Šišky s mákem neboli "šulánky"

 

Máte rádi sladká jídla? Dnešní recept zná určitě každý, je tu spíše pro jeho připomenutí. V českých krajích to budou patrně nazývat šišky s mákem, ale v moravských krajích a ve Slezsku tomu říkáme "šulánky". Při výrobě poznáte, proč máme takový název 😀.

Tyto šulánky patří mezi jedno z nejoblíbenějších sladkých jídel našich rodičů a prarodičů, nejčastěji s mákem. Naše babičky totiž nenabízely hranolky a neholdovaly smažáku 😉. Oběd může být i nasladko, i když u nás jen hodně výjimečně. Pokud máte tedy rádi sladká hlavní jídla, určitě vyzkoušejte. Dobrota.

Komu pomůže videorecept, může se kouknout, je to tam krok za krokem: 

Je to klasika, ale z nových brambor to nezkoušejte.

Suroviny:
750-800 g brambor vařených ve slupce
150 g krupičky
100-150 g hrubé mouky
1 lžička bramborového škrobu
1 vejce
sůl
na ozdobu: mletý mák
cukr
vanilkový cukr
máslo

Postup:

1. Dáme vařit osolenou vodu v dostatečně velkém hrnci.

2. Ve slupce uvařené a zcela vychladlé brambory nastrouháme na jemném struhadle do mísy, posypeme krupičkou a moukou, přidáme škrob a sůl a lehce prohodíme, pak uděláme důlek a vyklepneme do něj vajíčko. Nejprve tupým nožem nahrubo smícháme a pak rukama vypracujeme hladké těsto, které nebude příliš lepit. Podle potřeby můžeme přidat mouku. 

3. Z těsta odebíráme kousky, rozválíme je na válečky a ty pak rozkrájíme na stejně dlouhé kousky. 

4. Hotové šišky vhazujeme do vroucí vody, lehce vařečkou zvedneme ode dna a bez pokličky vaříme – zhruba za 5 minut by měly být hotové. Raději jednu šišku vytáhneme a vyzkoušíme.

 

5. Na talíři sypeme mletým mákem s cukrem a přeléváme rozpuštěným máslem. Oblíbená je i varianta s na másle osmaženou strouhankou, smíchanou s cukrem. 

Druhou variantou jsou šišky se strouhankou. V pekáči rozpustíme máslo a opečeme na něm strouhanku dozlatova. Pak dáme do pekáče šišky a opatrně je ve strouhance obalíme. Na talíři posypeme cukrem.

   

Dobrou chuť!

zdroj: sever.rozhlas.cz, internet, YouTube, toprecepty.cz

Proč má noc ze 30. dubna na 1. května magickou moc?

 

Budete letos pálit čarodějnice? Na vesnicích i ve městech možná vzplanou na konci dubna hranice, budou se opékat buřtíky a mnohde, bohužel, vyjedou hasičské vozy. Pokud tedy není vydán zákaz rozdělávání ohňů. 

Zjistila jsem, že pálení čarodějnic slavili už staří Keltové, kteří se tak loučili se zimou a vítali jaro. Od těch dob prošel svátek řadou změn a zřejmě se rozvinul pod německým vlivem (v Německu slaví takzvanou Valpuržinu noc). Lidé dříve věřili, že právě 30. dubna v noci se na kopcích a křižovatkách cest scházejí čarodějnice, aby se radily, jak škodit lidem. Bály se ohně. Tomu byla přisuzována ochranná moc. Hranice k zapálení měli stavět mladí lidé, jejichž duše byly čisté, těch se totiž čarodějky bály nejvíce.

Noc ze 30. dubna na 1. května bývá křesťanskou církví označována jako filipojakubská, protože po ní dříve následoval svátek apoštolů Filipa a Jakuba (ten se dnes slaví 3. května). Dále se této noci říká také Valpuržina noc, zřejmě na počest saské bohyně pohanské magie Valpurhy.

V dnešní době je pálení čarodějnic bráno spíše za společenskou a zábavnou akci, oheň při ní  již nemá magickou moc, stále oblíbená je ale tradice pálení loutky. Jde spíše o program  pro děti.

 

Noc ze 30. dubna na 1. května je významným datem. Nachází se v kalendáři přesně mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem a už od nepaměti jí proto byla připisována magická síla. Také Keltové v tento čas slavili jeden ze svých nejvýznamnějších svátků – Beltine, jímž pro ně začínalo kalendářní léto a s ním festival radosti a života.

Odkud pochází pálení čarodějnic?

Beltine znamená jasný, zářivý oheň. Právě oheň byl pro lidi dříve velmi tajemnou silou a v určitých okamžicích měl i magickou moc. Keltové ohněm uctívali slunečního boha Belena. V předvečer tohoto svátku Keltové zhasínali všechny ohně, protože věřili, že v nich má skončit vše špatné. Následně pak zapálili ohně nové, aby vše mohlo začít čisté, neposkvrněné, nanovo. Ohni lidé dávali oběti bohům, aby si zajistili jejich přízeň. 

Proč má noc ze 30. dubna na 1. května magickou moc?

Zřejmě z tohoto svátku pochází výrazně mladší zvyk – pálení čarodějnic, který lidé udržují dodnes. Ohně se nejčastěji pálily na kopci za vesnicí, zřejmě proto, že dým měl čarodějnice a veškeré zlo zahnat co nejdál od domů.

Popel z těchto magických ohňů nebyl jen tak obyčejný. Dodával sílu a zdraví, a tak se sypal na pole, aby byla dobrá úroda. Dobytek, jenž jím prošel, měl být zdravý a plodný. Stejně tak lidé, kteří skočili přes oheň. Lidé také věřili, že se o této noci otevírají jeskyně, v nichž je ukrytý poklad. Aby se hledající před temnými silami ubránil, musel mít při sobě květ z kapradí, svěcenou křídu, hostii a další předměty. 

 

Zaposlouchejte se do podivuhodných zvyků a pověstí, které se váží k filipojakubské noci a ,,čarodějnicím" na Havlíčkobrodsku.

Tahle magická noc taky přeje plodnosti. Navíc děti počaté během filipojakubské noci jsou prý celý život šťastné, zdravé a veselé, čehož by se mělo využít. 

 

Jak se bránit před čarodějnicemi?

• Lidé se před uhranutím a zlými kouzly bránili různě. Především zabezpečili okna a dveře, namalovali na zem magické kruhy.
• Před vrata dávali čerstvě vykopnuté drny a pod ně čerstvá vejce nebo zapichovali trnové větvičky, aby se čarodějnice zranily a nedostaly se do domu.
• Nad dveře se upevňovaly svěcené větvičky z Květné neděle.
• Oblíbeným trikem bylo nasypat před vchod písek. Čarodějnice musela všechna zrnka přepočítat, a tím se zdržela do úsvitu, kdy její moc zeslábla.
• Někde lidé věřili, že čarodějnice neprojde přes nastražené vidle nebo koště.
• Nezapomínalo se ani na tehdejší lék na všechno – svěcenou vodu.
• Daleko nebezpečnější byl zvyk, při kterém lidé házeli do vzduchu zapálená březová košťata. To mělo zahnat čarodějnice, které se vznášely nad jejich hlavami. Na druhou stranu ale zapálené roztočené koště symbolizovalo slunce a jeho vyhozením do výšky se měl podpořit růst obilí.
• Stavení se před samotným svátkem vykuřovala, zřejmě proto, aby se v nich neusadily zlé síly. K tomuto účelu sloužil jalovec, rozmarýn, bolehlav, routa a samozřejmě kadidlo.
• Věřilo se, že snítka šeříku ochrání majetek před zlými čarodějnicemi.
• Čarodějnice také zaháněly hlasité zvuky, především řinčení kovových nástrojů, a tak muži a chlapci v podvečer práskali na křižovatkách cest biči, zvonili zvonky, rámusili hrnci s pánvemi.
• Před uhranutím lidé chránili také dobytek, zejména krávy. Před chlévy dávali drny a plevy, na vchod malovali křížky a kruhy, bedlivě hlídali dojačky, aby se neztratily.

Čarodějnické procesy

Hadrová čarodějnice, která skončila v plamenech, měla symbolizovat čarodějnické procesy, ve kterých už od nepaměti na hranicích končili lidé obvinění z čarodějnictví a paktů s ďáblem. Domnělé čarodějnice předtím procházely nelidským mučením a asi nejznámějším místem procesů se stal americký Salem.

Snaha překrýt tento ryze pohanský svátek boje dobra se zlem křesťanskou symbolikou vedla k tomu, že ještě v průběhu středověku byl svátek zasvěcen apoštolům Filipu a Jakubovi, aby jejich význam pohanský rituál zastínil. Odtud vychází i pojmenování filipojakubská noc.

