Příspěvek navazuje na předchozí článek.
Chrám Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně byl postaven v letech
1721-1748 na druhém, nižším vrcholu Hostýna v nadmořské výšce 718 metrů.
Je to nejvýše položená stavba tohoto druhu na Moravě. Chrám postavil
na svůj náklad hrabě František Antonín Rottal, majitel holešovského
a bystřického panství. Stavitelem chrámu byl Tomáš Šturm z Holešova,
nadaný a proslulý stavitel své doby ( stavěl i kostel sv. Jiljí
v Bystřici p. H.) a také dovedný sochař. Chrám byl postaven pravděpodobně
podle projektu kroměřížského projektanta italského původu Ignáce
Ciraniho.
Stavba chrámu byla zahájena 4. května 1721, kdy základní
kámen položil Bernard Vanka, prelát premostranské kanonie z Hradiska
u Olomouce. Přítomen byl i hrabě František Antonín Rottal a jeho manželka hraběnka
Cecilie Marie, rozená Trautmansdorfová. Kostel byl postaven ve slohu
novořímském.
Erb Rottalů
Hostýnský kostel se stavěl dlouho - celých 27 let. Mělo to několik příčin, z nichž první byla nadmořská výška a proměnlivé horské podnebí Hostýnských vrchů.
I přes tyto potíže byl chrám koncem roku 1747 téměř dostavěn a 24. února 1748 v něm byla sloužena první mše bystřickým kaplanem Janem Hübnerem. Slavnostní mše spojená se svěcením chrámu se však uskutečnila 28. července 1748 za účasti 30000 poutníků a věřících, což byla jistě jedna z největších návštěv Hostýna do té doby. Svěcení chrámu provedl hrabě a kardinál Ferdinand Julius Troyer, 52. biskup olomoucký.
Mariánský obraz, pořízený v roce 1655, přenesli do nového poutního chrámu čtyři děkani okolních děkanátů.
Jenže 24. září 1769 byl kostel poškozen požárem vzniklým
od blesku. Poškozena byla střecha a věž a roztavily se i tři ze čtyř
zvonů, zatímco čtvrtý se po schodech zřítil bez poškození až dolů.
Dovnitř stavby se oheň přes silnou klenbu nedostal. Do dvou let se našlo
tolik dárců, že chrám mohl být obnoven ve své dřívější kráse.
V roce 1787, v době
osvícenské, z rozhodnutí vládnoucího císaře Josefa II. (syn Marie Terezie), byl hostýnský chrám odsvěcen
a uzavřen. (Vysvětleno ZDE). Odsvěcení provedl hrabě Tadeáš Trautmansdorf, děkan
z Holešova a Josef Liver, farář z Domaželic, za velké účasti smutných
poutníků a věřících.
Majitelem chrámu a příslušných budov byl tehdy
hrabě Monte L´Abbate, zeť zakladatele kostela F. A. Rottala. Jeho
zástupci, ředitel bystřického panství Josef Antonín Rybka a jeho
nástupce Roček, nařídili rozboření chrámu, což se naštěstí
neuskutečnilo. Z chrámové stavby byly strženy věže, krov a střecha.
Zbytek kostela, tj. zdi a klenba byly ponechány svému osudu a dílo zkázy
měl dokončit čas s nehostinným horským počasím.
O dvaadvacet let později však byla situace daleko horší, jak o ní referuje tehdejší kronikář: "Hrůza obcházela člověka, když měl do zbořenin vkročit. Na klenbě nebylo ani kouska malty. Okna a dveře vyloupány a odklizeny… V klenbě jsem vypadlou cihlou uviděl oblohu a ty kvádry navenku ještě hojněji vylámané a zeď začernanou od ohňů jako v kovárně. Kde byl hlavní oltář, naznačoval jen velký kámen, vedle něhož vyrůstala na rumech kostela břízka."
Ale již na začátku 19. století se začaly ozývat hlasy, volající po obnově chrámu na Sv. Hostýně. Zasloužila se o to v roce 1809 obec Dubany.
