Podzemí Ostravska je provrtáno doslova jako ementál. Dřívější těžba uhlí tady po sobě nezanechala jen staré těžební věže a spleť podzemních chodeb, ale také něco jiného. Jsou tu hroby obětí hornického povolání.
Narodila jsem se v Ostravě a snad každý tu má v rodokmenu horníka. A kdo jako rodák říká, že ne, pokud tu jeho rodina žila, pak to nemusel být třeba jeho dědeček, kterého znal. Kdyby zapátral v rodokmenu, jistě by se někdo našel. Konkrétně v mém případě: oba moji dědové pracovali jako havíři a oba moji pradědové z mamčiny strany taktéž. Pradědeček zahynul při závalu a dodnes na ten hrob chodím a pečuji o něj. Babičce bylo tehdy 13 let, když osiřela. Osiřela úplně, maminka jí zemřela jako čtyřleté. Se sestrami se musely protloukat. Vdov a sirotků po sobě horníci zanechali spoustu. Na sedmadvaceti hektarech třetího největšího hřbitova v ČR spí tedy navždy oběti starých důlních havárií. U nás bylo normální, že při návštěvě hřbitova mi rodiče ukazovali hornické hroby a vodili mě na ta místa. Dodnes k těm hrobům chodím a dnes to zná i můj přítel. Pamatuji doby, kdy tyto hroby byly zanedbané, zapracoval zub času, je to poddolované, ale díky pochopení úřadu Slezské Ostravy je teď všech sedm míst jejich posledního odpočinku zrenovováno a udržováno 👍.
Pohřbené oběti důlních neštěstí na hřbitově ve Slezské Ostravě:
• Jáma Emma (1884)
• Jáma Zvěřina (1888)
• Důl Trojice (1891)
• Důl Hermenegild (1896)
• Jáma Salma (1905)
• Jáma Salma (1919)
• Důl Trojice (1936)
Hlavním důvodem bylo to, že jámy, v nichž tito havíři pracovali, dávno zanikly stejně jako jejich ředitelství. V našem městě se už uhlí nedobývá. Pokračovatelé, kteří by měli zájem zajišťovat péči o hromadné hroby horníků, tak žádní nebyli a péči zajišťuje správkyně Ústředního hřbitova Slezská Ostrava paní Nataša Lukášová. Jak se uvádí, je tady sedm hromadných hrobů, nejblíže našemu hrobu je tento:
Hrob obětí důlního otřesu na Trojici v roce 1936:
Hromadný hrob čtyř obětí důlního neštěstí. „Horníci Jámy Trojice, oběti svého povolání, dne 3. 9. 1936,“ stojí na žulovém náhrobku. Z dobového tisku jsem se dověděla, že v blízkém Dole Trojice tehdy zabíjel otřes ve sloji Adolf: „Zahynuli čtyři horníci. Po dvoudenním úsilí byly vyproštěny jejich mrtvoly a v neděli byli všichni čtyři hrdinové práce pohřbeni.“ Jména obětí jsou uvedena na náhrobku, a to i s portrétními fotografiemi. O pomník je pečováno, při focení se kámen leskne.
V dole zahynuli Antonín Vylegala, Antonín Olšar, František Káňa a Jan Kurka. Tvář pětačtyřicetiletého Antonína Vylegaly zdobí rakouský knír. Dvaačtyřicetiletý Antonín Olšar se na nás dívá ve svátečním - bílá košile, vestička, sako. Stejně jako František Káňa, jenž ve štole Adolf zahynul 22 dnů před svými čtyřicátými narozeninami. Nejmladší Jan Kurka ještě neměl ani třicet let, na snímku má černou košili a jako jediný je vyfocen bez kravaty. Jen tohle mohu o nich napsat, nic o nich nevím. Jako na nejbližším hrobě jim občas zapaluji svíčku. Symbolicky.
Z dobového tisku se také dozvídáme, že ředitelství Wilczkových dolů se chtělo náležitě postarat o vdovy zavalených horníků: „Bude jim poskytnut zdarma byt ve Vdovském domově v Muglinově, současně se světlem i otopem. A bude jim vyplácena renta.“ Ale stejně by mě zajímalo, zda se tak opravdu stalo.
Těžba se podepsala i na jednom z hrobů, kde leží horníci z Dolu Trojice (1891), ono je to poddolované území, proto i kříž je nakřivo, ale tyto projevy znají i ostatní majitelé hrobů. Rámy se rozjíždějí a kameníci tu mají kšeft. Sama to znám...
