7. Praktická škola naší mateřštiny s humorem a nadhledem.
neděle 28. února 2021
pátek 26. února 2021
Toulky českou minulostí: 8. schůzka: Keltové na jevišti dějin
V Toulkách českou minulostí jsme přicestovali do roku... ne, tak přesně to na našem rozhlasovém stroji času nastavit nedovedeme... Budeme rádi, když se trefíme aspoň do století. Takže – nařizujeme si minus 2400 let. Tedy 4. století před Kristem.
Jestliže přirovnáme české země k jednomu velkému jevišti... jevišti dějin... tak právě kolem roku 400 vycházejí zpoza kulis. Keltové. Už ne jako tušené stíny, ale jako lidé z masa a krve. Vynořují se z anonymity pravěkých společenství. Keltové. Klasici barbarského světa. Do dějin vstupují jako první pojmenovaní a historicky zaznamenaní obyvatelé středoevropského vnitrozemí. (Historicky zaznamenaní – to znamená písemně.) Keltové. Odkud se u nás vlastně vzali? Kolébku Keltů, tu bychom našli v zemi, kde pramení Dunaj. Na sever od Alp. Někde mezi východní Francií a Čechami.
Dobývání území
O Keltech nepsal nikdo menší než otec dějepisu Řek Hérodotos z Halikarnassu. A to už v 5. století před Kristem. Histories apodexis, tak nazval svoje rozsáhlé historické a taky místopisné dílo. Výklad zkoumaného. Podle tohoto "Výkladu zkoumaného" žijí Keltové neboli Keltoi v zemi zvané: Keltiké.
Česky bychom mohli říct: Keltsko. Jeho zpráva je důležitá i v tom, že upřesňuje datování. Dokládá, že v pátém století znal antický svět jenom Kelty středoevropské, vnitrozemské. Nezažil je dosud na mořském břehu jako obávané dobyvatele. Keltové se totiž představili antickému světu jako náramně drsní, neohrožení válečníci.
Římané a Řekové jsou zděšeni. Jsou zděšeni tvrdostí keltských útoků, jsou zděšeni odvahou, s jakou v armádách Keltů bojují po boku mužů ženy, jsou zděšeni kořistnictvím, které je právě tak lačné jako bezohledné. Tři jména budila na jihu evropského kontinentu skutečnou hrůzu: Peršané, Skythové – a Keltové.
Řekové se smáli, že kopí Keltů nemají průraznost. Opravdu, jejich hroty jsou ze železa příliš měkkého, po několika úderech se ohýbají, jenomže keltští bojovníci ohnuté špičky svých zbraní za pochodu narovnávají nohama a jsou k nezastavení. Kopí (latinsky gaesum) mělo dřevěnou botku a dosahovalo délky přes dva metry. Nebylo samozřejmě jedinou keltskou zbraní. Používali i tzv. velitelské mečíky. Pravda, spíš než bitevní výzbroj to byly odznaky vůdčího postavení, ale fungovaly i jako zbraně. Byly kratší a měly rukojeť, zpracovanou do stylizovaného tvaru lidské postavy se vzpaženýma, mírně roztaženýma rukama a s rozkročenýma nohama.
Odvaha a odhodlání
Představme si velké písmeno X, v průsečíku prstencovitě zesílené – to mělo znázorňovat tělo. Častokrát bylo doplněno v úhlu paží bronzovou lidskou hlavičkou... někdy velmi realistickou, s vlasy vousy, obličejem. Tyto velitelské mečíky měly své předchůdce už v halštatských dýkách; používaly se od 5. století a našly se po celém území keltského světa i v okupovaných zemích, v Čechách a na Moravě jich bylo objeveno deset. Některé mečíky byly mistrovsky vypracovány, čepel měly vykládanou zlatem a rukojeť emailem. Na hrudi bojovníka pohřbeného u Nemilan na Moravě ležel mečík ozdobený zlatem, přičemž v hrobě byly uloženy ještě dva těžké železné meče.
Meč - skutečný bojový nástroj. Jeho délka se někdy blížila jednomu metru. Ukládal se po pochvy, kterou později bohatě umělecky dekorovali. Proto se ve 2. století před Kristem mluví o stylu krásných mečů. Další zbraně: Oštěpy, luky a šípy. Typickou zbraní býval prak, jako munice se používalo oblázků. Římané sice pomlouvali štíty Keltů - jsou prý jen slabou ochranou, pořádným oštěpem legionáře lze prorazit i dva tři najednou - ale Keltové (Římané jim říkají Galové) poničené štíty odhazovali, brali si nové, lemované často bronzovým plechem, se střední bronzovou puklicí chránící ruku.
A jdou a jdou a jdou. Vedle pěších jednotek (ty jsou vyzbrojené spíš skromně) bojuje na všech frontách keltské vozatajstvo útvary lehkých dvoukolých kár, a také jízdní sbory, postavené z příslušníků keltské aristokracie. Dovedou v největším trysku obrátit koně a smést nepřítele smykem káry. Za jízdy pobíhají vozatajové po ojích, stavějí se na jho, skrývají se za těly hřebců, vnikají nečekaně do týlu nepřítele, aby vzápětí pak mizeli jak stíny.
