„Navinul jsem osnovu
z hedvábí a zlata,
žhavé růže s perlami,
dlaň dvakrát do ní chvátá.
Osnova však trhá se
pod mozolnou dlaní –
jsou jen slzy, krev a pot,
co se třpytí na ní!“
Josef Kalus, Tkalcovské písně, 1880
Už jsem se na blogu zabývala předením i životem lidí, kteří pěstovali a zpracovávali len ZDE. Tkalcovské stavy nebo kolovraty můžeme vidět např. na hradě ve Strakonicích, ale také na Moravě v Litovli. Po návštěvě Frenštátu a muzea jsem původní článek "zahodila" a vytvořila nový, který dnes nabízím. Zaměřila jsem se na konkrétní oblast Valašska, ale základní postupy byly všude stejné.
Tkalcovství bylo od 17. století pro mnohé obyvatele Frenštátu a okolí jedinou obživou. Podobně jako v jinde v Čechách a na Moravě byli tkalci sdruženi nejprve v charitativním bratrství, které členy podporovalo v nemoci, staralo se o poslední věci člověka a pohřby. Nové poměry nutily tkalce získat cechovní artikuly a založit si vlastní cech.
Cechy sdružovaly řemeslníky stejného oboru a chránily své členy před konkurencí, řídily nákup surovin a odbyt výrobků. Také hájily zájmy mistrů proti tovaryšům, ale pamatovaly i na výchovu tkalcovských učňů.
Artikuly obsahovaly povinnosti a práva členů cechu. Např. náboženské povinnosti zahrnovaly účast na bohoslužbách, tresty za práci v neděli a ve svátky, povinnou účast na pohřbu člena cechu. Člen cechu měl bezplatný pohřeb. Cech vlastnil máry, pokrov - přehoz, pohřební štít, korouhev a postavníky.
Cech vedli a spravovali dva cechmistři, kteří měli být každoročně voleni. Členy cechu mohli být mistři tkalci z Frenštátu a okolních přifařených vesnic, obchodníci s plátnem, tovaryši, učni a také vdovy po mistrech, pokud se znovu neprovdaly za netkalce. Těm, kteří nebyli členy cechů, bylo provozování tkalcovského řemesla zakázáno.
Do cechu nebyli přijímáni nekatolíci, lidé nemanželského původu a společensky vyčleněni lidé - děti katů, žalářníků, hrobníků, metařů, ponocných, polních hlídačů a pohodných - rasů.
Frenštátsko bylo oblastí s vhodnými klimatickými podmínkami pro pěstování lnu a pak pro zpracování vlákna. Pole bylo pečlivě vybíráno, pak následovala orba a hnojení. Len se většinou sel do úhoru. Pamatujete ze školy - jař, ozim, úhor? To bylo trojpolní hospodaření, protože bylo málo hnoje. 🙇 Někde se využívalo osivo z dovozu, na Frenštátsku seli vlastní len. Na začátku doby růstu se len musel plít. Zralý len se trhal koncem srpna nebo počátkem září. Pokládal se na pole v tenkých vrstvách, nebo se vázal do malých snopků - panenek, aby proschnul. Paličky se semeny se odstranily drhlenem. Pak se len prostíral na vlhké louce, aby se působením slunce, ranní rosy a pravidelným obracením dřevnatá hmota lodyhy lépe oddělovala od vnitřních vláken. Rosení trvalo tři až sedm týdnů. Někde namáčeli len v potoce nebo v rybníku, ale za kvalitnější se považovalo rosení lnu. Vytlačený olej ze lněných semen byl využíván jako lék nebo potrava. Toto se předvádí v rožnovském skanzenu.
Přízi ze lnu mohli tkalci zpracovávat přímo od přadláků nebo upravenou bílením. Kvalita příze závisela na jakosti lnu, přípravě vlákna k předení i podle zručnosti přadláků. Ze surové příze se tkalo hrubé plátno, z něhož byly zhotovovány svrchní oděvy, lůžkoviny apod. Mnohdy se bělily až hotové výrobky. Bělírny patřily vrchnosti.
Od poloviny 18. století začaly problémy s občasným nedostatkem lnu. I přes rozvoj lnářství, nedařilo se pokrýt poptávku po spotřebě příze. Zdražování příze i tkanin bylo výsledkem nedostatku domácí produkce lnu. Úpadek lnářství způsobily tehdejší hospodářsko-společenské poměry (to je na dlouhé psaní) a tak se začala zpracovávat bavlna.
