K poslechu i četbě

sobota 6. listopadu 2021

Dozvuky Dušiček aneb zamyšlení "Dušičky dříve a dnes"

Tak... rychle jdou dny za sebou a je po Dušičkách, ale byly letos hezké, že? Hlavně že bylo krásné počasí - to na tom hodnotím nejlépe 👍. Jak člověk prochází životem, srovnává věci, které si dříve tolik neuvědomoval. 

Takže jsme prožili zase Dušičky, u nás se dříve říkalo "Všesvaté". Tak to nazývala babička. Schválně jsem si to vyjela na internetu a jasně, první, na co jsem narazila, se dozvídám, jak se tento svátek slaví v Belgii, no, jsem zvědavá, jestli v této zemi si připomínají naše zvyky. Wikipedie to vysvětluje: "Slavnost Všech svatých je křesťanský svátek, který připomíná všechny svaté, a to nejen ty, kteří jsou oficiálně kanonizováni, ale také ty, o „jejichž svatosti neví kromě Boha nikdo“. (No fajn.)

Pokračujme: "Svátek je slaven napříč katolickým a ortodoxním křesťanstvím, přičemž církve vzešlé ze západního křesťanství jej slaví 1. listopadu, zatímco východní křesťané první neděli po letnicích. Římskokatolická církev a některé další západní církve navazují 2. listopadu na tento svátek Vzpomínkou na všechny věrné zemřelé, lidově tzv. Dušičkami. V tyto dva dny je v zemích s křesťanskou tradicí zvykem navštívit hřbitov a rodinný hrob (nebo rozptylovou loučku) a zapálit zde svíčku, položit kytici či věnec a se vzpomínkou se pomodlit." Tak... sice delší vysvětlení, ale máme jasno. To se určitě u nás dodržuje.
Pokud se dítě zapojí do těch příprav, to se pak člověku dostane "pod kůži". A v dospělosti se pak neřeší, zda jít na hrob nebo ne. Když se blížil listopad, babička s mamkou už promýšlely co a jak. Nějaké debaty, že někdo nepůjde..., proč by nešel, když "tam" jsou ti nejbližší. 

Ovšem, jak jsem pobírala rozum, všímala jsem si a dnes mohu srovnávat, hlavně s dobou, co proběhly ty poslední Dušičky. A minulé a předminulé...  
Tak za prvé bych chtěla připomenout, že tady u nás, v naší části města, to býval jednak rodinný, ale také společenský svátek. Je fakt, že se více dodržoval termín, nechodilo se o tolik dní dříve, jako je tomu nyní. Jistě, asi týden před svátkem se šlo na hřbitov -  uklidit. A bylo tam skutečně živo, u vody se tvořila malá fronta, jak ženy s kyblíkem nabraly vodu a kartáčem vydrhly pomník. Také se hodně hrobů obsazovalo hlavně maceškami, dnes jen výjimečně. Nevěděli jsme, že "je Halloween", protože jsme žili svými zvyky. Nevyřezávali jsme dýně, z nich se dělal leda kompot, ale bylo zvykem umýt hrob (hroby), zamést listí, případně ostříhat přerostlé větve nebo provést další úpravy, aby se v den D přišlo už na uklizený hrob s všesvatníkem = chryzantéma. (Kupovali jsme to v našem zahradnictví a tam byla zaměstnána celá rodina, dříve jim to patřilo a tak všem, hlavně tátovi = šéf, záleželo na spokojenosti lidí. Brali zákazníky přímo do svých skleníků a mohl si každý vybrat.) Beru to z pohledu dvou ostravských hřbitovů, které se velikostí velmi liší, i když jsou od sebe zhruba 3-4 (?) km. Na "našem" hřbitově to byla společenská akce. 