Hluk a valící se masa
Hrůzu u protivníků vzbuzoval nenapodobitelný ryk keltských útočících vojů – doslova ohlušující řvaní smíšené s hlasitým troubením na rohy a dlouhé válečné trouby. „Vzhled galského vojska a hluk, které způsobovalo,“ píše Řek Polybios, „naplňoval děsem. Rohů a trub bylo nespočetně, zároveň vojsko tropilo takový povyk, že nejen přehlušoval zvuk hudebních nástrojů a volání vojáků, ale dokonce i okolí znělo ozvěnou, jako by se k tomuto hřmotu připojovalo...“
Postrachem byl také rozšířený a známý keltský zvyk uřezávat hlavy přemoženým. Souvisel s dávným kultem hlavy – jeho stopy se nalézají po celé někdejší oblasti Keltů. Podle jejich představ byla hlava nejdůležitější částí lidského těla a patrně i sídlem duše. Vlastnit hlavu nepřítele znamenalo ovládnout ho celého. Z tohoto názoru vznikla a rozmohla se jakási sběratelská vášeň... někteří badatelé označují proto Kelty jako lovce lebek.
Bojovníci odcházeli a odjížděli z bitevního pole s co nejpočetnější kolekcí uřezaných hlav. Nepřátelská hlava byla přibíjena na dům jako viditelné znamení statečnosti jeho obyvatele. Hlavy byly často také balzamovány a v domácím prostředí tvořily sbírku udatného veterána. Lebek nepřátel se užívalo jako číší při kultovních slavnostech, lebky zdobily i keltské slavnosti... byly po nich nejrůzněji rozmisťovány... ano, trochu se nám při tom vybaví vzpomínka na pohádky o čarodějnicích, které měly kolem svého obydlí lebky napíchané na kůlech.
Dvě stě let dobývání
Tumultus gallicus. Galský postrach. Keltský nápor trval dvě století. Nejvíc je lákal jih a jihovýchod - tyto kraje byly nejbohatší. Z Řecka a Itálie se už přece v době halštatské dostávalo do pravlasti Keltů tolik přepychového zboží... od zlatých a bronzových šperků, nejjemnější tkaných látek až po amfory s vínem, a taky nádherné etruské zobákovité konvice... teď si je Keltové míní brát sami. Už nechtějí směňovat a kupovat od obchodníků... snadná kořist se stal heslem, železná zbraň praporem dobyvačné války.
Co bylo příčinou keltského tažení? Na jedné straně silné přelidnění (na poměrně malém území se tísnil kmen vedle kmene, patrně kmen proti kmeni bojoval), nedostatek půdy a obživy... kam to mohlo vést? Jedině k masovým odchodům početných skupin za daleké obzory, za nadějí na nová sídla, pole, zemi. Byly to pochody se zbraní v ruce, neboť půdu ani obživu nikdo dobrovolně nevydá, pochody, které přerostly ve valící se záplavu, šířící hrůzu... Tumultus gallicus.
Ale Keltům nešlo ani zdaleka jenom o hledání nového domova... jakési země zaslíbené... Stali se z nich draví kořistníci. Zvykli si na divoká tažení a na svévolné hospodaření v bohatých jižních zemích. Lákalo je drancování a při něm nejenom snadno nabytý lup, ale neméně snadná obživa... prostě kořist všeho druhu, kterou někdy nosili napíchánu na svých pověstných kopích.
Rok 225 před Kristem: Římské armády uštědřují Keltům jednu z rozhodujících porážek v bitvě u Telamonui na etruském pobřeží. Rok 195 přes Kristem: Hoří severoitalská keltská pevnost, stojící na místě dnešní Bologně. Brzy poté se války s Kelty přenášejí do krajů, odkud se kdysi útočníci vydali za výboji. Někdejší dobyvatelé se nyní sami musejí bránit za svými hradbami před odvetou stále mocnější římské říše. Ta ovšem má zájem pojistit se před nebezpečím nových vpádů jednou provždy. Proto v posledních desetiletích před počátkem nového letopočtu obsazují římské legie někdejší keltské državy až po linii horního Dunaje a Rýna. Případná otázka: kam se poděla úžasná bojovnost Keltů... jejich nepřemožitelnost? Jak to, ze přestal fungovat tumultus gallicus?
Nad touto otázkou se zamýšleli i antičtí autoři. Taky Gaius Julius Caesar ve svých Zápiscích: „Působila zde i změna podnebí,“ tvrdí Caesar. „Bojovníci, kteří žili po generace ve studených a vlhkých krajích střední Evropy a nyní se ocitli v teplém a laskavém pásmu Středozemního moře prodělali vlastně škodlivou změnu, neboť zdejší příjemné prostředí ubírá ne-li na odvaze, tedy aspoň na houževnatosti...“
Na tom možná něco bude. Další a reálnější příčinu spatřoval Caesar v keltské nejednotnosti, kmenové i osobní nesvornosti. Těmito vlastnostmi Galové neboli Keltové přímo prosluli. Na rozdíl na Římanů, kterým byla v té době republika vším - služba vlasti byla prvořadou věcí každého, teprve po ní nastupovaly osobní a rodinné zájmy; na rozdíl od Římanů vytvářeli Keltové jenom větší či menší skupiny, častěji znepřátelené než spojenecké.
Češi poprvé na scéně?
Jméno Bójů se vlastně poprvé objevuje v době, kdy byli Římané (a nejenom oni) biti Kelty jako žito. Římský historik Titus Livius líčí plasticky, kterak se Keltové vydali do Itálie přes alpské velehory: „Do té doby nebyly Alpy po žádné cestě skutečně překročeny.“ To ovšem pan Livius přehnal, odedávna proudily přes alpské průsmyky kupecké karavany. „Nyní se jimi hrnuly vojenské sbory. Za novou zemí šly nejrůznější keltské kmeny - Insubrové, Cenomanové, Lingonové, Senonové...“
Nás budou zajímat nejspíš Bójové, kteří okupovali kraj kolem etruského města Felsiny. „To podle nich změnilo jméno na Bononii (neboli dnešní Bolognu).“ Jen část těchto dobyvatelů se v nových krajích usazovala, ostatní táhli dál a předcházel je tumultus (ano, to už známe, panika, postrach). Vždyť kmenové jméno Bójů znamená: „Strašní!“ Mezi bitvou u říčky Allie (rok 390 před Kristem), po které následoval keltský útok na Řím - a bitvou u Telamonu (rok 225, také před Kristem)... mezi těmito dvěma daty se odehrává keltský nástup a ústup.
