Ludmila Matiegková, jedna z prvních českých egyptoložek

 

Je MDŽ a ať se k tomuto svátku hlásíme nebo ne, poučit se a něčím se inspirovat, není na škodu. Přijměte k svátku žen alespoň virtuální kytičku s přáním dobrého zdraví a štěstí:

Česká egyptologie má mnohé významné představitele počínaje svým zakladatelem Františkem Lexou. Neprávem v jejich stínu zůstává jedna z prvních českých egyptoložek a soukromá badatelka Ludmila Matiegková (čti Matějková).

***

Narodila se 9. března 1889 v Lovosicích. Otec Jindřich Matiegka byl lékař, ale především zakladatel české antropologické školy. Jeho zaměření značně ovlivnilo i Ludmilin život. Když jí byly tři, rodiče se rozhodli přestěhovat do Prahy, mimo jiné také proto, aby dceři umožnili lepší vzdělání. 👍

 

Jindřich  Matiegka, prof. MUDr., RNDr.

Ludmila odmaturovala roku 1908 na dívčím gymnáziu pod patronátem spolku Minerva. Pro gymnázium to byl přelomový rok, protože poprvé mohly dívky maturovat přímo ve své škole, a nikoliv na chlapeckém Akademickém gymnáziu.

Bylo jasné, že Ludmila bude pokračovat ve studiu. Rozhodla se pro historii. Protože už od středoškolských let měla blízko k starověkému Orientu, zapsala se na poutavé přednášky indologa Zubatého a arabisty Dvořáka. Navíc začala objevovat nově vznikající obor, egyptologii. Ta se tehdy na české univerzitě nepřednášela, proto ji otec posílal na studijní pobyty do zahraničí.

Už v době studia publikovala v časopise Pravěk články o egyptských archeologických objevech. Aby se mohla věnovat svému vytouženému povolání a zároveň získala samostatnost a nezávislost, složila zkoušky z učitelství.

V roce 1913 nastoupila jako učitelka dějepisu a zeměpisu na soukromé dívčí gymnázium Minerva. Její zájem o starověký Egypt ale neupadal.

L. M. v r. 1914, kdy obhájila dizertační práci Názory starých Egypťanů o duši.

Po promoci dala sice přednost pedagogické činnosti, ale neuzavřela si ani možnost věnovat se dál vědě. Postupně se naučila zvládnout současně roli středoškolské profesorky a soukromé badatelky. 

Portrét L. M. z r. 1921 (z archivu Nár. muzea)

Spolupracovala s Františkem Lexou, kterému se v roce 1925 podařilo na půdě filozofické fakulty otevřít samostatný egyptologický seminář.

V lednu 1926 se Ludmila Matiegková vypravila na první cestu do Egypta, odkud psala matce (jak krásně oniká) ze dne 14.-17. ledna 1926. Psáno cestou z Káhiry do Luxoru a poté v Luxoru:

Drahá máti!

Sedím ve vlaku a je to první chvíle v Egyptě, kdy se mohu dáti klidně do psaní. Psala jsem Jí, že včera dopoledne jsme chodily s paní Skákalovou. Je roztomilá a když člověk přivykne k tomu "žaponskému", tak si ji nelze vynachváliti. Běhala se mnou chudák celé dopoledne. Byly jsme na poště, v bance a pak jsme na tu cestu kupovaly plátěný tropický klobouk a plášť přes oděv, rovněž plátěný. Kdyby mě v tom viděla (právě v tom sedím a celých těch deset dní v tom budu muset chodit, poněvadž prach v Bakaru jest hadr proti prachu v poušti), řekla by, že mi neschází než flinta a mohla bych jíti na tygry. Na oběd jsme byli na vyslanectví. Měli jsme: na úvod kalíšek vermouthu namíchaného s nějakou kořalkou, pak jakési kdyně (sic!) velikosti okurky, vařené a nadívané rýží a masem (výborné!), divoké kachny střílené v oboře egyptského krále královským místodržitelem, který je vyslanci poslal darem (to kouká, jaká nedemokratická jídla papá má demokratická pusa!) a obložené všemožnou zeleninou, moučník, ovoce, tureckou kávu, pivo i víno. (Ostatně ale nemyslela si, já i ve svém hotelu papám jen holoubátka, kuřátka, v majonéze ryby a vždy tolik chodů, že mi to ti páni museli pomáhat. Co se stane se mnou, až na to vše budu sama, to nevím.) Jen se spaním jest to špatné. Včera od Skákalů jsem zase přišla z půlnoci a dnes vstávala již v šest hodin. Loučila jsem se s oběma svými průvodci a bylo mi skoro dost smutno. Jsou to moc hodní lidé, přivykla jsem jim v tom týdnu a pak to byl poslední "kus Čech". 

