Toulky českou minulostí: 120. schůzka: Soukromá podobizna českého krále Jana Lucemburského

 

"Po Božích tajemstvích pátrat, co jsou, i po nebi ustaň! Poněvadž smrtelný jsi, též o to, co smrtelné, pečuj! Já však poznávám to a chci, ať vy též to znáte: směšným že stává se člověk, jenž k věcem budoucím touží pozvednout svoji tvář, ač by měl na péči míti toliko přítomnou věc, neb neví, zda uštknutím náhlým zítra ho neskosí smrt neb co se mu přihodit může."

Ke králi Janovi přišla smrt kmotřička krátce po jeho padesátinách. Navštívila ho v městečku Crécy neboli Kresčaku pár kilometrů od mořského pobřeží na pomezí krajů Artois a Pikardie. Dva páni Jindřichové si vzali krále mezi sebe, jeho koně přivázali ke svým. Český král udatně máchal mečem kolem sebe, doslova naslepo, protože byl nevidomý, až zemdlený ranami spadl z koně mezi své druhy. "Když nastávala noc, nalezli ho mezi mrtvolami jeho druhů, an ještě dýchal," dozvídáme se z Dějin Františka Palackého. Král Edward kázal jej zanésti do vlastního stanu svého a pilně ošetřovati (no, tak to zřejmě neodpovídá pravdě, jak nás o tom přesvědčují kosterní pozůstatky, ale o tom až později), on však již té noci vypustil ducha, na což dívaje se vítěz spanilomyslný nemohl sám se zdržeti se slzení." Král Jan měl v Evropě tu nejlepší pověst ozdoby rytířstva. "Na znamení vítězství sňal král anglický z přilbice krále Jana tři supí péra s nápisem Ich dien (anebo ještě jinak:) Ich dene" (což v obojím případě znamená jedno:) Sloužím. (Tak skromné až pokorné bylo erbovní heslo rytířského krále Jana.) I dal ta péra král Eduard (Edward) svému synovi, Černému princi (ten se ve skutečnosti jmenoval taky Eduard), jenž přední čest toho dne byl sobě vysloužil. On postavil je do svého štítu, jehož užíval co princ waleský; ony pak zdobí až podnes erb jeho nástupců, princů waleských." (Což platí i pro dnešního prince waleského, tedy Charlese - za pár dnů korunovaného britského krále.) 

Ještě předtím, než český král Jan nastoupil svou poslední cestu do Lucemburku, jak naznačuje František Palacký, dal král Edward přenést tělo svého mrtvého kolegy do blízkého opatství Valloire. Tam bylo nabalzamováno a v klášteře dominikánek v Montardis, kde byla pohřbena králova sestra Marie, bylo uloženo srdce krále do zvláštního náhrobku. Anglický král dal slavnostně pohřbít i padesát padlých pánů na náměstí v Crécy. "Mrtvolu rytířského krále Edward po odbývání zaň smuteční služby boží společně se synem svým kázal odevzdati králi Karlovi Čtvrtému (léčil si po bitvě zranění v blízkém opatství Ourchamps), a ten ji dal odvézti do Lucemburka, do kláštera benediktinského." Už jako čtyřiačtyřicetiletý napsal král Jan svou závěť. Při poněkud bojovném způsobu jeho života to bylo akorát včas. V té závěti určuje, že má být pohřben v cisterciáckém klášteře v Clairfontaine. Toto rozhodnutí ovšem později změnil a zvolil pro svoje poslední spočinutí benediktinský klášter Altmünster v Lucemburku. Dvanáct ořů táhlo smuteční vůz. Královo tělo bylo slavnostně uloženo v basilice Panny Marie v Altmünsteru a jeho hrob dal Karel vyzdobit mramorovým náhrobkem, na němž bylo vyobrazeno s králem i jeho padesát padlých rytířů. "Tam postaven i jemu i rytířům s ním padlým pomník důstojný." Při návštěvě Lucemburska dal pak český a římský král Václav IV. zřídit na paměť svého dědečka Jana náhrobek ve tvaru oltáře před jeho hrobem a současně ustavil i nadaci při opatství. "Avšak bouře pozdějších století zničivše náhrobek již roku 1541., daly příčinu, že tělesným ostatkům slavného krále popřáno tak málo stálého pokoje v hrobě, jak se vyznamenávalo celé jeho živobytí."

 

Věž kláštera Altmünster v Lucemburku.

