Když se řekne Lužice, kolik lidí si hned vybaví, kde to je? Ano, lidé z Děčína, České Lípy nebo Liberce to budou znát, je to od nich do Lužice kousek. Zhruba 20
km za hranicemi leží Budyšín (německy Bautzen), bývalé hlavní
město země Horní Lužice a o dalších 80 km na sever je Chotěbuz
(německy Cottbus), centrum Dolní Lužice. Za časů našich králů měly Země
Koruny české celkem 5 zemí: Čechy, Morava, Slezsko, Horní Lužice a
Dolní Lužice.
Víte, že Lužičtí Srbové měli podíl na osídlení našeho kraje (Moravskoslezský) v povodí řek Odry, Lučiny a Ostravice? Odešli tedy v rámci kolonizace do Slezska (na mapce žluté území).
Pokusím se popsat, jak to probíhalo.
Lužičtí Srbové jsou jedním ze
slovanských národů, historicky sídlili v oblasti severně od České
kotliny. Lužice se
dělila na Dolní a Horní. Již od dob saského vévody, později východofranského krále
Jindřicha Ptáčníka (10. stol.), byli Lužičtí Srbové vystaveni silnému germanizačnímu
tlaku. Později jim bylo dokonce zakázáno i mluvit svou rodnou
řečí. Není proto divu, že slovanské lužické obyvatelstvo
mělo k odchodu do jiných, Slovany obývaných krajů, velice blízko.
V období posledních desetiletí 13. století Lužičtí Srbové údajně přišli
rovněž do kraje v okolí řek Odry, Opavy, Ostravice a Lučiny a podíleli
se na jeho osídlení.
Rozsah osídlení lužickými Srby historikové určují
podle místních názvů lokalit v povodí uvedených řek, jejichž ekvivalenty
se mnohdy vyskytují v pojmenování osídlených míst v Lužici. Vzhledem
k všeobecnému rozšíření slovanského názvosloví v oblastech osídlených Slovany však nelze shodu pojmenování považovat vždy za zcela směrodatnou.
Názvy jako „Sedliště, Sedlisko či Sedliščo“, Lískovec či Lisko, ale také
Chotěbuz a další, byly všeobecně užívány v tehdejším slovanském
prostředí, tedy i ve Slezsku. Shoda v místních názvech však byla
hledána až druhotně.
Impuls k doložení souvislostí, byl dán podle jména jednoho z „předáků“ údajných kolonizátorů kraje v povodí
uvedených řek na pomezí Moravy a Slezska, který jednoznačně směruje jeho
původ do Lužice.
Ve smlouvě o hranicích mezi
Olomouckým biskupstvím a Těšínským knížectvím, sepsané v roce 1297,
kterou byla stanovena hranice na řece Ostravici, v popisu průběhu
hranice, jsou naproti biskupských majetků Hrabové a Paskova uvedeny
„Baruthovy statky“: „…Grabov et paskowen… contra bonoe Baruth comis quios exorte Vnoe Fluuoy.“
Statky náležící jistému Baruthovi ležely „naproti“, patrně přes řeku, na
jejím východním břehu. V současnosti se zde nacházejí obce Kunčice,
Vratimov a Řepiště, jižněji Lískovec a Sedliště.
Rod
„de Baruth“ pochází z Lužice. Sídelní hrad rodu - Baruth se nacházel
v místech současné vesnice Baruth über Bautzen v Lužici. Dodnes je na
mapách možno najít lokalitu s názvem „Baruth/Mark“. Na přelomu 13. a 14.
století držel toto panství Jindřich z Baruthu, patrně příbuzný
„Baruthů“, kteří vedli onu lužickou kolonizaci našeho kraje.
První
příslušníci rodu „de Baruth“ se ve Slezsku objevují údajně již okolo 40. let 13. století.
