Toulky českou minulostí: 123. schůzka: Mladý Karel IV. ve světě

 

Sledujeme čtrnáctiletého Karla a jeho stejně nezletilou manželku Blanku, jak opouštějí Paříž a vydávají se do Lucemburku, kde měl princ zastoupit svého otce Jana ve správě hrabství a získat nějaké ty praktické politické zkušenosti.

Ani ve Francii, v Lucembursku, ani v Itálii, prostě nikdy mu nezmizel z obzoru zájem jedné země, sice vzdálené, ale přesto neustále přitahující jeho pozornost; země, kde on sám už šest let nebyl. Země, kde žila v ústraní, takřka všemi zapomenuta, jeho matka Eliška, jejíž tvář si asi už nedovedl vybavit, ale o které slyšel tolik vypravovat od své tety, francouzské královny Marie Lucemburské. "Vrátiv se z Francie, setkal jsem se s otcem v hrabství lucemburském." (V první dvou kapitolách svého životopisu používá autor, tedy Karel, l. osobu jednotného čísla. Jinak, když mluví o sobě, tak píše zásadně "my.")

Víc než onu úvodní větu o Karlově ročním pobytu v Lucemburku nevíme. V Lucemburku byl klid, hotové závětří. Tu a zase tam ale vyskakovaly ohníčky místních válečných konfliktů, jednou se jeden král těšil podpoře, hned zase o ni přišel, malé dívenky se vdávaly a chlapci před pubertou se ženili, přesněji byly vdávány a byli ženěni, součástí toho světa plného změn byla i smrt. "Dne 26. srpna 1329 zemřel v Brně pan Jindřich z Lipé, v dějinách našich často jmenovaný," konstatuje František Palacký. "Co královský zemský hejtman strávil poslední léta na Moravě, nejvíce proto, aby blízek byl královně vdově Elišce, od něho vždy vysoce ctěné, ježto přebývala nejvíce v Brně, v klášteře od ní založeném a nad jiné milovaném jeptišek cisterciáckých, pod jménem Aula regia aneb Síň Panny Marie, též jen kláštera králové zvaném." Dodneška tomu komplexu kostela a kláštera na Starém Brně neřekne nikdo jinak než Eliščin.

  

Historici stavbu označují za jednu z nejvýznamnějších brněnských památek. Bazilika Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.

Oba partneři si zařídili v moravské metropoli dvůr, který svou nádherou i klidnou pohodou úspěšně zastiňoval dvůr pražský, zvlášť když byl Pražský hrad poznamenán manželským rozvratem a pořád bylo na něm znát někdejší požár a hlavně nezájem majitele. Největším dílem Elišky Rejčky byl právě kostel a klášter na Starém Brně. Klášter na Starém Brně byl hotový za deset let, což při tehdejších technických možnostech je doba neskutečně krátká. Ona vlastně napodobila svého prvního manžela Václava II., který před léty velkoryse založil mužský klášter šedých mnichů na Zbraslavi. K tomu účelu dala Rejčka pořídit soubor rukopisů pro bohoslužebné účely. Pravděpodobně je sepisovali benediktini v opatovickém klášteře. Během dlouhých osmi let (to víte, psalo se ručně, pečlivě a tudíž pomalu) tu vzniklo devět vzácných rukopisů, malířsky vyzdobených přímo skvostně. Eliška chtěla nově budovaný klášter zajistit i hmotně, proto zakoupila rozsáhlé komplexy půdy v okolí Brna, například město Hustopeče.