Magická síla bylin

Magická filipojakubská noc dodává magickou a léčivou sílu bylinám, které jsou během ní natrhané, jako jsou devětsil, kopřiva, kokoška pastuší tobolka, medvědí česnek, fialky a sedmikrásky. Zvláště pak, je-li to o půlnoci a o úplňku.

Velkou moc má šeřík, který byl vysazován před dvory, zahrady a stavení, aby odehnal zlé síly, démony a duchy.

 

 

 

Pokud se rozhodnete slavit starý svátek pálením ohňů, měli byste vždy myslet na bezpečnost. Stačí trocha nepozornosti a plameny mohou ohrozit rostliny i budovy v okolí.

zdroj: Český lidový a církevní rok (Alena Vondrušková), YouTube

Bezpečný průvodce: Sexuální vydírání dětí na sociálních sítích

 

... Jak ho poznáte a jak mu předcházet 

Doba se mění velmi rychle. Za našeho dětství nebyly žádné sociální sítě a dnešní mladí těžko chápou, jak jsme mohli žít bez mobilních telefonů a počítačů. Jak jsme jen mohli žít bez FB, instagramu a podobných vymožeností? ... 😀 Ale mohli a nemusela se řešit závislost, měli jsme "živé" kamarády, ne ty virtuální, běhali jsme kolem potoka, hráli s míčem a měli jsme plno pohybu. Máma nemusela mít zmapován každý náš krok. Tím jsme nebyli ohroženi něčím, o čem je dnešní článek. 

Myslím, že ten, kdo má děti nebo možná vnoučata určitého věku, zpozorní. Jiný mávne rukou, protože tomu jejich "dítěti" se to stát nemůže. Možná hlavně prarodiče mají zkreslený pohled na vnouče a nechtějí si to připustit. Doba se však změnila a v posledních letech velmi změnila. Zapněte si audio:

Náš případ má klasický průběh. Dívka dostane zprávu od nějakého mladíka (podle fotografie) a začne komunikovat. Časem si ale mladík, až si získá důvěru, vyžádá fotku, pak i obnaženou fotku a pro dívku začíná peklo.

„Na základě už jedné obnažené fotografie jí mladík začal vyhrožovat, že snímek zveřejní, pošle rodičům, přátelům. Tak tu dívku vlastně dostal do pasti, z které se sama nedokázala dostat,“ popisuje policistka Pavla Welnová.

Na vše naštěstí relativně včas přišla matka dívky, když ji přistihla, jak se fotografuje nahá. Dcera jí pak všechno řekla a do případu se vložila policie.

„Jediný problém, který tam byl, že dívka to všechno přes sociální síť napsala pachateli. Ten začal jednat a pro nás nebylo už tak jednoduché se k němu dostat. Ale naštěstí se nám to podařilo,“ dodává Welnová.

Jak poznat, že dítě někdo vydírá

„Takové dítě bude chodit všude s telefonem. Dítěti zprávy přicházejí v různém čase, také odhalené fotky bude tvořit někde v soukromí... Takže určitě by se dalo poznat, že si na ten telefon dává větší pozor, že ho nechce dát rodičům k nahlédnutí. I to můžou být první známky toho, že se něco děje,“ vysvětluje Welnová.

Jak tomu předejít?

„Stejně jako děti učíme, aby se na ulici nestaly obětí dopravní nehody, tak bychom je měli učit, jak se chovat na sociálních sítích. Je to stejné. Když dáme dítěti možnost mít telefon a možnost jít na sociální síť, tak úplně stejně mu musíme vysvětlit, jak se tam chovat, jaká jsou tam rizika,“ připomíná preventistka.

Je třeba dítě upozornit, že fotka daného člověka v profilu nemusí být pravá. „Asi nejlepší by bylo, kdybychom s těmi dětmi byli na síti zároveň – aby nás měly v přátelích a mohli jsme sledovat, co na těch sociálních sítích dělají,“ radí Welnová.

Podle ní je ideální, když vám dítě dá vstupní heslo ke svému účtu. „Pak existují možnosti jako rodičovská kontrola – můžete si stáhnout aplikaci, naistalovat dítěti do mobilu a sledovat, kde se pohybuje. Ideální je samozřejmě důvěra,“ dodává preventistka. 

zdroj: ostrava.rozhlas.cz

Toulky českou minulostí: 69. schůzka: Diplomat a realista Přemysl I., později zvaný Otakar

 

Dnešní pokračování Toulek českou minulostí líčí dobu před více než osmi stovkami let. Mezi všemi těmi knížaty, kteří (tu na poněkud delší, tu na kratší dobu) usedali na český trůn, zastihujeme právě u moci Konráda II. Otu. On je to Přemyslovec, ten Konrád II. Ota, ale jedním dechem musíme dodat "moravský Přemyslovec." Ano, příslušník moravské větve toho rodu. Historici používají pro utěšené rozmnožení členů dynastie takový pěkný termín: rozrod. Rozrod Přemyslovců má na svědomí kníže Břetislav. Ač sám jedináček a  pravděpodobně nepříliš manželského původu, přičinil se svou otcovskou aktivitou o pěknou řádku adeptů na titul brněnského, znojemského a olomouckého údělného knížete. Jeden z nich se zrovna z toho Brna a Znojma odstěhoval do Prahy. Konrád II. Ota. A druh jeho pracovního pobytu v hlavním městě? Úřad českého knížete.

Konrád II. Ota se na český trůn dostal výjimečným způsobem. Což znamená...  bez konfliktů. V českém knížectví to bylo něco prostě nevídaného, neslýchaného. Konrád II. Ota se stal dvaadvacátým panovníkem z rodu Přemyslovců. Narodil se jako syn znojemského údělníka neboli údělného knížete Konráda II. Ten se vyznamenal dvojím způsobem. Konrád II. se "vyznamenal", když se mu podařilo při obléhání Pražského hradu tuto památku takřka srovnat se zemí. Vyhořela přitom bazilika svatého Víta i klášterní chrám svatého Jiří. Zásluhy jiného druhu jsou už ovšem bez uvozovek. Konrád II. totiž vybudoval na znojemském hradě rotundu Panny Marie. (Nikoli svaté Kateřiny, jak vás asi okamžitě napadlo, svaté Kateřině připadla rotunda až v pozdějších letech. V době, kdy ji ve Znojmě postavili (a to bylo už někdy v polovině 11. století), byla mariánská.)

Sama o sobě je to perla románského stavitelství, ale co z ní dělá hotový klenot, jsou monumentální malby na jejích stěnách. Je to další z takových docela malých zázraků, že se ty malůvky v rotundě vůbec dochovaly. Rotunda sloužila jako skladiště pivovaru (v areálu znojemského pivovaru se ostatně dodnes tato národní kulturní památka nachází), a jednu dobu se v ní dokonce ozývalo (tedy postupně): vyhrávání kutálky ve zdejší krčmě a tančírně; tichý praskot a šustění, jak tu košíkáři proplétali a splétali proutky; a nakonec i chrochtání vepříků domácích, neboť tu byl doslova a do písmene chlívek. Pravou hodnotu její výzdoby se podařilo odhalit až po druhé světové válce. Díky těm několika metrům čtverečních zaoblené plochy se naše románské umění rázem dostalo do čela tehdejšího výtvarného umění. Přinejmenším tedy ve střední Evropě.

Malby jsou po obvodu celé rotundy. Na kupoli (jak to bývalo obvyklé) se rozevírá vidina nebeského Jeruzaléma. Okrouhlé stěny pokryl neznámý mistr třemi cykly. Dolní pás: tam namaloval Kristův rodokmen. Střední část: na ní se vyskytuje hlavní přemyslovská pověst o Libušině poselství k Přemyslu Oráči do Stadic, no a v horním pásu: tam je zpodobněn rodokmen Přemyslovců. S horním pásem maleb byly vždycky největší problémy. Legendární postavy českých dějin, Libuše, Kazi a Teta, byly pokládány kupříkladu za Valkýry neboli bohyně nordických bájí. Germánský bůh války Odin je měl posílat do bitev. 

 

Další představa: je to procesí benediktinských mnichů s křížem a praporcem. A ještě jedna zajímavá možnost: jsou to ženy, které mají neobyčejně vyvinutá poprsí, což je znak toho, že malíř našel své ideály na Moravě. Ještě badatel Antonín Matějček se přikláněl k názoru, že jde o zobrazení legendy o svatém Isidorovi, patronu sedláků. Celou záhadu nakonec rozluštil justiciár Pittner ze Znojma.

