Stále ještě přežívá domnění, že říšská knížata, špičky katolické hierarchie, zástupci bezmála všech větších i menších evropských států a universit se sjeli do Kostnice jen proto, aby vyhladili hlavy českého kacířství. Hlavním posláním koncilu bylo však dosáhnout jednoty v církvi, popřípadě takových reformních opatření, jež by alespoň částečně otupila hrot výtek o nemocném těle nevěsty Kristovy.
Žádný z dřívějších koncilů netěšil se takové vážnosti, v žádný zatím nebyly skládány takové naděje. Diplomaté svářících se zemí, politických i církevních klik obraceli se k autoritě koncilu se svými spory i procesy. Stranou jednání probíhaly nejrůznější diplomatické i obchodní úmluvy. Město prožívalo konjunkturu, jakou ještě nepoznalo, a spolu s ním obchodníci, řemeslníci, prostitutky i překupníci, kteří se sem sjeli ze široka daleka. Z tohoto světa byl již mistr Jeroným Pražský vytržen. V pachu a špíně své žalářní kobky byl ponechán svým myšlenkám, pochybnostem i úzkostem.
Do několika posledních kostnických měsíců Jeronýma Pražského nás uvedl historik profesor František Šmahel. Koncem září 1415 to ještě vypadalo, že by český mistr mohl Husovu rozsudku uniknout. Odvolal totiž prakticky všechno, co hlásal, a odsoudil, „všechny bludy, které v minulosti hlásali a drželi Jan Wiclef a Jan Hus.“ Kdyby byl král Zikmund v Kostnici, možná, že by Jeronýma skutečně propustili, ale on tam nebyl a jeho zástupce u koncilu falckrabě Jan neměl asi jasné pokyny, co má v tomto případě dělat, a tak koncil odložil své rozhodnutí do doby, dokud se situace nevyjasní. Jeroným byl jako rukojmí odveden zpátky do svého žaláře. Možná si uvědomil, že vlastně prohrál. Lze na to usuzovat, jelikož odmítl napsat o svém odvolání králi Václavovi, královně Žofii i pražské universitě, ačkoli se to po něm neustále chtělo. Už v říjnu toho roku píše z Kostnice jistý vídeňský profesor jménem Petr Pulka, že se některým členům koncilu zdá, jako by Jeronýmova dobrá vůle ochabovala.
Za čtrnáct dní nato vystoupil kancléř pařížské university Jan Gerson s veřejným projevem. Nikoho sice nejmenoval, ale každému bylo jasné, že má na mysli toho pražského kacíře: „Prohlásí-li, kdo se jednou dostal na zcestí bludu, že kdyby mu byla pravda známa, byl by jí věřil, není to omluva ani před Bohem, ani před lidmi. A kdo jednou blud zastával, i kdyby nyní vykonal nápravu, nemůže z něho smýt takovou poskvrnu ani sám Bůh a propadá trestu doživotního uvěznění!“ I když si odmyslíme aroganci tohoto preláta, který sám sebe pasuje na monopolního tlumočníka božích myšlenek, vychází nám z jeho slov, že Jeroným vlastně žádnou šanci neměl. „Je ovšem možné připustit, že církev osvědčí takovému kajícníkovi své milosrdenství,“ připustil milostivě Gerson. Ale o takové milosrdenství stál mistr Jeroným ze všeho nejméně.
„Jak slyšíme, ctihodného mistra Jana Husa jste odsoudili a ukrutnou smrtí jste usmrtili (nevím jakým duchem jsouce vedeni, neboť se nepřiznal aniž byl z bludu usvědčen) – k naší a království českého a markrabství moravského věčné křivdě i potupě. Nad to jste dali poctivého mistra Jeronýma z Prahy, muže líbezné výmluvnosti a filosofa osvíceného, neviděvše ho ani vyslechnuvše jmouti a nemilosrdně spoutati, ba již snad jeho také jako Husa ukrutnou smrtí zavraždili jste.“ Čtyři sta padesát dva čeští a moravští šlechtici, kteří poslali do Kostnice stížný list, byli přesvědčeni (stejně jako celá Praha a vysoké učení), že Jeroným byl na podzim 1415 už taky upálen. 11. září vydala svědectví o příkladném životě obou českých mučedníků pražská universita. Její mluvčí (v domnění, že Jeroným je po smrti) o něm napsal, že „tak slavnostně triumfoval nad všemi svými nepřáteli.“ Zpráva o jeho odvolání došla do Čech později, ale on jí stejně nikdo nevěřil, anebo v ní viděl úskok.