V dalších letech nábožný lid dával peněžní dary na obnovu hostýnského kostela,
které shromažďoval bystřický farář Bernard Reger, jeden
z trojice mužů, kteří stáli v čele sílícího hnutí za obnovení hostýnské
baziliky. Dalšími dvěma muži této trojice byli Řehoř Volný, benediktýn
z Rajhradu a baron Vincenc Ehrenburg, děkan z Holešova. Svolení
ke znovuzřízení kostela dal baron Oliver Loudon, majitel bystřického
panství, a pak i císař Ferdinand V. Dobrotivý, který tím vlastně přiměl
moravskoslezské gubernium, že po čtyřech letech vyhovělo požadavku
a 31. 10. 1840 vydalo povolení k obnově chrámu. Císař věnoval na opravu
stavby 300 zlatých, baron Loudon v r. 1840 věnoval 800 zlatých a další se peněžními dary připojili.
Oprava hostýnské baziliky byla zahájena 10. května 1841, v den
jubilejního 600. výročí vpádu Tatarů na Moravu, kde byli poraženi
u Olomouce a pod Hostýnem. Práce zednické, tesařské, stolařské, pokryvačské,
sklenářské, zlatnické, řezbářské a malířské probíhaly s velkým úsilím.
Byla zřízena nová střecha, která byla pokryta šindelem, opraveny byly
věže i zdi. Zvon pro chrámovou věž dodal a daroval František Pípal
z Kroměříže. Dále byla pozornost věnována vnitřku chrámové lodi. V r. 1844 pořídil hlavní oltář
na své náklady Ř. Volný, kazatelna byla v r. 1845 pořízena zásluhou
Antonína Hamerského z Brna.
Řehoř Tomáš Volný (1793–1871), též uváděný jako Gregor Thomas Wolny, byl český katolický kněz, člen benediktinského řádu a středoškolský profesor. Rodák z Příbora pořídil hlavní oltář:
Zvláštní obdiv si při opravách chrámové
ruiny získala klenba. Víc jak 50 let nad ní chyběla střecha. Celý tento
čas byla vystavena působení větru, mrazu, deště, sněhu a slunce. Rostla
na ní nejen tráva, ale i křoví a stromy! Zvláštní komise složená
z odborníků z Vídně, Brna a Hranic však přesto shledala, že klenba
neztratila téměř nic ze své původní kvality, až na několik cihel,
vypadlých nad kazatelnou. Komise proto rozhodla, že klenba zůstane. Byla
po vnější straně upravena a zalita vápnem.
Na začátku roku 1845 byl
mariánský chrám natolik upraven, že bylo vyhověno požadavku faráře
Regera a mohly se konat mše již v první polovině tohoto roku. Hlavní mše
spojená z provedením slavnostní benedikce (vyžehnání, vysvěcení) chrámu
se uskutečnila 2. července 1845, kdy si věřící připomínali svátek
Navštívení Panny Marie.
Mši sloužil a svěcení chrámu provedl V. Šlosar, asistoval mu Olomoucký prelát a probošt baron Jan Peteáni, rytíř ze Steinbergru. Slavnostní kázání mimo jiné vykonal i V. Ehrenburg. Počet poutníků toho dne byl odhadován na 50 000 - jedna z největších návštěv Hostýna.
zdroj:Vlastimil Doležel, Bystřice p. H., internet
Pokračování
Hani je perfektní, že se chrám podařilo zachránit. Je mnoho míst, která se ponechala svému osudu a už se z toho nikdy nevzpamatoval. Trochu to tak dopadá v našem výběžku se zámkem v Lipové. Jak se tak dívám každým rokem na další srovnávací fotografie, tak je zámek "průsvitnější" a to před revolucí tam ještě sídlila armáda. Po odstěhování armády zůstal zámek prázdný a pak byl předán v restituci jedné člence z původní rodiny, ale tou byl prodán Holanďanům a tím začalo jeho chátrání a postupný rozpad. Pak jej zpět za trojnásobek ceny odkoupila společnost Via Tempora Nova, která sice usiluje o jeho záchranu, ale chybí jí peníze. Měj se moc hezky a přeji všem těmto ohroženým památkám, aby se na jejich opravu peníze našly.