Po Přemyslovi a sedmi knížatech z českých pověstí následují další muži. Devátá postava má na hlavě královskou korunu. Lze bezpečně určit i prvního křesťanského knížete Bořivoje a taky Vratislava II., prvního českého krále. Na stěně rotundy však kromě maleb objevili restaurátoři i nápis, vyrytý do omítky pod původním konsekračním křížem. Ten nápis sděluje nejenom, kdy byly fresky vytvořeny, ale rovněž kdo je nechal zhotovit. Byl to Konrád II., údělný kníže znojemský. No a když se mohl najít jeden nápis, tak nedalo příliš mnoho pátrání a byl "objeven" nápis další. "Samo." A postavy legendárních českých knížat, od Přemysla až po Hostivíta, to měli být ve skutečnosti vládci Velké Moravy. To je ale opravdu jenom hypotéza.

Když se Konrád II. Ota přestěhoval z Moravy do Prahy, tak zpočátku vlastně neměl kde sídlit. Na Pražském hradě přece, jen kdyby ovšem byla tato lokalita právě volná. Nebyla. Žádný jiný kníže kromě moravského Konráda Oty se sice zrovna k moci nedral, kníže ne, ale ona tu zbyla jedna kněžna. Eliška. Ta Bedřichova. Tedy vdova po Bedřichovi, Konrádově předchůdci. Pokud někdo z té dvojice - tedy Bedřich + Eliška - vládl, tak to byla ona spíš než její manžel. "Vládychtivá kněžna Eliška, jež po smrti manžela svého uhájila se v držení hradu Pražského, vzdala jej knížeti Otovi Konrádovi za slib, že jí zaň Olomoucko podstoupeno bude." Neboli - výměnný obchod.

"Ale slib takový nesplněn, protože stavové, u nichž Eliška nepožívala přízně, varovali se, aby pro ni a skrze ni nebyl zvolen první příklad panování ženského." No... on to tak úplně "příklad panování ženského" nebyl. Po nějakou dobu se u nás moci ujala matka sv. Václava, kněžna Drahomíra.  "Povoláni nazpět od nového panovníka byli knížata Václav a Děpolt, žijící ve vyhnanství, a uvedeni zase do svých údělů.“ Zbýval ještě oficiální souhlas z Německa. "K úplnému bezpečí nescházelo již Konrádovi Otovi nežli císařovo stvrzení - a i toho dosáhl na sjezdu v Řezně ke konci měsíce dubna, když se křižáci právě dávali na pochod." Zatímco kníže Bedřich se chtěl této v pořadí třetí křižácké výpravy účastnit (zabránila mu v tom ovšem smrt), Konrád Ota se jí zřejmě s lehkým srdcem zřekl. Udělal dobře, neboť "jest známo, s jak žalostným koncem tato výprava se potkala; ani císař, Fridrich, ani náš Děpolt, pod jehož velením Češi nastoupili, ani jiných knížat množství nespatřilo vlasti své více."

 

Obraz z barevného skla Fridricha I. ze 13. století, štrasburská katedrála

Císaři Fridrichovi řečenému Barbarossa bylo tehdy asi 65 let. Římsko-německé říši vládl přes 40 let. Ale tento politik železné ruky se světovládnými ambicemi neskončil někde na bitevním poli, jak by se u něj dalo očekávat. Barbarossa se docela normálně utopil. "Císař římský s nesčíslným množstvím křesťanů dal se za moře, chtěje válčiti s pohany, tam však skončil život utopením při koupání v řece Salepu v Anatolii. Tam také odpočívá." Novým říšským panovníkem se stal Jindřich VI. Na jeho žádost ho český kníže doprovázel do jeho sicilského dědictví, "když ach!, smrtí předčasnou byl uchvácen a kosti jeho přivezeny do Prahy a pohřbeny." Ano, kníže Konrád II. Ota podlehl u Neapole podlehl morové nákaze. Jeho tělo bylo po smrti ponecháno v Monte Cassinu, kosti byly přivezeny do Prahy. "Nad ním nechť pláčí slzící a v srdcích litující. Ach, ach! Konráde, kníže, jenž máš být často vzpomínán, žij v Kristu, jsa odveden ze světa tohoto!“

Konrád II. Ota byl opravdu velkou nadějí tehdejší české politiky. Přinejmenším proto, že rychle chápal, co zavinil, když odtrhl Moravu od Čech. A nejenom že to chápal, ale taky z toho pro sebe vyvodil důsledky. Což bylo a dodnes je u politiků velmi řídkým jevem - totiž vyvodit pro sebe nějaké důsledky.  Na kolokviu v Sadské vyhlásil kníže takzvanou "Konrádovu statutu" - neboli první nejstarší soubor psaných zvykových norem. Tato Konrádova statuta zaručovala šlechtě pokojné držení právem získaným statků a omezovala knížecí nároky na odúmrť. Nejstarší český zákoník nese datum 1189. Odúmrtí získával vladař majetek pánů, kteří neměli potomstvo.

"Kníže Václav dosedl na otcovský stolec." Dodejme, že dostal číslovku "Druhý," čímž se žákům nepříjemně plete s králem Václavem, toho jména rovněž Druhým. Vzhledem k tomu, že tento Václav panoval akorát jeden kvartál, se ani moc neplete, jelikož bývá z dějin zpravidla vynecháván. To si ovšem my v Toulkách českou minulostí dovolit nemůžeme, a tak alespoň stručně konstatujme, že tento Václav, kterého Konrád Ota požádal před odchodem do Itálie aby ho doma zastupoval, "byl záhy sehnán z toho stolce." No ale - kdo na jeho místo?

"Přemysl stal se knížetem." Tak. Přemysl. Už se jednou mihl našimi dějinami, tenhle Přemysl. A ještě mihne. Ano, on to byl, kdo vedl trestnou výpravu Čechů proti Moravanům. Měl ji původně vést kníže Bedřich, jenomže měl špatné zkušenosti se svými služebními cestami. Jak se hnul z Prahy, v tu ránu byl bez trůnu. Právě na přelomu let 1191 - 92 vyrval Přemysl Václavovi moc z rukou. On ji vlastně vyškubl svému poněkud vzdálenému strýčkovi. Přemysl nenechal tuhle provizorní, ale značně lákavou příležitost nevyužitou. Jenomže ani tento Přemysl, po legendárním Přemyslu Oráčovi vlastně první Přemysl na českém trůně (užíval později jména Přemysl Otakar I.) si poprvé trůnu moc dlouho neužil. Tehdy podruhé totiž zasáhl do českých dějin pražský biskup Jindřich Břetislav.

Takovému "zásahu" se říká odborně denunciace, česky udání, ale jsou známy i jadrnější výrazy. Udal Přemysla Otakara I. císaři Jindřichu Šestému. Že prý Přemysl vstoupil do proticísařského spolku. Za tuto denunciaci plus úplatek 6000 hřiven koupil vlastně český stát od císaře. Koupil ho sám sobě. V červnu roku 1193. se tohoto českého státu chopil lakotný a zlý pražský biskup, jeden z nejméně sympatických mužů, kteří se kdy objevili na českém, trůně. (A že jich tam už pár nesympatických sedělo...) Jindřich Břetislav byl 25. vládnoucím Přemyslovcem. Když tedy započítáme i kratičkou vládu Václavovu a první nastoupení Přemysla Otakara I. Byl vzdělaný (dlouho studoval v Paříži), ale byl taky nadutý, ješitný, ctižádostivý (takoví jako on bývají o to nebezpečnější). Povýšený postoj vysokého církevního hodnostáře se v něm spojoval s ambicemi neuspokojeného člena vládnoucího rodu.

A jaká byla jeho vláda? Čtyřletá. A co se týče charakteru, povahy, úrovně: znamenala nejhlubší úpadek. Vlastně dovršila tu bezuzdnost, tu nesmírnou chamtivost, se kterou se tenkrát vládnoucí přemyslovská dynastie rvala o moc. Jindřich Břetislav se však stal symbolem ještě v jednom ohledu. Pokud možno ještě horším. Ale ne. Paradoxně ne. Jeho vláda, ať už byla sebehorší, přece jenom znamenala pro český stát jeden nepopíratelný prospěch. Samozřejmě - prospěch státu, to bylo to dočista poslední, co se tornu biskupovi honilo hlavou... V osobě tohoto "Mefistofela" splynuly všechny tři knížecí hodnosti. To znamená úřad českého knížete, moravského markraběte i pražského biskupa jakožto "plnoprávného říšského knížete." K tomu sjednocení došlo však spíš shodou okolností než nějakým cílevědomým programem přemyslovského politika... To je pravda, ale stejně zůstává faktem, že jednota českého státu byla obnovena. Sice poněkud bizarním způsobem, ale natrvalo.

