Dozvuky Dušiček aneb zamyšlení "Dušičky dříve a dnes"

Tak... rychle jdou dny za sebou a je po Dušičkách, ale byly letos hezké, že? Hlavně že bylo krásné počasí - to na tom hodnotím nejlépe 👍. Jak člověk prochází životem, srovnává věci, které si dříve tolik neuvědomoval. 

Takže jsme prožili zase Dušičky, u nás se dříve říkalo "Všesvaté". Tak to nazývala babička. Schválně jsem si to vyjela na internetu a jasně, první, na co jsem narazila, se dozvídám, jak se tento svátek slaví v Belgii, no, jsem zvědavá, jestli v této zemi si připomínají naše zvyky. Wikipedie to vysvětluje: "Slavnost Všech svatých je křesťanský svátek, který připomíná všechny svaté, a to nejen ty, kteří jsou oficiálně kanonizováni, ale také ty, o „jejichž svatosti neví kromě Boha nikdo“. (No fajn.)

Pokračujme: "Svátek je slaven napříč katolickým a ortodoxním křesťanstvím, přičemž církve vzešlé ze západního křesťanství jej slaví 1. listopadu, zatímco východní křesťané první neděli po letnicích. Římskokatolická církev a některé další západní církve navazují 2. listopadu na tento svátek Vzpomínkou na všechny věrné zemřelé, lidově tzv. Dušičkami. V tyto dva dny je v zemích s křesťanskou tradicí zvykem navštívit hřbitov a rodinný hrob (nebo rozptylovou loučku) a zapálit zde svíčku, položit kytici či věnec a se vzpomínkou se pomodlit." Tak... sice delší vysvětlení, ale máme jasno. To se určitě u nás dodržuje.
Pokud se dítě zapojí do těch příprav, to se pak člověku dostane "pod kůži". A v dospělosti se pak neřeší, zda jít na hrob nebo ne. Když se blížil listopad, babička s mamkou už promýšlely co a jak. Nějaké debaty, že někdo nepůjde..., proč by nešel, když "tam" jsou ti nejbližší. 

Ovšem, jak jsem pobírala rozum, všímala jsem si a dnes mohu srovnávat, hlavně s dobou, co proběhly ty poslední Dušičky. A minulé a předminulé...  
Tak za prvé bych chtěla připomenout, že tady u nás, v naší části města, to býval jednak rodinný, ale také společenský svátek. Je fakt, že se více dodržoval termín, nechodilo se o tolik dní dříve, jako je tomu nyní. Jistě, asi týden před svátkem se šlo na hřbitov -  uklidit. A bylo tam skutečně živo, u vody se tvořila malá fronta, jak ženy s kyblíkem nabraly vodu a kartáčem vydrhly pomník. Také se hodně hrobů obsazovalo hlavně maceškami, dnes jen výjimečně. Nevěděli jsme, že "je Halloween", protože jsme žili svými zvyky. Nevyřezávali jsme dýně, z nich se dělal leda kompot, ale bylo zvykem umýt hrob (hroby), zamést listí, případně ostříhat přerostlé větve nebo provést další úpravy, aby se v den D přišlo už na uklizený hrob s všesvatníkem = chryzantéma. (Kupovali jsme to v našem zahradnictví a tam byla zaměstnána celá rodina, dříve jim to patřilo a tak všem, hlavně tátovi = šéf, záleželo na spokojenosti lidí. Brali zákazníky přímo do svých skleníků a mohl si každý vybrat.) Beru to z pohledu dvou ostravských hřbitovů, které se velikostí velmi liší, i když jsou od sebe zhruba 3-4 (?) km. Na "našem" hřbitově to byla společenská akce. 

Na mši jsme šli hlavně do československého kostela (Církev husitská), kde byly urny prarodičů z tátovy strany. Po smrti prarodičů jsme s předstihem byli na faře zadat a zaplatit jejich umístění do živého věnce. Myslím, že to probíhá dodnes. Chcete-li pravdu, pak jednání s farářem církve husitské mi připadalo takové nestrojené a civilní. Už to, že byl ženatý a měl rodinu, bylo civilnější a lidé ho brali jako obyčejného "Frantu". Mohla jsem to srovnávat. Na mši jsme tedy šli asi 1. listopadu (pokud dobře pamatuji) a většina účastníků čekala na "čtení z věnce" těch svých. Když tam byla bábi a děda z tátovy strany, to, že jsme slyšeli jejich jména, i celý kostel je slyšel, bylo jakési uspokojení, že jsme pro ně udělali, co by oni chtěli - byli vzpomenuti a připomenuti. Byli v kolumbáriu v kostele, tam jsme zapálili svíčky a přidali méně rozměrnou ozdobu.

