Příběh, co se skrývá za sochou ze hřbitova

 
Je doba, kdy vzpomínáme na ty, kteří tu byli před námi a odešli tam, odkud není návratu. Každému nebyl dopřán dlouhý život, někteří, ač byli našimi současníky,  už tu nejsou. Doba se změnila, dnes někteří pozůstalí nakládají s popelem svých blízkých i netradičně, ale v tomto případě zastávám konzervativní názor, že k uložení slouží hřbitov. Nabízí se tedy otázka: Máte rádi hřbitovy? 

Někomu to možná bude připadat divné, když řeknu, že na hřbitov chodím docela ráda. Už od dětství a určitě má na tom podíl babička. Ta mi dala hodně do života a také mě naučila, že o hroby našich blízkých je třeba se starat. To není jen přijít na Dušičky se svíčkou v kapse a květinou, narychlo koupenou. Postát ani ne pět minut, nic tam neuklidit - jak to občas vidím a zase je na rok klid... Někteří to tak mají a ani své děti na hřbitov neberou, jak jsem slyšela, prý mohou mít z toho traumatické zážitky. Tento názor nesdílím a chceme-li, abychom v péči o hroby měli své pokračovatele, měli bychom na tom pracovat. Docela by mě zajímalo, jaký na to máte názor.

S babičkou jsem chodívala pravidelně na jeden z největších hřbitovů v republice, podle rozlohy je prý třetí největší. Ano, je to slezskoostravský hřbitov, dnes označován jako ústřední hřbitov. Bývalo to tak, že každá městská část - tehdy přilehlá vesnice, měla svůj malý hřbitov. Jak se tyto části přičleňovaly k Ostravě, ocitly se tyto hřbitůvky v centru zástavby, což nebylo žádoucí. Většina jich byla zrušena a byl vybudován Ústřední hřbitov na Slezské Ostravě. Tam jsme chodívali od dětství, je tam pochován můj pradědeček, který zemřel při závalu na šachtě. Tady v regionu takové případy nebyly vzácné. 

U kostela jsem koupila chryzantému, ještě má pupeny, snad v tomto slunečném počasí vykvetou.

 

 

 

 

 

 

 

Už jako dítě jsem si všimla jednoho náhrobku. Ten se výrazně odlišoval, nebyl to běžný náhrobek, ale stála tam světlá socha muže. Mimochodem o hrob je výborně pečováno a stojí tam dodnes, moje fotky jsou aktuální. 

Muž v uniformě a klobouku mi tehdy připomínal myslivce a tak jsem si ho pro sebe pojmenovala. A znáte to, pokud nikdo nic neupřesní, když si to v mysli opakujete, desetkrát, padesátkrát za tu dobu, je to prostě myslivec. Přesvědčíte sami sebe. Nevím, jestli babička o tom příběhu nevěděla, ale nikdy nic nedoplnila. Ta by se asi divila...
Loni o Dušičkách jsem opět procházela kolem hrobu se sochou, vyfotila jsem ji a pak zkusila pátrat. To jsem ještě neměla blog.
Socha je totiž na hlavní stezce vedoucí vzhůru od kostela. Zjistila jsem, že se nejedná o myslivce, ale že pozornost lidí už více než sto let poutá socha rakouského strážníka v životní velikosti!
Strážník se jmenoval František Schenk, bylo mu tehdy 37 let a sloužil na strážnici v tehdy Polské Ostravě. 

Sloužil tam až do osudné noci, kdy jeho život ukončily dva výstřely z browningu.
Bylo asi půl třetí ráno, noc z 15. na 16. listopadu 1911. Tehdy strážníci František Schenk a František Lubovský zastavili podezřelého muže a začali mu prohledávat kapsy. Tak se podle Ostravského deníku odehrálo osudové setkání mužů zákona s protřelým zločincem Michalem Dziembińskim, Haličanem nebo Rusem prý anarchistického ražení. Oba strážníci si té noci v ulicích Polské Ostravy všimli, že z jednoho okna v přízemí vyskakuje muž v pláštěnce. Vyzvali ho, aby zůstal stát a legitimoval se. Muž však nereagoval a dal se na útěk. Když byl dostižen, události měly rychlý spád. 

