Toulky českou minulostí: 124. schůzka: Návrat mladého Karla IV. domů

 

„Když jsme přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matku, ani bratry, ani sestry, ani koho známého.Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli ani jediný svobodný hrad, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v měšťanských domech jako měšťané. Pražský hrad byl tak zpustošen, pobořen a rozbit, že se od časů krále Otakara Druhého celý sesul až k zemi...“

První Karlova zastávka před vstupem do Prahy patřila zbraslavskému klášteru, kde v hrobce přemyslovských králů odpočívala už plné tři roky jeho matka, královna Eliška. Zmínku o této zastávce však nenajdeme ani ve vlastním Karlově životopise, ani ve spisu Karlova důvěrníka a dvorního kronikáře Beneše Krabice z Weitmile. Jediný, kdo tuto událost považoval za významnou, byl zbraslavský opat a kronikář Petr Žitavský: "Léta vtělení Páně 1333., dne 30.října, to jest dva dni přede Všemi svatými, Karel, který se jmenuje i Václav, prvorozený syn českého krále Jana a zákonitý dědic království, ubíraje se v sedmnáctém roku věku svého přes Zbraslavský klášter, navštívil matčin hrob a vešel s hojným množstvím šlechticů do Prahy, metropole království, při čemž mu všichni s radostí vyšli naproti." Pro kronikáře Petra byl Karlův pietní akt u hrobu královny Elišky živou současností, zatímco v době, kdy psal kronikář Beneš i sám Karel IV. byl už politický odkaz nešťastné královny dávno zastíněn Karlovou osobností.

 

"Náš otec vida, že se mu nedostává prostředků a že nemůže válčit dále proti řečeným pánům Lombardie, pomýšlel na svůj návrat a chtěl nám odevzdat ta města i vedení války. My však jsme odmítli, čeho bychom nemohli zastat se ctí. Tehdy, dav nám povolení k odchodu, poslal nás napřed do Čech." Tady si král Karel ve svém Vlastním životopise trochu vymýšlel. On ho jeho tatínek, král Jan, totiž nikam neposlal. Sedmnáctiletý Karel se rozhodl pro návrat do Českého království sám. A pokud ho někdo k tomu návratu vybídl, tak to rozhodně nebyl jeho otec. Ten se snažil, jak jenom mohl, aby se tam Karel nerozjel. On měl totiž ze synovy cesty domů strach. "Proč tento dědic zůstával mimo své království tak dlouhou dobu, totiž deset let" (zamýšlí se zbraslavský kronikář), "toho byla, jak se obecně soudí, tato příčina: bál se totiž král Jan, jeho otec, aby toho mladíka neunesli šlechtici a neučinili ho na jeho škodu králem."

Když do Itálie na jednání s králem Janem a princem Karlem přijela výprava šesti významných českých pánů, tak to nebylo jenom kvůli smlouvám nebo na návštěvu. Oni tam přijeli prince Karla přesvědčovat. Přesvědčovat o tom, aby se vrátil. Království bez trvalé přítomnosti krále v zemi nebylo považováno za království pevné. "Království bez svého krále tu stojí jako bez zákona a jako by bezhlavé bylo!" Jenže my jsme si právě řekli, že králi Janovi rozhodně nešel synův návrat do Českého království pod fousy. On s ním přesto souhlasil. nebo o něm aspoň věděl. Tedy: vědět - to věděl, ale že by souhlasil. Těžko. On byl vlastně král Jan postaven před hotovou věc. Poukazy na rozvrat a na úpadek v zemi a na rozchvacování církevního majetku mohly znít z úst zkušeného preláta, jakým byl Jan Volek, velmi působivě. Karlův nevlastní strýc, biskup Jan Volek byl jedním z členů české delegace. Ale ještě působivější byla skutečnost, že Karel byl v té době fakticky pod vlivem českých pánů, přesněji pod vlivem jejich argumentů. Jeden z nich byl takový nenápadný. Spočíval ve třech slůvkách. "Unser lieber Herre." Neboli: "náš milý pán." Tak říkali princi Karlovi - tedy čeští šlechtici. Dokonce čtyřikrát se tento titul v listině českých pánů (sepsané ještě v Itálii) objevuje. Oslovení "náš milý pán" bylo velice neobvyklé. Náleželo v té době pouze králi. Čeští páni jakoby takto tiše, nenápadně počítali s tím, že by snad princ Karel mohl případně, eventuálně nahradit... ale o tom se nesmělo nahlas mluvit. Státní tajemství.

