Pěnišníky a šeříky k máji patří. Jsou i v ZOO.

 

Naše nejbližší ZOO Ostrava už několik let funguje i jako Botanický park. Jako návštěvník řeknu, že to tam je opravdu vidět.

V určitých měsících roku je příjemné zajít nejen za zvířátky, ale také pokochat se krásou kvetoucích keřů. Mezi ozdoby zoologické zahrady patří pěnišníky. Pěnišníku  se česky také říká rododendron nebo azalka. Je to rod rostlin z čeledi vřesovcovité. Dnes na fotografiích uvidíte, jaké pěnišníky vykvetly v Botanickém parku. Fotografie si rozklikněte.

Jak se pěnišníky šířily? Než se dostaly k nám a možná i k vám (do zahrady), uběhlo hezkých pár století, určitě alespoň tisíc let. Od roku 552 př. n. l. až do 8. století se o rozšíření pěnišníků zasloužili korejští a čínští mniši a jeptišky, kteří navštěvovali Japonsko. Kdo by si pomyslel, že tak cestovali. Při svých cestách převáželi oblíbené rostliny mezi Čínou, Koreou a Japonskem. To se snadno napíše. Ale dnes, když chci vyrýt nějaký keř, potřebuji pořádný rýč, vyrytá rostlina musí mít kořenový bal, takže to zabalím do fólie, aby to mělo i trochu zeminy, cesta byla jistě dlouhá, pak museli udržovat i správnou vlhkost... Tito mniši přivezli do Japonska řadu oblíbených stromů a keřů. Čínští mniši pěstovali své oblíbené květiny v chrámech a na jiných posvátných místech. 

 

Ilustrace pěnišníku se zobrazením vegetativních orgánů.

Jako první popsal všechny (tehdy známé) pěnišníky francouzský botanik Tournefort, ale on popsal všechny tehdy známé druhy rostlin. Bylo jich asi 800. To musela být prácička, bez foťáku, počítače..., co? A do mobilu "asi" také nekoukal, akorát si mohl vzít kus plochého kamene 😃.

  

Joseph Pitton Tournefort (1656–1708), francouzský botanik.

Český název pěnišník pochází pravděpodobně od Presla, který název použil ve Wšeobecném rostlinopisu (1846).  Pravděpodobně byl ovlivněn starým ukrajinským názvem pjanišník. Názvy rostlin a stromů běžně používáme, přitom málokdo ví, kdo tyto názvy zavedl. 

 

Jan Svatopluk Presl (1791  – 1849) byl rakouský a český vysokoškolský pedagog, profesor zoologie a mineralogie na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze a jeden z nejvýznačnějších českých přírodovědců 19. století.

Bratří Preslové (o tři roky mladší byl Karel Bořivoj), tvůrci českého názvosloví přírodnin, se inspirovali v příbuzných jazycích. Na jihu Ukrajiny roste druh rododendronu, jehož části obsahují alkaloidy, způsobující otravu připomínající opilost. Pro tento druh existuje v ukrajinštině název pjanišník – od slova pjanyj = opilý. Počeštěním vzniklo slovo pěnišník pro celý rod.

 

K máji patří i rozkvetlé šeříky - kvetou spolu s pěnišníky. Šeřík obecný (Syringa vulgaris) je rostlina z čeledi olivovníkovité.  Původem pochází z jihovýchodní Evropy a poloostrova Malá Asie. Rostlina byla dovezena přímo z Konstantinopole do Vídně císařským velvyslancem Ogier Ghislain de Busbecq. Šeřík získal popularitu a začal být šlechtěn.

Plod, kůra, listy a kořeny šeříku obsahují látku syringin, která při styku s lidskou pokožkou může působit dráždivě a vyvolat alergickou reakci. Syringin dráždí také sliznici a nalezneme jej také v mnoha dalších rostlinách, které mohou být člověku jedovaté. Dříve však byl v lidovém léčitelství užíván proti horečce.

Pěnišníky jsou pozůstatkem flóry třetihor, třetihorním reliktem. V tomto období zasahoval i do Evropy areál teplomilných druhů. Rozšíření pěnišníků bylo mnohem širší a předpokládá se, že souvislé. Čtvrtohorní klimatické změny ale vedly k jejich přežití ve specifických podmínkách. 

 

On prý nikdo ty texty nečte, ale některé informace jsou důležité. Např. tohle: Některé druhy jsou jedovaté pro dobytek i volně žijící zvířata. Tyto rododendrony obsahují andromedotoxin (ze skupiny diterpenických grayanotoxinů), je obsažen v listech, ale také v nektaru a pylu. Staly se již případy otrav u člověka po nadměrném požívání medu z nektaru Rhododendron ferrugineum a Rhododendron ponticum. Lidem je dlouho známo, že lze onemocnět z pojídání medu včel opylujících rododendrony a azalky. 

Xenofón (zemřel ve 4. st. př. n. l.) popsal podivné chování řeckých vojáků po konzumaci medu ve vesnici obklopené rododendrony. Později bylo známo, že nektar z těchto rostlin má mírně halucinogenní a projímavé účinky. Při těžké otravě může být zpomalená srdeční činnost, puls slábne až nastane kóma a smrt ze zástavy dýchacího systému. 

Rododendron je velmi toxický pro koně, některé ze zvířat hynou během několika hodin, i když většina koní má tendenci se konzumaci pěnišníku vyhnout, pokud mají přístup k dobré píci. I pokud byl odstraněn pěnišník, toxický humus nasycený alelopatickými látkami zůstává. Jediné řešení je odstranit jej.

 

Pěnišník žlutý je doporučeným druhem pro začátečníky. Od mnoha jiných druhů nevyžaduje tolik péče, vydrží silné mrazy a snese jak stín, tak přímé slunce. Jde až o tři metry vysoký, opadavý keř s dlouhými listy a žlutými, silně aromatickými květy, které rostou ve skupenství – hroznech, po pěti až dvaceti.

 

Pěnišníky se v některých státech považují za státní rostlinu: Rhododendron ponticum je státní květina indické oblasti Kašmíru a Pákistánu, který ovládá také část Kašmíru. Pěnišník Rhododendron arboreum je národní květina Nepálu. Rhododendron niveum je státní strom Sikkimu v Indii. Rhododendron je také státní strom indického státu Uttarákhand. Rhododendron catawbiense - převládající pěnišník v Appalačských horách, je státní květina státu Západní Virginie a je na její vlajce. Zde je to vidět: 

 

Rhododendron macrophyllum - převládající rododendron na tichomořském pobřeží a v Kaskádových horách, je květ státu Washington.  

Zdroj: cs.wikipedia.org, atlaso.cz

Aby byl pěnišník plný velkých květů, lze zajistit odlamováním odkvetlých květenství. Rostlina se tak nebude unavovat tvorbou semen.

• Ideální dobou pro vysazování pěnišníků je březen až květen. Půda musí být propustná a vlhká, a jáma spíš mělká, akorát hluboká, aby úroveň zeminy dosahovala ke kořenovému krčku.
• Pěnišník potřebuje kyselou půdu s nízkým pH (kolem hodnoty 4,5 – 5). Pokud pěstitel takovou půdou nedisponuje, zeminu lze okyselit rašelinou. Zároveň musí být půda humózní, plná živin.
• Vhodným stanovištěm je stinné nebo polostinné místo. Dobré je zasadit pěnišník tam, kde slunce nedosahuje takové intenzity, takže třeba u severní strany domu.