Ve tmě se ozvaly dva výstřely z browningu. První rána zasáhla Františka Schenka přímo do srdce, druhá těžce zranila jeho kolegu Lubovského, který ještě stačil duchapřítomně skočit na Dziembińského a "stáhnout ze zlosyna černý havelok", jak se tehdy do protokolu zapsalo.
Jak prokázalo tehdejší pátrání, havelok byl "sepnut strunou z klavíru č. 13, koupenou už před časem u jednoho ostravského nástrojáře", což mimo jiné dosvědčovalo, že Dziembiński se v Ostravě pohyboval už delší čas. Struna z klavíru se stala předmětem doličným.

Pohřeb strážníka Schenka se konal v sobotu 18. listopadu 1911 a většina českých nedělníků mu věnovala patřičnou pozornost. "Pohřeb zastřeleného strážníka Schenka konal se 18. t. m. za obrovské účasti obecenstva", to je citace z novin. Hromadnou účastí prý lidé vyjádřili nespokojenost s bezpečnostní situací v Ostravě. Loupežná přepadení i vraždy tady byly na denním pořádku.
 
Po vraždě Dziembiňski, kterého policie někdy uváděla i jako Sivińského nebo Zibińského, z Ostravy rychle zmizel, ale už v lednu 1912 byl v průmyslové metropoli monarchie opět spatřen. V Ostravě se objevil během srpna 1912, kdy si na Fifejdách otevřel paklíčem byt svého kamaráda a přiměl ho s pistolí v ruce a se slovy, že "již dávno neležel v posteli" k poskytnutí přístřeší. V říjnu 1912 zmizel do Itálie, kde se skrýval v horách, ale náhoda tomu chtěla, že se střetl s místními karabiniéry, kterým sice tehdy utekl, musel však odhodit svůj těžký batoh. Jeho obsah byl více než výmluvný - kladiva, pilky a výstřižky z ostravských novin.
V té době také Ostravané odhalili strážníkovi pomník na slezskoostravském hřbitově. Ano, ten pomník, který mě už v dětském věku upoutal. 

Stalo se tak v neděli 27. října 1912. Je tomu přesně 109 let! 

"Slavnostním nedělním odhalením pomníku zastřelenému policejnímu strážníkovi z Polské Ostravy se organizovaná policejní stráž snaží upozorniti širší veřejnost na své těžké a nebezpečné postavení a získati její přízeň", uvedl Ostravský deník v reportáži.

Do příběhu je nutno zapojit i komisaře Steinhäusela, který  přebral vrahův batoh. Byla to poslední policejní akce v záležitosti zavraždění Schenka, která předcházela odhalení jeho pomníku. Nutností byla cesta policejního komisaře z Moravské Ostravy Otto Steinhäusela do Itálie, kde si přebral od tamní policie vrahův batoh, který Dziembiński ztratil při přestřelce s italskými karabiniéry.

Pro doplnění: Druhým strážníkem z hlídky byl František Lubovský. Ten měl v té chvíli štěstí, protože jeho náprsní taška mu tehdy zachránila život. Podle vyprávění jeho vnučky jedna kulka uvízla v náprsní tašce. Strážník  František  Lubovský  po uzdravení opět sloužil jako strážník i po  vzniku  Československé  republiky. Ke konci své kariéry se stal  nadstrážníkem ve  Slezské  Ostravě.

"Dědeček byl vysoké, ramenaté postavy, a tak stačilo, aby se jen postavil do dveří, a hned se všichni uklidnili.  Někdy řídil i dopravu na křižovatce u spořitelny před dnešním mostem Miloše Sýkory,“ popisuje jeho vnučka paní Kníchalová. Zároveň upřesnila, že dědeček  skončil  v nemocnici s vážným zraněním. Jednu kulku se lékařům nepodařilo vyoperovat, a tak s ní žil až do své smrti. V náprsní tašce, kterou nosil v saku uniformy na levé straně v místě srdce, se našla další kulka. Náprsní taška tedy  dědečkovi  zachránila  život,“ líčí dávný příběh. Na vlastní oči svého dědečka nikdy neviděla. Narodila se totiž ve stejný den, kdy její dědeček zemřel.

Smrt se neřídí našimi plány.
Molière

zdroj: Deník, Ostravan