Toulky českou minulostí: 97. schůzka: Nejbohatší český král

 

Pojďte a poslyšte příběh nejbohatšího českého krále. Byl to poslední dospělý Přemyslovec na českém trůně. Václav II.

Václav přijal českou korunu,
usedl i v Polsku na trůnu.
Jako správný vladař začal dbát hned o vše.
Místo různých mincí razil dobré groše,
má stříbrné doly, má i pomoc Boží,
cizák přes cestu mu stéblo nepřeloží.

Dalimil je vskutku mistr v umění, jak do jediné, do dvou vět (tedy spíš veršů) vecpat obsah tlustých historických knih. Na druhé straně však ten mladý, neurotický, svým nešťastným dětstvím poznamenaný český král dokázal během patnácti let své vlády skutečně překvapivě mnoho. Zkusme – kvůli orientaci – jenom telegraficky vyjmenovat některé jeho činy: Založil slávu Kutné Hory a dalších stříbrných dolů. Pomocí jejich pohádkového bohatství přivedl český stát k slušné ekonomické prosperitě – vzápětí poté, co tentýž stát byl hospodářsky prakticky na dně. Zajistil naší zemi poměrně dlouhá léta klidu a míru. Provedl radikální měnovou reformu – začal razit proslulé pražské groše, které se staly bezkonkurenčně nejstabilnější evropskou měnou.

Koncipoval – i když samozřejmě ne sám – na svou dobu neobyčejně pokrokový horní zákoník. Pokusil se dokonce o písemnou kodifikaci zemského práva. Prosazoval myšlenku založení university v Praze. Získal polskou korunu. Svému synovi Václavu Třetímu otevřel cestu ke koruně uherské. To všechno a ještě mnohem víc stačil Václav učinit mezi dvacátým a čtyřiatřicátým rokem svého života. Tedy jako mladík, nebo mladý muž... přitom zdaleka ne zdravý, naopak, od útlého dětství fyzicky i psychicky poznamenaný, možná geneticky, určitě však i tíhou dramatu, které prožil jako chlapec. Václav... Opravdu toho nedokázal málo...

A přitom o něm jeho současník, Dante Alighieri, píše v Božské komedii, že „Otakar jako dítě v plenkách byl mnohem větším hrdinou a statečnějším než jeho syn Václav, jenž hověl si v zahálce a rozkoších v mužném věku“. Příznivá hodnocení zaznívala v historické literatuře jenom velice nesměle, zato se ustálila časem jednostranná představa, zdůrazňující Václavovy slabiny a stinné stránky. Jeho nesporný vklad do českých dějin jako by se vytratil... Král, který byl nejbohatším z Přemyslovců a po jistou dobu i jedním z nejmocnějších panovníků v Evropě, se na celá staletí neprávem ocitl ve stínu, vrženém bohatýrskou postavou jeho otce.

Ani František Palacký v sobě tak úplně nepřemohl averzi, štěpovanou zaujatými zpravodaji: „Kdyby Václav II. zdědil jen trochu oné síly ducha, podnikavosti, chrabrosti a ctižádosti, kterou vynikal jeho otec, byl by mohl v okolnostech nadmíru příznivých a zřídka se opakujících zřídit na východě Evropy říši nejmohutnější a povýšit rod svůj mezi nejslavnější v dějinách světa...“ Máme znovu vypočítávat, kolik toho za necelých 15 let své vlády stihl?

Když se vzdáme zakořeněných představ o slabošském králi, tak nás sama fakta přesvědčí, že podivínský Václav dokázal za svůj krátký a v podstatě trpký život víc, než se mu přisuzovalo. Jedna otázka se nám do našeho vyprávění vtírá přímo neodbytně: Mohl u díla tak mohutného opravdu stát mdlý, neschopný ubožák, jak je Václav často líčen, od Danta až po Palackého? S Václavem je to jako s jinými lidmi a věcmi, na něž se díváme. Stačí změnit zorný úhel, úhel pohledu, a najednou máme před sebou úplně jiný dějepis. To, co považujeme za pravdu o minulosti, je závislé na interpretaci. Na výběru faktů, na jejich hodnocení. Platí to o minulosti docela nedávné, i té, která je vzdálená několik století. Prostě stačí jiný, méně předpojatý, přívětivější pohled, a politik mnohokrát tvrdě kritizovaný přestává být podřadnou figurkou. Dokonce i ve výtce, že Václav nebyl hrdinným válečným rekem jako jeho otec Přemysl, jsme najednou schopni zaslechnout spíš doklad určité mírumilovnosti, anebo schopnosti prosazovat politické cíle jemnějšími, nekrvavými prostředky. Takže i představu o králi bez chrabrosti můžeme odložit. Zdá se vám, že tyto a podobné myšlenky platí i na naše století, pro dobu nedávnou či dokonce přítomnou? Pakliže ano, je to podobnost čistě nenáhodná...