V písemných pramenech se jméno Bójů v souvislosti s Čechami objevuje až v poslední čtvrtině 2. století před Kristem. To poselství bylo poněkud zprostředkované: Objevuje se u Řeka Strabóna, autora mnohasvazkové Geografiky, který zachytil výňatky z díla svého kolegy Poseidonia z Apameie. Tento Poseidonios procestoval kdejaký kout tehdy známého světa, kromě toho pobyl i v Keltsku. Zaznamenával si různé postřehy a poznatky; v některých končinách mu poněkud činila problémy aklimatizace: „Těžko jsem si zvykal na obyčej galských náčelníků předvádět svou sbírku uťatých hlav...“
Jedna z jeho zpráv se týká i našeho území. Vztahuje se k prvnímu tažení germánských kmenů, Kimbrů a Teutonů, od severu k jihu za novými tehdy mocnými keltskými kmeny. Římané začali vytlačovat Kelty z Itálie. Západně od Čech je odrazili Bójové, 192 před Kristem chtěli zničit i město Bójů – Bononii, Bolognu. Byl to nejvýznamnější boj na italské půdě. Co bylo Pak? Část Bójů patrně zůstala, splynula se zdejším obyvatelstvem, část odešla. Kam? To se u Bójů dá dost těžko říct, byl to kmen mimořádně pohyblivý. Můžeme se však domnívat, že jednak postupovali k severovýchodu do Podunají, jednak – do Čech. A té zemi dali její první v dějinách dochované jméno. Boiohaemum. Bohemia.
úterý 23. února 2021
Příběhy slavných značek: Merkur
Nejznámější česká stavebnice vznikla před sto lety z poválečné
nouze o hračky. Továrnu ale jejímu majiteli a geniálnímu vynálezci
sebrali.
Právě hraček byl v poválečném Československu totiž velký nedostatek.
Předchůdce Merkuru, stavebnici Inventor, představil Vancl už v roce
1920. Jednotlivé plechové dílky se tehdy spojovaly pomocí háčků (obdobně
jako dnešní stavební lešení) a u dětí si velkou oblibu nezískaly.
Během druhé světové války byla výroba omezena, ale po jejím skončení se opět rozjela. Přišel ovšem neslavný únor 1948 a znárodnění. Výrobu převzal Okresní průmyslový podnik Police nad Metují. Počátkem 50. let byla zrušena soukromá firma pana Vancla a výroba se stala součástí Okresního kombinátu v Broumově.
Panu Vanclovi, zakladateli slavné
značky, se komunisté odvděčili po svém – nejenže musel odevzdat továrnu a
opustit byt, ale soud mu dokonce nařídil splatit všechny faktury za
materiál, který si objednal ještě jako ředitel. To však z vlastních
peněz nezvládl, tudíž si „dluh“ musel odsloužit. Až do svých 80 let tak
pracoval jako soustružník ve své bývalé továrně.
Základem stavebnice Merkur jsou pásy a profily různých tvarů a délek z lakovaného ocelového plechu se sítí předvrtaných otvorů s roztečí 1 cm. Dílky se spojují šroubky a matičkami. Stavebnice obsahuje i další součástky: hřídele, ozubená i neozubená kola, někdy i kladky, buldozerové pásy, dokonce i elektromotorky. Umožňuje tak stavbu realistických konstrukcí a různých strojů.
Kovové dílky, šroubky a nekonečná kreativita jsou základem úspěchu stavebnice Merkur, která patřila po řadu desetiletí k nejoblíbenějším československým hračkám.
Výrobce této legendární hračky ale krátce po sametové revoluci zkrachoval. Dnes má Merkur našlápnuto dobýt trh vzdělávacích pomůcek, které žáky a studenty přivedou k technickému vzdělání.To, že je v Česku důležité podporovat technické vzdělávání, slyšíme už několik let a podle Jaromíra Kříže jsou právě jejich pomůcky klíčové. Přivádí totiž děti k technickému vzdělávání tím, že si teoretické znalosti mohou na jejich modelech také ověřit. „Žáci se naučí konstruovat, vymýšlet a inovovat. To je klíčová dovednost.“
A Jaromír Kříž odkazuje na období první republiky, která prý vliv takovýchto stavebnic potvrdila. „Tehdy Jaroslav Vancl – který založil Merkura – prosadil to, že se naše stavebnice dostala už tehdy do škol jako povinná učební pomůcka, a to v době krize. Díky Merkuru se tehdy mnoho dětí vydalo cestou techniků, řemeslníků a vědců.“ A právě toto si za cíl klade i současný majitel Merkuru.
Kromě známého případu vynálezce kontaktních čoček Otto Wichterleho Jaromír Kříž připomíná také české-německého držitele Nobelovy ceny za fyziku Petera Grünberga za objev jevu obří magnetorezistence, jenž umožnil výrobu pevných disků s kapacitou řádu gigabitů. „Jeho tatínek ho právě na Merkuru vedl k technickým oborům, a když mu město Plzeň, kde jako malý žil, udělovalo čestné občanství, tak právě Merkur sám označil za rozhodující faktor, který jej nasměroval do technických oborů.“
Bude Merkur učit?
Právě proto teď Jaromír Kříž – po vzoru svých předchůdců – považuje za klíčové prosadit kolekci učebních pomůcek Merkur Education. Navíc tomu nahrává i současný nedostatek odborníků v technických profesích, což nejen podle majitele Merkuru ohrožuje budoucnost celého českého průmyslu. Aktuálně proto vyjednává se školami, kraji i městy, protože mnoho škol začíná technickou výuku zkvalitňovat.
