Západ Slunce u Žermanické přehrady

V minulém článku jsem srovnávala platnost některých pranostik, dnešní fotky jsou ze Soběšovic, z vesnice vzdálené 15 km od Frýdku-Místku, od Havířova zhruba 7 km.  Je to u Žermanické přehrady, která byla pojmenována podle vesnice pod hrází. 

 

Znak obce, na němž zelená plocha představuje původně zemědělskou krajinu s třemi klasy, bílá vlnovka symbolizuje řeku Lučinu, které se dříve říkalo Lucina. Vše doplňuje letící bílá holubice se snítkem v zobáku:

  

Obec je starší než některé sousední, její počátky se vztahují k r. 1227. Představa, že vesnice tady vznikala brzy po vydání Zlaté buly sicilské a zároveň v době, kdy se v Asii proháněl Čingischán, je neuvěřitelná. Tehdy sem byl vyslán jakýsi Soběk, řečený Střela a určitě měl organizační schopnosti, když ho vrchnost pověřila úkolem kolonizovat novou vesnici. 🙇 Nejspíš podle něj byla obec pojmenována Soběšovice.

V kronikách se dozvíme o přezdívkách, které vznikaly a zanikaly s výraznými rysy obyvatel a často byly posměšné. Když bydlelo na vesnici více lidí s týmž jménem, bylo zvykem dát jim pro rozlišení další jméno. V Soběšovicích bydlelo konkrétně pět Kičmerů. Tomu nejbohatšímu přidali dvě jména: Kičmer na roli anebo Rozental. To druhé proto, že se rád zastavil v těšínské krčmě u Žida Rozentala, kterého v opilosti přede všemi vychvaloval. Druhý Kičmer získal jméno Ťumpuška, protože si koupil chaloupku od Ťumpy, a protože byl tento Kičmer malý, dali mu jméno Ťumpuška. Třetí Kičmer dostal jméno Smrtonoš, protože byl chudý (hubený) jako smrt – kterou ale žáden ještě neviděl. Čtvrtý Kičmer měl jméno boží muka, neboť vedle jeho stavení stála boží muka.

Mezi oběma válkami se tu žilo skromně, jen část obyvatel pracovala v průmyslu. Zajímavé jsou živnosti většinou na místech, která jsou dnes na dně přehrady: byly tu tři mlýny, tři ševci, tři stolaři, tři krejčí, jeden kovář, jeden sedlář, tři obchodníci se smíšeným zbožím a jeden řezník-uzenář.

Ke svícení se používaly louče až do roku 1870. Lidově se loučím říkalo „štípy“ a každý si je dělal sám ze dřeva bukového nebo vrbového. Někteří je dováželi v otýpkách z města. Zastrkávali je do dřevěných svíčníků s křížovým stojanem, který mohli podle potřeby zvyšovat nebo snižovat. Později se vyráběly svíčníky železné, někde se ještě dochovaly. Světla bylo v chalupách zapotřebí hlavně v době, kdy se rozšířilo domácí tkalcovství. Držet štípy večer při stavu bylo povinností dětí, které je musely držet tak, aby štípa hořela pomalu, ale přitom tak, aby bylo dosti světla a hlavně, aby nechytla chalupa.

Stejně se šetřilo později, když se začal používat petrolej. O významných dnech a nedělích se svítilo v lampě petrolejem, pro všední dny musel stačit „janíček“. To bylo světlo hadrového knotu v provrtané zátce, plovoucího ve skleničce s petrolejem. „Janíčkem“ nebo svíčkami se svítilo i v „latorních“ jakých používali povozníci. Pokud nerozumíte, tak "latorňa" nebo též "laterňa" byla prosklená lampa, do níž se vložila zapálená svíčka. Nesmím zapomenout na to, že v Soběšovicích byly dva zámky! To by člověk neřekl, že? Ovšem, nečekejte styl Buchlovice apod., byly to venkovské zámečky, ke kterým patřil hospodářský dvůr. Možná i k nim někdy vytvořím článek. Jak se jmenovaly? Dolnosoběšovický a Hornosoběšický, ten "vidíte" tady, foto z r. 2015, kdy byl nízký stav vody: 

 

 

To není vtip, tady to tak zkrátka je. Když se měla napouštět přehrada, zámek byl zbořen, takže ten objekt je na dně přehrady. 