Raději se vraťme k dalším pádným argumentům, které měly na Karlův návrat vliv. "Nebylo žádného hradu královského, který by nebyl od jeho otce, krále Jana, některému šlechtici zastaven; ale i města a vesnice a dvorce a skoro všechny lesy byly tehdy zastaveny jako zástava nebo svěření." Copak si asi myslel syn Karel o svém otci Janovi? Nic lichotivého to určitě nebylo, ale nahlas neřekl nic. Můžeme se jenom domýšlet. Když poklekal v rozechvění k modlitbě u matčina hrobu, tak se určitě pokoušel vybavit její tvář, její hlas. Kdoví, jestli se mu to podařilo. Ozvěna vzpomínky už dávno vyvanula. V jeho mysli zůstal idealizovaný obraz královny, který pak v budoucnu vždycky ctil, zatímco vztah k otci - ten už zůstal zkalený. Odstupem času mladík chápal, že to byl právě prchlivý král Jan, kdo bezohledně přetrhal pouta, spojující matku, otce a syna. Kromě toho měl v posledních letech princ tu možnost pozorovat zblízka výsledky Janovy politiky. Na jedné straně pozlátko celoevropského věhlasu, ale na straně druhé náladová, nepromyšlená státnická praxe. A k tomu všemu: věčně prázdná pokladna.

Do svého rodiště se vracel princ Karel po všech těch letech vlastně jako úplný cizinec. Skoro stejný cizinec, jakým byl a už zůstal jeho otec Jan. "Řeč českou jsme úplně zapomněli," přiznává ve svém životopise upřímně, "ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme rozuměli a mluvili jako každý jiný Čech. Z boží milosti jsme dovedli mluvit, psát a číst nejen česky, ale i francouzsky, italsky, německy a latinsky, že jsme byli mocni oněch jazyků stejně jednoho jako druhého." Doma už prakticky nikoho neznal. V průvodu šlechticů, kteří ho z Itálie do vlasti doprovázeli, se shledal s jediným vzdáleným příbuzným Janem Volkem, nevlastním bratrem jeho matky Elišky. (To byl vyšehradský probošt a kancléř Českého království.) Však se také Karel rozhodl, že se pro první dobu opře právě o Volkovu autoritu. Ale odkud a čím začít? Kralevic sem přišel s holýma rukama, nevybaven žádnými pravomocemi. Moment. O těch pravomocích přece něco píše sám Karel. A to, co píše, svědčí o něčem jiném. "Náš otec odejel do hrabství lucemburského pro jakousi válku, kterou tam vedl, a nám svěřil pravomoc nad Čechami po dobu své nepřítomnosti."

Tady to je černé na bílém ve Vita Caroli neboli Životě Karlově. "Nám svěřil pravomoci." Jenomže - on mu nic nesvěřil. Karel přijel o Českého království jako... Citujme: "Karel, z boží milosti prvorozený syn nejjasnějšího knížete a pána, pana Jana, z téže milosti českého a polského krále, lucemburského vévody." Z toho jakoby vyplýval akorát příbuzenský vztah, ne však výkonná moc. První Karlova listina, ve které se podepisuje jako markrabě moravský, nese datum 25. ledna 1334. roku. "Otec tohoto mladíka, protože si chtěl podržet jméno a titul krále a nechtěl být nazýván starým králem, udělil synovi markrabství Moravské a nařídil i poručil, aby ho všichni jmenovali markrabětem, a tak se potom tento mladík začal nazývati markrabětem moravským." Jan Lucemburský viděl v přemyslovském dědictví jenom takové, dejme tomu zajímavé léno. Kdysi je dostal a od začátku se z něj snažil maximálně těžit. Jeho syn si myslel něco jiného. Od samého začátku mu bylo jasno, že český stát není pouhou stříbrnou pokladnicí, ze které se bere a utrácí. Zatímco Jan byl víc doma v Lucembursku a na druhém místě ve Francii, zatímco v Českém království se cítil jako v nevlídné cizině, jeho syn Karel od svého příchodu do naší země dával najevo právě opačný vztah. Tady byl doma zase on! Tady žila a zemřela jeho matka. Tady se narodil. Pro jeho cit i pro jeho rozum se mu staly české země jeho vlastí.