Staří tkalci se ještě živili tkaním lněného plátna. Postupně však míchali len s bavlnou a výrobku se říkalo barchan. Na Ostravsku se používal výraz barchet, to moje babičky nosily barchetové šaty.
Do Frenštátu se bavlna v první pol. 19. století dovážela z Vídně. Později se dodavatelem bavlny staly státy Severní Ameriky. Nízká cena a kvalita zajistila americké bavlně prvenství na evropském trhu.
Alabama - země bavlny. Rovina v centrální části s úrodnou půdou vhodnou k pěstování
bavlny, které se také říká Black Belt (Černý pás).
Surovou bavlněnou přízi, kterou tkalci kupovali, si pak sami bělili. K tomu účelu měli do konce 19. století tzv. peciska. Nejprve se bavlněná příze ponořila do roztoku chlorového vápna v kamenné kádi. V kádi dřevěné, pod kterou byl v topeništi, kterému říkali peklo, udržován oheň, tam se příze vyvářela. Ve třetí kádi se příze vyprala na čisto. Tuto práci mohl vykonávat jen zkušený bělič, který byl ve svém oboru odborníkem. Řádně propraná a vyždímaná příze ještě za vlhka šla do rukou sukařek ke škrobení a soukání. K sušení naškrobené bavlny se používaly plotky a bidla. Za nepříznivého počasí se bavlna sušila v jizbě na bidélku nad pecí. Suchá bavlna se mohla přesoukat na osnovní cívky.
Před samotným tkaním musela být připravena osnova a útek. K přípravě osnovy potřebovali snovadlo, cívečnice (stolice na fajfy) a rozváděcí desku - nabíračku. Na Frenštátsku se fajfám říkalo fajky.
Snovalo se podle šíře tkaniny, vzoru a barvy. Snovači museli dávat pozor na přetržené nitě, které se musely nadvazovat tkalcovským uzlem a také dohlíželi, aby se nesnovalo moc daleko a nemuselo se vymotávat nazpět. Původně tkalci zpracovávali vlastní materiál nebo ten, který dodal zákazník. Tkali na vlastních stavech za pomoci své rodiny nebo tovaryšů (učeň, pomocník). Tkalci obývali jednu místnost, v ní žili i pracovali. U okna stával tkalcovský stav, aby dobře viděli na práci.
V některých chalupách měli dřevěné podlahy, někde ještě podlahy z udusané hlíny. Strop byl trámový, stěny líčili vápnem. V rohu jizby stála kútnice = čtyřhranný stůl, židle a lavice. Na stěně býval pověšen kříž a svaté obrázky na skle. V tomto koutě rodina jedla, setkávala se a odpočívala. V druhém koutě jizby stála kachlová kamna a za nimi chlebová pec. Pec se vytápěla ze síně a spávaly na ní děti. Na bidlech nad kamny sušili naškrobená přadena bavlny, prádlo i oděvy. Hospodář s hospodyní spávali v posteli, větší děti na lavicích kolem kamen, v létě na půdě v seně nebo na slámě.
S dovozem bavlny a rozšířením trhu se změnily vztahy mezi tkalcem a spotřebitelem. Téměř všichni už v první polovině 19. století pracovali pro místní podnikatele - faktory, kteří jim zadávali práci a s hotovými výrobky pak obchodovali. Tkalci, kteří se stali faktory, brzy přišli na to, že obchodování je výnosnější a od tkalcoviny upustili. Drobní tkalci neměli peníze na nákup poměrně drahé bavlny a tak většina místních tkalců byla závislá na nepočetné vrstvě faktorů, kteří svého postavení patřičně využívali. Faktor dodával tkalcům osnovu a útek. Zpočátku si osnovu faktor připravoval sám, později zaměstnával snovače a sukařky.
„Služila sem u tkalca,
něni temu davno,
chtěla sem se naučiť,
jak se děla platno...
něni temu davno,
chtěla sem se naučiť,
jak se děla platno...
Pokračování
Hezký článek, který připomíná i moji práci, sice ne se lnem, ale bavlnou. Hodně zajímavých údajů. https://dedatiktak.blogspot.com/2021/07/den-otevrenych-dveri-v-arealu-veba.html Hodně podobných článků mám na blogu od minulosti k současnosti. Přeji hezký den.
OdpovědětVymazat