Jak chápat, když si někdo začne záměrně ubližovat?

Nynější doba přináší plno nových věcí a pro mnohé je někdy náročné přijmout je, aby "splynuli s davem". A když je přijmou, narážejí zase na reakce okolí - rodičů a rodiny, učitelů, v zaměstnání. Jde o to, aby se zařadili mezi vrstevníky, tady se říkalo, aby nefotrovatěli, protože "kult mládí" tahle doba chce. A mládí tak rychle utíká... Trochu mi to připomíná už generaci mladých v 19. století, jak jsme se kdysi učili. Vzpomínáte si? Byli to básníci, spisovatelé a nositelé nového "proudu". Vzpomeňme na "prokleté básníky" (70., 80. léta 19. st: Verlaine, Baudelaire, Rimbaud). Často s nimi bývá spojena představa o užívání drog a alkoholu, zločinnosti, násilí a obecně dekadentním životním stylu spojeném s neúctou k většinové společnosti a jejím pravidlům. A to prosím jejich první představitel Charles Baudelaire žil v letech 1821–1867! Takže on se narodil vlastně před 200 lety 😗.

Byli to básníci, takže jejich hlavním znakem stylu poezie bylo hledat krásu v ošklivosti, psát i o dosud tabuizovaných tématech (příkladem je známá báseň Zdechlina Ch. Baudelaira). Můžete si ji najít, bývá i pod názvem Mršina.

Přemýšlím o tom, jak dost věcí se prostě opakuje, jen ty podmínky jsou hodně jiné. Ve 20. století přišlo hnutí hippies. Kdo neví, tak připomenu, že šířit se začalo v polovině 60. let ze západního pobřeží USA, ze San Francisca. Cíle „hippísáků“ nebyly jednotné, za základní lze ale považovat vzpouru proti společnosti, mír, lásku, přátelství, svobodu. K naplnění těchto cílů se sdružovali do skupin či komun, které pak často provozovaly volnou lásku (free love). Často se užívaly drogy. Častým cílem byl někdy ale jen opak chování většinové společnosti a vyjádření protestu. Hippies propagovali spontánní chování, lásku a prosazovali názor, že si člověk má užít života a nebudovat kariéru, nehonit se za penězi. Příslušníci hippies nosili často dlouhé vlasy, volné oblečení a korálky a celkově prosazovali „primitivní“ vzhled jako projev negativní reakce proti většinové metrosexualitě u mužů v 30., 40. a 50. letech 20. století. Metrosexuálem je městský muž, který se vyznačuje velkým smyslem pro estetiku a velkou část svého času a peněz věnuje svému vzhledu a životnímu stylu. Prostě o sebe dbá. Sleduje módu a neváhá utratit poměrně velké sumy za známé značky. Používá pleťovou kosmetiku a navštěvuje kadeřnický salón, a ne holiče odnaproti. Samozřejmě to oslovilo mladou generaci, která chce být jiná...

