Toulky českou minulostí: 183. schůzka: Ve městech, ve vsích, na polích i pod hrady

Postavení Jana Husa nebylo zrovna nejlepší – nemohl kázat v kostelích, faráři tomu většinou bránili. Prokletý kacíř přece nesměl vstoupit na posvěcenou půdu. „Prve jsem kázal ve městech, ale nyní káži mezi ploty, podle hradu, jenž slove Kozí, mezi cestami měst a vsí.“

Proč se Jan Hus vydal zrovna do jižních Čech? To zařídil Čeněk z Vartemberka, neboli nový nejvyšší purkrabí Českého království. Pan z Vartemberka mistra Jana podporoval, stál za ním, nabídl mu pomoc. Poskytl mu konkrétní útočiště na svěřeném panství. Jestli tím útočištěm byl už na samém začátku roku 1413 Kozí hrádek, to se neví. Tato skromná stavba na severní výspě rožmberského panství v blízkosti velkého poddanského města Sezimova Ústí však každopádně slibovala klid a zároveň poměrně dobré spojení s Prahou. Jeho přímými držiteli byli bratří Jan a Ctibor, oba řečení „z Ústí Sezimova“.

Hus na Kozím hrádku

 

Husův pobyt na Kozím hrádku pro ty dva bratry nebezpečí neznamenal. Čeněk z Vartemberka se svých klientů proti biskupovi i proti králi dokázal zastat. Hus našel každopádně na tom hrádku, utopeném v moři zeleně nejenom krásné, ale i vlídné, přátelské, hřejivé prostředí. „Jak tehdáž věci stály, samo vyhnanství Husovo nemohlo než napomáhati ke vzdělání a rozšíření nauky jeho,“ sděluje nám František Palacký, a dodává: „Zabrav se nejprve do ochrany pana Ctibora a pana Jana staršího z Ústí Sezimova, jehož paní Anna z Mochova byla mu zvláště přízniva, trávil svůj čas nejvíce na hrádku Kozím nedaleko Ústí. V nabyté tam prázdni sepsal nemalý počet svých nejlepších knih v jazyku latinském i českém. Tam zajisté povstal jeho Tractatus de ecclesia, a také spisy o Pálčovi a Stanislavovi, tam Postila česká i Spis o svatokupectví a mnohé jiné traktáty vzaly počátek, V blízkém Sezimově Ústí psáno bylo krátké naučení křesťanské, jež k dobrému bývalých svých posluchačů dal mistr Jan napsati na stěnách kaple Betlémské, v které zatím oblíbený jeho učedník Havlík zastával jeho úřad.“

„Hodné jest každého člověka, aby nic všetečně nedržel, ale poznaje pravdu boží, pevně se jí držel až do smrti, neb pravda konečně vysvobodí, neb dí Pán Ježíš: Ostanete-li v mé řeči, věru moji učedlníci budete, a vy poznáte pravdu a pravda vysvobodí vás... Protož, věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti; neboť pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, jež jest odloučení věčné od milosti boží i od blahoslavené vší radosti, kteréžto radosti dojde, kdožkolivěk věří v Boha i v Jezu Krista, jenž jest pravý Bůh a pravý člověk.“

Žádné ústupky, žádné smiřování

Hus toho psal stále víc česky než latinsky. To, že tak najednou přilnul k češtině, to způsobil fakt, že byl odloučen od svých posluchačů v pražských městech. On jim chtěl českými spisy poskytnout náhradu za živá slova, se kterými se k nim už nemohl obrátit. Sotva jeho spisek O církvi opsali jeho betlémští žáci, objevil se jeho autor (bylo to koncem června roku 1413) osobně v Betlémě, kde dopsal české zpracování svého latinského díla O šesti bludích. V Praze Hus žádné problémy neměl. On totiž přišel do hlavního města skoro jako vítěz. Jeho odpůrci si sice stěžovali, že tenhleten kacíř se může pod ochranou dvorských úředníků svobodně pohybovat – ale žádný farář se interdikt obnovit neodvážil.