OdpovědětVymazatJaruško, myslím, že si život v tom vašem výběžku umím představit a vím, že pohraničí bylo hodně zanedbáváno a nese si to dál ... lidé tam nemají práci, kdo tam přichází - na prvním místě ti, kteří nikdy nemají k takovému kraji vztah a jdou tam proto, že jinde se neuchytili, ano, dost je těch nepřizpůsobivých, kteří si budou stěžovat, ale do práce se nepohrnou... to je na dlouhé psaní.
VymazatOsud těch zámků, zámečků, tvrzí a kdoví čeho je velmi podobný. Jenže co situaci mnohdy zhoršilo, bylo vrácení v restituci, protože už to byli většinou potomci a nevím, zda si neuměli představit, co do té stavby musí vložit nebo to bylo jen z principu - mít připsaný majetek. Znám u nás v kraji více takových případů, kdy předání původnímu majiteli byla pro tu stavbu spíše medvědí služba.
V dohledné době budu mít na blogu článek, stavbu z našeho kraje, kdy se podařilo danou památku zachránit, ale víc prozrazovat zatím nebudu.
Děkuji za příběh zámku v Lipové a těm památkám bych přála to, co přeješ Ty. ☺
Tento článek je hodně podobný tomu, o kterém jsem psal na blogu. Poutní chrám v Mařenicích byl založen roku 1699 a nynější chrám vybudován v letech 1714 – 1715 hraběnkou Františkou Toskánskou ze Zákup. Kostel byl později mnohokrát přestavován, např. v roce 1747 byly za kostelem vybudovány ambity se zastavením křížové cesty, v roce 1884 – 1865 byl kostel rozšířen o obě postranní lodě a přistavěna věž. Poslední mše se konala v roce 1961 a od té doby kostel postupně chátral. Ve zdech kostela byly náhrobky významných osobností obce. V následujících letech od poslední odsloužené mše v šedesátých letech kostel postupně chátral, vnitřní vybavení bylo zničeno, zčásti i rozkradeno. Na popud řádových sester, které působily v Antonínově údolí, kde byl po druhé světové válce zřízen domov důchodců a později ústav pro mentálně postižené ženy, se celé akce ujal Marcel Hrubý. Už jako dvacetiletý mladík pochopil, že chátrající kostely a kostelíky na Děčínsku i v sousedním českolipském regionu k životu neprobudí jen samotná víra.
OdpovědětVymazatSe zájmem jsem si, Mirku, přečetla o vašem poutním kostele. Pokud se najde takový jako M. Hrubý, mají tyto památky štěstí. O to lépe, že se toho chytne v mladém věku, to se nespraví za krátký čas. A je pravda, že jen samotná víra nestačí.
VymazatDěkuji a přeji našim památkám pozornou péči.
Hanko,je to až k nevíře, že jedni staví, druzí ničí. Historie poutního chrámu je toho všeho ukázkou. Víš, že jsi mě nasadila brouka do hlavy zmínkou o stavbě v našem kraji? Často jezdíme kolem zámku v Hnojníku, ten již několikrát změnil majitele. Naposledy o něj měla zájem společnost Prigo - vysoká škola, z venku je opraven, ale nic jiného. Dokonce jsem četla, že sochy do parku by měl vrátit havířovský sochař Martin Kuchař, který je má restaurovat a po rekonstrukci parku vrátit na původní místo. Odkoupil je za symbolickou cenu, uvažoval, že by odkoupil s přáteli i zámek, naštěstí jak podotknul v rozhovoru pro tisk v roce 2003 to neudělal. Doufám, že záměr společnost Prigo dokončí a my se při cestě do přírody zastavíme i v zámeckém parku. ☺
OdpovědětVymazatHani, přeji pohodový víkend.
Marti, o zámku v Hnojníku vím, o něm také někdy napíšu. O společnosti Prigo také něco vím a jsem ráda, že jsi to připomněla. Líbí se mi, jak cestujete a tím máte toto naše okolí zmapováno, toho si opravdu cením. Ale ta stavba, o které chystám článek, je jiná, dopadla daleko hůře, než Hnojník, ale to bude později.
VymazatMoc děkuji a přeji hezký zbytek adventní neděle a dobrý start do nového týdne. ☺