Na mši jsme šli hlavně do československého kostela (Církev husitská), kde byly urny prarodičů z tátovy strany. Po smrti prarodičů jsme s předstihem byli na faře zadat a zaplatit jejich umístění do živého věnce. Myslím, že to probíhá dodnes. Chcete-li pravdu, pak jednání s farářem církve husitské mi připadalo takové nestrojené a civilní. Už to, že byl ženatý a měl rodinu, bylo civilnější a lidé ho brali jako obyčejného "Frantu". Mohla jsem to srovnávat. Na mši jsme tedy šli asi 1. listopadu (pokud dobře pamatuji) a většina účastníků čekala na "čtení z věnce" těch svých. Když tam byla bábi a děda z tátovy strany, to, že jsme slyšeli jejich jména, i celý kostel je slyšel, bylo jakési uspokojení, že jsme pro ně udělali, co by oni chtěli - byli vzpomenuti a připomenuti. Byli v kolumbáriu v kostele, tam jsme zapálili svíčky a přidali méně rozměrnou ozdobu.

https://www.obecvraclav.cz/upload/images/Vraclav%20-%20h%C5%99bitov%202.11.2020.jpg

Co však nemohu vynechat, je návštěva hřbitova. To byla společenská událost. Jak říkám, chodilo se buď 1. nebo 2. listopadu a oděv byl opravdu společenský. Budu vypadat jak z "pravěku", ale zažila jsem to tak, že táta měl bílou košili a kravatu, většinou už kabát a máma měla svůj nejlepší kabát a boty. A já vlastně taky to nejlepší oblečení. Protože bývaly doby, kdy už na "Všesvaté" padal někdy sníh, mnohé ženy byly v kožichu a kozačkách, na hlavách klobouk a nebylo to tak, že by tam člověk dal 3 svíčky a do dvou minut se vytratil... Kdepak, ta rodina stála u hrobu svých předků jakousi "čestnou stráž", nedokáži odhadnout ten čas, ale už se stmívalo a za tmy to bylo hezčí. To se nečekalo na přetočení hodin z letního na zimní čas. A někdo se třeba modlil, ale stálo se u hrobu a lidé, co procházeli kolem, se zdravili. To dneska tady nevidím. Tím nemyslím "dobrý den a dost". Pokud to byli sousedé nebo známí (a i když jsme byli na katastru Ostravy, přesto se mnohde žilo jako na vesnici), lidé se vítali, podali si ruku a pobyt na hřbitově se protáhl třeba na hodinu, protože tím "postáním u svého hrobu" to nekončilo. Když jsme potkali sousedy z nejbližšího domu pod námi, i s těmi jsme se zastavili, bylo to jiné, než u baráku. Šlo se na takový okruh hřbitovem, podívat se dál, protože se vědělo, že tam je pohřben ten a dál má hrob zase ta... A tam byla ta dotyčná rodina, takže zase podání ruky a zase zastávka na kus řeči. Každý ve svátečním oblečení, to už se setmělo, v očích byly odlesky svíček a lidé mívali připraveno víc světýlek, aby posvítili i těm sousedům a známým... Tady na našem hřbitově tomu tak bylo. A vzpomínalo se na ty, které jsme znali nebo kteří odešli v minulém roce. 

http://www.farnostdeblin.cz/img/svicka.JPG

A dnes? Co myslíte? ... Nevím, jak to napsat, ale úplně opačně. Přesněji řečeno - nic. Ano, může někdo namítnout, že je covid, že lidé volí dobu, aby na hřbitově nezastihli davy. Dobře, ale myslím, že nejsem daleko od pravdy, že i tak je to pusté. Tím ovšem nemyslím, že by hřbitov zel prázdnotou.

Z našeho hřbitova je vidět areál bývalého "enháčka", dnes Liberty

Ti, které si pamatuji z dětství, tady už nejsou. Oni už sní svůj věčný sen  na hřbitově a s nimi šly spát i jejich zvyky. Mladí to rozhodně nedodržují, na hroby se chodí, to je vidět, ale asi tak, aby se nepotkali, jsme přece moderní, lidé jsou raději na sociálních sítích, každý druhý v ruce mobil a netouží po tom, s někým se setkat. Tak nějak izolovaně, to nemusí být karanténa covidu. My jsme s přítelem byli za dne a mám štěstí, že on je typ, který je zvyklý na hřbitov nejen chodit, ale sám upravuje, svíčky zapálí a zajímá se. 