Podíl lužických Srbů na osídlení našeho
kraje vedl některé historiky k dalším odvozeným zjištěním. Podle jména
obce Kunčice bylo odvozeno jméno jejich údajného zakladatele, jistého
Kunce z Baruthu. Taktéž Jan z Baruthu měl být zakladatelem sousední
vesnice Vratimov.
Siegefreid de Baruth s největší
pravděpodobností vedl „lužickou kolonizaci“ kraje okolo zmiňovaných řek
Odry, Lučiny a Ostravice. Osídlení našeho
kraje Lužickými Srby si jistě nelze představovat jako poklidný příchod
houfů lidí, mužů, žen a dětí, kteří v pusté krajině začali stavět svá
obydlí. Kolonizace patrně následovala v období po tažení Otty
Braniborského do Slezska v roce 1279, které dospělo až do Opolska a
Ratibořska.
Baruthové s sebou přivedli i oddíly Lužických Srbů. Mnozí z bojovníků se již do své rodné
vlasti nevrátili, na získaných územích a statcích se prostě usadili.
Baruthové zde vystavěli své
hrady. U Bohumína (Boguna) to byl hrad Baruthswerde, Landek u
soutoku řek Odry s Ostravicí a pravděpodobně další drobná opevnění na strategických místech u přechodů významných cest vedoucích tímto krajem přes uvedené vodní toky.
Založení
hradu Landeku je možno klást do období mezi léty 1256 - 1297,
nejpravděpodobněji však až po roce 1279. Na počátku 14. století držel
Landek a panství okolo něj Siegefreid de Baruth.
Lužická kolonizace pravděpodobně
rovněž zasáhla od Landeku ne příliš vzdálenou Ostravu, která byla již dříve osídlená.
Pečeť Sigefrieda de Baruth z r. 1303
K vybudování hradů však bylo vždy potřeba dostatečné pracovní
síly. Nejčastěji ji představovali zajatci nebo místní porobené
obyvatelstvo. Lužicko-srbská
kolonizace se odehrávala v již osídleném prostředí. Okolo uváděných řek -
Odry, Ostravice a Lučiny žilo již dříve usedlé obyvatelstvo. Tento kraj
na pomezí Moravy a Slezska byl od počátku 13. století plánovitě
osídlován panovníky.
V první polovině 13. století zde
proběhla takzvaná „klášterní kolonizace“, podporována opolskými
knížaty. Ve 30. letech 13.
století byl králem Václavem I. pověřen správou a osídlením území
rozkládajícího se na sever od Moravské brány mezi řekami Odrou a
Ostravicí hrabě Arnold de Hückgenswagen (název hradu Hukvaldy). Následně se tento kraj
stal majetkem Olomouckého biskupství.
Největším iniciátorem osídlovacího
procesu severní Moravy byl biskup Bruno ze Schauenburka (1245/1247 –
1281), jeho osídlovací snahy se nezastavily ani před řekou Ostravicí. Řeka Ostravice
nebyla ještě považována za hranici s Polskem (Opolskem). Majetky olomouckých biskupů
se tehdy nacházely také na pravém břehu řeky.
Lužičtí Srbové, kteří do našeho kraje
přišli jako bojovníci v oddílech Baruthů, se ve zdejším prostředí
asimilovali. Našli si zde ženy, založili rodiny a usadili se. Ve většině
osídlených lokalitách se smísili s původním obyvatelstvem.Pouze v několika případech je možno
usuzovat, že díky této kolonizaci došlo k založení zcela nových
samostatných osad, neb přímo vesnic, osídlených výhradně Lužickými Srby.
Samostatnou osadou byly patrně nejprve
Řepiště, podobně jako u nich ležící Lískovec. Vesnicemi se staly až
později, s nárůstem počtu usídlených obyvatel. Řepiště i Lískovec jsou
poprvé písemně zmiňovány až v roce 1450.