Ještě 1. července napsal Jan Hus nactiutrhačný dopis vídeňské universitě, ale hned nato překvapivě odešel znovu do svého venkovského vyhnanství. Měl se z něho vrátit až v srpnu příštího roku. Skupina Husových příznivců u dvora, které se podařilo vyšachovat na teologické fakultě nebezpečnou opozici, za to od něj, tedy od Husa, něco čekala. Nějakou protislužbu. Prostě mělo se za to, že by Hus mohl přistoupit na kompromis, který by umožňovat vyslat poselstvo k papeži. Universitní rektor a jinak předseda smírčí komise, mistr Křišťan z Prachatic, poslal Husovi návrh. Hus odmítl, naprosto jednoznačně. Žádné smiřování nebude, žádné ústupky zásadní povahy.

„Lidé zaslepení pýchou, ctižádostí, slávou a lakotou, kteří se dali od pravdy odvrátit, jsou zbaveni trpělivosti a tím lásky a veškeré ctnosti, chřadnou, podivně jsouce zmateni v srdci, protože je tísní z jedné strany poznání pravdy a z druhé strany bázeň, jíž se bojí přijíti o slávu a vydati hříšné tělo až na smrt. To já vydám, jestliže mi toho popřeje milosrdenství, protože si nepřeji žít v tomto ničemném světě, leda abych mohl sebe a jiné vyzývat k pokání podle Božího zaslíbení.“

Kdo se bojí smrti, pozbývá radosti života

„Lépe jest dobře zemříti, nežli zle na živu býti. Pro trest smrti nesmíme se dopustiti hříchu. Skončiti tento život v milosti jest vyjíti ze strastí. Kdo přidává vědomosti, přidává práce. Kdo pravdu mluví, hlavu si rozbíjí. Kdo se bojí smrti, pozbývá radosti života. Nade vším vítězí pravda. Vítězí, kdo padne, neboť žádná mu neuškodí zlost, jen neovládne-li ho žádná nepravost. Praví zajisté apoštol Petr: Kdo jest, jenž by vám učinil zle, budete-li následovníci dobrého? A Pravda dí: Blahoslaveni jste, když vám lidé budou zlořečiti. Za největší radost mějte, bratří, kdykoli upadnete v rozličná pokušení. Blahoslavený muž, který snáší pokušení, neboť osvědčí-li se, obdrží korunu života!“

Vrátil se do jižních Čech, na Kozí hrádek, tam zase píše. Dokončuje Českou postilu a nepřestává kázat. Na koni objíždí bližší i vzdálenější hrady a města. Několikrát se vyjádří, že tedy být po jeho, taky by mnohem raději chodil pěšky, jelikož Kristus a apoštolové také chodili pěšky mezi lidem a nevozili se jako dnešní faráři, jenomže tím by asi notně omezil okruh své působnosti. No, a kromě toho byl poměrně otylý a pohyb mu dělal asi potíže. „I já pohříchu jezdím a v tom svou nestatečnost vyznávám, že nechodím pěš kázat, jako můj Vykupitel chodil, leč nevím, zdali bych pěš tak daleko a tak brzo mohl přijíti.“ Kázal nejenom v blízkém Sezimově Ústí, ale také v Soběslavi, v Příběnicích, na Choustníku a snad i na Vysokém Chlumci. Zatímco v kapli Betlémské měl on i věřící nad hlavami trámový strop, tady se všude klenulo nebe a kryt kazatelny nahrazovaly větve košaté lípy. Stejně netradiční jako prostředí bylo i samotné kázání. Hus mimo jiné upouštěl od některých liturgických předpisů. Nikoho se neptal, zdali může. Příklady táhnou a tak zdejší radikální kazatelé i místní laici začali zanedbávat další církevní předpisy, což vedlo postupně ke vzniku svébytného, a to velice zjednodušeného obřadu. A mezitím, jak měl volnou chvíli, tak psal. Teď už prakticky jenom v češtině. Byly to občasné listy do Prahy přátelům, dále sepisoval drobná vzdělávací dílka, ve kterých shromažďoval základní poučení o víře, hříchu, manželství. Náplň jeho dní se nezměnila, ani když na začátku roku 1414 přesídlil z Kozího hrádku do Sezimova Ústí. Jeho hostitelka Anna z Mochova by ho ráda ve své městském domě uvítala už dřív, ale byly tu výhrady. Ty výhrady měl pan manžel, Jan starší z Ústí a Kamenice. Asi se bál. Na Kozím hrádku nebyl Hus přece jenom tolik na očích, ale ve městě? Problém vyřešila smrt Annina muže (krajem se zrovna přehnala morová nákaza) a protože paní z Mochova zdědila společně se svými nezletilými syny většinu majetkových práv nad městem, mohla svoje záměry uskutečnit.