„Co slyším, to zapomenu. Co vidím, si pamatuji. Co si vyzkouším, tomu rozumím,“ cituje Jaromír Kříž čínského filosofa Konfucia a doplňuje o vlastní rozšíření: „Když si to z Merkuru postavíš, tak spoustu nových věcí a řešení objevíš, novým technickým a technologickým věcem se naučíš. A až absolvuješ školu, tak v konkurenci obstojíš, protože se všemu naučíš.“
A odezva je zatím pozitivní. „Například Rakousko už má od nás vybrané výukové pomůcky a je to jednodušší než u nás. V Rakousku totiž pro školy zajišťuje pomůcky jedna firma, která spolupracuje i s pedagogickými fakultami, kde se učitelé naučí využívat takovýchto pomůcek technického vzdělávání.“ Pro představu se jedná například o programovatelnou minilinku, CNC frézy, převodovky a další prvky, které slouží k lepšímu pochopení fyziky, mechaniky a elektromechaniky.
V Česku ale takový progres jako v sousedním Rakousku, co se vybavení škol moderními pomůckami týká, není. A to Merkur na jejich vývoji spolupracoval s Technologickou agenturou a Akademií věd. Majitel Merkur Toys Jaromír Kříž vidí problém právě v systému, kterým mohou ředitelé objednávat učební pomůcky, a dodává i zkušenost, kdy zaplaceno za ně dostali až rok a půl po dodání pomůcek.
Zájem o jejich výukové
pomůcky je ale podle Jaromíra Kříže enormní, budoucnost Merkuru
rozhodně ohrožena není a hrát si s ním budou i další generace. No, kéž by ... moc bych jim to přála. 😀
autor: Robert Břešťan, Český rozhlas
pondělí 22. února 2021
O češtině od A do Z: Je správné psát –ismus nebo –izmus?
6. Praktická škola naší mateřštiny s humorem a nadhledem.
neděle 21. února 2021
Pudinkové řezy
Zaujalo mě video paní Jany na Youtube, má tam hezky natočený postup práce a v závěru i rozpočet. Až se budeme opět moci navštěvovat, mohlo by se něco podobného připravit.
Co nám Jana vzkazuje?"Dobrý den. Řezy jsou opravdu moc dobré, trochu složitější, ale stojí za to 😋👌. Zdravím od nás z Podkrušnohoří 🏞️🌞. Janča."
sobota 20. února 2021
Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (POSLECH)
Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války
Čte Jan Pivec, režie Jiří Roll. Natočeno v roce 1956
- Švejk povolán na vojnu. Na Bělehrad!
- Švejk před lékařskou komisí a na garnizoně. Polní kurát Oto Katz káže ve vězeňské kapli.
- Švejk se stává pucflekem u feldkuráta Katze. Ztracený skládací oltář. Švejk ministruje.
- Feldkurát Katz se připravuje na zaopatřování raněných posledním pomazáním.
- Švejk nastupuje do služby u nadporučíka Lukáše.
- Případ s ukradeným psem.
- Cesta k bataliónu v Českých Budějovicích. Švejk zadržen na nádraží v Táboře.
- Švejk na četnické stanici v Putimi.
- Švejk ve vojenském vězení. Jednoroční dobrovolník Marek.
- Cesta na frontu. Obr Baloun. Aféra s šifrovací metodou.
- Na scénu vstupuje poručík Dub.
- Švejk kupuje koňak pro nadporučíka Lukáše. Poručík Dub a železitá voda.
- Jednoroční dobrovolník Marek sestavuje dějiny maršbataliónu.
Své nejznámější dílo psal Hašek v letech 1921-1923, zemřel ale dřív, než ho stihl dokončit. Čtyřdílný humoristický román byl přeložen do více než padesáti jazyků.
Patrně nejznámějším ztvárněním Josefa Švejka jsou ilustrace Josefa Lady a film režiséra Karla Steklého z roku 1956, kde si hlavní roli zahrál Rudolf Hrušínský.
Hašek v románu satiricky vykresluje poměry v rakousko-uherském mocnářství. Hlavní postava zdánlivě prostoduchého vojáka Josefa Švejka se z každého maléru dostane díky neobyčejné výmluvnosti. I mezi běžnou veřejností je Švejk často citován a napodobován. Často je vnímán jako vzor vychytralého lidského chování v nepříznivých situacích („švejkování“).
O oblibě tohoto románu za českými hranicemi svědčí i každoroční Švejkovské slavnosti, které se konají ve městě Przemyśl na jihovýchodě Polska. Nezdolnému vojákovi tam odhalili i pomník.
autor Filip Rožánek
Švejk - nejslavnější hlášky a scénky z filmu.
pátek 19. února 2021
Toulky českou minulostí: 7. schůzka: Člověk doby železné
Na své cestě českými dějinami jsme minule opustili dobu bronzovou a ocitáme se v časech, kdy člověk objevil železo. Železo dalo té době také jméno. Ale měli bychom se dobře zorientovat. Abychom věděli, kde jsme se to vlastně octli...
Není nic lehčího. Stačí vzít hodinky a posunout ručičky nazpátek... o kolik? Velkou asi o 24 miliony otáček. A malou? O dva miliony otáček. A ocitneme se v 8. století před Kristem. To znamená: V rané době železné.