Soupisky jmen jsou na bočním podstavci a moc čitelné to není:
Renovace hornických hrobů probíhala v několika etapách od roku 2008. Všech sedm hromadných hrobů je nyní opraveno. Část nákladů šla z těžařské nadace, zbytek doplatil úřad Slezské Ostravy. Příbuzní nejsou. Nebo možná jsou ještě vnuci, spíše pravnuci, ale kdyby se přihlásili, asi by měli přispět na údržbu hrobu.
Obvod
tak prostřednictvím personálu hřbitova na „Slezské" začal o hromadné
hornické hroby pečovat. Je zapotřebí provádět běžný úklid, starat se o zeleň: pletí, výsadba, kosení, hrabání, čistit pomníky od
mechu, nejméně jednou za rok hrob umýt. Myslím, že návštěvníci hřbitova to vidí a přivítali to 👏.
Na hřbitově ve Slezské Ostravě zvolna stoupáme nahoru za kostelem sv. Josefa.
První z hromadných hornických hrobů leží ve skupině č. 9. Výrazný žulový náhrobek se zlatými hornickými kladívky a stisk rukou. Takhle to poznám. Je věnován dvanácti zastřeleným havířům stávky z 9. května 1894, jež se odehrála na nedalekém Dole Trojice. Ze všech hrobů vypadá majestátně.
Je to smutné místo a dobová „kramářská“ píseň o neštěstí tady stále připomíná tragédii.
"Okolo Trojice potučkem voda šla,
v ten den misto vody, v ten den misto vody
krev potučkem tekla…"
Nahlédla jsem do Národní politiky z 10. května 1894 (prostřednictvím digitální knihovny Národní knihovny v Praze). Liberální deník tehdy celou tragédii vylíčil: „Telegraficky sděleno, že u dolu Trojice, náležející hraběti Wilczkovi, došlo včera o 7. hod. ranní ku srážce, v níž četnictvo užilo zbraně, a že z dělnictva na místě zůstalo devět mrtvých a 17 těžce zraněných“. Další tři oběti střelby zemřely při převozu do nemocnice.
Národní politika podrobně popsala, co tragédii předcházelo. Havíři z různých ostravských dolů i hutníci z Vítkovic toho roku žádali volný den na 1. máje. Tady vidíme, že tehdy považovali 1. máj za důležitý den! Průmyslníci to důrazně odmítli už 28. dubna, dělnictvo však 1. května stejně nenastoupilo do práce a během pokojné stávky žádalo osmihodinovou pracovní dobu namísto dvanáctihodinové. „Vůdcovství měli v rukou horníci moravští, a slezští nepracovali z obav před násilnostmi moravských soudruhů,“ uvedl pražský deník. (Tady si uvědomme, že se psal rok 1894 a s komunisty ti "soudruzi" neměli nic společného).
Některé šachty pak ve stávce zůstaly i po 1. máji, např. Jindřiška v centru Moravské Ostravy. Havíři dále žádali kratší šichty a základní mzdu ve výši 38 zlatých měsíčně, neboť dosud někteří kopali uhlí za pouhých 15 zlatých (podle dobového článku v Ostravsko-přívozských novinách bylo třeba k zaopatření základních potřeb šestičlenné havířské rodiny asi 40 zlatých měsíčně). Majitelé šachet i vítkovičtí Rothschildové ale zůstávali neoblomní, takže stávka nabývala na síle. Ve středu 9. května už stávkovalo 13 tisíc horníků a hutníků, protest se převalil i na Karvinsko.
Podle Národní politiky ráno 9. května hrstka „stávkokazů“ z Dolu Trojice v Polské Ostravě přece chtěla sfárat. „Což nadmíru rozjitřilo jich soudruhy u dolu shromážděné,“ stojí v novinách. Došlo k potyčkám, k nimž se přimotalo četnictvo, které v následující vřavě začalo střílet. A dvanáct mužů přišlo o život.