V Kostnici se jinak pořád něco dělo. V listopadu sem přibylo nové poselstvo z Litvy a Polska. Krakovská universita přislíbila opatřit všem viklefitům a husitům svatozář. Opravdu. Ovšem měla to být „svatozář z plamenů kacířské hranice“. Věru gesto křesťanského milosrdenství, přímo přetékající láskou k bližnímu. Začátkem zimy se na břehu Bodamského jezera objevilo několik karmelitánů z Prahy, kteří patřičně informovali o Jeronýmových útocích proti mnichům. A dny před koncem roku došel do Kostnice protest české a moravské šlechty. Ten vzbudil takové pohoršení, že za dva měsíce nato budou všichni 452 členové husitské jednoty pohnáni k odpovědnosti. A navíc ta drzost – protest doručil Jeronýmův famulus Petr z Valencie, sám už léta vězící v klatbě! Jeronýmovu causu, která načas upadla do spánku, bylo třeba probudit.
„V článcích žalobných objeven jest celý běh jeho živobytí, arciže jen z jedné stránky. Kterak již za mládí bral se do Anglie a tam napojiv se Wiclefovým jedem, přinesl odtud a snažil se rozšířiti v Čechách jeho spisy. Toho Wiclefa prý velebíval a osvědčil zvláštní proň úctu tím, že dav v obydlí svém malovati na stěnu podobizny velkých mužů, postavil také jeho mezi ně v svaté záři. Nemaje pak dosti, že nakazil viklefismem Čechy a Moravany, usiloval prý vštípiti jej také do krajin sousedních. Nezamlčeno bouří pražských a jeho v nich účastenství. A uvedeni nato jiní důkazové převrácen horlivosti jeho. Například kterak u karmelitánů v klášteře Matky Boží Sněžné v Praze násilím kdysi vyloupil relikvie svatých ze skříně a s mnichy zle nakládal, kterak reptal proti ctění obrazů svatých, za modly je vydávaje, jak potupné listy na papeže a na pražského arcibiskupa po Praze rozšiřoval, krajany své ponoukal k pronásledování duchovenstva a tak dále. A konečně poukazováno na známé vůbec poměry a skutky, kterak Husovi kacířskému ve všem byl radou nápomocen a stavíval se ve vzdoru proti trestům církevním.“
No... bylo toho dost na několik procesů... Ani nové složení komise nevěstilo pro Jeronýma nic dobrého. Vypadli z ní kardinálové d'Ailly a Zabarella (kvůli své shovívavosti byli obviněni, že jsou podplaceni kacíři a českým králem Václavem), zato se v ní objevil cařihradský patriarcha Jan (ten získal zásluhy už v procesu proti Husovi), a doktor Mikuláš z Dinkelsbühlu (ten zase chtěl Jeronýmovi i s úroky vrátit urážky z Vídně). Dva měsíce trvalo komisařům, než byly skončeny výslechy svědků a akta obžaloby uzavřena. 27. dubna předstoupili před koncil a oznámili, že se zhostili svého úkolu. „Z vlivných účastníků koncilu nechyběl téměř nikdo,“ konstatuje profesor František Šmahel.