Nebylo to v roce 1541, jak tvrdí František Palacký, ale o rok později, a mohli za to Francouzi, potažmo válka s Turky. Tehdy využili Francouzi turecké války ke vpádu na německé území a oblehli i město Lucemburk. Po několik dnech sice byli vypuzeni, ale město se chtělo chránit tím, že zesílí stávající opevnění. Stavebním pracím na novém opevnění padlo za oběť i opatství Altmünster a s ním i hrob českého krále. Královy pozůstatky byly přeneseny v jednoduché rakvi do františkánského kostela v horním městě, kde byly uloženy za horním oltářem a hojně navštěvovány. Ale král se musel i potom ještě několikrát stěhovat. Poprvé to bylo v roce 1613, kdyby byl otevřen nový benediktinský klášter a v něm vybudován i nový Janův hrob. Jakže to napsal pan Palacký? "Tělesným ostatkům slavného krále popřáno tak málo stálého pokoje v hrobě, jak se vyznamenávalo celé jeho živobytí." Při přenášení byl totiž sarkofág otevřen a zjistilo se, že - chybí hlava. Nikdo nevěděl, jak se to stalo a jak vlastně Janova lebka zmizela. Teprve po usilovném pátrání byla tato detektivní záhada vyřešena - královskou lebku si vypůjčil jistý Hermann z Manderscheidu. Opat se obrátil na hraběcího syna, aby byl laskav a hlavu vrátil. Bez úspěchu. Než stačil věc vyřídit, hrabě zemřel. Musela intervenovat holandská regentka Isabella a po sedmnácti letech (tak dlouho hádání o Janovu hlavu trvalo) byly všechny jeho kosti zase pohromadě.

Český král si věru po smrti klidu nedopřál. Spíše: nedopřáli mu jej. Za dalšího francouzského vpádu do Lucemburku byl klášter vypálen a hrob porušen - pozůstatky krále zůstaly naštěstí nepoškozeny, jenomže se zase musely vydat na cestu do horního města. Tam benediktinští mniši ukazovali cizincům i zvědavcům Janovy pozůstatky, v té době v dřevěné schráně přeházené spolu s dalšími spálenými kostmi. No a když v roce 1744 táhli Lucemburkem čeští vojáci, byl Jan přestěhován zase zpátky. Češi chtěli vidět svého někdejšího krále a každý si přitom vzal aspoň kousek na památku. Jak potom vyprávěl maršál Bender, bylo tělo krále značně poškozeno. A máme tu napoleonské války, konec 18.století. Příběh putovních Janových kostí pokračuje: Před tím, než Francouzi město Lucemburk okupovali, nechal opat královy pozůstatky opět přenést klášterním kovářem a sluhou do bytu místního pekaře v sousední ulici. Ten schoval Janovy ostatky pod střechu svého domu. Když ale cítil, že umře, sdělil své tajemství tehdejšímu lucemburskému purkmistrovi. Milý purkmistr kosti popadl a převezl je ke svému tchánovi, což byl majitel továrny v Rolingergrundu.

Když pan továrník svůj podnik rozšiřoval, vzal si do nové fabriky v městě Mettlachu i chudáka Jana. Tady ty relikvie viděl při jedné své objížďce rýnskými provinciemi pruský princ, pozdější král Fridrich Vilém IV. Požádal o jejich vydání, což byla pro Lucemburčany rána, protože pozůstatky jejich národního hrdiny tím pádem opustily svou rodnou zemi. Oni si Prusové velice rádi věhlasného krále přivlastnili, sami takových králů nemajíce. V Kastelu nad Saarou vybudovali českému králi honosný sarkofág z černého mramoru velikosti stolu. Tento čin na jedné straně zvýšil nadšení a zájem o Jana Lucemburského, na druhé straně vyvolal nevoli vůči těm, kdo vydali pozůstatky krále, patřící celé zemi. Je zajímavé, že opět zasahoval holandský panovník. Ovšem mezitím uplynulo další desetiletí. Byly vypracovány plán, projekty a příležitostné sbírky pro vybudování důstojného mauzolea krále Jana v Lucemburku, jenomže zůstalo pouze při těch plánech a projektech, a jak to vypadalo, tak český král měl zůstat už navždycky v Německu.