Název vesnice Řepiště je údajně odvozen
od pěstování řepy, které se zde mělo dařit. Není však zcela zřejmé, jak
dalece bylo ve středověku, ve 14. - 15. století, pěstování této
plodiny ve Slezsku, nebo v Lužici rozšířeno. Pojmenování
této lokality, nacházející nedaleko brodu přes řeku na cestě z Moravy
do Slezska, patrně mělo původ v jiné skutečnosti, nežli v pěstování
řepy. Například v pojmenování místa určenému k odpočinku - „Respitz“?
V Lužici, v nynějším okrese Senftenberg, bylo možné ještě donedávna najít vesnice s obdobnými názvy jako v našem kraji: „Řepiščo“ a „Sedliščo“,
německy „Reppitz“ a „Sedlitz“. Obec Reppitz před lety
prakticky zanikla, na jejím místě se nachází rozsáhlý povrchový důl na
těžbu hnědého uhlí. Několik zbylých domů bylo připojeno k městu
Senftenberg. Sedliště byly patrně jedinou
lokalitou, jejíž osídlení Lužickými Srby bylo takového rozsahu, že již na
počátku 14. století dosahovalo počtu a rozlohy potřebné ke vzniku
samostatné vesnice. Sedliště – „Sedlicz“ jsou uvedeny ve zmiňovaném soupisu „Registrum Wyasdense“ z počátku 14. století.
V 70. letech 20. století
skupina obyvatel vesnice Sedliště, vedená JUDr.
Karlem Fajkošem ze Sedlišť, kontaktovala tehdy ještě existující obec Sedlic
v Lužici. Později se také uskutečnila návštěva sedlišťských občanů
v lužické Sedlici. Shledány byly značné podobnosti jmen starousedlíků
v obou obcích. Příjmení Bartek, Jež, Kulhánek, Matuška, Rodek, Skokan a
Valíček se dodnes vyskytují jak v Sedlici v Lužici, tak v Sedlištích.
Lužičtí Srbové však s sebou nepřinesli
pouze svá jména a příjmení, místní názvosloví, ale také zvyky. Do
poloviny minulého století se v Sedlištích dochoval obyčej, který je v
Lužici dodnes dodržován. Spočívá ve slavnostní jízdě, při níž o
Velikonocích sedláci na vyšňořených koních objížděli své polnosti.
Vše nasvědčuje tomu, že Sedliště byly
skutečně založeny Lužickými Srby. Vesnice Sedliště sousedí s obcemi
Řepištěmi a Lískovcem, na východě hraničí s rozlehlou obcí Bruzovice.
Hranice mezi Sedlištěmi a Bruzovicemi probíhá pod vrcholem Bruzovského
kopce, pod starým bruzovským dvorem, směrem k Sedlištím. Vytýčena byla
bez jejího určení terénní nerovností, jak bývalo zvykem. Lze proto
usuzovat, že Sedliště byly založeny až v době, kdy již Brusovice
existovaly a na kopci stál panský dvůr.
Do 18. století se tato
vesnice psala „Brusovice“, podle zakladatele, kterým byl jistý Andreas
de Brus, který je rovněž zmiňovaný mezi svědky sepsání smlouvy o hranici
na řece Ostravici v roce 1297. Není bez zajímavosti, že rod „Brusů“
pocházel z města, které náleželo olomouckému biskupství - z Mohelnice.
Z rodu „Brusů“ rovněž pocházel Antonín Brus z Mohelnice, který na
přelomu 16. a 17. století byl arcibiskupem pražským. Zároveň také
velmistrem řádu Křížovníků s červenou hvězdou.
Shrnutí: Lužicko-srbská „kolonizace“, nebo jen prostě
usazení se Lužických Srbů v našem kraji, se s největší
pravděpodobností odehrála po roce 1279. V době kdy se v tomto prostoru,
na území náležícím opolským knížatům, již nacházely statky leníků
olomouckých biskupů. Hranice ještě nebyla přesně stanovena, neboť v roce
1267, jak bylo uvedeno: „vše co se nacházelo od řeky směrem k Polsku náleželo biskupovi..".
zdroj: Milan Pastrňák, Wikipedie, Vlast.cz
Osud Lužic, mě dojímá, je to důkaz toho, že ve skutečnosti se řeči vedou a skutky nejsou, myslím tím malé státy x velké státy, nechápu, proč po Velké válce, tzv. mírotvorci a státotvorci se ně vykašlali a odsoudili je k asimilaci, Slovany, vedle Slovanů.