„Dostavilo se třináct kardinálů, mnoho jiných biskupů a prelátů, dále též poslové království římského, uherského, francouzského anglického, aragonského, portugalského, polského, norského, švédského, neapolského, kyperského a ještě mnohý lid křesťanský ve velikém počtu.“ Bylo přečteno 45 odsouzených bludů Jeronýmova učitele Wiclefa, a k nim byly přidány 102 další, které se už týkaly jenom Jeronýma. Slova se ujal cařihradský patriarcha Jan, a začal útokem, že on ten Jeroným vlastně vede ve vězení ještě rozkošnější život než na svobodě! „Jak se má strachovat Ducha svatého, když se nacpává jídlem a naplňuje pitím? Kristus, Mojžíš, Eliáš a Daniel se v rozhodujících chvílích postili, a proto tím spíše by měl hladem být potrápen Jeroným, jak se sluší kacíři! A nejen to – když vždycky vystupoval jako laik a když v laickém oděvu a s dlouhou bradou předstoupil dokonce před koncil, ať pod trestem mučení odpovídá k nově přidaným artikulím pouze věřím – nevěřím. Jestliže pak zapře ty články, které jsou náležitě doloženy svědky, ať je bez meškání předán jako zatvrzelý a neústupný kacíř světskému rameni!“
Jeroným byl opravdu velice „zatvrzelý“. Odmítal jak nedůstojné vedení výslechu, tak nové soudce. Odpovídat bude jenom tehdy, když se mu dostane veřejného slyšení. Slyšení se mu kupodivu dostalo. Koncil na to přistoupil, protože někteří jeho členové si zřejmě slibovali, že Jeroným předstoupí s novým odvoláním. Dne 23. května 1416 (což byl přesně výroční den jeho potupného příchodu do Kostnice) byl Jeroným předveden do katedrály. Shromáždilo se v ní víc účastníků koncilu a taky víc zvědavců než při procesu Husově. Jeroným se dobře připravil. Odmítl přísahat, že bude mluvit jen podle pravdy a podle svědomí. Je mu domlouváno, ale on odmítá. Je mu vyhrožováno – odmítá. Chce vést sám svou při, ne jenom odpovídat žalobcům. Soudci jsou neoblomní – vězeň taky. Pro koncil to musela být neslýchaná situace. „Kacíř, a ještě si diktuje podmínky!“ Vestoje, uprostřed celé katedrály, se nakonec Jeroným nezdrží a ve velice vypjaté řeči dá průchod svému rozhořčení:
„Jaká to nespravedlnost! Když já tři sta čtyřicet dní jsem držen v nejkrutějším žaláři, ve smradu a v nečistotě, v lejnech, okovech a nedostatku všech věcí, vy jste mé protivníky a utrhače vždycky slyšeli, a mne nyní ani jediné hodiny slyšeti nechcete! Z toho bezpochyby plyne, že když jste jim propůjčovali svého ucha a oni mne Vám tak dlouho osočovali jako kacíře, nepřítele víry, protivníka duchovenstva, že se nemohu obhájit, neboť dříve jste mne ve svých myslích odsoudili jako nehodného, než jste mohli poznat, jaký jsem! Avšak i vy lidé jste, a ne bohové věčně žijící, ale smrtelní, také vy můžete klesnouti, blouditi, býti oklamáni a svedeni jako jiní lidé. Říká se, že je zde shromážděno světlo světa a nejmoudřejší mužové, proto tím více byste měli dbát o to, abyste nic všetečně, nerozvážně a nespravedlivě nerozhodli a neučinili. Vím, že jsem pouhý človíček, vím, že mi jde o hlavu. Mám umřít, ale proto nemluvím. Zdá se mi však nehodné, aby moudrost tolika mužů ukládala o mne mimo právo, což by ani tak skutkem, jako příkladem ke škodě budoucích časů bylo.“ Bez komentáře.