Jeho otce ani nenapadlo zajímat se o toto svoje království víc, než bylo nezbytně nutné. Své starosti přenechal nejprve cizincům, později domácím pánům - všechno jenom proto, aby nemarnil českými malichernostmi. Bylo přece tolik zajímavých událostí ve světě, rytířská klání v evropských metropolích třeba. Diplomatická jednání na dvorech těch největších králů kupříkladu. A což teprve války, bitvy, konflikty, boje. Jedna záležitost krásnější než druhé. Kralevic Karel byl úplným protipólem otce. Přišel bez cizích expertů, neměl s sebou ani vlastní notáře a písaře, opřel a spolehl se na místní české lidi, dokázal si je získat svým šarmem i intelektuální převahou. Náramně mu pomohly zkušenosti z Itálie, kde ho stálé nebezpečí naučilo předvídat těžkosti, nástrahy, rychlé zvraty situací. Brzy měl kolem sebe početné řady stoupenců. Princovy úspěchy by byly určitě ještě pronikavější, kdyby ho nebrzdily časté a vesměs negativní zásahy krále Jana. Kdyby mu Jan (zní to dost tvrdě, ale nic vhodnějšího mě nenapadá)... ano: kdyby mu otec Jan nepřekážel.

Aby byl Karel všem drahý a znalý, jak vyrůstat v dobrém,
aby zestárl v ctnosti, to uděl nám, Bože, a uměl
dobře své království řídit a vždy aby podpořil právo,
vždy aby činil mír a odstranil odpůrce všechny,
učiň, ať jeho pověst je všude čestná a v úctě,
učiň, ať jeho život je ozdoben velkými ctnostmi!

Za první provizorní útulek v Praze zvolil Karel pravděpodobně staroměstský dům U Štupartů poblíž kostela svatého Jakuba. V něm se zřejmě narodil a teď ho zdědil po Elišce. "Zůstával pak v Praze ve Větším Městě v domě své matky skoro dva měsíce. Potom se přestěhoval na Pražský hrad, v němž se až dodnes zdržuje se svým dvorem." Začal jednat. Navázal kontakty s každým, kdo měl v království aspoň trochu vliv. Vytvořil zárodek správního aparátu (ten tvořil tým asi šesti vážených mužů v čele s kancléřem Janem Volkem). Prostřednictvím jejich vlivu získal Karel prostředky. Musel přece platit naléhavé dluhy (a že jich bylo!). Musel vykupovat části zastavených korunních majetků (to byly skoro všechny), a musel taky renovovat svou pražskou rezidenci. Ve stavu, v jakém se Pražský hrad nacházel, do něj mohl nastěhovat leda vojáky a podkoní a hlavně zedníky, ne však svou manželku. Pražští měšťané Karlovi půjčili dva tisíce hřiven, šlechtická obec mu povolila obecnou berni. Z té berně musel sice posílat nějakou částku za otcem, ale i tak měl dost prostředků, aby se do toho všeho mohl pustit. Do čeho nejdřív? Za nejdůležitější považoval získat zpět Janem ztracená zboží. "Když pak obec šlechetných mužů z Čech přihlédla k tomu, že pocházíme ze starobylého rodu českých králů," píše Karel IV. a jakoby tím opět říkal: král Jan byl cizinec, ale já sem patřím, já jsem zdejší, "poskytla nám z lásky k nám pomoc, abychom mohli zpět získat hrady a královské statky. Tehdy jsme znovu nabyli s velkým i náklady a úsilí hrady Křivoklát, Týřov, Světlík, Litice, Hradec Králové, Písek, Nečtiny, Zbiroh, Tachov, Trutnov v Čechách; na Moravě pak Lukov, Telč, Veveří, hrad olomoucký, brněnský a znojemský a mnoho jiných statků, zastavených a zcizených koruně."