 

Jan Hus káže venkovanům|foto:Kniha Vypsání husitské války (vydáno 1868, ilustrace Petr Maixner)

Mistr Jan se však netěšil náklonnosti pouze této příznivkyně. Hlásily se k němu i četné další manželky jeho urozených ochránců. Najdeme mezi nimi ženu královského mincmistra Petra Zmrzlíka ze Svojšína, paní Annu z Frimburka, a také manželky Jindřicha Škopka z Dubé, Jana z Chlumu, Jindřicha Lefla z Lažan. Některé vznešené dámy projevovaly náklonnost betlémskému kazateli navzdory svým jinak smýšlejícím anebo dočista netečným manželům. To byl případ Elišky z Kravař, což byla choť Jindřicha z Rožmberka, a koneckonců i české královny Žofie.

Pozoruhodná věc... Jan Hus coby objekt jakéhosi svého podivného fanklubu... Hlasu své duše mohly mnohem volněji následovat vdovy a staré panny se zajištěným živobytím. Nezřídka jim život na venkovském sídle už nepostačoval a tak se stěhovaly do Prahy. V zakoupených domech kolem kaple Betlémské poskytovaly příbytek svým zbožným přítelkyním a družkám. Jak píše historik František Šmahel, „příkladem jim šla Anežka, dcera Tomáše ze Štítného, zmínku si však zaslouží i Petra z Říčan, Markéta z Peruce a vdova po Kunátu Kapléřovi ze Sulevic Kateřina“. Ta ve svém domě na Hradčanském náměstí založila útulek pro dvanáct vdov a panen, „jež by marnosti tohoto světa opustily a k službám Božím se oddaly.“

„Ženy jsou ďáblovi poslové a řečnice, smůla ďáblova. I když s nimi nejopatrněji zacházíš, zamažeš se.“ Tohle napsal mistr Jan Hus na Kozím hrádku. Tedy: jestli vskutku na Kozím hrádku, to tvrdit nemůžeme, ale skutečně: autorská práva náležejí opravdu Husovi. Když tato a podobná slova Jan Hus říkal, sledovaly ho pod kazatelnou houfy oddaných posluchaček. A nebouřily se. O to více zaníceny a vytrženy sledovaly slova milovaného kazatele. Přitom si Hus nedělal o ženách žádné iluze, ostře káral jejich nedostatky a i jinak je v kázáních nijak nešetřil. Zbožné ctitelky se však k němu hlásily na každém kroku. Někdy jako by ho jejich pobožnůstkářství mrzelo, raději by prý viděl, kdyby se o svou přepjatou vznětlivost podělily se svými muži. Doporučoval jim (stejně jako i jiní kazatelé) doživotní panenství jako ideální osud pro ženu. Je kupodivu, že právě mezi ženami měl tolik oddaných posluchačů... A to i přesto, že například selkám vyčítal, že odložily poctivý rubáš a oblékají se po městsku, a dívkám měl za zlé, že si vplétají do účesů zlaté a stříbrné ozdoby, takže vypadají, jako by nosily myší hnízdo.