Když domluvil, ozvaly se protesty. Někteří účastníci koncilu však s Jeronýmem sympatizovali. Veřejně samozřejmě ne. Tajně. Pouze ve společnosti důvěrných známých. Koncil už na přísaze netrval, Jeroným však musel odpovídat k jednotlivým článkům obžaloby. Někdy nebylo jasné, kdo je vlastně obžalovaným a kdo žaluje. Když byl očerněn jako nactiutrhač stolice apoštolské, odbojník proti kardinálům a biskupům, vrah prelátů a nepřítel křesťanského náboženství, tak vstal, sepnul ruce nad hlavou a zvolal: „Ke komu se mám nyní obrátit, velební otcové, u koho hledat pomoc, koho prosit za milost, ke komu se utéci? Snad ne k vám, když moji protivníci odvrátili vaše srdce a mysli od mého zachování, tvrdíce, že jsem úhlavním nepřítelem všech těch, kteří mě mají souditi?“ Pro svědky a žalobce měl posměšky a ironii, z důkazu si dělal legraci. Michael de Causis, kterému Jeroným neříkal jinak než „osel“ a „pes“, je zuřivostí bez sebe. Jeroným má na všechno pohotovou odpověď. Jednomu, který přísahá na své svědomí, řekne, že to je nejjistější cesta k oklamání, jiného zase nazve pokrytcem. Taky se ho zeptali, co soudí o svátosti oltářní. „Předtím chléb, při posvěcování pravé tělo Kristovo a ostatní podle víry.“ Někdo mu připomněl jeho výrok, že chléb zůstává i po posvěcení chlebem. „Jistě – ale u pekaře!“ Chvílemi to na koncilu vypadalo jako na povedené taškařici – kvůli smíchu nebylo rozumět ani slovu.
V úterý 23. května přišlo do katedrály ještě mnohem víc lidí než v sobotu. Že bude Jeroným upálen, to bylo každému jasné, muselo se však uznat, že se člověk octl v pochybách, v čem je Jeroným vlastně kacíř. Jeho kacířství je údajně čtyřnásobné. Protože mu slíbili veřejné slyšení, může teď přednést „ty svoje jalové omluvy“ může však také pokorně odvolat, koncil je milostivý a milosrdný, rád jej přijme zpátky do lůna církve, jak se již nejednou stalo s jinými kacíři, kteří napravili své omyly a učinili pokání. „Je mi známo,“ začal svůj proslov Jeroným, jakmile se předtím pomodlil, aby byl pro tuto chvíli osvícen, „že bylo mnoho výborných lidí, kteří museli trpěti, aniž si to zasluhovali pro své ctnosti, neboť byli nařčeni falešnými svědky a odsouzeni nepravými soudy.“ Jestliže se tak stane nyní jemu, Jeronýmovi, tak nebude první ani poslední.
Pro jedny byl Jeroným křivopřísežník, bouřlivák, člověk zlé pověsti i povahy, u druhých byl naopak milovník pravdy, neohrožený stoupenec pravé víry, národa i vlasti. V jedněch i druhých zanechala Jeronýmova obhajoba hluboký dojem. Tím víc pozornosti si zaslouží muž, který nebyl ani prvního, ani druhého druhu. Nebyl to Jeronýmův stoupenec ani jeho nepřítel, nebyl to Němec ani Čech, nepatřil mezi ortodoxní klerikály ani ho nenazývali kacířem. S Jeronýmem se potkal teprve týden před jeho upálením. Kdo to byl? Poggio Bracciolini. Ital z Florencie. Humanista, historik, antikvář, vypravěč kratochvilných příběhů a autor dopisů. „Znám se k tomu,“ napsal ve svém listu adresátovi do Arezza, „že jsem jakživ neviděl nikoho, jenž by při vedení pře, zvláště hrdelní, více se rovnal řečníkům věků klasických, kterým se tolik podivujeme. Kupodivu zajisté bylo, jakými slovy, jakou výmluvností, jakými důvody, jakým obličejem a hlasem i jakou srdnatostí nepřátelům svým odpovídal a konečně při svou uzavřel.“ Jakpak se pan Bracciolini ocitl v Kostnici? Zajel se podívat na koncil? Ani ne. Dělal jakousi okružní jízdu po středoevropských klášterních knihovnách a na její závěr se vydal do lázní v Badenu. Tam si v teplých koupelích léčil pakostnici. Lázeňský pobyt mu zpříjemnil zdejší zvyk, že místní ženy se za svou krásu vůbec nestyděly a vstupovaly do koupele v rouše Evině, „takže se zdá, že sem sama paní Venuše přeložila své kyperské sídlo.“