Malá poznámka na okraj: Jindřich Břetislav nakonec císaři úplatek šesti tisíc hřiven nezaplatil. Tedy: aspoň ne celý. Ke všem záporným a odsouzeníhodným vlastnostem můžeme přičíst ještě jednu zvlášť povedenou - lakotu. „Tedy tak daleko to již přišlo, dlouhým nešetřením základního zákona státního a nedostatkem věrného vlastenectví u Čechů, že země jejich, nebyvší ani přemožena, ani dobyta, stala se provincií říše cizí, její pak knížata počítali se mezi služebníky onoho pána, kterého až potud považovali za nejnebezpečnějšího nepřítele. Již pán onen jal se usazovati a sesazovati knížata podle své libosti, na vůli národa českého ani se neptaje; tento pak neměl ani toho srdce, aby protestoval ostřím meče proti tak hanebnému se sebou nakládání, proti vzpurnému převracování starosvatého práva!"

Když se dny českého a říšského knížete a navíc ještě biskupa Břetislava Jindřicha nachýlily, začalo to v Čechách vřít. František Palacký tomu říkal "kvašení." "Když naděje o uzdravení knížete biskupa mizela, nastalo v Čechách kvašení duchů co den větší a větší. Aby aspoň v pokoji umřít mohl, dal se Jindřich Břetislav zanésti do Chebu, kde i dne 15. června duši vypustil." A jakoby červánky lepších časů měly nalézt jakýsi zřetelný vnější výraz, vzápětí po smrti knížete se měl český stát dočkat události, hodné paměti a chvály. Na trůn měl usednout nejmladší syn krále Vladislava jménem Vladislav Jindřich, a skutečně naň také jako 26. Přemyslovec usedl. Seděl tam ovšem jenom půl roku. Potom v gestu hodném knížete (snad z lásky ke svému staršímu sourozenci a jak se vzápětí ukázalo především k velikém prospěchu českého státu) dobrovolně vzdal se žezla, aby je přenechal muži bezesporu schopnějšímu. A tím byl - František Přemysl Otakar I. Bílá vrána v českých dějinách.

Po pětadvaceti letech nenávistných konfliktů mezi Přemyslovci, po všech těch mocenských tahanicích, za kterých se český stát ocitl na pokraji záhuby, se v noci 6. prosince 1197 odehrála kdesi nedaleko Prahy scéna skoro barvotisková. "Přemysl Otakar umínil užíti doby příležité k nabytí opět vrchní vlády v Čechách." Tou "dobou příležitou" byla smrt německého císaře Jindřicha VI. Ano, skoro vždycky, když u sousedů umřel císař, byla u nás doba na změny. "Ozbrojiv se spolu s přáteli svými v zemi s velikou silou táhl ku Praze. Vladislav vytáhl proti nim osobně s vojskem ještě silnějším." Kolik scházelo, a další děj se mohl odehrávat podle osvědčeného scénáře občanské války - ale neodehrával. "Leč k boji nepřišlo, nýbrž ke smlouvě nadmíru důležité pro zřízení vnitřních poměrů ve státě. Vladislav zajisté, chtěje se uvarovati krveprolití, šel s radami svými v potaz a v noci ke dni 6. prosince, kdy bitva měla rozhodnouti osud vlasti, povolav potají bratra k soukromé rozmluvě, smířil se s ním bratrsky a odřekl se dobrovolně vrchní moci v Čechách."

Tedy - ne že by se něco podobného už v českých dějinách nepřihodilo. To ano, přihodilo. Ale vždycky za poněkud zvláštních okolností. Kupříkladu když slepý a mužství zbavený kníže Jaromír dobrovolně abdikuje a odevzdává vládu svému mladému synovci Břetislavovi. Anebo když král Vladislav dočasně přenechává moc svému synovi a Přemyslově bratrovi Bedřichovi.

A co abdikace Vladislava Jindřicha kdesi v nočním táboře u Prahy? Co si ti dva tenkrát asi řekli? Uvědomovali si, oč jde? A oč by mohlo jít? To, co vypadalo v souvislosti s minulostí jako bluf, bylo kupodivu míněno vážně. Moudřejší ustoupí... Moudřejší opravdu ustoupil moudřejšímu. Statný muž rytířského vzhledu (Přemysl nebyl tenkrát žádný mladíček, bylo mu kolem dvaačtyřiceti) si přišel žezlo dobýt válkou a dostal ho velkomyslným bratrským gestem. Byl to čin stejně tak šlechetný jako realistický. Po pětadvaceti letech zášti mezi příslušníky vládnoucího rodu se dostavilo pětadvacet let shody obou synů dávno mrtvého krále Vladislava. Ten starší, Přemysl Otakar I., se stal hlavou přemyslovského státu, mladší se spokojil s markrabství moravským.

I o tom se určitě vedla řeč v mrazivé mikulášské noci v polním stanu kdesi před Prahou. "Přemysl Otakar podstoupil jemu celou Moravu pod titulem markrabství jakožto léno koruny české a nikoli říše římské. Spanilost duše Vladislavovy dokázala se zvláště tím, že až do smrti své zůstal neproměnně věren bratrovi a pánu svému, jakkoli často naskytovala se mu příležitost; v bouřích následujícího věku potáhnouti k sobě moc větší. Jisté je, že k takové mírnosti nevedla ho bratrská láska samojediná, nýbrž i láska k vlasti a zdravý rozum politický. Vždyť kolik živlů záhubných doráželo zvenčí i zevnitř na ústrojí státu českého, že nutno bylo velebiti a síliti především ústřední vrchní moc panovníkovu, co hlavní úvazek svazku, nemělo-li v bouři věku utonouti navždy jméno Čechů co státu a národa."

Za poslední pětadvacet let se v zemi vystřídalo celkem osm panovnických hlav, a to ještě nepočítáme muže, jejichž pokusy zmocnit se trůnu ztroskotaly.

zdroj: Josef Veselý

Blíží se doba cestování, chraňme se před žloutenkou

Léto je za dveřmi a zejména po dvou letech karantén a omezení styku s lidmi se dá předpokládat, že mnozí z nás se více než jindy už těší, že si někam zajedou. Co by ne, ale přicházíme do kontaktu s více lidmi nejen na dovolené a není tu "jen" covid.  Navíc v době, kdy k nám proudí spousta uprchlíků, je to také aktuální.

Pod náporem současného celosvětového infekčního virového onemocnění (covid) se často zapomíná na jiné zdravotní nebezpečí. Především v době prázdnin a cestování bychom měli myslet na to, jak se ochránit před hepatitidou – lidově žloutenku. Toto virové infekční nemocnění postihuje játra, a pokud se včas a správně neléčí, může zanechat trvalé následky. Hlavní zásadou prevence je dodržování hygieny.

Světová zdravotnická organizace (WHO) od roku 2010 vždy 28. července připomíná toto závažné onemocnění. A proč právě 28. 7.? Je to den, kdy se narodil člověk, který sehrál velmi důležitou roli v boji proti této zákeřné nemoci.

Baruch Samuel Blumberg objevil virus hepatitidy typu B, poté se podílel na vývoji vakcíny proti hepatitidě a stal se držitelem Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu za rok 1976.

Žloutence se odjakživa říkalo „nemoc špinavých rukou“. Jakmile přijdete zvenčí, a především před jídlem, vždy je nutné si umýt ruce. Žloutenka se přenáší hlavně kontaktem. A pokud špinavýma neumytýma rukama začnete jíst, velmi pravděpodobně se nakazíte. Jen bych chtěla podotknout, že nezáleží jen na čistotě rukou našich, také toho, kdo nám pokrm připravuje a servíruje. V tomto případě se jedná o častější infekční žloutenku – tzv. virovou hepatitidu A.

Virová hepatitida je známá i pod názvem žloutenka, ale toto označení není zcela správné. Žloutenka, odborně icterus, je výraz používaný pro žlutavě zbarvenou kůži, sliznice a oční skléry. Způsobuje ji vysoká koncentrace, látky zvané bilirubin, v krvi. Může se ovšem vyskytovat i u jiných onemocnění, jako jsou např.: neprůchodnost žlučových cest, rozpad krvinek, a jiná onemocnění jater.

Toto jsou hlavní funkce jater:

• hospodaření s energií – metabolizuje cukry, tuky i bílkoviny do formy, kterou dokáže náš organizmus využít
• zásobování těla živinami a vitamíny
• skladování energie a důležitých látek a následné uvolňování do organismu podle jeho potřeb
• tvorba žluči
• odstraňování toxických látek
• tvorba bílkovin a dalších důležitých látek – v játrech se tvoří enzymy, které se podílejí na produkci energie, hormony, bílkoviny, látky potřebné pro srážení krve

Mluvíme-li o virové hepatitidě, pak jednoznačně jde o infekční zánět jater a příznak v podobě žloutenky jej nemusí vždy doprovázet. Při tomto onemocnění jsou játra napadena virem hepatitidy typu A, B, C, D, E nebo G.