Aby to nevypadalo tak jednoznačně, na koho si Jan Hus zasedl – on si dokázal podat mužské protějšky, i když... pravda... zase tu hrály roli ženy: „Někteří muži, vidouce pěkné obrazy svatých panen, jež jsou krásněji malovány, než jak byly tělesně uzpůsobeny, mají zlé myšlení i hnutí a upadají do pokušení.“ Ovšem ještě mnohem víc měl mistr spadeno na alkoholiky. Celé jedno kázání jim věnoval. Po jeho slovech zajisté leckterému mazavkovi zhořkl doušek v ústech. A kdoví – třeba mu zajdou chutě i dnes: „Sluší věděti, že opilství má svůj původ ve vůli a odtud se stává skutkem, což lze říci o kterémkoli hříchu. Dále je třeba si všimnout, že nezřízenost má dvě stránky: totiž nezřízené požívání jednak pokrmu, jednak nápoje. Někteří lidé jsou totiž horší než šelmy, neboť šelmy žerou jen podle potřeby své přirozenosti, dokud se jim chce, ale člověk jí a pije i proti své přirozenosti.“ Mistr Jan dokonce jmenovitě vypočítává, kdo se má pijáctví vyhýbat: „Odpovídám: především kněží, vládci, starci, studenti a ženy.“

A mistr Hus je opět u svého oblíbeného tématu, ano, u žen, ale ještě předtím musí probrat ostatní kategorie. „U kněží je to samozřejmé, neboť mají vládnout rozumem. Vystříhat se zhýralosti a ukazovat jiným dobrou cestu.“ O knížatech platí něco podobného, protože i oni mají vládnout rozumem a kromě toho rozsuzovat mezi dobrem zlem. „O starcích platí, že mají slabý rozum a rychleji se opíjejí. Studenti, ti mají být pokorní, čistí, střídmí, jestliže chtějí, aby jejich rozum stál zpříma. Jestliže se však člověk opíjí, rozum hyne!“ Abychom ale nevynechali ženy: „O ženách se praví: veliký hněv vzbuzuje žena opilá. Proto Římané vůbec bránili ženám pít víno a drželi je ve střízlivosti.“ Zdá se, že to však nebyly právě tyto myšlenky, které Janu Husovi nejvíc přitížily... Mnohem víc mu všichni jeho nynější i pozdější nepřátelé zazlívali traktát O svatokupectví. „Řeholníci mohou býti svatokupci, když do řehole vstupují, za druhé, když v ní přebývají, za třetí, když z ní vystupují,“ shrnuje Hus všechny možné případy svatokupectví, z čehož je (tedy podle něj) jasné – že když už se někdo ocitne v řeholi, zákonitě pokušení svatokupectví neunikne. (Asi jako se leckterému z našinců jaksi nedaří uniknouti svodům korupce.) A co hůř – to, co nepoctivě a nepočestně nabyl, to taky ke všemu ještě utrácí, a kdyby nějak střízlivě, uměřeně, nenápadně, to ne... nýbrž „v hodování s kvasech s přáteli a s jinými lidmi, kteříž jsou jim po vůli, utrácejí almužnu velmi rozmařile.“

On ležel Husovi tento problém v žaludku myslím hlavně proto, že se ty prostředky propily, což všechen hřích ještě umocnilo. „Kdo může psáti, kterak mají pití cizí vůně rozličné? To vypisuje svatý Bernard, mnich, že ono víno je s pelyňkem, ono s rozmarýnem, ono se zázvorem, ono sladké, ono vonné; a to přelévají ze sklepa do sklepa. A v Čechách také, svatý Bernarde, ač jsi nebyl, ale já ti povím, že mají pivo staré i mladé, husté i řídké. Když světští k řeholníkům přijdou neznámí, tehdy jim dají slabého piva, aby se domnívali, že oni to pivo pijí, a také aby méně vypili. Pakli pozorují, že onen snad chce u nich po smrti ležeti, aneb že mají naději, že jim chce něco dáti, tehdy natočí dobrého, aby jedna pitancie druhou přitáhla. Není takových lidí ve světě, aby měli k tělu bydlo rozkošnější. Králové, páni, knížata nemají pití a jídla tak dobrého a tak připraveného; světským sklep se někdy vyprázdní, řeholníkům však nikdy; králi s pány nebude pečeno, vařeno i chleba se nedostane; jim chléb s bílé mouky nejlepší vždy jest připraven. Jich zima nepronikne, neboť mají boty i kožichy; jim vedro neublíží, neboť mají chladné cely i ambity, to jest rajské dvory. Protože kdo chce dobré bydlo míti, slib se do řehole jíti.“