Jeronýma do té doby nejenže neviděl, ale ani o něm neslyšel. Uviděl ho poprvé až v katedrále. „K víře nepodobné je, jak moudré a chytré dával odpovědi, jak mocnými důvody se hájil. Nikdy ničeho nepověděl, co by se na dobrého muže neslušelo. Jestliže tak skutečně smýšlel o víře, jak slovy vyznával, žádná hodná příčina netoliko smrti, ale ani nejmenšího provinění na něm nalezena býti nemohla.“ Co ještě Italovi na mistru Jeronýmovi imponovalo? Skoro všechno. Třeba jak ve stínu smrti dokázal žertovat. „Mnohých žertem odbyl, mnohých se štiplavě dotekl, mnohé často ve smutné věci k smíchu přivedl.“ A taky oceňuje, jak Jeroným dokázal svou krásnou a ozdobnou mluvou zvládnout reptání a hluk protivníků. „Řeč jeho libá, příjemná, prostranná a zvučná byla. Nikdy se křiku ani hluku neulekl, ale vždycky byl v mysli stálý.“ A ještě víc hodnotí, že se Jeroným vyzná v antice, že cituje starověké autory jako když bičem mrská. „Stál vesele, bez bázně a strachu, netoliko smrt postupuje, nýbrž na ni žádostivě čekaje; člověk by řekl – druhý Cato. Nechválím ani nezastávám, jestli co proti nařízením církevním smyslil – divím se jeho učení, mnohých věcí známosti, výmluvnosti, libé a ozdobné řeči a opatrným bystrým odpovědím. Ale bojím se, že ty všecky dobré věci k zahynutí jeho propůjčeny mu a dány byly.“
Čím nakažlivější je neduh, tím tvrdší musí býti lék!
Na rozmyšlenou měl Jeroným dva dny. Jedenadvacáté shromáždění koncilu, svolané na 30. května 1416, patří jenom Jeronýmovi. Je to poslední pocta v jeho životě. Katedrála se zaplnila už od časných ranních hodin. Jakmile skončila slavnostní mše, ujal se slova nás starý známý biskup z Lodi. V poslední době se specializoval na projevy těsně předtím, že je příslušný kacíř odveden na hranici. Mluvil i před upálením Husovým. „Čím nakažlivější je neduh, tím tvrdší musí býti lék!“ Se vzácnou otevřeností řekl všem, proč byl upálen Jan Hus a proč totéž čeká mistra Jeronýma: „Vy, katoličtí páni, pohlédněte na zpupnou smělost těchto mužů neurozených, nízkých, neznámého původu, kteří se odvážili zaútočit na celé České království, podnítit pány a šlechtice k boji a k nesváru, podnítit rytíře, změnit starobylé a užitečné řády, svolávat davy, rozdělit lid, podnítit obrovské rozmíšky mezi měšťany, vésti luzu a ozbrojené tlupy, páchati a krýti vraždy, drancovati chrámy a znesvěcovati oltáře. Ó, jak by bylo šťastné České království, kdyby se tento muž nenarodil!“