A byla tu privilegia. Karel je dával klášterům a kapitulám - ty potom měly jednak hospodářskou sílu, jednak značnou samostatnost, do které už neměla zasahovat světská moc. To církev Karlovi samozřejmě nezapomněla. V dobrém. Obdobně se nový markrabě snažil dostat pod svůj přímý vliv některá významná města v Čechách a na Moravě - například Kutnou Horu, Kouřim, Jihlavu, Ústí nad Labem, Hradec Králové, Písek, Vysoké Mýto. Nejvíc mu však leželo na srdci jeho rodiště. "Hned začal znovu stavěti a zřizovati zřícené budovy královské, které byly dříve před třiceti lety spáleny ohněm a ležely pusté, a s úspěchem i s důmyslnou snahou dokonale obnovovati, jako se čte o králích izraelských, a děje se to nejenom zde (tedy v Praze), nýbrž i v Hradci a jinde podle jeho pokynu. Vždyť je tento mladík dědicem a počíná usilovati o prospěch svého dědictví, pokud jen může."

Nejvíce práce ale bylo asi na Pražském hradě.To bylo, protože větší část přemyslovského paláce zničil spolu s nákladnou kaplí Všech svatých požár v posledních letech vlády Václava II. Během dalších let (říkalo se jim "hejtmanská," protože namísto nepřítomného Jana vládli u nás hejtmani) zchátrala i západní část Hradu kolem vysoké věže, kde bydlíval Jindřich Korutanský. Nejzachovalejší budovou na Hradě byl purkrabský dům, který ležel na východním svahu. Karlovi brzy měšťanský dům u Štupartů nestačil, a tak mu musel nejvyšší purkrabí Hynek z Dubé svůj purkrabský dům postoupit. "Zakrátko postavil Karel královský dům, hodný obdivu, jakého nebylo v tomto království dříve nikdy vidět," informuje nás kronikář František Pražský. "Vybudoval ho značně vysokými náklady podle domu krále francouzského." Z jeho tří sálů vytvořil později Benedikt Rejt sál jeden - Vladislavský. Karel spěchal, naléhal na stavitele, chtěl brzy v Praze uvítat svou manželku (teď už markraběnku Blanku z Valois), se kterou se naposledy viděl při svém odjezdu z Lucemburska do Itálie. Na dokončení paláce však už čekat nechtěl. Už chtěl mít svoji ženu tady. V Praze. Doma. "V té době jsme poslali pro svou manželku, neboť byla dosud v Lucembursku. Ta pak přisedši měla po roce prvorozenou dceru jménem Markéta," konstatuje (poněkud stručně) manžel (a od svých devatenácti let i tatínek) Karel. Ještě že máme svědectví současníka toho všeho, co se u nás přihodilo, kronikáře Petra Žitavského.