V posledních letech je na stromech plno jmelí.

Dnes nepotkáte nikoho, myslím někoho známého, no jasně, nemůžete potkat, protože ti starousedlíci vymřeli a mladí se vystěhovali. Já jsem se také přestěhovala, o tom napíši brzy. Ovšem hroby tady zůstaly, vlastně jich ještě přibylo a patří někomu. Lidé, kteří přicházejí, působí většinou dojmem jakési setrvačnosti, netečnosti, možná mi můj poznatek vyvrátíte, ráda si to přečtu, že v tom nemám pravdu. U nás uvidím pána, který má zapnuté nahrávání, jde k hrobu a nahrává si tu cestu, mlčky, bez jediného slova, asi to pak někomu pošle, aby dokumentoval, že u hrobu skutečně byl. Připadalo mi to komické v té chvíli, ale tak to dneska prostě je. Rozhodně to není jen v našem případě, že nepotkáte známého, nemusel se nikdo bát, že se na něj někdo nalepí a že vytvoří "kroužek". A to jsem nepsala, že v mém útlém dětství jsme se každoročně stavovali u tety a strýce na čaj (dospělí s rumem), to bylo pravidlem a tam nějak ty Dušičky končily. Samozřejmě se jezdilo busem, ty byly nabité. Dnes není třeba posilových spojů, každý jede autem, u hřbitovů jsou kolony a když vyjedou sváteční řidiči, je to ještě zajímavější. Zaparkovat je zázrak, tak u našeho ústředního hřbitova je to pak i na kilometr cesty pěšky k hrobu.
Ať "žijí" dušičky a hlavně mezilidské vztahy. Věřte, že jsem ráda, že jsem kdysi zažila Dušičky tak, jak jsem uvedla. 
Třeba mi napíšete, že se mýlím, že u vás to probíhá tak jako dříve - jak jsem popsala, to vám budu jen ze srdce přát a "závidět". Ráda si přečtu a možná otevřeme téma, které zase někdy rozvinu a něco k tomu napíši. 

https://www.bydlimekvalitne.cz/sites/default/files/styles/image_840x400/public/bigstock-198808249.jpg?itok=8adLjo8Y

zdroj: některé obrázky internet

13 komentářů:

  1. Hani,píšeš, jak jste prožívali Dušičky kdysi. No já si myslím, že záleží na tom,v které oblasti se žilo.My tady v Sudetech /jsme starousedlíci, jak jsem psala jsem z rodin německo českých na obou stranách/ tady v mém dětství jsme na hřbitově měli víc německých hrobů než českých, takže sousedské potkávání se konat nemohlo. Vzhledem k tomu, že já mám prarodiče a máti v jednom hrobě a nemám to lán světa jsem tam častěji. Manželovi rodiče mají hrob mnohem dál, tak tam jedeme pouze na dušičky,ale bydlí blízko jeho bratr,který se stará. Já spíš, když si na ně vzpomenu doma,zapálím svíčku a pošlu jim tam nahoru pozdrav :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdeni, jsem moc ráda, že jsi to napsala - jak se žije v Sudetech. Já tu oblast znám méně, je to totiž od nás hodně daleko, proto jsem se tam téměř nedostala. Je jasné, že na hroby jezdíme tam, kde jsou a nevybíráme si. My jsme kdysi měli dvě urny prarodičů v husitském kostele, jak píšu, ale pak jsme je dali do našeho hrobu do urnové schrány a mám tam všechny. Hroby příbuzných na Valašsku jsou vzdáleny přes 100 km a tam častěji, než jednou za rok, nejedu. Letos jsme tam byli s měsíčním předstihem.
      Svíčku čajovku si, kromě léta, večer doma zapaluji, ale také pro atmosféru. Děkuji a přeji slunečné dny, u nás svítí... ☺