Co však nemohu vynechat, je návštěva hřbitova. To byla společenská událost. Jak říkám, chodilo se buď 1. nebo 2. listopadu a oděv byl opravdu společenský. Budu vypadat jak z "pravěku", ale zažila jsem to tak, že táta měl bílou košili a kravatu, většinou už kabát a máma měla svůj nejlepší kabát a boty. A já vlastně taky to nejlepší oblečení. Protože bývaly doby, kdy už na "Všesvaté" padal někdy sníh, mnohé ženy byly v kožichu a kozačkách, na hlavách klobouk a nebylo to tak, že by tam člověk dal 3 svíčky a do dvou minut se vytratil... Kdepak, ta rodina stála u hrobu svých předků jakousi "čestnou stráž", nedokáži odhadnout ten čas, ale už se stmívalo a za tmy to bylo hezčí. To se nečekalo na přetočení hodin z letního na zimní čas. A někdo se třeba modlil, ale stálo se u hrobu a lidé, co procházeli kolem, se zdravili. To dneska tady nevidím. Tím nemyslím "dobrý den a dost". Pokud to byli sousedé nebo známí (a i když jsme byli na katastru Ostravy, přesto se mnohde žilo jako na vesnici), lidé se vítali, podali si ruku a pobyt na hřbitově se protáhl třeba na hodinu, protože tím "postáním u svého hrobu" to nekončilo. Když jsme potkali sousedy z nejbližšího domu pod námi, i s těmi jsme se zastavili, bylo to jiné, než u baráku. Šlo se na takový okruh hřbitovem, podívat se dál, protože se vědělo, že tam je pohřben ten a dál má hrob zase ta... A tam byla ta dotyčná rodina, takže zase podání ruky a zase zastávka na kus řeči. Každý ve svátečním oblečení, to už se setmělo, v očích byly odlesky svíček a lidé mívali připraveno víc světýlek, aby posvítili i těm sousedům a známým... Tady na našem hřbitově tomu tak bylo. A vzpomínalo se na ty, které jsme znali nebo kteří odešli v minulém roce. 

A dnes? Co myslíte? ... Nevím, jak to napsat, ale úplně opačně. Přesněji řečeno - nic. Ano, může někdo namítnout, že je covid, že lidé volí dobu, aby na hřbitově nezastihli davy. Dobře, ale myslím, že nejsem daleko od pravdy, že i tak je to pusté. Tím ovšem nemyslím, že by hřbitov zel prázdnotou.

Z našeho hřbitova je vidět areál bývalého "enháčka", dnes Liberty

Ti, které si pamatuji z dětství, tady už nejsou. Oni už sní svůj věčný sen  na hřbitově a s nimi šly spát i jejich zvyky. Mladí to rozhodně nedodržují, na hroby se chodí, to je vidět, ale asi tak, aby se nepotkali, jsme přece moderní, lidé jsou raději na sociálních sítích, každý druhý v ruce mobil a netouží po tom, s někým se setkat. Tak nějak izolovaně, to nemusí být karanténa covidu. My jsme s přítelem byli za dne a mám štěstí, že on je typ, který je zvyklý na hřbitov nejen chodit, ale sám upravuje, svíčky zapálí a zajímá se. 

V posledních letech je na stromech plno jmelí.

Dnes nepotkáte nikoho, myslím někoho známého, no jasně, nemůžete potkat, protože ti starousedlíci vymřeli a mladí se vystěhovali. Já jsem se také přestěhovala, o tom napíši brzy. Ovšem hroby tady zůstaly, vlastně jich ještě přibylo a patří někomu. Lidé, kteří přicházejí, působí většinou dojmem jakési setrvačnosti, netečnosti, možná mi můj poznatek vyvrátíte, ráda si to přečtu, že v tom nemám pravdu. U nás uvidím pána, který má zapnuté nahrávání, jde k hrobu a nahrává si tu cestu, mlčky, bez jediného slova, asi to pak někomu pošle, aby dokumentoval, že u hrobu skutečně byl. Připadalo mi to komické v té chvíli, ale tak to dneska prostě je. Rozhodně to není jen v našem případě, že nepotkáte známého, nemusel se nikdo bát, že se na něj někdo nalepí a že vytvoří "kroužek". A to jsem nepsala, že v mém útlém dětství jsme se každoročně stavovali u tety a strýce na čaj (dospělí s rumem), to bylo pravidlem a tam nějak ty Dušičky končily. Samozřejmě se jezdilo busem, ty byly nabité. Dnes není třeba posilových spojů, každý jede autem, u hřbitovů jsou kolony a když vyjedou sváteční řidiči, je to ještě zajímavější. Zaparkovat je zázrak, tak u našeho ústředního hřbitova je to pak i na kilometr cesty pěšky k hrobu.
Ať "žijí" dušičky a hlavně mezilidské vztahy. Věřte, že jsem ráda, že jsem kdysi zažila Dušičky tak, jak jsem uvedla. 
Třeba mi napíšete, že se mýlím, že u vás to probíhá tak jako dříve - jak jsem popsala, to vám budu jen ze srdce přát a "závidět". Ráda si přečtu a možná otevřeme téma, které zase někdy rozvinu a něco k tomu napíši. 

zdroj: některé obrázky internet