Toulky českou minulostí: 131. schůzka: Korunovace Karla IV.

 

Na 131. schůzce s Toulkami českou minulostí vstupujeme  do roku 1347, který se měl stát časem rozhodujícího boje s římským císařem Ludvíkem; válkou, která měla rozhodnout, kdo s koho.

"Způsoby korunovace předepsal Karel ještě před odjezdem svým, do Tyrol; chtěl zajisté podle organizátorského ducha svého, aby podle příkladu jeho dála se napotom také všecka korunování jeho nástupců. Byl tenkráte sepsán obšírný program čili řád korunování českého, i vydán vůbec v jazyku latinském i českém. Podle něho měl obřad korunovační počínati na Vyšehradě, ale vykonán býti na hradě Pražském."

Karel IV. byl vůbec první český panovník, který královskou korunu nepovažoval za soukromý majetek, za součást královského oděvu a majestátu, ale za nadčasový symbol státnosti, ovšem hlavně za vnější výraz existence Koruny království českého ("Koruna" psána s velkým K, protože on to byl vlastně název našeho státu - Koruna byl soubor zemí a lén, kterým - z titulu českého krále - Karel vládl a které měly tvořit trvalý politický celek). V duchu osobní úcty k přemyslovským tradicím, právě jako ve snaze vytvořit pro středověkého člověka srozumitelně a co nejkonkrétněji onen abstraktní pojem (tedy útvar zemí Koruny české) učinil Lucemburk symbolickým a věčným držitelem české koruny knížete Václava, přemyslovského světce a patrona našeho národa. Tím, že koruna patřila mučedníkovi, nabývala zároveň přímo posvátné hodnoty a moci. Karel to kouzlo umocnil ještě rituálně: přikázal, aby diadém spočíval na hlavě tepané busty, v níž byla ukryta Václavova lebka. Odsud si ji čeští králové směli brát jenom pro okamžiky korunovací, navíc za vysoký poplatek, za 200 hřiven neboli 300 kop, což bylo asi 50 kilogramů stříbra, kteroužto sumu skládali svatovítské katedrále (ta svatováclavskou korunu ochraňovala). Bylo stanoveno, že ještě týž den musel král korunu vrátit zpět, "a to pod trestem vyobcování z církve, který by pro to vynesl pan papež," aby tak provždy spočívala na Václavově hlavě.

"Ještě před korunováním potvrdil Karel, co král český, zvláštním zápisem privilegia stavů Království českého a Markrabství moravského, a mezi nimi zvláště ta práva, že mu neslušelo požadovati od země jakékoli berně, leda za příčinou svatby v domě královském, že na úřady v Čechách jen Čechové, na Moravě jen Moravané dosazováni býti měli, že právo dědičnosti vztahovati se mělo na příbuzné obojího pohlaví až do čtvrtého pokolení a proto že královské odúmrtí potud ani nemělo bráno býti, a konečně že Čechové ani Moravané nebyli povinni konati služby válečné kromě hranic království." Privilegii a právy pamatoval král nejenom na Čechy a Moravany, ale i na Slezany a Lužičany. A celá ta sláva mohla vypuknout

Ona už vypukla den předtím, tedy před korunovací, 1.září roku 1347. V doprovodu nejvyšších hodnostářů země a mnoha vzácných hostů z ciziny se Karel odebral na památný Vyšehrad, od věků považovaný na první sídlo rodu Přemyslovců. (Považovaný mylně, ale to Karel nevěděl.) Před zraky celého národa tu přijal posvátné relikvie: obul lýkové střevíce (ty prý v dávnověku nosil Přemysl Oráč) - kde se najednou vzaly, tu se vzaly; přehodil si přes rámě jeho prostou rolnickou mošnu (což byla také poněkud neautentická rekvizita). Ale obřad to musel být působivý. Lucemburk se jím veřejně přihlašoval k starým českým tradicím a vlastně i k lidovému původu praotce přemyslovské dynastie. Když skončilo holdování shromážděných davů (ono jak se má holdovat, tak se nějaký ten kolektiv vždycky shromáždí) vsedl Karel na ztepilého bělouše, aby v čele slavnostního jezdeckého původu (zajisté pozdravován Pražany) odjel na nešpory do Svatovítského chrámu. Když odpolední modlitby skončily, doprovodili ho duchovní a dvořané až k loži.