Poslední kapitola však byla dopsána, když skončila 2. světová válka: Lucemburská armáda vstoupila společně se spojenci do oblasti Saary a obsadila i město Kastel. Lucembursko využilo svého práva a v srpnu 1946 převezlo pozůstatky svého velkého krajana zpátky do vlasti. Převoz se stal hotovým národním svátkem. Pozůstatky (vložené do velké kované truhlice) byly vezeny na lafetě a pak uloženy do původního náhrobku v katedrále Panny Marie. A tak se po šesti století skončila pouť Jana Lucemburského. 

 

V kryptě katedrály Panny Marie nalezneme náhrobek Jana Lucemburského

Leč - neskončila. Jana čekala ještě jedna cesta. V srpnu 1980 otevřel jeho hrob komisionálně náš antropolog profesor doktor Emanuel Vlček, pověřený průzkumem ostatků významných osobností českých dějin. Z tumby byla vyňata dřevěná truhlice uzavřená čtyřmi visacími zámky a na víku zdobená litými štítky s českým a lucemburským lvem. Nápis na čele truhlice hlásal: "Ioannes, rex Bohemiae, comes luxemburgensis," pak tam byl rok narození a smrti českého krále a lucemburského hraběte, "1296 až 1346," a pod ním ještě sdělení v lucemburštině: "Jang de Blannen, kinek vu Bemen, grof vu Letzeburg." Neboli: "Jan Slepý, král český, hrabě lucemburský." V té rakvi pak komise objevila narovnané zbytky velmi špatně zachované mumie muže. V celé své délce tam byla nalezena pravá dolní končetina, spojená dosud s pánví. Kyčelní i kolenní kloub i vlastní noha držely pohromadě, protože všechny části pravé nohy byly spojeny vazy a zbytky svalstva a vše bylo kryto mumifikovanou pokožkou. Levá noha byla poškozena mnohem víc - kůže zde byla odtržena, stejně jako celá krajina genitálu. Na těchto zbytcích původní mumie českého krále spočívají víceméně izolované kosti horních končetin, pletence horních končetin, kostry hrudníku, izolované obratle a lebka. Z horních končetin byla opět zachovalejší pravá. Zůstala část zápěstí, nesoucí stopy po sečných ranách. Z levé horní končetiny se dochovala jenom kost pažní a kost loketní - ostatní kosti chybějí. Z pletence horních končetin byly v rakvi dvě lopatky. K dispozici bylo celkem 14 žeber. Lebka není celá. Vlastně nezůstala obličejová část a obě čelisti s chrupem. Profesor Vlček ve své zprávě o komisionálním vyzvednutí Janových ostatků v Lucemburku zdůrazňuje: "Celý tento nález jasně hovoří o mnohonásobném druhotném poškození mumie a posléze i jednotlivých izolovaných kostí kostry. Je patrné nešetrné zacházení s mumifikovaným tělem krále a i s jeho záměrným poškozováním při odebírání částí na památku. Mezi kostmi jsou přimíseny ještě malé zlomky spálených kostí jiného jednotlivce. Pozůstatky byly ve speciální truhlici dne 30. srpna 1980 převezeny letecky do Prahy k ošetření a vědeckému zkoumání."

A tak se král Jan vydal ještě jednou a asi už naposledy na návštěvu do země, které kdysi víc než jednu třetinu století vládl. Během pražského zkoumání Janových tělesných pozůstatků se odborníci zaměřili na shodnost dědičných znaků, hlavně mezi otcem a jeho synem Karlem. Velkou shodu mohli konstatovat u šestého krčního obratle, přesněji u otvorů, kudy prochází tepna k lebce. Levý tunýlek pro tepnu je o víc než 70 procent menší než otvor pravý. Totéž u Karla IV. U prvního křížového obratle byl nalezen rozštěp. U Karla se tento rozštěp zachoval v podobě štěrbiny. Byla shledána shoda v utváření čelní kosti, zejména nosního výběžku čelní kosti. Kostra obou mužů je velmi podobná, snad je dá říct, že Karel byl o něco robustnější a měl asi o 2 centimetry vyšší postavu. Na tehdejší dobu byl Jan poměrně slušně vysoký. Podle propočtu provedených z délky dlouhých kostí, které nejspolehlivěji určují celkovou výšku, měl 171 centimetr vysokou postavu velice atletických proporcí. Svalové úpony na kostře napovídají, že ta postava byla opravdu výrazně svalnatá a že ji král zatěžoval neustálým tréninkem. Některé znaky určují Jana jako profesionálního jezdce na koni. Projevilo se to utvářením stehenních kostí a sesunem sedacích hrbolů na pánevních kostech směrem dozadu. Z historických údajů víme, že Jan byl schopen urazit na koni za den 80 až 120 kilometrů. Byl přímo pověstný svou jezdeckou vytrvalostí a rychlostí v přesunech i na velké vzdálenosti. Cestu Praha - Paříž zdolával za 12, nejvýš za 14 dní. "Velmi výstižně vyjadřuje fyzickou charakteristiku Lucemburků vyobrazení jejich postav ve Zbraslavské kronice," všiml si prof. Emanuel Vlček. "Na obraze vlevo je císař Jindřich VII, uprostřed jeho syn, král Jan a vpravo jeho syn, císař Karel IV. Postavy vyjadřují současně subtilnost Jindřichovu a robustnost Karlovu. Král Jan je co do robustnosti skutečně někde uprostřed. Jana i Karla lze dobře popsat současnou atletickou terminologií. Zatímco král Jan odpovídá svým typem a rozvojem atletovi-desetibojaři, je král Karel těžký atlet."