„Nejkrásnější a vpravdě nehynoucí památka blahodárného panování Václavova,“ přiznává František Palacký až úplně nakonec, v posledním odstavci článku druhého knihy sedmé ve svých Dějinách národu českého, „jest provedená od něho radikální oprava českého mincovnictví: ony proslulé až dodnes groše české, grossi pragenses, jichž původně jedna kopa čili šedesát kusů stálo za těžkou hřivnu (pražskou), 48 kusů za lehkou čili polskou hřivnu.“ Do té doby to u nás bylo s penězi všelijaké (což nebyla v našich dějinách žádná výjimka). Od raného středověku byly v českých zemích známy přednosti raženého stříbra. Takový denár kupříkladu odpovídal váhově jistému zlomku váhy hřivny. Od 13. století u nás rychle stoupala potřeba četných a hodnotných peněz. On totiž – mimo jiné – patřil důchod z mince k nejvýnosnějším panovníkovým regálům. Tím, že se často stahovaly obíhající peníze a nahrazovaly se mincemi s nižším obsahem stříbra, se sice obohacovala královská pokladna, zároveň však klesala důvěra v ražený kov. Jednoduše řečeno – chyběla stabilita a spolehlivost peněz.

A co brakteáty? Ty už zavedl Václavův pradědeček Přemysl I. Otakar... Brakteáty byly tenké penízky podle míšeňského vzoru, vybíjené pouze na jedné straně stříbrného plíšku. Mince se tenkrát při obchodování prosazovaly stále víc, ale za spolehlivější byly považovány transakce, při kterých zákazník platil rovnou stříbrem na váhu. Což se panovníkovi nelíbilo... Hrubě se mu to nelíbilo, neboť – jak už řečeno – únikem schraňovaného čistého stříbra byly kráceny jeho příjmy z takzvaného mincovního regálu.

 

Brakteát středního střižku

Taky Přemysl Otakar II. se pokusil o mincovní reformu – dal několikrát dělat odlišnou brakteátovou ražbu. Byl to sice krok dopředu, ale zásadní složitosti se tím nevyřešily. Protože například v Itálii v téže době razili hodnotnou a stabilní minci – benátský groš. Problémů kolem financí si všímali i současníci, například Petr Žitavský z ve své Kronice zbraslavské: „Od prvotního původu země české bylo užívání peněz neuspořádané, jako bývá dosud v četných krajinách. neboť po všechna ta léta měnila mince v jednotlivých českých městech a obcích tvar denáru jednou nebo dvakrát, takže který denár byl často včera a předevčírem dobrý a platný, přestal býti po krátké době několika dní k potřebě. Nikdo tedy nemohl se ziskem přecházeti za zbožím z města do města, z tržiště na jiné tržiště, prodávati své věci nebo kupovati cizí, protože peníz, který platil zde, nebyl běžný onde.“

Co tedy zbývalo? „Co tedy zbývalo, než zničiti podobu denáru a změnit jej ne beze škody na stříbro, ačkoli ho krátce předtím mohl někdo i s věcnou ztrátou dostati u penězoměnců výměnou za stříbro. Tím byli mnohokrát šizeni prostí sedláci přicházející z venkova na trh, protože nemohli nic prodávati nebo kupovati, leč pod nestejnou vahou a mírou kramářů vždycky podvodných a nespravedlivých; a co více je, taková změna peněz působila všem takřka tajnou loupež, neboť když se někdo dnes radoval, že má denár, zítra měl obol, a to se stávalo, kdykoli se peníze měnily při jakékoli smlouvě. Zřídka tehdy byl jmenován denár, ale tržní výměna jakéhokoli zboží se obecně konala na hřivnu, čtvrtinu, lot, šestinu nebo kventlík. Není pochyby, že se mnohokrát těmito vahami stala mnohým dosti veliká křivda, a to nejvíce lidem prostým a chudým.“

Jako by v Českém království vlastně ani neexistovala žádná měna... Jako by tu ani nebyly peníze... Ano, při všech údajích například o výši poddaných úroků nebo o různých prodejích byla vždycky řeč především o hřivnách stříbra. Tedy o jednotce váhové, o počtu denárů se tam nemluvilo. Takže co mohlo pomoci? Aby vznikla nová mince. Aby byl vyhlášen zákaz svobodného oběhu neraženého stříbra. Aby každá mince byla „stálá“ (používal se termín „věčná“). Ony se totiž mince musely doposud obnovovat, tedy ve skutečnosti znehodnocovat dvakrát do roka. Staré peníze se stáhly z oběhu, zrušila se jejich platnost a byly raženy nové. Tento manévr byl osvědčeným zdrojem příjmů. A toho se král vzdal. To, co Václav dělal, měl opravdu výborně promyšlené.