OdpovědětVymazatKdyž si Francouzi vyštěkali Alsasko, Lotrinsko, okupaci Sárska atd.
Smutný osud připravily mocnosti Lužickým Srbům.
Je to tak, jak píšeš, bohužel, velmoci se za malé národy nikdy nestavěli a příklad Lužických Srbů mluví za vše. Dnes už jich v Německu je minimálně, jak říkáš, asimilace funguje.
VymazatTak o této historii něco vím. Mnoha lidem se plete Lužice s moravskou větví a tady na tu naši se zapomíná nebo je přehlížena a při tom tu jsou Lužické hory. Budyšín, Žitava, i některá další větší města patřila dříve k Českému království. Vše je vypsáno na zřícenině hradě Oybin ( Ojvín), kam jezdil i Karel IV. a má tam svou čestnou plaketu. Jízda králů o Velikonocích se pravidelně koná na polské straně v Bogatynii i na německé straně v Hirschwelde, Obersdorfu a u nás hlavně v Mikulášovicích, kde se pak koná i poutní mše. Hezký článek Hani. Přeji Ti krásný den.
OdpovědětVymazatJaruško, právě při psaní článku jsem myslela na Tebe, že vy bydlíte vlastně v té zmiňované oblasti a máš jasno. Na hradě Oybin jsem nebyla a neznám to tam, ale ty tradice připomínají staré doby. Nevím, co myslíš moravskou větví, článek se týká kolonizace Srbů k nám do Slezska. Samozřejmě o Lužických horách vím, jistě ten název s tím souvisí. Jsem za takovou diskuzi fakt vděčna, díky moc.
VymazatMěj se hezky. ☺
Moc zajímavý článek Hani, víš, že o tomto čtu poprvé, samozřejmě Řepiště, Bruzovice, Liskovec znám, ale historii osídlování ne. Moc děkuji. ♥
OdpovědětVymazatTímto článkem jsem zahájila novou rubriku - Osídlování naší republiky, protože mě samotnou to zajímá a vím, že dost lidí o tom ani neví. K Lužickým Srbům v našem regionu mě přiměly rozhovory se dvěma lidmi ze jmenovaných obcí, kteří tam žijí a vůbec nemají potuchy, že možná i oni jsou potomky Lužických Srbů. Další články budou průběžně následovat a já děkuji za zájem. ☺
VymazatRáda jsem si přečetla nejen zajímavý a skvěle zpracovaný článek, ale i Járy komentář. Žitava, Budyšín, Oybin - krásná místa velmi úzce spojená s námi a naší historií.
OdpovědětVymazatHaničko, děkuji a zdravím, Helena
Děkuji, Helenko, za pochvalu článku, k tomu člověk musí sbírat podklady a informace a to taky trochu trvá. Jak vidím, tu oblast, co zmiňuje i Jára, asi znáš a jsem ráda, jestli jsem se trefila. Historie to nejsou jen památky, ale také příchod lidí na naše území, jejichž potomci tady už žijí trvale.
VymazatDěkuji za zájem a také Tě pozdravuji. ☺
Hani,to je hodně zajímavé.Co se u tebe všechno nedozvím.Hned jsem si vzpomněla na Jarču.
OdpovědětVymazatDíky moc.
Měj hezké dny
Tahle problematika mi také připadá hodně zajímavá. Já jsem si na Jarču také hned vzpomněla. Teď budu neskromná, ale v dalších článcích o osídlování budeš možná také překvapena.
VymazatMěj se moc hezky a užívej léta. ☺