Otec Janův a dědeček Karlův, císař Jindřich VII. byl ve srovnání se svými potomky velice štíhlý. Nosil plavé vlasy nadlouho střižené, měl výrazné obočí. Byl silně krátkozraký a snad trochu šilhal. Jindřichovy pozůstatky však ještě prozkoumány nebyly. Zůstávají pohřbeny v Pise. (V Pise proto, že ho při výpravě do Itálie zaskočila ve Florencii těžká nemoc - byla to pravděpodobně malárie.) Ani ne za týden zemřel. V padesáti letech, stejně jako později jeho syn Jan. Tělo císaře Jindřicha bylo vypraveno do Pisy k pohřbení, ale protože nebylo nabalzamováno a panovalo letní horko, bylo nutno je vystavit žáru plamenů a oddělit kosti od měkkých částí.

Určit přesnou podobu jeho syna Jana je obtížné, protože se zachovala jenom mozkovna bez čelistí a obličejové části. Když však byly s jeho lebkou porovnány dochované portréty, bylo možné se shodnout na několika výrazných rysech: Dominantní nos se širokými nosními křídly. Nosní kořen a čelo měl asi zbrázděno několika vráskami. Ústa měl středně veliká s úzkými rty, bradu výraznou. Tvář měl krytou (jak prozrazují dobové podobizny) plnovousem a malým, přistřiženým knírkem. Celek rámovaly dlouhé nakadeřené blond vlasy. Oči měl modré. Jeho hlava byla zakulacená a obličej, kterému antropologové říkají výrazný. Takovou tvář si každý určitě zapamatoval. Můžeme najít shodné rysy s dalšími Lucemburky, kteří měli výrazný dlouhý, úzký nos se širokými masitými křídly, horní ret byl nižší, než by se dalo čekat oproti mohutné dolní čelisti a velkému nosu. Král Jan měl krevní skupinu A, jeho manželka Eliška Přemyslovna skupinu 0. Karel podědil "nulku" po mamince.

A jak to bylo se slepotou krále Jana? "Jang de Blannen, Johann der Blinde, Jean d'Avuegle." Ano, všechna tato jména, totiž lucemburské, německé i francouzské o českém králi hovoří jako o "Janovi Slepém." Připomeňme si, co vyprávějí kronikáři o druhé výpravě krále Jana do Pruska proti pohanským Litevcům: "Během té doby cítil český král Jan, že namnoze slábne na oči, které neměl nikdy bystré, a začal proto povolávat pro zbystření zraku pomoc lékařů; jeden z nich, Francouz, který v onom léčení selhal, byl na rozkaz českého krále Jana ve Vratislavi vhozen v pytli do řeky Odry. Po jeho záhubě přišel jiný, pohan z Arábie, povolaný do Prahy od samého krále, a ten způsobil králi mnoho muk, ale se slovy utěšujícími zcela oslepil krále Jana na pravém oku." A tak dále, jak to s ním dopadlo, to už víme, pytli a řece unikl, protože mu král slíbil bezpečný odchod.