      Vymazat
  2. Hani, dřív a dnes. Jak čtu, hodně se toho u vás změnilo. Musím říct, že u nás se toho tolik nezměnilo. Chodíme hrob uklidit předem a na "dušičky" zapálit svíčky, zavzpomínat. I když k tomu nepotřebuji chodit na hřbitov. Leží tam lidé, táta, manželovi rodiče, prarodiče, kteří mi prostě chybí a myšlenky na ně nemám jen na hřbitově. A dvě kamarádky, drahé přítelkyně, ty tu ještě měly spoustu let být...
    A dokonce se i na hřbitově potkáváme a setkáváme. A abych nekončila smutně - mamka poprosila našeho Adama, chtěla na hřbitov. Tak jeli, on si myslel, že to bude i s nákupem za hodinku vyřízené. Netušil, že babi musí promluvit s každým, koho potká :o)
    Dobrou noc, Hani! Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, z Tvého pohledu je dobře, že se to moc nezměnilo. U nás ano, hlavně se žije jinak, což je na jednu stranu logické a v některých věcech i dobře.
      Já také nechodím po hřbitovech dnes a denně, častěji jsem na tom menším, kde mám rodiče a prarodiče, ale zase musím uznat, že hřbitovní správy se na obou hřbitovech starají o údržbu mnohem lépe, než dříve. Ale také ty poplatky jsou nesrovnatelně vyšší.
      Co se týče kamarádky a kolegyně, na její hrob jsem občas zajela a asi před dvěma lety jsme to už s přítelem nenašli. Místo je prázdné, možná hrob přestěhovala rodina jinam nebo...
      Děkuji i za příběh a přeji pěknou slunečnou neděli. ☺

      Vymazat
  3. Hani, hezky jsi to napsala. A rozumím Ti, jak to myslíš. Mám pocit, že lidé dnes žijí hodně konzumně a nikdo nemá na nic čas... Mě se líbí, když se dodržují všechny tradice, zvyky, svátky. Hezkou neděli přeje Lenka
    www.babilenka.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Leni, jsem ráda, že rozumíš tomu, proč jsem to napsala. Vystihla jsi to dobře, způsob života je jiný, nemá čas zajít ani na hřbitov a když ano, tak jen rychle, že ani nestačí tam uklidit. K čemu? Stejně tam jednou skončí všichni, ale uvědomit si to.
      Díky a také Ti přeji co nejlépe prožitou neděli. ☺

      Vymazat
  4. Ráda jsem si početla.My se sestrama dodržujeme dušičky,tak jak jsme se to naučily doma.Maminka s babičkou nás všude braly.Babička a děda z maminčiny strany přišli do Turnova z Podkrkonoší,kde měli své blízké.A tak to bylo na dušičky velké cestování po hřbitovech.Naštěstí tu měli i své sourozence a tak to bylo i s přespáním.
    Jediné co nedodržujeme,nechodíme do kostela.I když jsem chtěla nakouknout,protože na hlavním hřbitově byla v kostele mše,slyšela jsem zpěv.Jinak jsou dušičky pořád místem setkávání.Také tam vždy potkáme známé,které jsme třeba delší dobu neviděli.
    Hani,měj hezkou neděli

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Z toho je, Jituš, vidět, že vy sestry držíte při sobě a to je správné. Ale jak píšeš dál, u vás to tak bylo a dělali to už předkové.
      Já do kostela také nechodím, tedy o Dušičkách ne, to bývají plné, ale jinak se jdu podívat a vyfotit si to. My jsme chodívali na mši kvůli živému věnci, tam mamka přidávala i její mamku - babičku, je to jedno a "oni si to nahoře přeberou". Posledně jsme byli na hřbitově, zrovna vycházeli lidé po mši, všichni roušky a bylo štěstí zaparkovat.
      Je výborné, že u vás se o Dušičkách i setkáváte, takhle jsme to mívali kdysi.
      Děkuji a také vám přeji co nejlepší neděli, hlavně slunečnou, u nás fakt svítí. ☺