Posunuli jsme hodiny, aby ukazovaly minulost (byla to jen taková hříčka), a podívejme se - přivedla nás k překvapujícím zjištěním: Vždyť přibližně tenkrát, před 24 miliony hodin, vznikly Illias a Odyssea... Ano, slepý pěvec Homér (pokud člověk toho jména vůbec žil, pokud není pouhou nesmrtelnou legendou) se narodil okrouhle před pouhým milionem dní! Nezdá se vám, že v přepočtu na hodiny a dny se čas velmi vzdálený náhle přiblížil? Nepřipadá vám doba, od níž nás fakticky dělí 2800 roků, takřka na dosah ruky? Já bych navrhoval, abychom se v tom zorientovali ještě jinou, vlastně stejně jednoduchou matematickou fintou...
Sečtěme, kolik dědů a pradědů měl každý z nás od Homéra až po dnešek! Budeme-li předpokládat, že generace za sebou následují zhruba ve dvacetiletých odstupech, prostým vydělením zjistíme: Jsme potomky Homérových současníků ze stého čtyřicátého kolena!
Kujte železo, dokud je žhavé
Ještě jednou tedy čas: Přibližně 800 let před Kristem. Pozdní doba bronzová pomalu doznívá. Mezi bezpočtem krásných bronzových předmětů se začínají objevovat první, zatím velmi vzácné ozdoby a šperky - ze železa. Železo je... inu něco jako drahé koření, pochází zřejmě výhradně z dovozu a bývá měkké. Lidé se ještě nenaučili kov nauhličovat; za teplot kolem 900° Celsia nasycovat uhlíkem, zakalovat, ale pozor, nová epocha: nadcházející doba železná se už přece jenom ohlašuje.
Bylo železo objeveno čirou náhodou nebo ne? Vyskytují se teorie o náhodné první tavbě, ale je takřka jisté, že k železu dospěli pravěcí hutníci zákonitě a teprve po dlouhých zkušenostech s tavením jiných kovů, to znamená mědi, cínu a olova. K redukci železných rud je zapotřebí pecí, ve kterých se vytváří za přívodu dostatečného množství vzduchu (prostřednictvím měchů) vytváří se hořící dřevěné uhlí o teplotě 1200 až 1300 stupňů Celsia.
Nacházíme se někde u časové kóty 800 roků před Kristem a rádi bychom se v této a příštích několika kapitolách dostali až na práh skutečných dějin, k hranici mezi prehistorií a historií. K milníku, za kterým už nebudou vypovídat jenom střepy a kosti, ale také první - i když sporé - záznamy, dochované v písemné podobě. Abychom netápali, tak ještě než definitivně vykročíme, rozdělíme si v duchu naše putování osmi staletími do roku 0 na dvě časové etapy. Já vím, že hodně zjednodušujeme, ale pro názornost: ta etapa bude mít po čtyřech stovkách let. A ještě bychom si měli zapamatovat dva pojmy. Laikům jsou cizí a vzdálené, ale přesto potřebné: halštat a latén.
Na skok do Rakouska
Dobou halštatskou se rozumí pravěká éra mezi osmi až čtyřmi sty lety před Kristem - tedy od pozdní doby bronzové po starší dobu železnou. Laténská doba je doba železa, jeho výroba a zpracování se už plně rozvinulo a novy kov pozměnil tvář světa už navždy. Tento latén se v naší minulosti kryje s pobytem a kulturou podivuhodného národa, který jako první vystoupil z anonymity pravěku - s civilizací Keltů.
 |
Ale nepředbíhejme... na Kelty budeme mít ještě času dost. Jsme teprve
na zápraží doby, která se dostala jméno podle jednoho kouzelného
rakouského údolí... Jsme v Hallstattu... tedy přímo v Hallstattu s
velkým H. Ano, jsme nahoře, v nadmořské výšce skoro 1000 metrů. Půvabná
vyhlídka! Kvůli vyhlídce ani kvůli krásám přírody jsme se sem
nevypravili... to až třeba někdy jindy. Podnikáme přece túru do
minulosti. Naše exkurse směřuje do pravěkých Alp, do důležitého
průmyslového a obchodního střediska Evropy z počátků doby železné.
Pod našima nohama leží rozlehlý hornický hřbitov snad s dvěma tisíci hroby... A hora, která se tyčí nad námi, tak to je nejstarší evropský solný důl. V dnešní době jsou pravěké štoly většinou nepřístupné. Hora pracuje. Na desítkách míst jsou dodnes patrné stopy vykutané hlušiny. Sůl se tu těžila v průběhu mnoha věků, dokonce i ve dvacátém století. Havíři vynášeli na denní světlo důkazy o tom, že v nitru skály kutali jiní lidé už mnohem, mnohem dřív.
Překvapivý nález
Zatímco horníci těžili sůl, archeologové tu těžili dřevěné lopaty, bronzové a železné krumpáče, kožené pytle na vynášení soli, kožešinové čepice. Byly s chlupem dovnitř a měly původně jakýsi střapec. Jejich tvar připomíná frygickou čapku. Díky soli se zachovaly i zbytky vlněných a lněných tkanin, dokonce se stopami původního barvení na modro, červeno, olivově zeleno. A ještě jeden z mnoha nálezů stojí za zmínku: pravěká lékárnička. Na několika místech se podařilo nalézt svazečky devětsilu. Kytky převázané lýčím zřejmě náležely k standardní výbavě horníků. Nepoživatelná bylina se tenkrát užívala jako obklad mírnící bolest a dezinfikující povrchové rány.
Ale ještě než se sem skuteční archeologové dostali, byl v roce 1734 učiněn v hallstattských dolech senzační nález: Tenkrát horníci jednoho těžebního závodu vynesli z podzemí "muže v soli". Dobře konzervovanou mrtvolu pravěkého důlního dělníka. Solí mumifikované pozůstatky oběti závalu se do dneška bohužel nedochovaly. Nálezci totiž učinili, co jim velel tehdejší mrav: toho pohana a neznaboha pohřbili v koutě pro sebevrahy na hallstattském hřbitově. A tam kdesi "muž v soli" odpočívá dodnes...