Stávkokaze čili „lizoně“ viní z tragédie i další svědectví, které před časem objevil ostravský historik Karel Jiřík, který uvedl i výpovědi horníků. Trojický havíř Matěj Kužma: „Na jiných závodech nebylo tolik lizoňů jako na Trojici. To horníky velice hněvalo a usnesli se, že půjdou se stávkokazy promluvit.“
Trojický havíř Alois Podešva uvádí: „Bylo nás tři až čtyři tisíce. Před Trojicí nás zastavili četníci s prohlášením, že dále jít nesmíme. Tázal jsem se strýčka Rajnocha, co máme dělat, a on odpověděl, že nás četníci postřílí, poněvadž jsou opilí. Dva dny už podle tvrzení dozorců samotných pili, aby nabyli dostatek odvahy k zákroku. V tom zarachotily četnické pušky a všichni stojící v prvních řadách klesli k zemi jako podseknutí. Když jsem se probral z leknutí, zpozoroval jsem, že strýček Rajnoch, postřelen do krku, převalil se na mne. Pozoroval jsem, jak ze strašlivé rány mu rychle uniká život.“
Jméno Michal Rajnoch je skutečně uvedeno i nad hromadným hrobem na slezskoostravském hřbitově. A s ním jedenáct dalších: Josef Štěpánek, František Břenek, Josef Smetana, Stanislav Vlček, Petr Serafín, Gervasius Pazďora, Jakub Panna, Hynek Kitta, Valentin Grochmil, Martin Kedroň a Vojtěch Liška.
Další hrob patří obětem neštěstí na Dole Zárubek, dříve Hermenegild. Byl to černouhelný hlubinný důl v Polské (Slezské) Ostravě.
Dne 14. ledna 1896 před polednem vypukl na jámě Hermenegild důlní požár, který si vyžádal životy šestnácti horníků. Dalších jedenáct horníků se přiotrávilo kouřovými zplodinami. Oheň vypukl v osmém patře v hloubce 241,5 m a jeho příčinou bylo pravděpodobně narušené elektrické vedení.
Hořící sloj byla ze všech stran zazděna, ucpána a v 9 hodin večer byl oheň uhašen. Pohřeb obětí se konal o dva dny později a účastnilo se ho na 10 tisíc lidí. V době nešťastné události bylo ve všech třech šachtách zaměstnáno asi tisíc horníků.
Původní stav hrobu 16 obětí důlního požáru Dolu Hermenegild. |
I doly mají své pamětní desky, tato patří Dolu Zárubek:
Tady chybí podstatné údaje.
Je to hornický hrob, ale není nic uvedeno...Památník obětem stávky na Dole Trojice 1894 ve Slezské Ostravě
autor
Otto Ciencala - umělecké dílo, Blažej Heiser - architekt. řešení
Památník se nachází na nenápadném místě na druhé straně Těšínské ulice, než je areál bývalého dolu Trojice a od chodníku je oddělen vzrostlými keři. Památník je postaven na místě kde v květnu 1894, tedy před před sto dvaceti sedmi lety po střelbě do stávkujících horníků zemřelo dvanáct z nich. Jména horníků jsou napsaná spolu s doprovodným textem na třech deskách u hlavního sousoší. Památník se dočkal obnovy a tak kovová trnová koruna byla restaurována pasířem Pavlem Strakošem v ateliéru v Hradci nad Moravicí za dohledu odborného restaurátora Ondřeje Šimka a památkářů. Martin Kuchař kromě bílých stél restauroval i nápisné desky, a to ve svém ateliéru ve Vělopolí na Těšínsku.
text:
Josef Štěpánek 24 let, Gervasius Pazdiora 28 let, Hynek Kitta 37 let, Michal Rajnoch 38 let, Valentin Grochol 25 let, Jakub Panna 23 let (horní deska)
František Břenek 16 let, Petr Serafin 28 let, Albert Liška 28 let, Stanislav Vlček 24 let, Josef Smetana 21 let, Martin Kedroň 25 let (dolní deska)
Věnuje Důl Petr Bezruč 1966 (boční hrana dolní desky)
Na fotce mezi stromy vpravo je vidět areál bývalého Dolu Trojice. Další fotka ukazuje, jak to kdysi vypadalo:
Hřbitov a jeho okolí je úzce spjato s černouhelným hornictvím. Celý hřbitov leží na karbonském oknu. Karbonské vrstvy s uhelnými slojemi vystupují takřka na povrch, a proto se stala tato místa místy objevů uhlí a štolového dobývání. Nedaleko je Trojické údolí, dříve zvané Burňa. Tady kousek od vjezdu na hřbitov z Najmanské ulice bylo na podzim r. 1763 úředně objeveno uhlí na Ostravsku.