„Zbožný král Václav,“ a teď si prosím vás všichni všimněte, jak tuto v podstatě finanční informaci kronikář vhodně prokládá úlitbou moci: „Zbožný král, český král šestý, prvý zakladatel Zbraslavi, milovaný od Boha i lidí, jehož památka právem jest požehnána, protože vzpomínka naň jako kapka medu v ústech sládne, v uchu jako harfa zaznívá (pozor, konec úlitby, pokračuje věcná informace), tento král, chtěje zabrániti nebezpečenství mnohých lidí, rozhodl, aby lid měl s ním vzájemně jednu společnou minci, protože se totiž sdílejí o jednoho krále a jedno království.“ Logické. Jeden stát, jedna hlava, jedna měna. „Proto poslal král do Florencie a povolal pečlivé odborníky, totiž Reinharda, Alfarda a Cynona Lombardského, kteří měli v takových záležitostech tak velikou zkušenost, že mohli s prospěchem říditi věc tak důležitou.“

Ti tři, to byli tři společníci. Mincmistři ani mincéři snad ne, spíš zkušení bankéři. Hlavou této společnosti byl onen Reinhard. V listinách se mu říká také Reynerius, jmenoval se pravděpodobně Rinieri. Tomuhle Rinierimu udělil Václav zvláštní výsady (stal se také členem královské komory). Brzy u nás taky investoval – koupil si mlýn u Brna před městskými hradbami s některými grunty a v Brně samém dům s jinými dvěma mlýny a valchou na řece Svitavě. Pročpak taková obchodní aktivita? Tyto budovy koupili Florenťané s perspektivou, že v Brně zřídí textilní manufaktury. Rinieri se pak stal zemským hejtmanem v Krakově (Krakov patřil českému a polskému králi Václavovi II.), další z nich, Alfard získal panství na Moravě a začal se psát de Nigro Monte – z Černé Hory. Ale abychom nezapomněli ty nové české peníze vůbec vyrazit... Tak daleko však ještě nejsme.

Tak daleko se v naší výpravě za první kvalitní českou měnou zřejmě dostaneme, až se to vyřeší s mincovnou. Do té existovalo v Českém království mincoven osmnáct. Kromě Prahy se razilo v Plzni, Písku, Klatovech, Brně, Jihlavě, Olomouci a ještě jinde. Všechny tyto mincovny, stejně jako úřady a prebendy spojené s tímto podnikáním musel král vykoupit. Začínají prosím vás všichni chápat, jaká to byla tehdá transformace? Ražba se nadále soustředila do ústřední královské mincovny v Kutné Hoře. Sem se stahovalo všechno stříbro v zemi. Ale než se mohlo do Kutné Hory stahovat, muselo se nashromáždit, tedy muselo se dát dohromady tolik stříbra, aby se nové mince dostaly rychle do oběhu a přiměřeně pokryly poptávku po penězích.

Ty tři florentské bankovní experty k nám přivedl Václavův odborný poradce Petr z Aspeltu někdy v listopadu 1299, a už o osm měsíců později, v červenci 1300, se nové bílé české mince razily. (Ani Česká republika to v roce 1993 nezvládla rychleji.) Těm mincím se začalo říkat po latinsky „grossus“. Přesněji „denarius grossus“. Neboli „velký, tlustý denár“. Takže jsme tehdy platili jedním „velkým“ nebo taky „tlustým“. Grošem. „A tak byla v červenci Léta Páně 1300 zavedena mince grošů pražských; a malých penízků, jichž jde na groš dvanáct.“ Ii ty dostaly latinské jméno: „parvus“, malý, drobný – na rozdíl od „velkých a silných“ grošů.

„Každý peníz byl označen jménem Václava, který je zavedl.“ To jméno se tam vyskytovalo na vnějším nápise po obvodě jako „Wencelaus Secundus“, zatímco na vnitřním nápise stálo: „Dei gratia rex Boemiae“. Z boží milosti český král. Stará měna byla zrušena; nová, kvalitní a „věčná“ (platila stále, věčně, nebyla už měněna), mince představovala po několik dalších století základní článek v měnovém systému českého státu. Jeden groš vážil necelé čtyři gramy, úplně přesně to mělo být 3,975 gramu, ale váha se pohybovala od 3,77 do 3,86 gramu, a obsahoval nevelkou příměs takzvaného náčistku, což znamená v mincovnictví běžnou praxi, kdy se přidává do ušlechtilého kovu v mincích přísada kovu méněcenného, tím byla měď – náčistku byla v groších asi jedna šestnáctina.