Na pohřebišti na úpatí hory objevili vedle prostých kostrových hrobů honosné žárové pohřby s výbavou přepychových předmětů. Nemohlo být pochyb: mezi pravěkými obyvateli Hallstattu žili už velcí boháči. Byli to podnikatelé - majitelé zdejších dolů? Nebo velkoobchodníci solí? Válečníci? Knížata? Mocní vládci Hallstattu byli zřejmě obdařeni mnoha pravomocemi zároveň...
Devatenáct vlastníků takzvaných "krásných mečů" a osmatřicet majitelů takzvaných "krásných dýk" - to byli zřejmě příslušníci vyšší kasty, která tu skoro tři staletí ovládala těžbu i obchod se solí. Během věků se vrstva boháčů sešla na společném pohřebišti. I se svými poklady...
Zpátky na Moravu
Býčí skála. Okres kdysi blanenský, pár kilometrů od města Adamova, v údolí zvaném Josefovské, protéká jím Křtinský potok. Vstupujeme do jeskynního prostoru, do jakési předsíně o rozloze asi 50 krát 20 metrů a o výšce asi 15 metrů. Jeskyni jenom úsporně osvětluje přírodní okno ve skalní stěně... světla sem dopadá málo... atmosféra je tu tísnivá... jako stvořená pro krvavé drama. A vskutku se tu prý odehrálo. Býčí skála se někdy v 5. století před Kristem měla stát dějištěm děsivého rituálu, nepochopitelné masové vraždy...
Co vlastně v Býčí skále budoucí dědeček profesora Karla Absolona, jinak důlní lékař z Blanska, jeskyňář a amatérský archeolog doktor Jindřich Wankel, našel? Pod závalem balvanů z vápence, pod těžkými kusy zříceného stropu, možná strženého záměrně, nalezl rozlehlé žároviště s mocnou vrstvou zuhelnatělého dřeva se zbytky nepříliš ohořelých trámů. Vypadalo to, jako by dávný požár nemohl dokonat dílo, protože byl předčasně uhašen padajícím stropem. Uprostřed vychladlého ohniště našel Wankel zbytky čtyřkolého vozu a spálené lidské kosti.
V blízkosti žároviště odkryl dlážděnou plochu s jakýmsi oltářem, pultem z kamenů, na kterém ležely mimo jiné useknuté lidské ruce s prsteny a náramky. Všude, všude kolem se povalovaly kostry s jasnými stopami násilí. Wankel napočítal čtyřicet, možná ještě o něco víc lidských kosterních pozůstatků. Našel rozštípané lebky, uťaté paže a nohy, kostry poházené přes sebe. Zjistil, že v Býčí skále byla povražděna početná skupina žen, snad manželek a milenek zemřelého vládce, část obětovaných byly dívky asi dvanácti až třináctileté.
Do záhrobí museli nejspíš doprovázet svého pána i pacholci: mezi objevenými kostrami bylo pět mužských. Zkamenělé jeviště hrůzy dokreslily bohaté nálezy obětních darů, velký počet zlatých a bronzových náramků, skleněné a jantarové perly, železné obruče a kování z nějakých jiných povozů, než byl ten, ve kterém ležel tajemný mocipán; byly to proutěné košíky s obilím, byly tu sady nádob...
Ve vzdáleném koutě jeskyně odkryl doktor Wankel kompletně vybavenou kovářskou dílnu s výhní, železnými kladivy, kleštěmi, odlévacími formami, s množstvím hotových výrobků i kusů vytaveného surového kovu. Blanenskému doktoru medicíny se podařil objev prehistorické rarity první, přímo světové velikosti...
Co se vlastně stalo?
Dr. Jindřich Wankel zaznamenal všechny podrobnosti a náramně plasticky popsal, jak asi mohl takový krvavý rituál probíhat. Představoval si, že neznámý kolektiv lidí uspořádal slavnostní pohřební průvod a na počest zemřelého vládce obětoval skupinu žen a pacholků, poté v jeskyni zapálil dřevěnou komoru z trámů, do které byl nebožtík i s vozem složen, aby nakonec pozůstalí pohřebiště zbořili, aby zakryli místo hrůzného děje balvany a uchránili tak mrtvé před znesvěcením.
e skutečnosti? Žádný spálený náčelník, žádné kostry krásných dívek,
žádné uťaté údy. Všechno nasvědčuje tomu, že se horror v Býčí skále
nekonal... Bylo třeba vymyslet jinou verzi. Vlastně: Jiné verze.
Jak se to přesně událo, to dnes nevíme. A asi se to nikdy už nedovíme. Můžeme pouze uvažovat: Při špatném přístupu vzduchu a nedokonalém odvodu kouře, nahromadění plynů ze špatného spalování a za přítomnosti moučného prachu ze zásob mohlo dojít v jeskyni k výbuchu, přičemž se na nešťastníky zřítil strop jeskyně.
My se do doby několika staletí před vznikem našeho letopočtu, do doby železné, v níž se objeví první národ se jménem dodnes nezapomenutým, my se do té doby vydáme opět příště...
