Co vy a klobouky? No dobře, také nemám hlavu na klobouk a co čepice? Dnes se totiž vypravíme do Moravskoslezského kraje - do okresního města Nový Jičín.
Modernizace a inspirace v zahraničí. To je dostalo na špici. Jako první v habsburské monarchii například použili při výrobě parní stroj.
Už od středověku byl Nový Jičín rájem soukeníků a kloboučníků. Samostatný cech tamních kloboučnických mistrů byl založen roku 1630. V té době se mezi místními řemeslníky objevil i jistý Gottfried Huckel, který přišel z bavorského Würzburgu.
Usadil se nedaleko Nového Jičína ve Fulneku a oženil se s dcerou soukenického mistra Hielschera. Jejich syn Paul Heinrich se stal hejtmanem na hradě Fulneku. Druhý syn Johann Gottfried se stal po svém otci kloboučníkem. A tady začíná historie rodu Hückelů, zakladatelů firmy Hutfabrik J. Hückel’s Söhne.
První svého druhu
Jeho celé jméno zní Johann Albert Hückel, rok narození 1814. Tento pán měl kloboučnictví v krvi – v cechu kloboučníků byl jeho děd, otec i strýc, ten v roce 1799 založil v Novém Jičíně manufakturu na výrobu těchto fešáckých pokrývek hlav.
Johann Albert spojil tátovu i strejdovu dílnu dohromady a vytvořil firmu, první toho druhu v Rakousko-uherské monarchii. Brzy začala slavit úspěchy i v cizině.
Parní stroj ve výrobě
Hotové zboží se nejprve vyrábělo ručně a prodávalo na místních trzích. Johann Albert Hückel ale dobře věděl, že jestli se chce držet na kloboučnické špici, musí jít s dobou a výrobu zrychlovat a modernizovat.
Své tři syny Augusta, Johanna a Carla postupně vyslal na zkušenou do Evropy, odkud si mladí mužové přinesli „know-how“. Tak třeba tátovi poradili, aby přešel z ruční práce na strojovou výrobu. Poslechl a udělal dobře. Jako první v habsburské monarchii uplatnil v procesu výroby parní stroj!
Ocenění od císaře
Teď výroba rostla ještě rychleji a malá továrna na ulici Dolní brána už přestala stíhat. Proto Johann Albert zakoupil roku 1867 pozemky v jižní části města, kde se původně nacházely starobylé rybníky a sádky. Během několika měsíců tu postavil novou továrnu. Jejíž půdorys se zachoval dodnes.
Nakonec synům předal celé vedení firmy. Ta od té doby nesla název Kloboučnická fabrika synů Johanna Hückela. Měla na 300 zaměstnanců. Sám Johann Albert v ní zůstal coby odborný poradce. Dočkal se i ocenění z nejvyšších státních míst – císař František Josef I. ho vyznamenal Zlatým křížem. Zemřel na následky těžké nemoci 14. ledna 1880.
Hücklové prokazovali výborné podnikatelské i diplomatické schopnosti, sledovali politické dění nejen ve svém okolí, ale i za hranicemi kontinentu. Úspěchy se dostavily v podobě uznání na světových výstavách.
Bratři Hücklové zaváděli stále nové postupy, modernizovali výrobu a zřídili v závodě řadu pomocných provozů. Proto si mohli sami vyrábět téměř vše, kromě podšívek, stuh a potních pásků.
Metropole kloboučnictví
Průmyslový rozvoj kloboučnické továrny pozastavila až první světová válka. Během ní umřeli všichni tři bratři a vedení firmy se ujali jejich potomci. Koncem 30. let minulého století podnik zaměstnával 3000 lidí. Když měla být pořízena jejich společná fotka, skoro se nevešli na největší prostranství továrny.
Klobouky vyráběla tisícovka strojů poháněných čtyřmi parními kotly, které spotřebovaly tři vagony uhlí denně. Těsně před vypuknutím druhé světové války bylo sotva dvacetitisícové městečko považováno za neoficiální metropoli světového kloboučnictví.
Ke dni 31. 12. 1990 se firma TONAK stala akciovou společností, přičemž v první vlně kuponové privatizace se do rukou soukromých vlastníků dostalo 40 % majetku kloboučnické firmy. Vývoj 90. let minulého století v podobě geopolitických a vlastnických změn ovlivnil výsledky hospodaření transformované společnosti TONAK. Dluhová zátěž z prioritních trhů zemí bývalé obchodní organizace RVHP, sdružující socialistické státy sovětského bloku a bývalý Sovětský svaz, způsobila odbytové potíže a celkovou stagnaci obchodu a produkce. Ke stabilizaci došlo teprve po roce 1996, kdy se podařilo zvýšit obchodní bilanci a ustálit provozně hospodářské výsledky a nastal postupný nárůst prodeje. Mezi hlavní odbytiště se tehdy mimo země střední a východní Evropy zařadily Japonsko, Kanada, Německo, Nový Zéland, Skandinávie, Spojené státy americké a Švýcarsko.
