Povídky Šimka a Grossmana k narozeninovému výročí MŠ

 

Dnes je 7. března a pan Miloslav Šimek by slavil své  82. narozeniny. Přiznám se, že  jako dědečka si ho nějak neumím představit. Pamatujete si na něho? Pro mne je to vzpomínka na dávná léta, kdysi jsem si kupovala časopis Mladý svět a když tam vycházely povídky Šimka a Grossmana, to jsem hltala. Také tehdy ten časopis bylo těžké koupit. Tady jsem měla pana Šimka nejraději. Povídky jsem si vystřihovala a schovávala, po léta.

  

Dnes je to jednodušší, můžeme si je kdykoli pustit. Jestli nevíte, co mám na mysli, můžete si poslechnout: 

• 0:00 Moje první taneční
• 8:00 Konec dluhu 
• 13:48 Ze zápisníku sportovce  
• 19:27 Jak jsem se učil plavat  
• 28:07 Jak jsem ochořel  
• 35:05 Jak jsem se učil kouřit  
• 42:00 Jak jsem hledal nevěstu

Panu Šimkovi k narozeninám je věnován příběh o hledání životního i divadelního partnerství v 5 samostatných audiích.

 

 

Miloslav Šimek vystudoval pedagogiku, ale 40 let se živil smíchem. Myslím, že to není snadný obor, nebo snadný výdělek. Dobře věděl, že nedělá žádné velké umění, ale „jen“ zábavu. Možná právě proto ho na jevišti nikdy neviděl jeho otec, režimem prý  pronásledovaný básník Rudolf Šimek. Maminka se prý byla podívat jen jednou. Jeho humor prostě nebyl jejich „šálkem kávy“.

Naopak všechna představení viděla manželka Magdaléna. I když Šimek v divadle působil jako extrovert, doma spíš naslouchal. Se ženou se seznámili ve třetím ročníku pedagogického institutu, ve čtvrtém už čekali dceru Evu. Další dvě holky se jim narodily po roce 1960. Ve stejném roce (spolu) založil Divadelní klub Olympik.

Čtyři roky s Grossmanem

A tam se potkal s  Jiřím Grossmanem. Už o pár let později (v Semaforu Jiřího Suchého) je diváci milovali. Na pódiu četli vlastní povídky. Nepsali je na počet slov, ale na množství potlesků. Pak ale přišla rána v podobě nemoci a pak i smrti Jiřího Grossmana. Nezdá se to, ale jejich spolupráce v Semaforu trvala jen čtyři roky. Pro připomínku pořad Hop dva tři MŠ a JG:

Málem všeho nechal...

V životě každého z nás mohou nastat chvíle, kdy s něčím chceme praštit. To se stalo po Grossmanově smrti, kdy se pan Šimek chtěl vrátit ke kantořině. Ale neudělal to. Asi věděl proč. V té době z učitelství muži spíše utíkali a platy nebyly nic moc. Tak pokračoval v divadle. V pořadu „Zavěste, prosím, volá Semafor“ zval hosty do divadla po telefonu. Dlouho ale sám nevydržel. Poznal Luďka Sobotu a spolupráce trvala přes 10 let. Lidé se stále smáli, ale už nešlo o inteligentní humor, ale o estrádu.

Zkoušel to i s Jiřím Krampolem. Oba milovali legraci. Šimek prý po Krampolovi vždycky chtěl, aby zdůrazňoval třídní rozdíl, který mezi nimi údajně panoval. A to konkrétně slovy:

„Zatímco Šimek vyrůstal v luxusní čtvrti na Hanspaulce, kde v přepychové vile si v prosluněném dětském pokoji hrál s drahými mechanickými hračkami, malý pohublý, smutný a podvyživený Jirka bloumal bez cíle po Žižkově a za sebou na kšandě tahal kastrol s pískem. A když si chtěl hrát, tak ho tatínek strčil do truhlíku, dal mu briketu a řekl: Tumáš zmetku, hraj si chvíli na horníka.“

Po roce 1990 založil nové divadlo, které pojmenoval po Grossmanovi. Po roce 1995 pak začal s politickou satirou. Spojení s paní Zuzanou Bubílkovou fungovalo. A tak pracoval, i když zjistil, že je vážně nemocný. Mám-li však říci svůj názor, jeho vystupování s paní Bubílkovou považuji za to horší v jeho tvorbě. Možná je to můj názor, maminka se na to dívala, ale já bych to sama nezapla, tu bednu.

Do všeho se totiž prý pouštěl naplno. Koupil třeba mlýn nebo lom, který proměnil v ráj pro rodinu a kamarády, kde se v létě hrál tenis a v zimě hokej. Dokonce i jeho legendární putování s oslem po jižních Čechách bylo doopravdy. Energii mu vzala až akutní leukemie. Zemřel 16. února 2004. Letos je tomu už 18 let, neuvěřitelné...

zdroj: dvojka.rozhlas.cz, YouTube