čtvrtek 18. února 2021
O češtině od A do Z: Kde psát zdvojené souhlásky
5. Praktická škola naší mateřštiny s humorem a nadhledem.
úterý 16. února 2021
Historik Tomáš Pavlica
HISTORIK DOC. PhDr. TOMÁŠ PAVLICA, CSc.(26. 5. 1939 -16. 2. 2004)
(Ze vzpomínky Milana Myšky: Listy OU, březen 2004):
Tomáš Pavlica upoutal mou pozornost již jako student. Jiné převyšoval šíří svých znalostí,měl vynikající paměť a obdivuhodnou kombinační schopnost. Briskně vyjmenoval milenky Ludvíka XIV. i ztráty německé Luftwaffe v bitvě o Anglii. Zpaměti a kdykoliv byl schopen citovat básně Rukopisu královédvorského stejně hbitě jako forbínové dialogy Voskovce a Wericha nebo slavné válečné projevy Winstona Churchilla. Vybral jsem si ho jako svou pomocnou vědeckou sílu. Strávili jsme desítky hodin ve sklepích Městské lidové knihovny v Ostravě, vybírali vzácné knihy. O pár let později se stal Tomáš mým kolegou na katedře: pracoval tu jako odborný pracovník-dokumentátor na výzkumných úkolech, prováděných tehdy katedrou.Stal se také jedním z trojice mých prvních doktorandů (1970).
V rekordně krátké době napsal a obhájil kandidátskou dizertaci na Masarykově univerzitě v Brně (1991) a krátce nato v r.1994 se habilitoval na Univerzitě Palackého spisem, ve kterém shrnul svá dosavadní bádání o československých letcích v Anglii za druhé světové války, a získal tak veniadocendi pro novověké československé dějiny. Listopad 1989 mu umožnil, aby se plně věnoval svému životnímu tématu (účast čsl. letců v Anglii v bojích druhé světové války), které v období normalizace rozhodně nepatřilo k rádo viděným. Horečně pracoval ve vojenských archivech,vyhledával ještě žijící čsl. letce, sbíral jejich vzpomínky a osobní dokumenty, vedl své diplomanty k práci na monografických studiích o jednotlivých letcích apod. Vznikl tak jedinečný soubor několika desítek prací, uložený dnes v knihovně katedry, podávající pestrý a vyčerpávající obraz o podílu československých pilotů na vítězstvích britských Air Forces v druhé světové válce. Na tomto poli českého historického výzkumu byla Pavlicova role nezastupitelná.Tomáš Pavlica se mohl plně rozvinout jako zkušený vysokoškolský pedagog, oblíbený mezi studenty pro své encyklopedické znalosti, vstřícný a přátelský vztah. Konec tomu učinila nešťastná událost 16.února 2004, několik týdnů před jeho pětašedesátinami. (Milan Myška)
Panu učiteli z lásky a úcty
Na vrchu hory Polední v Bystřici nad Olší byl 24. května 2014 na Mohylu české státnosti slavnostně uložen pamětní kámen, který je věnován vlastenci, historikovi, univerzitnímu pedagogovi a neúnavnému propagátorovi legionářských tradic, panu docentu PhDr. Tomáši Pavlicovi, CSc. Termín uložení byl vybrán cíleně v době stého výročí vzniku československých legií.
S myšlenkou zhotovit tento pamětní kámen přišli bývalí studenti, kolegové a přátelé Tomáše Pavlici, mezi které patří i příslušníci 71. motorizovaného praporu, nadporučík Radek Honzek a rotmistr Luboš Kratochvíl, které učil a kterým také vštěpoval lásku ke své rodné zemi. Ti se na oplátku, na důkaz úcty k tomuto vzácnému člověku, rozhodli zrealizovat svůj záměr.
Ve zmíněnou květnovou sobotu nejprve vyjeli s neobvyklým nákladem z Hranic na Moravě do Bystřice nad Olší, kde až téměř pod vrcholem hory Polední (672 m. n. m.) museli 200 kg vážící vápenec s pamětní deskou vyložit. Polomy z nedávné vichřice jim nedovolily pokračovat dále automobilem. Kámen bylo třeba nejprve sundat z vozíku a pak s ním v zarostlém lesním terénu pomalu obejít vyvracené stromy až na místo.
Při slavnostním aktu vystoupila paní Doc. PhDr. Vlasta Čechová, CSc. s proslovem.
Plk.v.v. Petr Majer
Hoši, pokud se dostanete na můj blog, máte mé velké "děkuji" a já svému učiteli zapaluji
pondělí 15. února 2021
Hlas pro tento den: Bekasina otavní
Bekasina otavní - samec
Mečivé zvuky, které jsme poslouchali, nejsou pravým hlasem. Jsou to
zvuky mechanické, které vznikají vibrací vzduchu o ocasní pera střemhlav
letící bekasiny. Tyto zvuky jsou součástí svatebního letu samečka
bekasiny. Ten, zejména v ranních a podvečerních hodinách, obletuje ve
složitých křivkách své teritorium, přičemž se v určitých fázích letu
střemhlav spouští k zemi. Při tom postaví krajní ocasní pera kolmo k ose
letu a prudkými vibracemi těchto per vzniká onen zvláštní, pro bekasinu
typický mečivý zvuk.
Bekasina otavní má však vedle tohoto instrumentálního zvukového projevu i
typické hlasové projevy. Charakteristický hlas, kterým se samec ozývá v
toku, bývá přirovnáván k tikání hodin.
Životním prostředím bekasiny jsou mokřadní stanoviště. V hnízdní době to jsou především rašeliniště, slatiniště a různé typy mokrých luk, zejména v blízkosti rybníků. V důsledku meliorací a odvodňování došlo však za posledních 20-30 let na řadě míst ke značnému úbytku a někde i k úplnému vymizení bekasiny. Jestliže na mokrých loukách u Třeboně v jakémsi ráji bekasin hnízdilo počátkem 70. let na čtvereční kilometr 27 párů, po úpravách poklesla jejich početnost na pouhých 5 párů na čtvereční kilometr. Není tedy divu, že bekasinu dnes nalezneme na červeném seznamu ohrožených živočichů.
Dneska jsem si řekla, inu,
zrýmuji i bekasinu,
veliká je jako drozd,
v mokrých loukách bývá host.