 

V zátopovém pásmu vznikající přehrady bylo zlikvidováno historické centrum Soběšovic s domy, které jsou označeny níže na mapě. Nový kostel se stal dominantou obce nad přehradou na rozhraní území Žermanic a Soběšovic a měl sloužit i obyvatelům Lučiny. Původní kostel lidé postupně bourali a materiál převáželi na výstavbu nového. Foto kostela z podzimu:

 

Kostel Navštívení P. Marie byl  vysvěcen 27. října 1961.

Pan V. Husa natočil dronem pohled na kostel v Soběšovicích, kromě kostela uvidíte v dáli i Žermanickou přehradu. Klikněte: 

Kostel v Soběšovicích z ptačí perspektivy

Ze soběšovské kroniky Alfonze Halfara rektora poznáme, jakým nářečím lidé mluvili. Dělníkům při kutání uhlí brzdila práci voda. Vedoucí dělníků Šebestík, který byl veselé mysli, přišel na nápad:

„Rano, jak šel do roboty, to vžun babě ze šopy koš uhla. Jak vytohli vode, zrobili na dně šachtice duče, uhli z koša tam vysuli a přikryli go kamynim a jednego rychlego posla poslali z befelim do zumku, že už přišli na uhli. Hadraba nakozol zapřungať vuz, do něgo dali bečulke s kvitym a jehali s panym ku šachtici. Hadraba od radosti sfarol do šachtice, aby to uhli uviděl. Haviře pozbirali po vrchu kamyň a začli uhli kopať a suť do kbela. Hadraba od radosti, že přišli na uhli, kozol vyfarat na vrch, až se popijum a potym až uhli fědrujum, a un pojehol do dvora zdělit manželce radostnum sprave. Chlopi, jak se dobře popili, uhli ze gbelym na vrch vytohli a misto do voza se go Šebestik vysypol do koša, aby go mug svoji babě vsuť do šopy.

Hadraba roz se dol napoliť, ale podrugi byl opatrnějši, proto jego robotnici při kopaňu šachtice špekulirovali, jak na pana. Odbirke měli chlopi roz za měsic, Hadraba im platil enem za metry, a vody bylo rano v šachtici, že štvěrť šichty jum mušeli vylivať, a tu Šebestik přišel na novy napad. Jak pan pušťol šnure při měřiňu metru do šachtice, to Šebestik te šnury nastočol tři metry do vody. Tři metry šachtice přibylo, ale vykopane něbylo. A roz jim na tyn švindel Hadraba přišel. Jak měřil na vrchu vytohnutum šnure metrym, divo se – te šňury je skoro tři metry mokre. Pravi: Nale, chlopi, jak vy tam poraditě robiť v te vodě? Sfarol un do šachty a mušalo se měřiť na novo.

Hadraba se pozvol do zumku hornického inžinira Čižka, kery Hadrabovi řek: Kdo chce uhli kopať, muši nejprv do šachty nasuť zlota, a potym děpro može uhli těžit. A Hadrabove zlota niměli. Robotnici vykopali něcalych třicet metruv šachtice, vypravi se, že přišli na uhelny proplastek ve vyši devět coli. Po tomto neuspěchu se dolovani zastavilo.“ Rozuměli jste?

Do Soběšovic jsme přijeli pozorovat západ Slunce a to je naše nejbližší hvězda, která je více než milionkrát větší než planeta Země a její průměr je přibližně 1,4 mil. km. Největší podíl zastoupených prvků mají helium a vodík. Světlo ze Slunce dorazí na Zemi za 8 minut a 19 sekund.

 

Panorama nedalekých Moravskoslezských Beskyd nabízí v Soběšovicích krásný pohled od Lysé hory až k vrchu Javorový (zleva doprava).

Nejpůsobivější východy a západy slunce se často objevují v zimním období. Je to tím, že sluneční světlo se odráží ve vysokých mracích na obloze a dosahuje jasně oranžových nebo až dramaticky červených odstínů. V zimních měsících je méně vlhkosti vzduchu, slunce je na obloze níže a jeho světlo se lépe rozptyluje. Pak ty načervenalé a oranžové odstíny mohou více vyniknout, jak vidíme na fotografiích. Barvy se mohou měnit od světle fialové až po krvavě rudou, to záleží na čistotě ovzduší, druhů oblaků apod.

Příště se k tématu ještě vrátíme a já vám ukážu jeden "trik", který jsme si v polích vyzkoušeli a v příštím příspěvku ho představím. 😎  

zdroj: obec Soběšovice, nalucine.cz, Wikipedie