Díky Rejčce vstoupil do dějin Zlín. Tím, že jej právě tato královna koupila, se jméno poprvé objevuje v písemných materiálech. Královna způsobila na Moravě veliké majetkové přesuny: dosud rozptýlené pozemkové državy se soustřeďovaly v zaokrouhlené celky. Dvojnásobná královna-vdova musela mít to, čemu se říká charisma, nebo jednodušeji řečeno: byla přitažlivá, milá, půvabná, ale taky měla v sobě přímo neskutečnou podnikavost. Když si jako dvacetiletá zvolila svým sídlem Hradec, který se od těch dob jmenuje právě po ní "Hradec Králové," stala se opravdovou "hradeckou královnou." Vedla v něm skvělý dvůr a starala se o výzdobu města, zejména stavbou velkého chrámu svatého Ducha. Jenomže Hradec byl až moc blízko Praze, a tak Rejčka raději prodala svoje věnné panství králi Janovi a odstěhovala se do Brna. Idyla, kterou v brněnské zátiší prožívala Eliška Rejčka s mužem svého srdce, však skončila, když jí bylo jedenačtyřicet let: Jindřich z Lipé zemřel. "Pán ten hrdinstvím a státním věhlasem získal sobě jméno veliké a povýšil rod svůj tak, že staven byl na roveň knížatům zahraničním. O vzácné výtečnosti ducha jeho šel jediný v lidu hlas: nikoli také o ušlechtilosti myslí a mravní zachovalosti."

On byl Jindřich z Lipé především politik a "ušlechtilost mysli" a "mravní zachovalost" nejsou zrovna pragmatické. "Královna vdova nad ztrátou nejvěrnějšího toho přítele svého dlouho nijak utěšiti se nedala." Její nářek nad Jindřichovou mrtvolou byl posledním skandálem, kterým pohoršila veřejné mínění: "Tolik plakala a bědovala, že to bylo všem, kteří viděli její nářek, k úžasu." Vydala se pak ještě na dlouhou pouť do Porýní, kde se snažila získat ostatky svatých pro svůj klášter. Možná chtěla na sklonku svého života zbožnými skutky odčinit své chování, které bylo po léta v rozporu s mravními zásadami. "Královna přečkala pána z Lipé ještě o šest let, aniž pak více dala příčinu, aby pozor lidu obecného aneb dějin k ní se zase obrátil."

Jeden rok a jeden měsíc po svém největším sokovi odešla z tohoto světa i česká královna Eliška Přemyslovna. "Král Jan, když umírala manželka jeho, meškal v Insbrucku u svého milého svaka, vévody Jindřicha Korutanského." Buďto tam, anebo v Tridentu, kde pak nechal sloužit za svou ženu zádušní mši. On král Jan nikde nezůstával nějak dlouho. "Zanášel se velikými a dalekosáhlými plány. Jednalo se mu o to, aby novými úmluvami získal rodu svému všechny državy svého někdejšího protivníka a rozmnožil je i dalšími nabýváním panství v Itálii." On chtěl královský tatínek Jan vzít habsburské panství jakýmsi obchvatem. Jednak oženil svého syna Jana Jindřicha s Markétu Korutanskou, zvanou Markéta Pyskatá, jednak provdal jednu ze svých dcer, Annu, za Habsburka Otu. Což ve skutečnosti nebyly jenom svatby, ale také a hlavně mezinárodní smlouvy, ve kterých se poprvé objevuje i jméno Janova syna Karla jako představitele státní moci. Mezi námi: on tatínek český král Jan nechal do těch pergamenů Karlovo jméno napsat bez jeho vědomí. Na Silvestra 1330. roku vstoupil král Jan v čele malého oddílu rytířů do města Brescie, které ho vítalo provoláváním slávy jako osvoboditele. Postupně ovládl Bergamo, Como, Pavii, Novarru a ještě nepřímo i další města v Lombardii, například Milán. Za svého signora (neboli svrchovaného pána) ho uznala města Cremona, Parma, Modena, Reggio, Piacenza, Verona, Mantova a Lucca. Kam přišel, tam sliboval mír a pomoc proti rozvratníkům, a (co bylo nejdůležitější) všude bleskurychle vybral značné peněžité částky, kterými si městské republiky hodlaly vykoupit klid a ochranu pro své obchodní podnikání. Neobvyklým způsobem proběhlo přijetí městské republiky Luccy do souboru lucemburského italského panství: Lucca se totiž stala dědičnou signorií obou Lucemburků, tedy i čtrnáctiletého Karla. Městská rada přísahala věrnost i jemu a všem jeho budoucím potomkům.