Taktéž výroba plstěných pokrývek hlavy prošla dalším vývojem. Kloboučnická plsť je dnes produkována převážně z králičích a zaječích srstí, tzv. vlasového krytí. Vlas je získáván ze sběrových králičích a zaječích kožek, které se vykupují od velkochovatelů a drobných chovatelů nejen z České republiky, ale i dalších evropských zemí. Mezi hlavní dodavatele patří tuzemský trh a Ukrajina. Část kožek se dováží také z amerického kontinentu, převážně z Argentiny. Kolem 15 % produkce plstěného sortimentu se vyrábí z vlny. Výroba plstěných produktů, včetně přípravy a zušlechtění srstí, představuje kolem 150 pracovních operací, z čehož je dosud převážná část realizována ruční prací. To vyžaduje velkou manuální zručnost a vysokou profesionalitu a zkušenosti jednotlivých zaměstnanců kloboučnické továrny.
Na výrobu jednoho plstěného produktu se dnes spotřebuje 5–7 zvířecích kožek. Továrna pro zajištění celoroční produkce plstěných výrobků spotřebuje 1,5–2 miliony králičích a zaječích kožek. V produkci našla své místo i ekologie – řemen kožek (spodní část kožky bez srsti) se po nařezání na tenké pásky používá jako kvalitní, ekologicky nezávadné hnojivo. Celá technologie výroby plstěných pokrývek hlavy ve společnosti TONAK je zaměřena na vysokou kvalitu produktu. Proto je po celé výrobní ploše nastaven systém vstupních, mezioperačních a výstupních technických kontrol.
TONAK dnes vyváží své produkty v podstatě do celého světa – od Evropy přes Severní a Jižní Ameriku, severní a západní Afriku až po Blízký a Střední východ. Mezi velkoodběratele patří Austrálie, Bolívie, Čína, Ekvádor, Itálie, Japonsko, Jižní Korea, Kazachstán, Kuvajt, Mongolsko, Nigérie, Polsko, Rusko, Senegal, USA a Velká Británie.
Dovětek: Byla jsem v muzeu klobouků, lépe řečeno na Žerotínském zámku v NJ, kde je expozice klobouků. Takže se dá čekat, že se to i na blogu objeví. 😃
Když zalovím v paměti, tak kdysi jsem byla v Tonaku i na exkurzi, povodili nás tam po provozech, takže jsem viděla, jak vzniká klobouk od samého začátku - do stroje, který připomínal mandl, vložili králičí kožku a stroj oholil ty chlupy. Statická elektřina fungovala, takže nakonec i my, návštěvníci, jsme byli pěkně chlupatí. Plst se musí nějak vyrobit a těch klobouků, co tam bylo... 😯
Opět zajímavý článek. O Tonaku jsem nedávno viděla dokument. Já klobouky nenosím, ale můj táta jich měl několik a maminka také. Kdysi to bylo součástí oblečení, hlavně když se chodilo na nedělní procházky nebo do kostela... Měj hezký den.
OdpovědětVymazatDokument jsem neviděla, ale byla jsem osobně v Tonaku a několikrát i v jejich podnikové prodejně v Novém Jičíně. Na Žerotínském zámku v NJ mají expozici, velmi zajímavě to je tam uděláno. Také nenosím klobouky, ale moji rodiče je nosili, tatínek i maminka často bez pokrývky hlavy nevyšli. Maminka měla v oblibě barety a některé ladila s kabátem, také si je kupovala v té jejich prodejně. Mělo to šmrnc.
VymazatDěkuji, Jaruško a přeji příjemný večer. ☺
Klobouky se mi líbily od dětství a také jsem jako malá měla svůj první klobouk od babičky.Byla švadlena a velká parádnice.Měla kamarádku kloboučnici.Často jsme k ní s babičkou chodily.Babička kloboučky nosila nám nechávala šít takové lepší čepice.Kolegyně v práci také milovala klobouky,jak měli v obchodě něco nového hned si koupila.Ty staré nechávala v práci na věšáku.Občas jsem si nějaký půjčila.Měla jsem tři pěkné,nedávno jsem dva vyhodila,jeden jsem si nechala na památku.Co nechodím do práce,tak už je nenosím.Je to ale škoda,že se klobouky už moc nenosí,patří to k eleganci.