"Byla tedy sestra Filipa, krále francouzského, přivedena do Čech, aby se svým manželem kralovala a panovala svým časem jako královna." "Svým časem," protože kupříkladu na korunovaci českým králem a českou královnou si museli oba dva počkat ještě třináct let. "Sličným zjevem a krásou svou zajisté zalíbila se v očích všech a doufám, že se ještě zalíbí ctnostmi; přinesla s sebou ženský šat podle obyčeje svého národa (vida, pan opat si povšiml i Blančiny módy), a přivezla si nemalou výbavu podle stavu své důstojnosti, jak vyžaduje dům královský." Blanka přijela do Prahy s početnou suitou francouzských dvorních dam a dvořanů, nad jejichž okázalostí lidé nestačili žasnout. "Raduje se pak manžel z manželky a pořádá v Praze po několik dní velikou slavnost v rozkoších a radovánkách." Manžel se ze své manželky radoval opravdu upřímně, jelikož se během dvou měsíců po příchodu ocitla v jiném stavu. "Ale skoro celá družina, která s tou Blankou přišla z Francie a Lucemburského hrabství do Čech byla po jednom měsíci poslána zpět do svých zemí a jiná družina z Čech byla té paní přidána od zemských šlechticů." To zařídil Karel. Vycítil, že cizí noblesa vystavovaná na odiv vzbuzuje nevoli jak u urozených, tak u měšťanů. Markrabě za to sklidil sympatie. Ale byl tu ještě jeden zádrhel: "Za velikou obtíž pokládáme, že sama mluví jen francouzským jazykem; manžel sám jí rozumí a má ji rád, protože s ní dlouho zůstával ve Francii. Aby se však mohla stýkat přívětivěji s lidmi, začíná se učit jazyku německému a více se v něm cvičívá než v jazyce českém, neboť se skoro ve všech městech království a před králem obecněji užívá v této době jazyka německého než českého."

Deset dní po Karlových devatenáctých narozeninách se mu narodilo první dítě. Dcera. Dostala jméno po mamince, neboť ta byla pokřtěna jako Markéta.

Ještě než uzavřeme tohleto toulání se českou historií, je tu pro vás jistý příběh, který se dobře poslouchá. Je to tak trochu horror, druhu duchařského. Autor: Karel Lucemburský.

"V ten čas jsme jednou jeli koňmo z Křivoklátu do Prahy, neboť jsme chtěli jet k našemu otci, který byl na Moravě. Dojeli jsme velice pozdě do Pražského hradu, do starého domu purkrabského, kde jsme po několik let přebývali, dokud nebyl vystavěn velký palác.
V noci jsme ulehli na lůžko a Bušek starší z Velhartic ulehl před námi na jiné lůžko. V síni byl rozdělán veliký oheň, protože byl zimní čas, a hořelo tam mnoho svíček, takže bylo dosti světla; dveře i okna byly zavřeny. A když jsme usnuli, tu kdosi chodil po síni, takže jsme se oba probudili. I kázali jsme řečenému Buškovi, aby vstal a podíval, co by to bylo. On tedy vstal, obešel síň a hledal, ale nic neviděl a nic nemohl najít. I rozdělal větší oheň, rozsvítil více svíček a šel k číším, které stály naplněny vínem na lavicích; napil se a postavil číši vedle jedné velké svíce, která hořela. Potom se ještě jednou napil a ulehl znovu na lůžko. My oděni ve svém plášti jsme seděli na svém lůžku a slyšeli jsme někoho přecházet, ale neviděli jsme nikoho. A tak dívajíce se s Buškem na číše a svíce, spatřili jsme, jak se jedna číše skácela; a táž číše byla vržena, nevíme kým, přes lůžko Buškovo z jednoho rohu síně až do druhého, a odrazivši se ode zdi padla doprostřed síně. Spatřivše to, poděsili jsme se nemálo; stále jsme však slyšeli někoho po síni přecházet, ale nikoho jsme neviděli. Ale potom, poznamenavše se svatým Křížem, ve jménu Kristově jsme spali až do rána. Když jsme ráno vstali, našli jsme číši, jež byla hozena doprostřed síně, a ukázali jsme ji blízkým, kteří k nám ráno přišli.

No, kdoví, jak to bylo. Třeba měl Karel opravdu nějakou zkušenost s poltergeistem, nebo na purkrabství zrovna probíhaly nějaké paranormální zvláštní jevy odporující fyzikálním zákonům, či snad že by v té historii hrály podstatnou roli únava z jízdy z Křivoklátu do Prahy, teplo krbu a nejedna číše vypitá spolu s Buškem z Velhartic? O tomto příběhu nenajdeme u Jana Nerudy ani zmínku.

Zdroj: Josef Veselý