Takže nám patřila prakticky celá severní Itálie. Vlastně ne - nepatřila. Český král tu sice byl signorem, ale jen podle jména. Podle skutečnosti tu žádnou moc neměl. Ale ono to Janovi nijak zvlášť nevadilo. V dané situaci pro něj bylo důležitější, že měl z koho tahat peníze. Však on se taky florentský kronikář Giovanni Villani ve své kronice vyjádřil o Janovi s uštěpačným pohrdáním jako o "Čecháčkovi chudém na peníze a dychtivém panství." Hlavní příčina Janova příchodu do Itálie se poněkud zvrhla. Namísto aby Italy chránil před bojem soupeřících stran papežské a císařské, tak se staral akorát o ždímání financí. A zbytek? Nezájem.

Abychom však nechali na českém králi aspoň nějakou tu nitku suchou, musíme přiznat, že se aspoň občas král Jan choval jako politik. Problém byl ovšem v tom, že jenom občas. Zasahoval do jmenování místních úředníků, řešil místní spory, uklidňoval nevraživost, rozhodoval majetkové pře, upravoval organizační předpisy, vydával městské a jiné statuty. V Lucce razil Jan vlastní mince, půlgroše a haléře s českým lvem a titulem českého krále, v Parmě upravil praxi zdejších notářů. A to už se psal rok 1331. „Tenkráte poslal pro mne otec do hrabství lucemburského," svěřuje se ve své životopise Karel IV. "I vydal jsem se na cestu přes město Méty, vévodství lotrinské, přes Burgundsko a Savojsko až do města Lausanne nad jezerem. Potom jsem přešel hory u Brigu a sestoupil do území novarského a odtud jsem přišel na Velký pátek do města Pavie, které držel můj otec." V té Pavii se ti dva zase po dlouhé době viděli. Pobyli spolu jenom krátký čas - Jan Lucemburský z Itálie brzy odjel. Hned třetí den svého italského pobytu mohl být patnáctiletý český princ po smrti.

"O velikonoční neděli, třetí den po mém příjezdu, byla otrávena má družina. Já, ochráněn boží milostí, unikl jsem otrávení, protože veliká mše byla sloužena dlouho a já při ní přijímal; proto jsem nechtěl před mší jíst. Když jsem potom přišel k obědu, bylo mi řečeno, že má čeleď náhle upadla do nemoci a zvláště ti, kdož před obědem něco pojedli. Já jsem seděl za stolem, nechtěl jsem jíst a všichni jsme byli zastrašeni. A jak jsem se rozhlížel, spatřil jsme člověka krásného a hbitého, jehož jsem neznal, který chodil kolem stolu a tvářil se němým. Pojav proti němu podezření, dal jsem jej zajmout. Po mnohém mučení třetího dne promluvil, že on v kuchyni namíchal do jídel jed z rozkazu a návodu Azza Viscontiho z Milána."

Několik členů Karlova doprovodu upadlo do bezvědomí a někteří zemřeli. I když doznání údajného pachatele bylo poněkud problematické (bodejť, po třídenním mučení), tak stejně nemůžeme pochybovat o tom, že se Karel měl stát obětí politického atentátu, a ten atentát byl nejspíš zorganizován už před jeho příjezdem do Itálie. Tento atentát vyjadřoval jeden názor Italů na panování českého krále, zatímco druhé mínění bylo vyřknuto o čtrnáct dní později v Parmě, kde se Karel setkal opět se svým otcem. "Mír! Pryč s daněmi!" Pěkné uvítání. Byla však i příjemnější setkání. Během čtyřicetidenního společného pobytu obou Lucemburků v Parmě se horečně jednalo, přijímaly se návštěvy, konaly se schůzky s diplomaty italskými i zahraničními. Zajel si sem i Jindřich Korutanec. Ten přijel v doprovodu svého zetě, jinak druhorozeného Lucemburka Jana Jindřicha. Karel se tu setkal se svým mladším bratrem pravděpodobně poprvé v životě. Rychle k sobě našli cestu, a upřímný vztah, který se mezi nimi vytvořil, trval po celý jejich život.