Král Jan oslepl na pravé oko ve svých jedenačtyřiceti letech. Po dvou letech nacházíme další záznam o zhoršujícím se královském zraku: "Po ukončeném tažení francouzského krále proti Angličanům (kterého se účastnil na francouzské straně Jan Lucemburský i s Karlem) odjel Jan do jižní Francie, aby na staroslavném učení lékařském v Montpellieru dal léčit neduh oka svého. Lékaři montpellierští bohužel neměli a nepoznali léku, jímž by chorobný zrak Janův vyléčili, ba naopak pokud ho ještě léčili, zcela oslepnul i na druhé oko." To znamenalo úplnou slepotu ve třiačtyřiceti letech. Podle vyšetření profesora Vlčka nejsou na stěnách i na okrajích očnic žádné známky vyhojeného zranění, zánětlivého procesu nebo nádorového růstu. Králova choroba se zřejmě týkala pouze očních bulev. Jan měl slabý zrak už od mládí a oslepl na obě oči v průběhu dvou let. Ztráta zraku nenastala náhle, ale postupně. Udávaná slabozrakost mohla být způsobena vrozenou krátkozrakostí nebo výraznou dalekozrakostí. Vysoká krátkozrakost mohla po létech vyústit v odchlípení sítnice nejprve na jednom, potom na druhém oku.

Takže co mohlo být příčinou Janovy slepoty? Pravděpodobně šedý zákal očních čoček. Dnes je operace šedého zákalu docela jednoduchou oční operací a nemusí se ani čekat, až čočka úplně "uzraje," tedy až se zcela zakalí. Operativní řešení šedého zákalu montpellierští lékaři v Janově době už znali. Jehlou vbodnutou do oka ze strany čočku vyluxovali a jejím stlačením dolů do sklivce umožnili, že světlo na sítnici pronikalo. Janovi ale nepomohli. Proč? To se dnes těžko dozvíme. Možná, že nakonec nešlo o šedý zákal (on totiž tento šedý zákal nastupuje většinou mnohem později a ne již u čtyřicátníka), možná, že šlo o zánět spojivek nebo duhovky (během výpravy do Litvy trápily krále Jana v zimě velké mlhy). Velkou roli tu mohla hrát dědičná zátěž - Lucemburkové totiž byli prakticky všichni "slabí na oči." Otec Jindřich byl silně krátkozraký a měl vadu levého oka - pravděpodobně šilhal. Do dálky špatně viděl i Janův strýc Walram. V jedné básni se líčí, jak Walram, jinak známý donchuán, spěchal v Miláně od milenky ke králi, nesa na ruce ostříže, a protože byl jednooký, zakopl a upadl. O dalším strýčkovi, arcibiskupu Balduinovi se uvádí, že měl oči tupé. Takže když shrneme možné příčiny Janovy slepoty: Oslepl pravděpodobně na základě dědičné krátkozrakosti, snad pro šedý zákal, ale možnou příčinou mohl být i pokračující glaukom. Není vyloučeno, že král trpěl obojím druhem zákalu.

A jaká byla vlastní příčina smrti českého krále Jana? Nejzávažnějším zraněním byla bodná rána levého oka, která pronikla v očnici štěrbinou do nitra lebky. Tvar pronikajícího nástroje byl trojboký - tedy kopí, dýka, anebo snad i šíp. Toto jediné poranění mohlo způsobit smrt krále pro těžké krvácení do přední jámy lebeční. Další zranění bylo nalezeno na levé lopatce. Kruhovitým otvorem vniklo do hrudníku hrotnaté těleso, které způsobilo bodnou rádu zad. Důsledkem bylo být krvácení cév, případně průnik vzduchu do hrudníku - pneumotorax. Na kostře byly však kromě bodných i sečné rány. Uťaly část levého lokte. Na pravém zápěstí se zjistily tři sečné rány, které měly oddělit ruku od paže nejspíš proto, aby uvolnily stisk dlaně s drahocennou zbraní a aby umožnily sejmout ze ztuhlých prstů prsteny. To se však stalo až na mrtvém těle krále. Tento nález umožňuje stanovit výklad o době královy smrti. Jan tedy nezemřel ve stanu anglického krále, ale byl nalezen již mrtvý přímo na bojišti a oloupen.
Král Jan zůstal pro Čechy "králem-cizincem," protože z hlediska následnického v jeho žilách nepokračovala krev první české královské dynastie Přemyslovců jako pak u jeho syna Karla IV. Právě jemu, římskému císaři a králi českých králů, se začneme už od příští schůzky Toulek českou minulostí důkladně věnovat.

Zdroj: Josef Veselý