Dnes je den, který mají žáci rádi i neradi. Víte, že dnes se ve škole rozdává pololetní vysvědčení? Nedávno jsem tu měla článek o platu učitele před 200 roky. Můžete si přečíst, kdo tehdy vyučoval a jak celé to "školství" vypadalo.
Škola - základ života, se říkalo. Do školy jsme chodili všichni, protože je to povinné. Je trestné to, když někdo neposílá děti do školy. Není to ve všech státech stejné, protože před lety jsem v rámci Adopce na dálku přispívala jedné dívce na to, aby mohla chodit do školy. Rodiče měla negramotné, tak aspoň ona aby prolomila tu bariéru a pak třeba už své děti vedla ke vzdělání.
U nás víme, která osobnost za školní docházkou stojí. Byla to panovnice, z habsburských panovníků možná ta nejznámější - osvícená Marie Terezie. Je známo, že měla 16 dětí. Byla to ona, kdo si uvědomil, že lidem by se mělo dopřát vzdělání. Vydávala patenty a jedním z nich byla reforma školství v monarchii, jejíž součástí bylo i území dnešní naší republiky. Takže Marii Terezii můžeme vděčit za to, že naši lidé mají přístup ke vzdělání a i když někdo brblá na školu, bez vzdělání by byl ztracen. Umíme číst, psát a počítat a hlavně máme přehled. To se hned pozná. 👍
Osvícená panovnice Marie Terezie s dětmi.
Doufám, že vzpomínkou na školu někoho neznechutím, protože já jsem chodila do všech škol ráda a jestli nebyly všechny dny podle mých představ - a byly i takové, nevadí, bylo to nakonec k mému prospěchu. Člověk nemůže být jako skleníková kytička a já vzpomínám na školu ráda.
Chci představit školské reformy Marie Terezie, protože ona jistě věděla, jak je vzdělání důležité. To platí do dneška a nechci, aby to vyznělo jako fráze. Jestli je to dobrý nápad, nevím, texty prý stejně nikdo "nečte". 😎
Dnes je Hradiště součást Těrlicka a její současný vzhled. Běžně
se ve třídě sešlo šedesát i osmdesát spolužáků, kteří se tísnili ve
dřevěných škamnách s rukama za zády a nohama často bez bot. V naší škole
byla situace vlastně příznivější, přestože při delší absenci učitele
občas docházelo i ke spojování tříd a žáků ve třídě pak bylo i přes
šedesát, celá kopa. Společné fotografie tříd odhalují, že boty opravdu
nebyly u dětí samozřejmostí, a to přesto, že pro školu byly organizovány
vánoční sbírky bot i oblečení. Např. o Vánocích r. 1922 přišlo na
darech „
70 párů botků, 8 šatů dívčích a 8 chlapeckých, 3 košile
dívčí a 2 chlapecké, 4 svetry, 2 spodničky, 2 páry ponožek, 1 šátek a 3
kapesníky a asi 2000 Kč“. Dnes by uspořádat takovou sbírku nebyl
nejmenší problém. Stačilo by věnovat často zánovní boty či části
oblečení, ke kterým se žáci neznají a ani si nevzpomenou, že v nich
dříve do školy přišli. Vyžadovala se přísná kázeň. Někdy v tehdejších
školách došlo i na trestání ukazovátkem, tahání za uši, klečení v koutě
či odklizení žáků do oslích lavic.
Více zde: https://www.skolaterlicko.cz/historie-skoly/#! Běžně se ve třídě sešlo 60-70 žáků, kteří se tísnili v dřevěných škamnách s rukama za zády a často s nohama bez bot. Při delší absenci učitele občas docházelo ke spojování tříd a boty opravdu nebyly u dětí samozřejmostí. Rodiče na boty neměli peníze. Pro školu byly organizovány vánoční sbírky bot i oblečení. Např. o Vánocích r. 1922 přišlo na darech "70 párů botků, 8 šatů dívčích a 8 chlapeckých, 3 košile dívčí a 2 chlapecké, 4 svetry, 2 spodničky, 2 páry ponožek, 1 šátek a 3 kapesníky a asi 2000 Kč". Vyžadovala se přísná kázeň. Někdy v tehdejších školách došlo i na trestání ukazovátkem, tahání za uši, klečení v koutě nebo sezení v oslí lavici. Fyzické tresty byly sice zrušeny (1870), ale mnozí rodiče je požadovali.