"Začínal jsem šestnáctý rok svého věku. Tehdy můj otec svěřil vládu nad tím vším a ochranu mé osoby panu Ludvíkovi, hraběti Savojskému." To byl pěkně vykutálený poručník. "Byl tchánem Azza Viscontiho, vladaře milánského." Téhož, na kterého padlo podezření z atentátu na Karla. Ponechán osudu napospas musel teď patnáctiletý princ v severní Itálii bránit hroutící se lucemburské panství. Jak si počínal? Je to až neuvěřitelné, ale obratně, zrale, statečně. Jako dospělý chlap s mnoha politickými, diplomatickými a vojenskými zkušenostmi. Jenomže se ujal věci předem ztracené. Ve chvíli, kdy se v Itálii objevil, že už formovala protilucemburská liga z Janových nepřátel, ale i včerejších přátel ( tak to už chodívá, a nejenom ve vysoké politice, co si budeme povídat.). "Toho času, když jsem zůstal v Itálii, učinili tajně proti mně a mému otci spolek král neapolský, vladař milánský, vladař veronský, vladař mantovský, a vladař ferrarský. Až dosud jsme před nimi neměli žádného strachu, poněvadž s námi uzavřeli smlouvu a přísahali, i listy potvrdili otci i nám, že budou při nás věrně stát. Všichni, náhle zosnovavše v městech tajný odboj, dříve než opověděli nepřátelství, se na nás vrhli."

V rozhodujícím okamžiku zradil i Karlův poručník Ludvík Savojský. Uprchl a nechal svého svěřence v Parmě bez pomoci. (Byl to zkrátka člověk na svém místě.) Na mapě severní Itálie se to jenjen hemžilo pochodujícími vojsky. Lucemburkové ztratili Bergamo, liga oblehla bez problémů Modenu, protože mezitím byla hlavní síla Karlova vojska vázána na boj s Florenťany u Luccy. Modena vydržela, i když ji obléhali šest týdnů. Když protilucembuští povstalci důkladně zpustošili celé okolí, tak odtáhli pod hrad San Felice a začali zkoušet svoje obléhatelské štěstí tady. V listopadu 1332. roku (bylo to právě na den svaté Kateřiny) vybojoval princ Karel (zrovna ho pasovali na rytíře) svou první bitvu.

"Dorazili jsme z Parmy v den svaté Kateřiny, kdy hrad měl být vydán v ruce nepřátel. A kolem druhé jsme začali bitvu s dvanácti sty jezdci a šesti tisíci pěšími proti nepřátelům, kterých bylo dobře také tolik nebo i více. A bitva trvala od druhé hodiny až přes západ slunce. A na obou stranách byli zabiti skoro všichni oři a několik jiných koní. Byli jsme skoro přemoženi, a kůň, na kterém jsme seděli, byl také zabit. A zdviženi byvše od našich, stáli jsme tak a pozorovali, že jsme takřka přemoženi, a již jsme téměř upadali v zoufalství. A hle, v tu hodinu nepřátelé začali utíkat se svými praporci, nejdříve Mantovští, a pak mnozí jiní je následovali. A tak milostí boží jsme získali vítězství nad svými nepřáteli, zajavše osm set jezdců na útěku a pět tisíc pěších pobivše."