zdroj: Ostravan, moravskoslezskydenik, český rozhlas, patriotmagazin, Wikipedie
Hani, i když se jedná o smutnou historii horníků, kteří zahynuli při své práci, je potřeba na ně vždy vzpomenout. I můj děda byl horníkem v době, kdy se těžilo uhlí ještě u Hrádku nad Nisou ( dnes se jedná o místo tolik diskutovaného dolu Turów), a byl také téměř týden v závalu než je našli. Když byl u nás na návštěvě, tak mi často vyprávěl o tom, že když byli zavaleni, tak že viděl permoníka, který jim sdělil, že je včas najdou. Také tehdy pro mě bylo zajímavé, že nekouřil ale nějaký tabák žvýkal a když si mě bral na klín, tak mi vždycky dal ruku do jedné ze svých kapes tak měl pro mně papírovou tříkorunu. Často na něj s láskou vzpomínám. Vzpomínáme teď na všechny, kteří s námi už nejsou, ale v našich srdcích žijí dál. Přeji Ti klidné listopadové dny.
OdpovědětVymazatJaruško, to je hezká vzpomínka, moc děkuji. Já jsem ve svém okolí poznala hodně horníků, u nás se spíše říkalo havíř a vím, že je ta práce poznamenala. Kdo v podzemí strávil roky, každý měl aspoň chvíle, kdy tam šlo o život, ať to byl zával nebo se třeba provalilo mořské oko a proudila tam voda. A těch menších úrazů, které horník bere jako samozřejmost, bylo také dost. Samozřejmě práce v prachu a z toho plynoucí choroby z povolání, hlavně silikóza (plicní nemoc). Takže nakonec ti, kteří přežili, protože měli štěstí a nebyli např. zavaleni, nakonec se ani moc vysokého věku nedožili a svého důchodu si neužili. To je na další článek. S tím tabákem máš pravdu, v dole se kouřit nesmí, tady u nás jsou černouhelné doly, uvolňuje se metan a tak se žvýkal tabák, to si musel každý vzít do podzemí s sebou, stejně jako svačinu nebo nápoj.
VymazatPráce horníků si vážím a od mnohých jsem slyšela, že i přesto, že věděli jaké nebezpečí jim hrozí, zase by si to vybrali. A smutek prožívali ti, když se jejich důl zavíral...
Hezká vzpomínka.Zaslouží si ji.Mně stačily filmy,které jsem z prostředí dolů viděla,nejvíce film Dukla 61.Když se to neštěstí stalo bylo mi 11 let a pamatuji si,jak se o tom neštěstí hodně mluvilo.S mou klaustrofobií bych se v takovém prostředí zbláznila.Do podzemí vůbec nemohu ani v jeskyních.
OdpovědětVymazatHani,měj se hezky
Ano, Jituš, film Dukla 61 popisuje jednu ze známých tradédií, které se v našem regionu staly. Rodiče, po většinu života zaměstnaní na šachtě, nosili noviny Horník, to dostával každý zaměstnanec jednou týdně a tam bylo vše, co se týkalo šachty, kolik se vytěžilo, o různých pracovištích na povrchu i v podzemí a bohužel, někdy byla celá stránka fotek se jménem a údajem o věku a bydlišti těch, kdo při důlním neštěstí zahynuli. Pamatuji si, jak se rodiče o tom bavili, tím prostě žila celá šachta.
VymazatJá, naštěstí, klaustrofobii nemám, uzavřené prostory mi nevadí - ani výtah, jeskyně apod., ale kamarádka tím trpí.
Děkuji Ti, Jituš, za příspěvek a přeji příjemný den, i když u nás prší. ☺
Haničko, moc děkuji za zajímavý text i fotky. Opět vzpomínám na knihu Šikmý kostel. Do té doby jsem o historii regionu a hornictví nevěděla nic moc.
OdpovědětVymazatTa úcta a pieta je opravdu na místě.
Přeji hezký večer, Helena
Chápu, Helenko, že ti, kteří v našem regionu nežijí (ale to se týká všech hornických oblastí), nemohou mít ponětí, jak se tady žilo, jak ta práce lidi poznamenala a přesto ji měli rádi. Celé generace už od dětství slýchávaly, jak to v podzemí chodí, nemusel být horníkem a život poznamenaly zase důlní škody - poddolování, které se projevilo velkými poklesy nebo prasklinami domů, že zanikly celé vesnice, u nás i města. Uhlí jako surovina bylo potřeba, tak se těžilo. O tom je Šikmý kostel a já si vážím autorky p. Lednické, že to téma zpracovala a dala možnost těm, co to neznají, nahlédnout do života v hornické oblasti.
VymazatDěkuji, Helenko, přeji úspěšný den. ☺