Do bažin si ráda lozí,
v letu mečí jako kozy,
sameček pro ptačí holku,
jak hodiny tiká v toku.
Střemhlavým se chlubí letem,
hledá družku k ptačím dětem,
hnízdo má na zemi v trávě,
k snědku červy loví hravě.
(Plysacek)
neděle 14. února 2021
Příběhy slavných značek: Olomoucké tvarůžky
Olomoucké tvarůžky, syrečky nebo taky tvargle. Tak se označuje zrající stolní sýr vyrobený z netučného kyselého tvarohu. Nezapomenutelné jsou pro svoji ojedinělou pikantní chuť a typickou vůni. Už před šesti sty lety se vyráběly v každé chalupě, zejména na Hané.
První zmínky o tvarůžkách pocházejí už z poloviny 15. století. Jejich důležitost pro naše předky se dá dovodit i z toho, že když se v roce 1601 v Hradečné u Uničova kopala studna, studnařům se platil za jeden sáh do hloubky jeden zlatý a dvě kopy tvarůžků. Archivní prameny dokládají, že na přelomu 17. a 18. století už měly tvarůžky pevné místo na dobovém jídelníčku.
Tvarůžky byly tradiční domácký výrobek hanáckého venkova. Vyráběli a pojídali je místní rolníci, kteří si speciálně při žních vytvářeli tvarůžkové zásoby. Byl to snadný způsob, jak neplýtvat mlékem. Z mléka se jednoduchým způsobem získal tvaroh, a z něj se vyrobil tvarůžek. Tvarůžky, které se nesnědly hned, mohly uložené v hrnci vydržet v chladné místnosti až jeden rok. Plnily tak vlastně funkci jakési mléčné konzervy.
Od mléka k tvarůžku: Tvarůžky, které se nesnědly hned, mohly uložené v hrnci vydržet v chladné místnosti až jeden rok. Plnily tak vlastně funkci jakési mléčné konzervy. Hodinku dvě ho šlapala v kádi bosýma nohama jako zelí. Po této lopotě se tvaroh nechal zhruba tři dny odležet, aby se mohl dobře tvarovat.
Když se tvaroh mazal jako těsto a nebyly v něm žádné hrudky, ujaly se ho pleskačky a uplácaly z něj ručně placičky. Zdá se to až k nevíře, ale zručná pleskačka mohla za den vyrobit tři až čtyři tisíce kusů tvarůžků! Ty se daly vysušit, pak se několikrát omyly syrovátkou, slanou vodou nebo pivem a nechaly se dozrát. Hotové výrobky se pak rozvážely po trzích i jednotlivých zákaznících.
 |
A proč Olomouc? Tento způsob zpracování mléka nebyl ve své době nijak neobvyklý. Kyselé sýry se vyráběly po celé střední Evropě. V jednotlivých regionech s regionálními specifiky, samozřejmě. Tak se v Duryňsku vyráběly tvarůžky harzské, v Porýní tvarůžky mohučské a v Čechách takzvané homolky.
Na Moravě v oblasti Hané se vyráběly ve vesnických staveních pod názvem selské tvarůžky. Olomoucké se jim začalo říkat proto, že se prodávaly na vyhlášených olomouckých trzích. Dnes je s výrobou olomouckých tvarůžků spojeno město Loštice, kde tvarůžky vyrábí firma A. W. A to už pěknou řádku let, od roku 1876.
Recepty najdete zde:
Jitka Škápíková ,Magdalena Šoralová
Zpráva z iDnes 28. května 2020:
Zemřel jeden ze šéfů jediné tvarůžkárny v Česku, vnuk zakladatele firmy
Společnost A. W. z Loštic na Olomoucku, výrobce světoznámých olomouckých tvarůžků, přišla v těchto dnech o jednoho ze tří současných šéfů a zároveň o jednoho ze sedmi spolumajitelů. Po těžké nemoci zemřel ve věku 75 let Karel Hlaváček, vnuk zakladatele firmy, který v ní měl na starost především technické záležitosti.
Mezi továrnami dcer zakladatele nastal boj
Oblíbený zrající sýr vyráběný z tvarohu v loštické firmě v minulosti získal pojmenování Pravé olomoucké tvarůžky. Přívlastek dostaly podle toho, že se kdysi skvěle prodávaly na vyhlášených olomouckých trzích. Výroba tvarůžků coby druhu selského sýra je přitom v zeměpisné oblasti Haná doložená už na přelomu 15. a 16. století.
Alois Wessels si ovšem zcela jistě nepředstavoval, že místo rodinné spolupráce propukne mezi oběma dcerami a jejich podniky nesmiřitelný boj. Rodiny se rozkmotřily a nakonec spolu přestaly komunikovat. Z obou firem se stali nesmiřitelní konkurenti.
„Klid zbraní“ paradoxně nastal až v roce 1950, kdy oba závody znárodnili komunisté. Státní podnik potom vyráběl tvarůžky pod jednou hlavičkou na dvou místech v Lošticích čtyřicet let. V roce 1990 vrátil stát oba závody potomkům původních vlastníků. Ani poté nebyly vztahy rodin nijak idylické. Vzájemnou řevnivost ukončil až krach společnosti JD, která v roce 2004 už neustála snahu svých majitelů co nejrychleji rozhodnout konkurenční boj ve svůj prospěch. Naopak dědicové Karla Pivného, mezi nimiž byl i zesnulý Karel Hlaváček, šli pod značkou A. W. kupředu pozvolněji a Wesselsův odkaz postupně rozvíjí až do současnosti. V roce 2010 pak pro tvarůžky z Loštic po dlouhých letech vybojovali chráněné zeměpisné značení platné na celém území Evropské unie. Dnes je tak firma A. W. jediným výrobcem tvarůžků.