Běžně
se ve třídě sešlo šedesát i osmdesát spolužáků, kteří se tísnili ve
dřevěných škamnách s rukama za zády a nohama často bez bot. V naší škole
byla situace vlastně příznivější, přestože při delší absenci učitele
občas docházelo i ke spojování tříd a žáků ve třídě pak bylo i přes
šedesát, celá kopa. Společné fotografie tříd odhalují, že boty opravdu
nebyly u dětí samozřejmostí, a to přesto, že pro školu byly organizovány
vánoční sbírky bot i oblečení. Např. o Vánocích r. 1922 přišlo na
darech „
70 párů botků, 8 šatů dívčích a 8 chlapeckých, 3 košile
dívčí a 2 chlapecké, 4 svetry, 2 spodničky, 2 páry ponožek, 1 šátek a 3
kapesníky a asi 2000 Kč“. Dnes by uspořádat takovou sbírku nebyl
nejmenší problém. Stačilo by věnovat často zánovní boty či části
oblečení, ke kterým se žáci neznají a ani si nevzpomenou, že v nich
dříve do školy přišli. Vyžadovala se přísná kázeň. Někdy v tehdejších
školách došlo i na trestání ukazovátkem, tahání za uši, klečení v koutě
či odklizení žáků do oslích lavic.
Více zde: https://www.skolaterlicko.cz/historie-skoly/#!Zdroj: ZŠ Těrlicko - Hradiště
Současný vzhled školy Petra Bezruče. V interiéru je vidět, že škola má letos 100 let.
Zdroj: Těšínský kalendář 1926
Hanko, s nostalgií vzpomínám na školní léta, chodila jsem do školy ráda. Novinové příspěvky jsem si přečetla se zájmem., také jsem absolvovala v roce 1972 kurz pedagogického minima pro učitelky MŠ. Stát se učitelkou byl můj sen,splnil se mě trochu oklikou,ale splnil. Marie Terezie byla pokroková panovnice.🍀
OdpovědětVymazatMám radost, Marti, že Tě ty novinové příspěvky zaujaly. Myslím, že občas tímto způsobem zavzpomínat není na škodu, mnoho lidí by ve starém kalendáři nebo novinách těžko listovalo. Škola - základ života a Marie Terezie určitě věděla, že je důležité, aby i poddaní byli trochu vzdělaní a měli ty základy. 👍
VymazatZajímavý článek, který v nás dříve narozených, probouzí vzpomínky na školní léta. Byla jiná doba, děti se musely běžně zapojovat do prací doma i v hospodářství, ale nikdy jsem kvůli tomu šklu vynechat nemusela i když jsme měli dost velké hospodářství a pomáhat jsem musela. měj se moc pěkně.
OdpovědětVymazatJsem ráda, že Tě, Jari, článek zaujal. Dříve bylo běžné, aby se děti zapojovaly do domácích prací a tak se mnohému přiučily. Já jsem taky pomáhala a u nás neexistovalo, že bych z podobných důvodů, jak uvádíš, zůstala doma. Kolikrát jsem měla 0 (nulu) zameškaných hodin jako jediná ve třídě. Rodiče byli přísní. A dobře dělali. 👍
VymazatTaky patřím k těm, kdo do školy chodil rád a dokonce jsem párkrát dostala za vysvědčení od paní učitelky knížku - dávala ji nejlepšímu z kluků a nejlepší z holek. Hezky jsi připravila aktualitu, Hanko.
OdpovědětVymazatJiřina z N.
Děkuji, Jiřinko, za pochvalu mé "aktuality", asi bych dostala jedničku? 😎 Ne, je fajn, že jsme ve škole prospívaly, já taky mám dodnes knihu a mojí odměnou bylo, že několikrát jsem byla vybrána za školu na besedu se známými lidmi, např. Jaroslav Seifert. 👍 Tam se muselo vystoupit a říct dotaz na hosta. ☺
VymazatŠkolu jsem měla ráda, i proto jsem do ní chodila i do práce :o) Na některé učitele a později kolegy nikdy nezapomenu, a to na ty skvělé i na ty druhé.
OdpovědětVymazatMoc se mi líbí fotky té "staré" školy! Citlivě zrekonstruovaná.
Hani, měj příjemný den. Helena
Je mi to jasné, Helenko, někomu je škola souzena na celý život a pokud člověk na ty lidi pak vzpomíná rád, to je nejlepší odměna. Práce s lidmi není jednoduchá.
VymazatStará zrekonstruovaná škola v Třinci se mi také líbí, proto jsem doplnila ty barevné fotky. Vypadá možná lépe, než některé daleko novější školy panelákového typu.
Přeji spokojeně prožitý víkend. 👍