Poslední Jeronýmova slova. Zápis pořídil notář. „Tento pan Jakub kazatel (biskup z Lodi se jmenoval křestním jménem Jakub), kterým jest duchem mluvil já nevím, neboť všecky věci, kteréž jest mluvil, převrátil v smysl jiný proti smyslu mému. Proto prosím všechny i každého zvlášť, abyste toho o mně nedrželi.“ Nikdy prý nehaněl svaté muže církve. Ještě více ho mrzí křivé nařčení, že potupil dobrou pověst Českého království. Vše, co hájil v disputaci jako věrný jeho obyvatel, bylo k jeho dobru. Další články byly předloženy nepravými soudci, ty odmítá poslouchat, neboť jsou poběhlými správci a preláty. Nesouhlasí s jejich pýchou a světskou marností, které obracejí dědictví Kristovo, aby měli koně, krásné domy a dvory, krásná roucha, přitom nepamatují na chudé, ale užívají všeho ke svým bujnostem a ke „skutkům nevěstčím“. A musí odvolat i svůj list, který psal do Prahy ze strachu z ohně. Selhal prý jako blázen a je mu velmi líto. „Item týž Jeroným k tomu řekl: Učinil jsem odpřisáhnutí, i ten list domů jsem psal, boje se ohně. Ale selhal jsem jako blázen a toho velice želím. A zvláště když jsem odvolal učení Jana Husa i Jana Viklefa a když jsem přivodil odsouzení Jana Husa, o kterém věřím, že to je spravedlivý a svatý člověk, příliš zle jsem učinil.“
Jeroným se odsoudil. Už nebylo o čem mluvit. Rozsudek přečetl cařihradský patriarcha: „Jeroným z Prahy, mistr svobodných umění, avšak pouhý laik, je onou shnilou ratolestí, o níž praví Kristus: Nezůstal-li by kdo ve mně, vyvržen bude jako ratolest a uschne. Protože se Jeroným navrátil k svým bludům jako pes ke svému vývratku, svatý koncil vyhlásil a vyhlašuje, že řečený Jeroným bude vyvržen jako shnilá větev, jež je suchá a mrtvá, a prohlašuje a vyhlašuje jej za kacíře a znovu upadnuvšího v kacířství, exkomunikuje jej, proklíná a odsuzuje.“
Církev odsuzuje, ale církev netrestá. Jeroným je odevzdán světské moci. Pacholci přinášejí vysokou papírovou čepici pomalovanou červenými ďábly. Jeroným na nic nečeká, hází svůj biret mezi preláty a sám si potupnou čepici nasazuje: „Náš pán Ježíš Kristus byl korunován trnovou korunou. Já za jeho místě a z lásky k němu rád ponesu tuto čepici.“ A jinak stejná cesta, jakou šel před necelým rokem Hus. Branou ven z města a na dohled je už popraviště. Jeroným pokleká a modlí se. Biřici z něj strhávají šat, není třeba, svlékne se sám, ovinují mu roušku kolem beder a přivazují řetězy a provazy kolem sloupu. „Zdráv buď, přeslavný dne... Věřím v jednoho Boha...“ Jeroným zpívá liturgické chorály a hranice roste. Když dozpívá, tak se obrátí německy na shromážděné lidi: „Milované děti, jak jsem právě zpíval, tak i nejinak věřím. Toto vyznání je moje víra. Umírám nyní, protože nesouhlasím s koncilem a protože netvrdím, že mistr Jan Hus byl spravedlivě a řádně dosouzen koncilem. Vím totiž dobře, že byl opravdovým hlasatelem evangelia Ježíše Krista.“ Hranice je připravena, mistr popravčí přichází, aby ji za Jeronýmovými zády zažehl. „Sem přistup, a přede mnou zapal oheň. Kdybych se ho byl bál, nikdy bych sem nebyl přišel.“ Kouř ho už dusí, ale on zpívá „do rukou Tvých, Pane, poroučím svou duši.“
Hanko, se zájmem jsem si tuto smutnou a neuvěřitelnou kapitolu přečetla. Jen dodám, že i tehdy platilo a stále platí:" Kdo chce psa bíti, hůl si vždy najde".
OdpovědětVymazatUž jsem tu psala odpověď, ale není tady. To Tvoje rčení platí asi v každé době, vidíme to i dnes a asi na všech "frontách". V politice to je viditelnější, ale ono to může platit i v zaměstnání, mohu být jen ráda, že jsem to nezažila.
VymazatJsem ráda Tvému zájmu a takové kapitoly krátit nebudu, protože tohle se nedočteme nikde v učebnicích a kdo má zájem, ten si přečte. Kdo zájem nemá, ten to ani neotevře. ☺