Své vítězství přičítal Karel svaté Kateřině, jejím oddaným ctitelem byl pak celý svůj život; o tom svědčí mnohá umělecká díla, obrazy i sochy této světice. Karel sám vyvázl s lehčím zraněním na rameni, ale předtím než opustil bitevní pole, tak se statečně bil. Vyšel z pole se štítem a dokázal, že není jinoch kultivovaného ducha, ale kupodivu i neohroženým a schopným válečníkem. Musel být, už svou postavou. V dospělosti byl mnohem robustnější než jeho otec Jan. Jenomže ono to vítězství u San Felice nebylo v dané situaci moc platné. S nepočetnou armádou a s nespolehlivými spojenci mohl Karel rostoucímu protilucemburskému odboji čelit jenom stěží. Musel mu přijít na pomoc taťka Jan. A zase se zbrojilo a válčilo a táhlo a obléhalo, semtam vítězilo, ale jinak spíš prohrávalo. Jako třeba u Bergama.

"Tam jsme měli s některými přáteli smluveno, že nám otevřou jednu bránu města. A bylo nařízeno, aby za úsvitu vstoupil tam nějaký oddíl našeho vojska, pak měl následovat jeden veliký šik, vstoupit za ním do města a držet je v moci, dokud by náš otec s námi a s celým vojskem toho dne nepřišel. I stalo se tak, přátelé naši v městě Bergamu otevřeli bránu a první naši vešli. Avšak druhý šik je nechtěl následovat, nevím z jaké pohnutky, a tu ti první, kteří v té době byli ve městě, vyšli z města, protože nemohli sami nepřátelům odolat, a s nimi unikli i mnozí naši přátelé; ostatní však, kteří tam zůstali, byli zjímáni a pověšeni za hradbami; bylo jich počtem přes padesát. Když pak náš otec a já jsme přišli a uviděli, co se stalo a co bylo zanedbáno, byli jsme velice zarmouceni i s celým svým vojskem."

Karlovi se v Itálii asi zalíbilo, protože se usídlil v Lucce. Dokonce se postavil na odpor otcovu úmyslu prodat Luccu buďto sousední Pise nebo dokonce Florencii, která byla úhlavním nepřítelem Luccy. Vystupoval tady jako suverénní pán a vydával samostatné listiny, i když moc neměl. To, že vlastně žádnou neměl, o tom svědčí i titul, který se Karel v Itálii oháněl: "Karel, z boží milosti prvorozený syn nejjasnějšího knížete a pána, pana Jana, z téže milosti českého a polského krále, lucemburského vévody." a tak dále, a tak dál. Úplně na konci toho titulu se krčí: "Pán obyvatel Luccy." Luccu prostě považoval za svůj vlastní a trvalý majetek. (Aspoň něco.) On tento doklad je takovým svědectvím o trvalé nedůvěry mezi těmi dvěma. Ale už za necelý rok po svém příjezdu do Itálie (to mu bylo sedmnáct) použil Karel titulu: "Karel, prvorozený syn českého a polského krále (další tituly můžeme vynechat) a téhož pana krále generální místodržící v italských krajinách." Karel sídlil v Parmě v honosném biskupském paláci, používal vlastní pečeti, jeho kancléř Mikuláš Brněnský se staral o finance. Čím dál tím víc byl Karel svým pánem.

Prostě Karel měl tendenci a nakonec i schopnost k samostatnému vystupování a rozhodování. Historik Josef Šusta říká, že Karel měl jinou "duševnost" než král Jan; jiní zase tvrdí, že na rozdíl od svého otce v něm byla morální opravdovost. No, o něčem vypovídá i zajímavá epizodka z období Karla života v Itálii, kterou zaznamenal po letech ve svém Vlastním životopise Vita Caroli, aby ukázal příklad svým nástupcům: "Přijeli jsme do vsi jménem Terenzo v kraji parmském. Tehdy té noci, kdy nás přepadl spánek, ukázalo se nám toto vidění: anděl Páně se postavil vedle nás po levé straně lůžka a udeřil nás do boku řka: ´Vstaň a pojď s námi!´ My pak jsme v duchu odpověděli: ´Pane, nevím ani kam, ani jak bych s vámi šel.´ A on, uchopiv nás za vlasy na temeni hlavy, vznesl se s námi do vzduchu až nad veliký šik ozbrojených jezdců, kteří stáli před jedním hradem připraveni k boji. I držel nás ve vzduchu nad zástupem a pravil nám: ´Pohleď a viz!´ A hle, druhý anděl sestupující z nebe držel v ruce ohnivý meč, udeřil jednoho muže uprostřed šiku a uťal mu tím mečem pohlavní úd; a ten muž jakoby smrtelně raněn umíral sedě na koni. Tu anděl drže nás za vlasy pravil: ´Poznáváš toho, jenž byl udeřen od anděla a zraněn až k smrti!´ I řekli jsme: ´Pane, neznám, ani místa nepoznávám.´ Řekl: ´Věz, že je to dauphin z Vienne, který byl pro hřích smilství takto od Boha raněn; nyní se tedy měj na pozoru a také otci svému můžeš říct, aby se varoval podobných hříchů, nebo vás postihnou věci ještě horší!´"