      Vymazat
  5. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  6. Omlouvám se. Sem jsem napsala komentář, který patři k poslednímu článku. Také toto téma je zajímavé. My chodíme na hřbitov poměrně často a hroby rodičů udržujeme. Na Dušičky chodíme ještě navečer, když všechny hroby svítí a užíváme si tu nádhernou atmosféru. Já už sourozence nemám a sestře jsme letos také byli u hrobu dříve, protože v den Dušiček bychom toho měli moc najednou. Měj se moc pěkně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To nevadí... Hezky jsi to napsala, já také chodím na hřbitov často, i když jsem chodívala ještě častěji. Mně návštěva hrobů určitě nevadí, nacházím tam klid a je to čas přemýšlení a vzpomínání, zase jiný než doma. Večer to je nádhera, poslední roky se tam v tuto dobu nedostanu. Musím dojíždět.
      Děkuji a také se měj co nejlépe. ☺

      Vymazat
  7. Se zájmem jsem si přečetla jak c tvůj příspěvek,tak i komentáře. Co bych k tomu napsala já , dříve jsme chodívali s dětmi i vnoučaty s těmi později. Nyní už chodí máme sami a dost často s předstihem a to z důvodu, že jsme místní tak připravujeme hrob. No a s rodinou se spíše setkáváme u nás doma, to když se staví. Poslední roky máme štěstí na manželovu sestřenici a její dceru s nimi se setkáváme u hrobu prarodičů a v poslední době už také s její maminkou s manželovou s tetou. Poslední roky už jen přes den, dříve to bylo i v podvečer a to bylo opravdu krásné všechno všude vyzdobené a osvětlené. Mnohdy se stane, že přes den potkáme spoustu známých A to se na chvíli zastavíme a vzpomínáme. Dnes už je to o tom, že mnozí už odpočívají právě na těch hřbitovech těším se na vánoční atmosféru spojenou s návštěvou hřbitova a také s návštěvou manželova bratra s neteří na štědrovečerní dopoledne, kdy se u nás staví a setkají se tak s našimi dětmi, 24. Prosince máme Jak já říkám během dne den otevřených dveří, potom už maximálně předem domluvená procházka v přírodě a mohu říct, že to tak děti chtěli, aby si užili rodinné pohody u sebe doma a ne aby přebíhali od jedněch rodičů k druhým, take prarodičům. Spíše přijdou znovu mezi svátky staví se třeba po cestě z hor nebo jen tak zaskočí posedíme, něco dobrého zobneme a není to tak násilné jak ty v uvozovkách návštěvy právě ve sváteční dny .tak jsme si to domluvili ke spokojenosti obou dvou stran. Ale to už jsem zabrousila k vánočnímu času, který tu bude co nevidět.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti, moc Ti děkuji, popsala jsi to opravdu vyčerpávajícím způsobem. Určitě si to každá rodina udělá podle svého, také podle toho, kolik jich je a v jakém jsou věku. S předstihem se chodí na hrob upravovat, to je jasné, já jsem byla letos i oplatit hrob na Slezské - na 10 let, tak to muselo být i v úředních hodinách. Ono také záleží, kolik těch pozůstalých ještě je. Také chodíme přes den, letos bylo zvlášť pěkné počasí, že jsem umývala hrob v halence a krásně svítilo sluníčko. To každý rok nebývá.
      Už vzpomínáš štědrý den a Vánoce, já jsem si dala na blog odpočet času tohoto svátku. Také chodíváme na hřbitov, ale po špatných zkušenostech už ne na štědrý den. Ještě o tom napíšu. Chodíme tak asi 22. 12. a pak ten den i zdobíme stromek a to je program na celý den.
      Ta rodinná pohoda, kterou zmiňuješ, je potřeba po celý rok, ale člověk to vnímá spíše na ty svátky. Díky. moc. ☺

      Vymazat