"V neděli před svátkem Narození blahoslavené Panny Marie byl spolu se svou manželkou, paní Blankou, ctihodným panem Arnoštem, prvním pražským arcibiskupem šťastně a slavně korunován, on na krále a ona na královnu v Království českém." Bylo ráno, 2. září 1347. roku. Hned s rozbřeskem (v tuhle roční dobu se rozbřesk koná o čtvrt na sedm) začalo být v Karlově ložnici náramně živo. Objevil se tam arcibiskup Arnošt z Pardubic s početnou suitou prelátů a šlechticů. Nejvyšší komoří pan Jošt z Rožmberka vykonal svou čestnou službu: oblékl jedenatřicetiletého krále do nádherného roucha a uložil ho zpátky do lůžka. Karel si fakticky musel zase lehnout. Arcibiskup ho totiž musel obkouřit kadidlem a pokropit svěcenou vodou, což nešlo nastojato, pouze vleže.  V té chvíli dolehlo do ložnice vyzvánění. Karel znovu vstal, teď už definitivně, aby se odebral do chrámu. Hodnostáři za ním nesli překrásnou novou korunu, žezlo, jablko a meč. (Poznámka na okraj: původní Karlovo zlacené žezlo stejně zlaté jablko s křížem a zlatý prsten si někdo vypůjčil a zapomněl je vrátit. Typicky české. Dochované královské žezlo a takzvané říšské jablko pocházejí až z doby Rudolfa II. Soudí se však, že několik drahokamů na nich by mohlo pocházet z původního Karlova korunovačního souboru.)

Ale aby nám ten slavnostní průvod mezitím neutekl... Kdepak máme krále Karla? Právě stojí před oltářem svatého Víta. Slibuje tam, že bude dbát vladařských povinností a ochraňovat své poddané. "Přijímáte mne za svého krále?" "Rádi! Rádi! Rádi!" Následuje obřad církevního svěcení. Za polohlasných sborových litanií a modliteb duchovních přijímá arcibiskup od svých vznešených pomocníků kalich s posvátným olejem, aby jím dvěma pomalými tahy potřel hlavu Karlovu. Potom symbolicky pomazává též jeho prsa, ramena a paže. Nato přiodívá krále dvěma korunovačními rouchy, spodní tunicellou a vrchní dalmatikou, načež symbolické kněžské svěcení završuje pomazáním Lucemburkových rukou.

A teď už (zdá se) zbývá jenom to hlavní. Ano, předat právě pomazanému králi neboli Bohem schválenému panovníkovi odznaky světské moci: královské insignie. Karel je nejprve oblečen do hermelínového pláště a opásán vysvěceným mečem na důkaz síly a vlády nad lidmi a statky pozemskými. Meč ale hned nato symbolicky obětuje Bohu. Aby dal najevo, že jej míní používat ve smyslu hesla o spojenectví meče a kříže, že vždy bude chránit a šířit křesťanství, pokládá meč na oltář. Kterýsi z předních šlechticů meč "vykupuje," tedy přijímá zbraň jménem krále a nese ji pak před ním. Arcibiskup ještě podává Karlovi žezlo a říšské jablko. Rituál ještě pořád není u konce? Zbývá vlastní korunovace. Arnošt z Pardubic posvěcuje královu korunu, aby ji za asistence všech přítomným biskupů vložil na Lucemburkovu hlavu. Teď Karla obklopují biskupové a za střídavého liturgického zpěvu ho vznešeně pomalým krokem doprovázejí od oltáře k trůnu. Na vladařské křeslo usazuje krále římského, a teď i korunovaného krále českého arcibiskup Arnošt z Pardubic. Než od svého pána poodstupuje, vtiskne mu polibek míru. Tím okamžikem je Karel nastolen. Svatovítským chrámem zaznívá sborový hymnický zpěv, doprovázený varhanami.

Ale ještě pořád není konec. Po korunovaci Karla (pokřtěného jako Václav) je na řadě korunovace Blanky z Valois (pokřtěné jako Markéta). Před hlavní oltář ji přivádějí dva biskupové. Kráčí s nepokrytou hlavou a s rozpuštěnými vlasy. Poklekává, dotýká se tváří země. Pražský arcibiskup se nad ní modlí a uděluje jí pomazání jako předtím králi. Vkládá jí do rukou žezlo, navléká jí prsten a posléze nasazuje vysvěcenou korunu. V doprovodu abatyše jiřského kláštera a suity šlechticů je nyní královna uvedena před trůn, aby usedla po Karlově boku. Svatovítský chrám se opět rozeznívá gregoriánským chorálem. "Bože, chválíme tebe!" pějí hodnostáři a lid se připojuje tehdejší českou hymnou: "Hospodine, pomiluj ny!" Starobylé zvolání v duchu přemyslovských tradic: "krleš, krleš, krleš!" (což je zkomolené řecké "Kyrie eleison. Kriste, smiluj se") - a celý ten ohromný, sugestivní ceremoniál je završen. "I byl postaven dům pro hostinu v Městě pražském, na tržišti u svatého Havla, ověšen čalouny a hedvábnými látkami, a všichni byli nádherně obslouženi. V ten den přišli páni Království českého, každý podle svého stavu a vykonávali na krytých ořích své úřady novému králi a posluhovali, jako bylo zvykem, u stolu. A po smutku, jejž měli pro smrt krále Jana, zavládla z této korunovace mezi lidem veliká radost."