Když se s tím synek ráno taťkovi svěřil, ten se mu vysmál, že nemá věřit snům. teprve později se všichni dozvěděli, že dauphin skutečně padl v boji. Byl to sám Karel, kdo slovy velmi otevřenými a nedvojsmyslnými líčil vlastně své. nazvěme to dejme tomu "mladistvé sklony." A přitom mu muselo být jasné, že jeho životopis, to nejsou jenom soukromé, intimní zápisky, ale že je určena pro širší veřejnost. V České kronice, kterou sepsal o století později Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., přináší autor o Karlovi tuhletu poznámku: "Praví, že mlád jsa chlípný byl a jsa v Parmě, manželky mnohé poskvrnil, aniž trestán byl od otce. (To by ho musel otec svého syna trestat za něco, co zhusta prováděl sám.) Zdálo se ve snách Karlovi, že mládenec postavy velmi způsobné od drábů jat byl a na vysokém místě, odkudž by mohl ode všech vidět býti, z šato svlečen, a tu jemu varlátka vyřezána byla. Když se Karel dotazoval, vida přístojícího mládence, kterýž krásu nade všecky lidi měl, kdo by ten mládenec byl, s nímž se tak krutě nakládá a proč by tou smrtí trápen byl, jemu odpověď dána, že jest daufinus, krále francouzského prvorozený, kterýž těmi obyčeji vzat jest, a že tak mučeni mají býti, kteříž cizí manželství porušují."

Eneáš byl Ital, znal místní nepsané zvyklosti, a věděl, jak byli (nebo jak měli být) trestáni ti, kdo se dopustili určitého zločinu - v tomto případě se jednalo o cizoložství. On vlastně dopověděl to, co Karel naznačil. Zanechal svědectví, jak bujné bylo mládí panovníkovo a že snad sám měl strach z možných následků. Hrdinou příběhu byl sice daufinus, dauphin, nejstarší syn francouzského krále; ten byl ovšem blízkým příbuzným Karlovým, takže výklad snu zůstával v rodině. I z pozdější doby se zachovaly zprávy o tom, že si Karel počínal poněkud velmi světsky. Jednou ho musel napomínat sám papež, že nosí příliš krátký oděv; podruhé vzbudil pozornost, když zase jednal poněkud příliš frivolně s manželkami německých patricijů. "Potom náš otec vida, že se mu nedostává prostředků a že nemůže válčit dále proti řečeným pánům Lombardie, pomýšlel na svůj návrat a chtěl nám odevzdat ta města i vedení války. My však jsme odmítli, čeho bychom nemohli zastat se ctí. Tehdy, dav nám povolení k odchodu, poslal nás napřed do Čech."

Dobrodružství Jana Lucemburského v Itálii se uzavřelo stejně rychle, jako začalo. Karel tady nebyl víc už zapotřebí. A tak se jako sedmnáctiletý vrátil do Českého království, odkud ho odvezli před deseti lety. Neměl na své rodiště příliš mnoho hezkých vzpomínek. Ale byla tam jeho kolébka. A mámin hrob. V říjnu roku 1333 překročil české hranice.

Zdroj: Josef Veselý