Jednotlivé viry způsobují různě vážná onemocnění jater. Typy D, E, G, se ale v naší oblasti prakticky nevyskytují. Mohou se zde objevit jen velmi vzácně a to zvláště u člověka, který se jimi nakazil v cizině.

Ovšem typy A, B, a C jsou i v České republice poměrně časté a proto budeme, v tomto textu, pozornost věnovat převážně jim. Různé typy virů mají i odlišný způsob přenosu a průběh, proto zde budou popsány jednotlivě.

Žloutenka typu A

 

Virová hepatitida A je nejčastěji se objevující a nejméně závažný typ. Je to nakažlivé a velice nepříjemné onemocnění. Jestliže je někomu tato nemoc diagnostikována, je povinen se léčit na uzavřeném infekčním oddělení až do doby, než přestane být nakažlivý.

Tento typ hepatitidy se vyskytuje pouze v akutní fázi a nikdy nepřechází do chronicity (viz níže). Hepatitidě A se také někdy říká nemoc špinavých rukou, což je pojmenování do jisté míry výstižné. Přenáší se totiž tzv.: fekálně-orální cestou. Tento termín, by se skoro doslovně dal přeložit, jako „výkaly-ústa“. Zdrojem infekce je tedy často stolice nakaženého člověka a následně vše, co jí bylo kontaminováno.

Jakkoliv to zní odpudivě, v běžném životě je velice snadné se takovýmto způsobem nakazit. Častý je i přenos kontaminovanou vodou. Doba, která uplyne od nakažení do projevu prvních příznaků (inkubační doba) se pohybuje kolem třiceti dnů.

Žloutenka typu B

 

Tento typ se přenáší krví a tělními tekutinami od infikovaného člověka. K nákaze nejčastěji dochází při nechráněném pohlavním styku, nebo injekční aplikaci drog. Možný je i přenos z matky na plod.

Hepatitida B může přejít z akutního zánětu do chronického stadia, což se děje asi v 10%. Inkubační doba je zde asi devadesát dnů.

Žloutenka typu C

Hepatitida Typu C se přenáší hlavně krví, ale je možný i tělními tekutinami. Proto se jí mnohdy říká nemoc narkomanů nebo homosexuálů.

Do chronického stadia přechází velmi často a to asi v 70%. Inkubační doba se zde pohybuje kolem šedesáti dnů.

Je to závažné onemocnění, o kterém se sice mluví méně než o chorobě HIV, přesto by si ale i ono, zasloužilo podobnou pozornost.

Příznaky a projevy žloutenky

 

Typický průběh hepatitidy má v počáteční fázi onemocnění, všech tří, výše zmiňovaných typů, velice podobné příznaky.

Prvními projevy jsou nechutenství, bolest svalů a kloubů, únava, nevolnost, zažívací obtíže, tlak v pravém podžebří a slabost. Později se někdy přidá i zvýšená teplota a celkový obraz nemoci tak může vypadat jako chřipka, díky čemuž je hepatitida zpočátku někdy chybně diagnostikována.

Nemocný někdy mívá světlou (acholickou) stolici a naopak velmi tmavou moč. Při plně rozvinutém onemocnění, následuje ikterická fáze, kdy se k těmto příznakům přidává i žlutavé zbarvení kůže, sliznic a očního bělma (žloutenka neboli ikterus).

V některých případech, může být prvním příznakem choroby právě až ikterus. Další průběh nemoci je už ale u různých typů odlišný, proto je zde uveden zvlášť.

Virová hepatitida typu A: Tento typ po začáteční fázi a zaléčení odezní. Nakažený člověk přestává být infekční a již není nosičem viru. Někdy se ale i do roka poté, může občas vyskytovat únava, nechutenství i nevolnost.

Zvláštními druhy hepatitidy typu A jsou anikterická (bez projevení žloutenky) a tzv.: maligní forma. Maligní forma je velice vzácná a závažná, objevuje se asi v 0,1%. Má rychlý průběh, způsobuje selhání jater a často končí smrtí nemocného.

Virová hepatitida typu B a C: Po počáteční fázi se nemocný buď zcela uzdraví, nebo onemocnění přejde do chronické fáze a vir zůstává v těle nakaženého.

Chronická fáze se dále ještě dělí na dvě různé formy. Tou první je tzv.: chronická perzistující hepatitida. Je to lehčí forma, kdy pacient dlouhou dobu trpí příznaky, které byly popsány jako počáteční fáze. V játrech jsou dlouhodobě patrny známky zánětu. Tyto obtíže však do jednoho roku, bez následků, opět odezní a postižený člověk se plně uzdraví.

Druhou fází je chronická aktivní hepatitida, která je bohužel velmi závažná. Jaterní buňky odumírají, zanikají a jsou nahrazovány vazivovou tkání. V játrech stále přežívá virus hepatitidy B či C a pacient se stane jeho nosičem. K této fázi se mnohdy přidává i autoimunitní reakce, jejímž výsledkem je trvalé zhoršování choroby, které končí až jaterní cirhózou.

Rizikové faktory žloutenky

Vyšší riziko vzniku hepatitidy A hrozí v prostředí, kde je nízký hygienický standard. Častá je nákaza při cestě do zahraničí, zvláště v zemích jižní Afriky, Ameriky, Asie a východní Evropy.

Zvýšený výskyt je také v dětských kolektivech a u osob, které dostatečně nedodržují hygienické návyky.

V České republice je pravidelně zaznamenáván vysoký nárůst onemocnění v podzimním období.

Virová hepatitida typu B a C se objevuje nejvíce v kolektivech narkomanů a homosexuálů. Ohroženi jsou často i zdravotničtí pracovníci. Riziko nákazy může být i při tetování v salonech, kde se řádně nedodržují hygienické předpisy.

Za rizikové chování se považuje nechráněný sex, časté střídání sexuálních partnerů a aplikace drog jehlou, kterou před tím již někdo použil.

Léčba žloutenky

Lékař nejprve provede testy z krve a moče. Potvrdí-li se virová hepatitida typu A, je nemocný ihned přijat do nemocnice na infekční oddělení, kde jsou dodržována karanténní opatření, aby se předešlo dalšímu šíření nemoci.

Následná podpůrná léčba spočívá v dietní úpravě a klidovém režimu. Přísná jaterní dieta je charakterizována omezením tuků a naopak ve zvýšeném množství bílkovin a cukrů. Platí také přísný zákaz alkoholu.

Po odstranění viru z organismu a ustoupení obtíží je nemocný propuštěn domů, ale ještě půl roku poté dodržuje dietu a nevykonává namáhavé činnosti. Při terapii by se měla celkově posilovat obranyschopnost organismu.

Lidé, kteří byli v blízkém kontaktu s nakaženým, jsou pod zvýšeným zdravotním dozorem a jsou jim preventivně podávány protilátky.

Při virové hepatitidě B či C je léčba stejná, ale pacient není hospitalizován na infekčním oddělení.

Pokud ovšem typ B přejde do chronického stadia, je nutné podávat léky zvané interferony, které brání dalšímu množení viru v játrech.

Jestliže do chronického stadia přejde hepatitida typu C, volí se opět interferon nebo Lamivudin, který se kombinuje s lékem Ribavirin, jenž také brání množení viru. Bohužel interferon i ribavirin mají mnoho nežádoucívh účinků.

Odlišení akutního stadia od chronického se provádí pomocí bioptického vyšetření.

Léčba přísnou dietou

Pokud žloutenkou onemocníte, nevyhnete se přísné dietě, která je hlavní možnou léčbou. Žádné smažené pokrmy, žádné tuky, a především žádný alkohol…

Pomoci může zvýšený přísun vitaminu B, který pomáhá játrům při jejich regeneraci.

Nejlepší prevencí hepatitidy A i B je očkování. Očkovat lze samostatně proti typu B nebo A, ale lepší je vakcína chránící proti oběma typům zároveň. Vakcínu je nutno aplikovat ve třech dávkách. Po prvním podání se další aplikuje po měsíci poslední, třetí dávka následuje po půl roce. Očkování je vhodné zvláště u lidí, kteří cestují do zahraničí nebo pracují s biologickým materiálem. Bohužel, proti hepatitidě C není doposud známa žádná očkovací látka.

 

zdroj: region.rozhlas.cz, vitalion.cz, gorolweb.cz, MUDr. Ondřej Zahradníček, thefamouspeople.com, bioporadce.cz

Kalendárium z Moravskoslezska: Duben

 

 

 

Jaký je Moravskoslezský kraj?