 

Pražský groš

Jak drahé byly groše? Za hřivnu stříbra – tedy zhruba za čtvrt kilogramu stříbra prodaného v kutnohorské mincovně – se vyplácely 64 groše. Kolik z toho měl král? Hrubý zisk dělal pro královský regál asi 8 grošů na hřivně. Vydávat peníze nebylo pro žádného krále prodělečné... Možná proto, že se v jejich slovníku slovo inflace – „inflatio“ sice vyskytovalo, ale pouze ve významu „nadýmání“.

Královská mincovna v kutnohorském Vlašském dvoře – to byl na tehdejší dobu jakýsi velkopodnik. Údaje ze 14. století nemáme, ale v 15. a 16. století tady pracovalo na 150 až 200 lidí. Právě sem sváželi veškerou českou produkci drahých kovů, hlavně stříbra, samozřejmě. Stříbro sem prodávali rudokupci už vytavené, tady se pouze podrobovalo analýzám a čistilo se od nežádoucích příměsí. Rozbor vzorků prováděl takzvaný probéř. Šmelcíři neboli roštéři měli na starosti přepalování stříbra. V takzvané gysárně se stříbro v určitém poměru slévalo s mědí, aby vznikla jednolitá mincovní hmota. Gyséři udělali odlitky v podobě prutů (těm stříbrným prutům se říkalo cány). Ve šmitnách se na kovadlinách rozklepávaly na plechy předepsané tloušťky. Teď přišly na řadu nůžky kterými se plechy rozstříhávaly nejprve na čtverečky a potom na kotoučky neboli šrotlíky.

Tyto střížky očistili takzvaní lorýři čili běliči. Klopíři je srovnali a hromádky stříbrných kroužků převzal razič neboli pregéř se svým pomocníkem. Ti sedávali na pregéřských stolicích před špalky neboli štoky, pomocník vkládal plíšky mezi dvojitá razidla a pregéř musel každou ražbu dokonale provést jediným úderem do horního razidla. (No, a pak ať mi někdo vykládá, že specializace je vynálezem průmyslové výroby a 20. století...)

Pražský groš měl skoro okamžitý úspěch. Stal se oblíbeným platidlem nejenom v přemyslovských zemích, ale i ve všech državách lucemburských a posléze i v celé Evropě. Že bychom už tehdy měli plně konvertibilní měnu? Neměli. "Konvertibilní" znamená „směnyschopná“. Český groš se však měnit nemusel. Tím penízem, na jehož líci se skvěla česká královská koruna a z jehož rubu hleděl český dvouocasý lev, tím se mohlo rovnou platit. Kdekoli v Evropě. „Stavše se rychle měnou nad jiné oblíbenou v polovici Evropy, hledány a nošeny byly u velikém počtu také do ciziny.“ Když se to tak vezme, jsme vlastně vynálezci měny „euro“. Osm století před tím, než ji notný kus Evropy přijal za svou.

Srdce rozveselila snad všem ta veliká mince;
groš, ten široký peníz, již mnozí za přesvatý mají:
ti ho pak uschovávají a přemnozí hromadí slepě.
Tak jako svaté je ctí, neb v množství velikých grošů
velikou naději mají ti hlupáci, kteří si myslí,
věčně že budou žít a smrt že je nestihne nikdy:
poklady hromadí stále a nemyslí, jak bude dále,
kdopak ty poklady schvátí, neb kdo se má dědicem státi.
Tento veliký peníz se všude jak nejvyšší cení,
vím, že se rozprchne snadno, však zřídka se navrací zdálky:
z království obvykle vyjde, však neumí přicházet zpátky:
kdykoli za hranicemi se nalezne, dobře ho skryjí,
neboť se dobře ví, co platí, a proto ho střeží.

To byla óda na českou měnu z pera kronikáře Petra Žitavského. O Václavovi Druhém bude řeč i napříště. A my se konečně dostaneme k jeho titulu, který se v dnešních Toulkách objevil třikrát, ale ani jednou nebyl vysvětlen. Bude, ale to už je úkol pro 98. Toulky českou minulostí. Jejich podtitul: Polská koruna.

Zdroj: Josef Veselý