Karel tím dokončil svoje šestileté úsilí o potvrzené své svrchované moci v zemi. Jednu věc dokončil, další ho hned čekala. Uznání v říši. To hodlal získat z vlastní mocenské základny, výlučně českou silou, tedy bez cizí pomoci. Zatímco Karel prožíval svou druhou (a nikoli poslední) korunovaci, císař Ludvík Bavor nezahálel. Obořil se na základnu tyrolského odboje, město Trident (biskup Mikuláš Brněnský z něj musel narychlo utéci). Také na bavorsko-českém pomezí docházelo stále častěji k bojovým srážkám. Karel se rozhodl k silné vojenské výpravě proti Ludvíkovi. Někdy začátkem října (tedy měsíc po korunovaci) shromáždil značné vojsko a vytáhl s ním směrem na Domažlice. "A když tento král dorazil se svými vojsky do Tachova, hle, stalo se řízením nejvyššího Boha, jenž vlastní silou šlape po šíjích zpupných a vzbouřenců, že Ludvík Bavor, uchvatitel říše, nepřítel Boha a svaté říše římské, ve špatnostech zestárlý, při návratu z lovu do svého města Mnichova spadl náhle z koně, na němž seděl, zlomil si vaz a ihned skonal."

Ve skutečnosti se Ludvík účastnil honu na medvědy a z koně na zem spadl v záchvatu mrtvice, přičemž si zlomil vaz. "V krátké době přišli poslové ke králi Karlovi a oznámili mu dobrou a vítanou novinu. Jak král uslyšel tyto zprávy, on i jeho lidé vzdali chválu Bohu, jenž je ráčil ochránit před krveproléváním." Ta zpráva musela být neuvěřitelná. Ještě neuvěřitelnější bylo, že se něco podobného v rozmanitých obměnách opakovalo v Karlově kariéře vícekrát. On měl Karel zkrátka z pekla štěstí. Tedy: jestli z pekla, to nevíme. Pan král by s takovou lokalizací určitě nesouhlasil. V náboženském prostředí středověké Evropy se časem kolem jeho osoby vytvořil nimbus oblíbence (arci ne z pekla, ale favorita božího), jemuž nebesa znovu a znovu prokazují zvláštní přízeň. To se projevovalo třeba jako s Ludvíkem Bavorem. Protivníci prostě mizeli ze scény jakoby sami od sebe a často dřív, než je stihl odstranit z cesty Karel sám. Ludvíkův případ byl jeden v řadě dalších - než se s ním český král mohl utkat, bylo po něm. Římský trůn se jako zázrakem uvolnil pro toho, při kom stála Štěstěna. Karel se stal nejen formálně ale fakticky pánem evropského křesťanstva, aniž musel nasadit všechny své síly. Opozice se rozpadla, vojenské tažení Karlovo se proměnilo v triumfální objížďku německým jihozápadem a potom Porýním.

"Když král se svým vojskem přitáhl k městu Řeznu, přivítali ho tam jakožto římského krále všichni. Je mu slibována poslušnost, věrnost a úcta a vše se mu daří podle jeho přání. Cestou odtud potom přijel s převelikým vojskem do Norimberka, kde byl nádherně přijat a všichni měšťané a řemeslníci mu složili slib věrnosti. Ale někteří z nich, nepamětlivi přísahy, sotva král odejel, vydali to město do rukou Bavorova syna, braniborského markrabího Ludvíka, úhlavního nepřítele pana Karla. Proto se stala ve všech říšských městech věrolomnost Norimberských příslovečnou. Jiní měšťané toho města, kteří se nepodíleli na této špatnosti a které upřímně mrzela špatná pověst, jež o onom městě vznikla, vyhnali jednoho dne všechny ty věrolomné spoluobčany. Padesát z nich bylo pověšeno. I smířil se král Karel s městem, jež zasloužilo, aby bylo zpustošeno a úplně vypleněno. A když se už vše řídilo pokyny řečeného pana krále, poslal své vojsko nazpět do Čech a sám objížděl říšská města, přijímaje od nich a od říšských knížat sliby věrnosti a pečlivě se staral o mír v těchto zemích."

Z té slavné okružní jízdy po říšských městech se Karel vrátil do svého, Českého království, v únoru roku 1348. A toho roku, snad pod vlivem mimořádných úspěchů jako by v něm energie doslova explodovala. Hvězda největšího z Lucemburků vzešla, naplno se rozzářila a svítila pak na politickém nebi Evropy celé tři desítky let.

Zdroj: Josef Veselý