 5. dubna 1888

Ve čtvrtek 5. dubna 1888 v půl jedenácté dopoledne bylo při výbuchu třaskavých plynů na jámě Josef Zwierzinova těžířstva ve Slezské Ostravě usmrceno 11 horníků, z toho pět ještě mladých svobodných mužů, a šest otců rodin. Ti, jak uváděl soudobý tisk, po sobě zanechali „6 truchlících vdov a 23 sirotků“. Památník obětí této tragédie dodnes nalezneme ve staré části slezskoostravského hřbitova.

6. duben 1909

Dne 6. dubna 1909 byla zahájena osobní doprava na trati Ostrava–Karviná. Úzkorozchodná elektrická dráha vedla z Antonínova náměstí v Moravské Ostravě (za dnešním Divadlem A. Dvořáka) přes Slezskou Ostravu, Radvanice, Petřvald a Orlovou do Karviné ke stanici Košicko–bohumínské dráhy a měřila 20 km. První tramvaj vypravená podle jízdního řádu jela úplně prázdná. Lidé pohlíželi na nový dopravní prostředek s nedůvěrou a neměli odvahu nastoupit. Vedení společnosti proto dočasně zavedlo bezplatnou přepravu v jednom směru. Tramvajová doprava si ale brzy získala oblibu a lidé ji využívali především k dopravě do práce, v první řadě na šachty, jichž bylo po trase 19. V důsledku rozšiřování silniční sítě a škod z poddolování byla od konce 50. let 20. století doprava na úzkorozchodné trati omezována. Poslední tramvaj z Karviné, na značně zkrácené trase, vyjela 28. května 1967.

8. duben 1843

Dne 8. 4. 1843 přešly Vítkovické železárny se vším příslušenstvím kupní smlouvou (byla podepsána v Olomouci a v Paříži) z vlastnictví olomouckého arcibiskupství do rukou vídeňského bankéře Salomona Mayera Rothschilda za kupní částku 321 tisíc zlatých. Poté se Rothschild vyrovnal s ostatními členy Vítkovického těžířstva tak, že jim proplatil jejich podíly. Zakoupení Vítkovických železáren přineslo významnou změnu ve struktuře kapitálu ostravské průmyslové oblasti.

 

Od roku 1843 se datuje postupné vytlačování feudálních podnikatelů, ať to byli Wilczkové nebo olomoucké arcibiskupství, z jejich takřka výhradních pozic v těžbě rudy, uhlí a výrobě železa, ve prospěch klasického kapitalistického podnikatele. V roce, kdy Rothschild převzal od olomouckého arcibiskupství Vítkovické železárny, to již byl podnik nezvyklého rozsahu a značné výrobní kapacity. Zaměstnával asi 1500 pracovníků ve vysokopecní výrobě, slévárně, pudlovně a válcovně, kovárně, kotlárně, vrtárně a soustružírně a cihelně.

8. dubna 1989

Dne 8. 4. 1989 se v Ostravě konala poprvé od konce šedesátých let 20. století soutěž Miss Československé socialistické republiky. Dějištěm finálového večera se stal Palác kultury a sportu v Ostravě (dnes Ostravar Aréna), večer moderoval herec Josef Dvořák a přímý přenos vysílala Československá televize. Do soutěže se přihlásilo 2300 dívek, z nichž porota vybrala do finále podle fotografií 24 účastnic. Vítězkou se stala tehdy osmnáctiletá Ivana Christová z Prešova. Publikum však hodnocení poroty nepřijalo a svůj protest dalo najevo hlasitým pískotem. Zdrženlivě hodnotil novou královnu krásy také tehdejší denní tisk. Volby miss byly totiž v době normalizace nepřípustné. I v roce 1989 bylo třeba soutěž krásy ospravedlnit zaměřením na další kvality soutěžících. „Spíše než o královně krásy bychom měli hovořit o naší nejsympatičtější dívce“ psalo se v tehdejším Rudém právu.

13. dubna 1850

Dne 13. dubna 1850 se narodil v rakouském Ebelsbergu hrabě Jindřich Larisch-Mönnich, průmyslník a podnikatel. Vlastnil a spravoval četné statky a průmyslové podniky na Karvinsku, kde zaváděl technickou modernizaci. Značnou pozornost věnoval rozvoji jodobromových lázní v Darkově. V roce 1886 byl jmenován zemským hejtmanem ve Slezsku. Pro své podnikatelské úspěchy se stal předsedou několika odborných spolků. V letech 1886–1898 stál v čele zemědělské a lesnické společnosti pro Rakouské Slezsko, v roce 1887 byl spoluzakladatelem a prvním předsedou centrálního spolku důlních podnikatelů, v roce 1890 stál v čele spolku báňských, hutních a strojírenských podnikatelů v Rakousku. 

 

Zastával rovněž předsednictví dámského pomocného spolku Červený kříž ve Slezsku a podporoval spolkovou činnost rakouských Slezanů ve Vídni. Zemřel na zámku Solca 8. prosince 1918.

13. duben 1902

Dne 13. 4. 1902 došlo na území Ostravy k prvnímu známému automobilovému neštěstí. Účastníkem nehody byl jeden z prvních majitelů automobilu v Ostravě Ing. Karel Molterský, chemik ve Vítkovických kamenouhelných dolech, se svými spolujezdci. Kolem čtvrté hodiny odpoledne se vraceli z Petřvaldu do Ostravy, když na prudkém spádu u Radvanic řidič vůz nezvládl a sjel do příkopu, levé přední kolo se rozbilo a cestující vypadli ven. Molterský utrpěl vnitřní zranění, kterému zanedlouho podlehl. Ostatní vyvázli s lehkými oděrkami, podlitinami a šokem. Do této události byly automobily pro tisk zdrojem komických situací a vtipných komentářů pro pobavení čtenářů. Avšak tragická nehoda se stala pro žurnalisty senzací, která plnila v různých obměnách stránky dobových novin velmi dlouho. Na této „tradici“ se do dnešních dnů mnoho nezměnilo…

14. duben 1898

Za nepříznivého počasí byla v pátek 14. 4. 1898 slavnostně otevřena nová budova městské nemocnice postavená na Fifejdách v letech 1896-1898. V přítomnosti moravského místodržitele barona Aloise Spens-Bodena, zemského hejtmana hraběte Felixe Vettera z Lilie, členů obecního výboru a dalších hostů přednesl pozdravný projev starosta města Moravské Ostravy dr. Adalbert Johanny a poté odevzdal klíč od nemocnice jejímu primáři MUDr. Friedrichu Neugebauerovi. Nemocnici, která měla 190 lůžek, projektoval a na stavbě se podílel stavitel Hans Ulrich z Moravské Ostravy. Celkové náklady na výstavbu a vnitřní vybavení financované z městské pokladny se vyšplhaly na jeden milion rakouských korun. Stará nevyhovující nemocniční budova na dnešní třídě 28. října (nyní v těchto místech sídlí Všeobecná zdravotní pojišťovna) se přestala používat a byla prodána.

Foto:  Městská nemocnice na Fifejdách (kolem roku 1900)

14. dubna 1904

Dne 14. 4. 1904 byl dodán pro inspektorát Wilzckových statků ve Slezské Ostravě v pořadí druhý osobní vůz z kopřivnické automobilky. Jednalo se o osobní vůz typu B s dvouválcovým motorem o výkonu 12 koní a se čtyřsedadlovou karosérií. Hrabě Wilczek byl s tímto novým dopravním prostředkem spokojen, první vůz zakoupil pro ředitelství svých dolů už v roce 1903. Majitelů automobilů bylo v Ostravě v tuto dobu ještě velmi málo, po městě jezdilo víc motocyklů, pomalu ale přibývalo průjezdů cizích vozidel městem. V této souvislosti se v denním tisku začaly objevovat zprávy o zbrkle jezdících automobilech plašících koně a způsobujících dopravní nehody.

15. dubna 1889

Toho dne  došlo k důlnímu neštěstí na Dole Hlubina v Moravské Ostravě, kde v odpoledních hodinách po výbuchu nahromaděných třaskavých plynů ve sloji „Juno“ zahynulo udušením osm horníků, z nichž dva nejmladší měli teprve 19 let. Další čtyři utrpěli poranění různého stupně, přičemž jeden z nich podlehl svým zranění zanedlouho poté.

 

Historický snímek ostravského Dolu Hlubina.

Pohřbu obětí této tragické události na novém městském hřbitově (dnes Sad Milady Horákové) o tři dny později se podle zpráv v soudobém tisku osobně zúčastnil také průmyslník David rytíř Gutmann, v té době nájemce Dolu Hlubina, který dorazil do Moravské Ostravy na druhý den po neštěstí, aby zjistil rozsah škod a dohlédl na poskytnutí pomoci rodinám pozůstalých.