Pokrok nezastavíš, se říká, ale musím přiznat, že ne vždy se mi to zamlouvá. Jde mi o dnešní téma. Týká se to duševního zdraví. Když si vzpomenu, jak jsem/jsme trávili dětství, ve srovnání s dnešními "možnostmi", je to sto a jedna. Už tím, že jsme neměli páru o sociálních sítích, ale byli v pravidelném kontaktu s "živými" kamarády a přírodou. Nic virtuálního jsme neznali. Neměli jsme mobil, takže jsme "v jednom kuse" nikomu nevolali a přesto jsme se vždy sešli tam, jak bylo domluveno. Ani naši rodiče se nestrachovali, že nám někdo ublíží, za celou dobu si nepamatuji, že by se někomu ze spolužáků a dětí, které jsem znala, něco vážného stalo. Leda tak někdo spadl z hrušky a natloukl si. Jak jsme to naše dětství a rané mládí mohli přežít a prožít tak, že na to rádi vzpomínáme? Jak to, že nikdo na základce ve čtrnácti neměl pocit, že nutně potřebuje tetování, piercing nebo barvu na vlasy... ani do 18cti ne. Ovšem měli jsme plno úkolů, spíše povinností pomáhat doma nebo na poli, krmit zvířata, ale  nemyslím křečka nebo andulku, jak to mívají současné děti. Bylo dost králíků, husy, slepice, vepřík ve chlívku. Kontakt se zvířaty byl samozřejmý, pes byl jako hlídač, ne mazlík a kočka taky, a normální to bylo, nikdo "nemusel" na rodiče volat linku bezpečí (možná to ani neexistovalo, nevím), že ho rodič nutí pracovat a vůbec že je přetěžován... Neznali jsme hranolky s tatarkou nebo hambáče, stačil chleba se sádlem a cibulí. Nikdo neutrácel, aby uspokojil své potřeby. Rozmíšky se spolužáky a kamarády (a také byly, to je normální) jsme neprožívali tak těžce, řešili to většinou sami a mezi sebou, kolikrát ani učitel o tom nevěděl a nikoho nenapadlo, aby kvůli tomu dotyčný držel hladovku nebo se přejídal. Měli jsme plno pohybu a nebyl čas na nudu. Nevysmívám se tomu, bylo to jinou dobou, ale nepamatuji, že by se někdo schválně řezal nebo pálil. Ale dost toho, to bylo kdysi... a takový poněkud delší pokus o úvod k dnešnímu tématu. Jenže třemi větami to napsat neumím.

Dnes lidé žijí jinak a řeší své problémy také jinak. S novou dobou přibylo nejen těch lákadel, které jsme neznali, ale i dost nových nebezpečí, o kterých jsme neměli ani ponětí.

Už mladí lidé, vlastně děti si kolikrát sami ubližují. Řezání, pálení se, ale i přejídání či hladovění. Jak chápat, když si někdo začne záměrně ubližovat? Často může příčinou sebepoškozování být potřeba vyrovnat se s něčím – se stresovu situací, s těžkostmi, s bolestmi duše. Napříště už ale může jít o závislost na sebepoškozování. Tak či tak ale jde i o zásadní mezilidský, rodinný problém.

Poslech

Pochopit, proč si někdo blízký ubližuje, je věc nesmírně těžká. Bolest duše, problémy a stavy, které někoho k sebepoškozování vedou, asi musejí být velké, pokud člověk k jejich „zmírnění“ volí řezání, pálení či jinou formu bolesti fyzické.

„Sebepoškozování bývá takzvanou copingovou strategií, tedy jednou z možností, jak člověk řeší svízele a potíže,“ líčí psychiatrička Kamila Bělohradová. Daný aktuální či dlouhodobější stav mysli sice fyzické sebeubližování přeruší či přehluší. „Řešení to ovšem samozřejmě nepřináší. Horší je, že i na sebepoškozování může vzniknout návyk, nutkání, závislost".

Jde to odstranit?

Odborníci se například snaží nutkání k sebepoškozování a situace, vzorce, které k němu vedly, jakkoli narušit, přeorganizovat, nabídnout metody, jak takové metody změnit.

„Přijít na jiné myšlenky, přestat se ubírat k sebepoškozujícímu jednání, začít dělat něco jiného. Někomu zase mohou pomoci alternativy chování – jakékoli jiné, neškodné, ale také silné podněty nahrazující silnou potřebu sebepoškozování – studená sprcha, mačkání kostek ledu. Řešením mohou být i činnosti, při nichž se stresu zbavím, ale nejsou nebezpečné – prosté bití boxovacího pytle nebo neškodná varianta onoho ubližování – malování, škrtání po kůži tužkou namísto něčeho nebezpečnějšího". 

„Horší je, že i na sebepoškozování může vzniknout návyk, nutkání, závislost.“ Psychiatrička Kamila Bělohradová

Rodinám, blízkým, ale i těm, kterých s to týká bezprostředně, nabízejí radu, pomoc i kontakty například ZDE.

Zdroj: internet