OdpovědětVymazatHani,hezký článek.
Měj se hezky
Hezky jsi to, Jituško, popsala. Dříve vyjít bez klobouku na ulici byl snad prohřešek, jako by byl nedooblečený. Moje teta byla vyučená modistka, to je výroba klobouků, ale když se vdala, už byla doma. Ona kromě léta nosila klobouk, ale asi aby zakryla výškový rozdíl, strýc byl o čtvrt metru vyšší a ona vždy říkala - jde malá a velký ☺. Moje maminka byla větší parádnice než jsem já, poprvé jsem měla klobouk na hlavě na pohřbu naší pratety, byl vypůjčený - to jsem si nedovolila odporovat, ale pak byla dlouhá pauza. Ovšem na dovolenou k moři jsem si ušila letní klobouk a dost se povedl a docela mi slušel. Mamka měla přehlídku baretů, říkala jim hučky, asi podle majitele továrny = Huckel (s přehlasovým u, které neumím). Myslím, že šikovné pokrývky hlavy by se snadno daly ušít podle střihu.
VymazatDěkuji za pochvalu článku a přeji pěkné lednové dny. ☺
Tipuji, že plst se vyrábí metodou tzv. mokrého plstění, chlupy se rozprostřou v dané ploše, namočí a namydlí a potom se to různě lisuje a mne, až se vlákna do sebe zamotají. Viděla jsem to dělat ručně, je to dlouhý proces, během kterého se to asi o 2/3 srazí. A náročné to asi bude i s pomocí strojů, protože sice vyvážíme do celého světa, ale koukněte, kolik jeden kousek od Tonaku dodnes stojí...
OdpovědětVymazatVýrobou plsti prosluli už dříve Valaši, Je to vidět ve skanzenu v Rožnově v Mlýnské dolině, tam dodnes předvádějí (přes okno), jak se dělala za mokra tzv. huňa, dělalo se to z ovčí vlny a používali na valašské plstěné klobouky nebo papuče, což byly i vyšší boty do sněhu.
VymazatV Tonaku jsem byla, je to už dlouho, ale všechny postupy si nepamatuji. Patrně ten vývoz to drží, i v tom muzeu je vidět, jaké jsou mnohé objednávky typické pro určitou oblast a dnes výroba je drahá, tak se to hodně odrazí i na ceně.
Děkuji za komentář a vítám na blogu.
Hani, děkuji za další historii jedné slavné firmy. V Tonaku na konci devadesátých let pracoval ve vedení manžel mé bývalé kolegyně, to jsem hodně slýchala o firemních úspěších i starostech. Tenkrát byl výbor zaměřen na Turecko a arabský svět.
OdpovědětVymazatMěj příjemný den. Helena
Helenko, to je zajímavé, pak možná o Tonaku víš více než já, tedy s určitostí ano ☺. Tonak a Nový Jičín je zajímavé město, ráda tam jezdím, mám svá oblíbená místa. Někdy dám fotky na blog. Na vývoz do ciziny je dnešní výroba asi zaměřena.
VymazatDěkuji a také přeji příjemný den. ☺
...vývoz... omlouvám se. H.
OdpovědětVymazatHani, Tonak je stále pojem. Ráda nosím barety, čepice. V Hradci byl obchod, kde modistka na zakázku dělala klobouky, dva jsem si tam nechala dříve vytvořit. V současnosti nosím z klobouků jen v létě slaměný. Ale klobouky se mi líbí,zrovna tak když se ženy strojí jako ženy,já ráda nosím šaty v létě i v zimě, k tomu hezké kabelky. K Vánocům jsem kupovala naší Jani klobouk od Tonaku, který si vybrala. Zdraví Lenka
OdpovědětVymazatwww.babilenka.cz
Leni, moc hezky jsi to napsala a souhlasím s Tvým názorem. Dnes se oblékání žen poněkud oprostilo od té ženskosti a jak občas vycestuji do jiných oblastí, je v tom rozdíl. Teď v době covidu cestování dost omezuji. Pak s údivem zjišťuji, že jinde v krajích ženy nosí šaty, sukně, až i můj přítel si toho všiml. U nás v zimě v létě u žen převládají kalhoty, i když já také ráda v sukních nebo v létě v šatech vyjdu. Komu klobouk sluší, je to pěkné, pro mne je pohodlnější se jen hezky učesat. Myslím, že i Ty bys dělala hezké klobouky, moje teta byla vyučená modistkou, ale dělala to krátce. Vaše Jani má štěstí, protože ten klobouk je určitě šik.
VymazatDěkuji a přeji pěkný den. ☺