20. duben 1775

Dne 20. 4. 1775 dorazila do Vídně petice města Moravské Ostravy adresovaná císařovně Marii Terezii. Petice je dojímavým výčtem přírodních pohrom, válečných strádání a morových ran, které postihly město od třicetileté války a zároveň žádostí, aby město nemuselo prodávat obecní nemovitosti. Celou supliku lze označit za analýzu hospodářské situace města opřenou o skutečné události, jichž se podepsaní radní v čele s purkmistrem Vavřincem Máchou a cechmistry dovolávají. Autorovi (nebo autorům) nelze upřít obratnost v koncipování, dobrou znalost místních poměrů a přesvědčivost všech vývodů. Je to patrné z toho, že císařský dvůr poslal petici k prověření moravskému guberniu do Brna, které ji po vyjádření krajského úřadu v Přerově doporučilo ke kladnému vyřízení. Město Moravská Ostrava tak dosáhlo výjimky z všeobecného nařízení a obecní nemovitosti nemuselo prodávat.

22. duben 1964

Dne 22. dubna 1964 byla zahájena výstavba nového areálu Vysoké školy báňské v Ostravě–Porubě, ve své době nejmodernějšího v republice.

Kapacita budov a jejich přístrojové vybavení byly již dlouhou dobu terčem kritiky vyučujících i studentů, neboť investiční záměr z roku 1947 na nahrazení provizorního umístění učeben novými budovami byl neustále odkládán. Teprve na základě vládního usnesení se v roce 1964 začaly stavět dvě budovy kolejí a poslucháren, které se staly základem areálu školy. V následujících letech zde vyrostly objekty vědecko–výzkumných pracovišť, přednáškových sálů a laboratoří.

24. duben 1453

Dnem 24. dubna 1453 je datována listina, kterou Hedvika, vdova po husitském hejtmanovi Janu Čapkovi ze Sán, prodala hukvaldské panství, včetně Moravské a Polské Ostravy, dalšímu husitskému hejtmanu Janu Talafúsovi z Ostrova. Jan Čapek se na Hukvaldech usadil v roce 1438 ihned po jejich koupi od Mikuláše Sokola z Lamberka, který také patřil mezi velitele husitských vojsk. V době, kdy se Jan Čapek neúčastnil vojenských výprav, pobýval na Hukvaldech nebo v Ostravě. K držbě Ostravy Janem Talafúsem se dochovala jediná zpráva z roku 1454 v souvislosti se zřízením bočního oltáře ke cti sv. Cecílie v kostele sv. Václava.

25. duben 1426

Ke dni 25. 4. 1426 je datována listina vydaná opolským knížetem Bolkem, tehdy zástavním pánem hukvaldského panství, která stvrzuje, že Vavřinec ze Šonova (dnes Szonów, součást obce Glogówek v Polsku) prodal se souhlasem svého bratra Mikuláše ves Čertovu Lhotku (dnešní Mariánské Hory) za 50 kop grošů ostravskému měšťanu Bos Mertenovi.

25. duben 1895

Dne 25. dubna 1895 se v Kyjovicích narodila malířka, grafička, etnografka a spisovatelka Helena Salichová. Po absolvování Akademie výtvarných umění v Praze, kde studovala mj. u Vojtěcha Hynaise a Vratislava Nechleby, se v roce 1926 trvale usadila v Polance nad Odrou, kde také vznikla většina jejích malířských a literárních prací. Převážná část výtvarné tvorby – linoryty, dřevoryty, kresby a akvarely – vznikala jako ilustrace k jejím sbírkám slezských pohádek, písní a jiným dílům národopisného charakteru. Z její iniciativy a z výtěžku výtvarných prací zachycujících válečné škody ve slezských obcích, vznikla rozsáhlá akce Budujeme Slezsko vyhlášená 23. 9. 1945 na Ostré hůrce u Opavy. Zemřela 2. 7. 1975 v Ostravě. 

Na její odkaz navazuje Slezský soubor Heleny Salichové působící při VŠB–Technické univerzitě, její jméno nese ZŠ v Polance n. O. Životě a dílu této významné osobnosti se věnoval Petr Pavliňák v monografii Helena Salichová. 

 

Zima v Polance

 

Válkou poničené Slezsko, Třebovice

26. dubna 1901

Dne 26. 4. 1901 byl vydán zákon o stavbě vodních drah, podle kterého měl být v Mariánských Horách postaven přístav jako součást Dunajsko-Oderského průplavu. Zákon předpokládal také splavnění Vltavy od Českých Budějovic až do Prahy a splavnění Labe od Mělníka k Jaroměři. Se stavbami mělo být započato v roce 1904 a měly být dokončeny do dvaceti let. Stavební náklady do roku 1912 byly stanoveny na 250 miliónů korun.

29. dubna 1883 – Novela školského zákona

Roku 1869 byl vydán školský zákon, který zaváděl jednotný státní dozor nad školami a  právo na vzdělání pro každého (tedy pro všechny společenské vrstvy).  Školní docházka byla stanovena na 8 let, přičemž začínala v šesti letech věku. Nesporným krokem vpřed bylo zkvalitnění sociálního postavení učitelů, kterým byla zajištěna penze. Nešlo o nijak závratnou částku, leč i tak se učitel mohl těšit finančnímu zajištění po svém odchodu do důchodu. Uzákoněná také v roce 1869 byla možnost vykonávat učitelské povolání ženami, samozřejmě však tyto učitelky musely dodržovat přísný celibát. Zároveň tento zákon zkvalitňoval odbornou způsobilost učitelů, neboť nařizoval jejich vzdělávání na čtyřletých učitelských ústavech.

• Koncem dubna vysazujeme hlízy jiřin – tak, aby vyrašily až po 15.5.
• Řez růží – na začátku dubna řežeme růže (když kvete zlatice). U všech typů růží odstraníme mrtvé a zahušťující dřevo. Záhonové růže řežeme na 2-6 oček, stromkové růže podobně, u popínavých odstraňujeme výhony starší, než 4 roky.
• Trávník – do konce dubna nastává vhodné období pro vertikutace, hnojení a dosev trávníku. Také můžeme zakládat nové trávníky.
• Hnojíme okrasné dřeviny – kompostem či hnojivy typu NPK, jehličnany hořkou solí. Kyselomilným rostlinám dopřejeme hnojiva k tomuto určená (rododendrony, azalky, hortenzie velkolisté, pierisy, vřesy apod.)
• Rozdělujeme příliš rozrostlé trsy trvalek – příliš se rozrůstající trvalky (hvězdnice, chrpy…) zmenšíme, některým trvalkám prospívá jednou za 4 roky rozdělení trsů (dlužichy, plamenky…) 
• Zdroj: kalendárium historických událostí města Ostravy
  

Příběhy slavných značek: Medvídci Haribo

 

Kdo by neměl rád gumové medvídky. Tu známou chuť poznal v dětství snad každý z nás a na želatinových cukrovinkách si příležitostně pochutnáváme dodnes i v dospělosti. Dokonce je  mezinárodní den gumových medvídků, který každoročně připadá na 15. července.

Haribo jsou želatinové bonbony, které vznikly z dětské radosti.

 

Na začátku k výrobě prý stačil pytel cukru, kamna, kotlík a váleček. A jedna dětská vzpomínka a chuť pustit se do práce.

Otcem gumového medvídka Haribo je německý cukrář Hans Riegel. Narodil se v roce 1893 ve Friesdorfu u Bonnu. Před první světovou válkou pracoval v několika potravinářských firmách a po ní se stal podílníkem firmy Heinen. Ale nebylo to ono. Chtěl se osamostatnit.

Stačí pytel cukru a váleček a my si to představíme jako časovou přímku:

1920

Tehdejší malá výrobna cukrovinek

Hans Riegel se narodil v roce 1893 ve Friesdorfu u Bonnu. Vyučil se cukrářem a stává se podílníkem ve firmě Heinen & Riegel. Dne 13. prosince 1920 zakládá HARIBO (HAns RIegel BOnn) a v prádelně na dvorku zahajuje výrobu cukrovinek pouze s jedním pytlem cukru, mramorovou deskou, stoličkou, kamny, měděným kotlíkem a válečkem. V roce 1921 se jeho žena Gertrud stává prvním zaměstnancem této mladé firmy.

1922

Na scénu přichází medvídek TANZBÄR

Hans Riegel pokládá první základní kámen úspěchu HARIBO: Vytváří medvídka TANZBÄR – tančícího medvídka z ovocného želé, který se později proslaví po celém světě jako Zlatý medvídek HARIBO Goldbär. Kolem roku 1920 byli tančící medvědi oblíbenou atrakcí na poutích. Hans Riegel se tím inspiroval a vytvořil své „tančící medvědy”. Byl větší než dnešní Zlatí medvídci, ale i štíhlejší. Dva medvídci TANZBÄR stojí v Německu zmítaném inflací pouhý jeden pfennig.

