královny věru nemívaly zrovna šťastný osud. Většinou.

Zdroj: Josef Veselý