Dnes ráno přijel pro mě automobil z vyslanectví a já dostala nové společníky na cestu. Ale doufám, že to půjde opět dobře. Vyslanec jede v I. třídě, já s jeho sekretářem v II. Vyslanec je moc milý, co chvíli je tu mezi námi (myslím, že se mu tam stýská), ale je hodně chatrný, stále postonává. Ten jeho sekretář se zdá také slušný. Je dost málomluvný a zpočátku, myslím, jsme měli ze sebe vzájemný strach. Je mladší mnohem mne. Nyní jsme se již okoukali. Já mu dala půl řízku a on mi přinesl pomeranč i s větvičkou. Vůbec nikdy jsem neměla tolik obsluhy jako nyní. Oblékají mě, svlékají, věci snímají a zase zdvihají, neodvážím se ani hnouti, abych ty své kavalíry neuvedla zbytečně v pohyb. A kdyby byla viděla, jak mě před chvílí převáděli v jízdě z jednoho kupé do druhého (můstky tu nemají zábradlí jako u nás). Vyslanec mě táhl zepředu, ten sekretář zezadu a nějaký černoch vzadu nesl za mnou deštník a Baedekra. Těch černochů chodí za námi v nádražích vždy několik, poněvadž si zde lidé div nedají za sebou nosit černochem kapesník a takový černoch toho pak zase mnoho nepobere. 

Krajina byla zpočátku velmi zajímavá, ale nyní již na to koukáme sedm hodin a budeme ještě koukati šest hodin, a tak se to stává jednotvárné: pole, lány cukrové třtiny (v III. třídě nosí si ji domorodci do vagónů, tyče přes metr dlouhé a ukusují z ní celou cestu). Města s rovnými střechami (dnes ve všech skoro byly trhy), palmové háje s vesnicemi cele uplácanými z hlíny (ty kdyby tak viděla!), černými dětmi, bůvoly, velbloudy a napravo i nalevo v dálce poušť.

Dnes odjel pan vyslanec s panem Mazáčem do Assuánu a já byla sama na druhé straně. Stálo mě to více "bakšíšů" (zpropitného), nedovedu to tak usmlouvati, ale jinak mi bylo velmi příjemno samotné. S dr. Černým jsme byli v Ramesseu, v hrobech v Deir Medine a v Šejch el Gurm a pak v chrámě Deir el Bachrí. V chrámě mé královny Hatšepsut. Vrátila jsem se domů odpoledne a pak jsem již jen seděla na terase a večer se prošla po nábřeží. Bylo mi tak dobře na chvíli samotné se svými dojmy. Nechtěla bych ovšem celou tu cestu dělati sama, ale tak na den osaměti dělá dobře. Již jsem v Egyptě hodně zdomácněla a již jsou i samozřejmostí i všichni ti umounění i se svým žebráním. Dovedu již jako ty Angličanky majestátně zavrtět hlavou a jíti dále. A v duchu, věřila, ty lidi lituji. Nemají vůbec představy lidské důstojnosti. Jde jim jen o ten bakšiš a za ten si nechají líbiti vše. Třebas i kopnout by se dali a důtkami ztřískat. Jedině rána holí je zkrotí. Mám již šest pěkných fotografií, jež jsem sama fotografovala na návštěvě u francouzské expedice. 

Tak hodně zdraví, duše moje! 

Líbá Ji Milka

Do Egypta se později vrátila ještě dvakrát. Pomáhala otci při antropologických výzkumech a publikovala odborné statě, později se stala členkou orientálního ústavu. Dojmy z  cest ji inspirovaly k napsání cestopisu V objetí sfingy. 

Už na konci 20. let byla velmi kritická ke skupinovým turistickým výpravám, které v Egyptě organizovala Cookova cestovní společnost. Vadily jí „restauranty“ této společnosti stojící v blízkosti chrámů a památek. Stěžovala si i na dotěrné a všudypřítomné prodavače suvenýrů. 

 

Se svým otcem antropologem J. Matiegkou, který ji ve studiu podporoval. Byl profesorem a rektorem  Univerzity Karlovy.

 

 

 

 

 

 

Válečná léta pro ni byla těžká. Zemřel jí otec (1941), později i nejlepší přítelkyně. Její jedinou radostí tak zůstala věda. Po více než deseti letech se vrátila opět k egyptologii a psaní odborných článků. Zemřela roku 1960 ve věku 71 let v Mariánských Lázních.

Dílo (knižní vydání)

• Nová bádání o kamenné době egyptské (Kojetín, Časopis Pravěk, 1912)
• Jak vzniklo písmo (Praha, Vilímek, 1918)
• O staroegyptských bozích a hrdinech (V Praze, Ústřední nakladatelství a knihkupectví učitelstva českoslovanského, 1925)
• V objetí sfingy (Praha, vyd. Dr. Ot. Štorch-Marien, 1927)
• Příběhy bílého oslíka (Ilustroval L. Salač; V Praze, nákladem vlastním, 1930)
• Záhada (Praha, vyd. L. Matiegková, 1934)
• Dítě v starém Egyptě (Praha, Anthropologický ústav Karlovy university, Orbis - distributor, 1937)
  

 

Práce Ludmily Matiegkové v oboru antropologie a medicíny starověkého Egypta byla z československého hlediska zakladatelská a průkopnická. Snažila se přiblížit svým čtenářům starý i nový Orient.  

Zdroj: plus.rozhlas.cz, Dopisy Ludmily Matiegkové - Mgr. H. Havlůjová, Wikipedie