Někdy v polovině roku 1414 Husův pobyt na Kozím hrádku i v Sezimově Ústí skončil. Ten někdejší universitní učenec přišel na chuť setkáním se zástupy lidí a tak si je chtěl zopakovat i jinde. „Oznámiv již pravdu Boží, do jiného kraje jsem se přibral proto, abych tu pravdu také ohlásil. A potom, dá-li Pán Bůh, opět půjdu do jiného kraje.“ Tím jiným krajem, ve kterém chtěl Jan Hus pokračovat, v čem začal, bylo Rakovnicko. Husovi totiž nabídl nové přístřeší vlivný člen královské rady Václavovy pan Jindřich Lefl z Lažan, majitel hradu Krakovce. Právě sem, na Krakovec, 15. července 1414 Hus dorazil. Krakovec byl ovšem jinačí hrad než Kozí hrádek... Tam obýval jeho pán s čeledí jenom několik prostých místností, zatímco na Krakovci byly prostorné komnaty a rytířský sál a taky hradní kaple, všechno tu bylo pohodlnější a nádhernější. Zda Hus vnímal nějak přednosti nového bydla? Určitě je považoval na pevnou ochranu a za přátelské přístřeší, ale brzy po příjezdu stejně začal s výpady do okolí. „Vyjížděl odtud kázat do městeček i do vsí,“ dovídáme se od kronikáře Starých letopisů českých, „a zvláště jezdil tam, kde se dozvěděl, že je posvícení nebo nějaká svatba.“ Nikoli však kvůli tomu, že se tam dobře a zadarmo najedl a napil... On prostě využíval prostě toho, že se na svatbách schází nejvíc známých a přátel, věděl, jak jsou oblíbené posvícenské slavnosti. „Kamkoli přišel, všude za ním přicházeli a přijížděli lidé v celých zástupech, na vozech se sjížděli ze všech stran.“ Ale i sem zaválo nepřátelství a zloba.

Jakýsi kněz, který přijal pohodlný úřad kuchmistra, rozšířil o něm pomluvy, že byl Jan Hus z Ústí Sezimova ve skutečnosti vypuzen. A tak musel Hus na Krakovci zase psát nejenom pádnou odpověď tomu "knězi kuchmistrovi," ale i všem těm, „kdo pro dobré bydlo a světské panování všelikých výnosných úřadů si hledí, místo aby o věci duchovní, o spásu svých duší a všech lidí pečovat měli.“ (Aktuální slova. Nejenom tehdy. I dnes.)

„Musí se tu uvážit, kdo je ten, jenž přikazuje, musí se uvážit, co se přikazuje, a musí se uvážit i postavení člověka, který má poslouchat. Uvažme, zda se nařizující nemůže mýlit a jak dalece je určitý skutek užitečný tomu, kdo má poslouchat, a zda ten, kdo má uposlechnout, je k tomu skutku uzpůsoben. Neboť i představený se může mýlit, ani skutek nemusí být tak užitečný, a je jisto, že i ten, kdo má poslechnout, nemusí být k onomu skutku uzpůsoben. Je třeba, aby rozum byl vůdcem jak při skutku rodově dobrém, tak při skutku blíže neurčeném. Při skutku rodově dobrém: jestliže představený rozkazuje svému podřízenému, aby dal almužnu a tím ožebračil vlastní děti, nebo aby se podrobil pokání postem, který by odpovědně na sebe nestačil vzít, nebo aby odříkával mnohé modlitby, jak tím zpovědníci často zatěžují lidi – jistě v takových případech nemáme poslouchati ani papeže, když přece otec je spíše povinen živit své děti než dávat jiným almužny, a není povinen brát na sebe nesnesitelná břemena. A stejně tomu je se skutky blíže neurčenými. Neboť kdyby mi papež nařídil pískat na píšťalku, stavět věže, šít nebo tkát šaty a nadívat jitrnice, zdali by neměl můj rozum soudit, že mi papež nařídil hloupost? Proč bych nedal v této věci přednost svému názoru před výrokem papežovým? Ano, kdyby mi to nařídil i se souhlasem všech našich doktorů, rozum by musel usoudit, že jejich výrok je hloupý.“ 

zdroj: Josef Veselý