1925

První výroba lékořice

Druhý základní kámen úspěchu HARIBO: Hans Riegel zahajuje produkci lékořicových cukrovinek. Prvním favoritem zákazníků se stává lékořicový pendrek s nápisem HARIBO. Brzy následuje celá řada dalších specialit, jako třeba dnes světoznámý lékořicový šnek. A tančící medvídek TANZBÄR dostává bratrance: černého medvídka SCHWARZBÄR.

1930

Vítejte ve středně velkém podniku

Obchodní zástupci nyní zásobují celé Německo výrobky HARIBO. Do roku 1933 podnik zaměstnává 400 zaměstnanců a stává se solidní středostavovskou firmou. Zároveň se dokončuje hlavní budova pro výrobní zařízení v Bonnu. Geniálním tahem se stává jednoduchý a snadno zapamatovatelný reklamní slogan: „Haribo chutná malým“. Kromě toho dostává medvídek TANZBÄR nového příbuzného: medvídka TEDDYBÄR.

1945

Těžké časy

Válka a nedostatek surovin dusí ekonomiku, a to se týká i společnosti HARIBO. V roce 1945 navíc umírá v pouhých 52 letech zakladatel firmy Hans Riegel. V prvních okamžicích po konci 2. světové války po něm vedení společnosti přebírá jeho žena Gertrud

1960

Zlatí medvídci jsou tu!

Produkt HARIBO Goldbären je uveden na trh. Ohromný úspěch tohoto kultovního produktu přiměje HARIBO k vydání oficiálního rodného listu Zlatého medvídka: V roce 1967 jsou Zlatí medvídci Goldbären oficiálně zaregistrováni u německého patentového úřadu jako ochranná známka. Nejsou to prostě jen obyčejní gumoví medvídci: Zde najdete všechny informace o našem produktu číslo 1. 

Obal r. 1961

1978

Nová tvář Zlatých medvídků

V 70. letech se mění estetické cítění zákazníků. A tak se mění i vzhled Zlatých medvídků: Postavení chodidel, které jsou poměrně široce vytočeny ven, se více zavírá, a Zlatí medvídci dostávají kompaktní, stylizovaný vzhled, který si ponechávají až do dnešních dnů.

Gumový medvídek je od roku 1967 chráněn patentem a jeho receptura se nemění: glukózový sirup, cukr, dextróza, želatina a různé příchuti. Přesné složení však zůstává firemním tajemstvím.

Výrobní postup je jednoduchý: do kukuřičného škrobu se vytlačí "negativ" figurky, následně se do takto vzniklé formy nalije želatinová směs a medvídek tři až pět dnů schne. Pak se potáhne včelím voskem, zabalí a rozešle do světa. Evropské továrny jich opouští denně kolem 80 milionů.

1986

MAOAM přechází pod HARIBO

HARIBO získává firmu Edmund Münster GmbH & Co. KG, která se mezitím přestěhoval do Neuss. Tradiční značka MAOAM nyní patří do skupiny HARIBO. Značka MAOAM byla od svého zavedení v hlavních rysech zachována a je nezaměnitelná. Již dlouhá léta patří k nejznámějším klasikám prominentních značek.

1989

Nové barvy pro Zlaté medvídky

Zlatí medvídci mění svůj vzhled: Barvy trochu vybledly, protože svůj pestrý vzhled získávají z použitých koncentrátů ovoce a rostlin. Na balení se poprvé objevuje žlutá ilustrace Zlatého medvídka s červeným motýlkem.

1991

Gottschalk nastupuje do služeb HARIBO

Začíná reklamní partnerství mezi HARIBO a populárním bavičem Thomasem Gottschalkem a bude trvat až do roku 2015. Toto jedinečné, 24 let trvající reklamní partnerství bylo dokonce zaneseno do Guinessovy knihy rekordů.

1996

Na scénu přicházejí maršmelouny

HARIBO přebírá belgickou firmu na výrobu cukrovinek Dulcia, která již několik desetiletí vyrábí velmi oblíbené Dulcia maršmelouny Soft-Kiss, Coco-Balls nebo Rombiss. V polovině roku 2007 z balení mizí značka Dulcia a zákazníci nyní výrobky z pěnového želé naleznou v supermarketu pod názvem HARIBO Chamallows.

2007

85 let medvídků HARIBO

Ke svým 85. narozeninám dostávají Zlatí medvídci jednu novou příchuť, nový design balení a jednotný šťastný úsměv. Novou, šestou příchutí bude „jablko“. Pro zákazníky to znamená jediné: Zlatí medvídci budou ovocnější!

2009

Saft Goldbären jsou tu!

Medvídci Saft Goldbären s podílem 25 % ovocné šťávy a měkkou konzistencí jdou na start. Tento produkt získává cenu „HIT 2009“ oborového časopisu LEBENSMITTEL PRAXIS a serverem Rundschau für den Lebensmittelhandel je vyhlášen jako „Bestseller 2009“.

2009

Paul Riegel umírá ve věku 83 let

Spolumajitel firmy Paul Riegel nečekaně umírá 2. srpna 2009. Ve firmě byl odpovědný za výrobu a techniku. Jako zručný puntičkář navrhl celou řadu strojů sám. Jeho nejznámějším vynálezem se stal navíjecí stroj na lékořicové šneky. Paul Riegel se angažoval v celé řadě sociálních projektů a organizací a byl v tomto ohledu velmi respektován

2013

Dr. Hans Riegel umírá v 90 letech

Dne 15. října 2013 umírá Dr. Hanse Riegel. Dlouhých 67 let řídil obchodní úspěchy HARIBO a v Německu byl nejstarším sloužícím jednatelem. Rozhodujícím způsobem ovlivňoval nejen HARIBO, ale také celý obor cukrovinek v tuzemsku i zahraničí. Dr. Hans Riegel věnoval svůj život společnosti HARIBO a také své vizi, že trochu osladí život dětem i dospělým

 

2014

 

Hans Riegel zvolil název ‚Goldbären‘, aby se jasně odlišil od ostatních gumových medvídků. Zdůraznil tak jedinečnou kvalitu svého výrobku a dal jasně najevo, že právě toto je originál. Navíc jednou v rozhovoru řekl, že má cenu zlata.

Nový pozemek v Grafschaft

Podílníci společnosti HARIBO GmbH & Co. KG se v roce 2013 rozhodli pro vybudování nového sídla v obci Grafschaft, ve spolkové zemi Porýní-Falc. Pozemek o rozloze 27 hektarů, zakoupený o rok později, je z dopravního hlediska ideálně položený a nabízí dostatek místa nejen pro velké logistické centrum, ale i jednu z nejmodernějších výrobních linek rozkládající se na třech podlažích a také pro moderní administrativní budovu.

2018

Velké stěhování

Zaměstnanci nastupují 2. května poprvé do práce v Grafschaft, do nového sídla firmy HARIBO Deutschland a do mezinárodního sídla skupiny HARIBO. Hans Guido Riegel: „Velký krok pro nás a pro HARIBO a další důležitý milník v historii firmy.“ A dodává: „Bonn se stane navždy součástí firmy HARIBO.“ Brzy to budou 4 roky.

  

Každá želatinová figurka HARIBO začíná kreativním návrhem, který je nejprve ručně naskicován. Na základě této předlohy se vytvoří vzorový 3D model pro špičkovou frézku, která vyfrézuje sádrový prototyp. Jakmile je nový tvar dokonalý, zhotoví se několik stovek raznic pro výrobu.

 

Figurky - odlévané v jedné formě
Figurky se odlévají z horké ovocné želatinové hmoty, která byla předtím obarvena ovocnými a rostlinnými extrakty. K odlévání jsou zapotřebí tzv. práškové boxy, které jsou naplněné hladce vyrovnaným práškem – kukuřičným škrobem. Při výrobě se raznice figurek zatlačí do prášku, ve kterém po sobě zanechají otisk. Dopravník poté přepraví boxy k další stanici, kde se během pouhých zlomků sekundy do negativních formiček naplní tryskami tekuté ovocné želé.

Nově vytvořené želatinové figurky se poté přesunou do sušáren, kde mají dostatek času na ztuhnutí. Nakonec jsou potaženy tenkou vrstvou vosku, která jim dodá lesk a zabrání jejich slepení.

 

Pod značkou HARIBO si také zákazníci mohli vychutnávat čím dál více druhů cukrovinek. K lékořici, kterou firma představila již ve svých počátcích v roce 1925, postupně přibývaly i pěnové, pendrekové či žvýkací bonbony a samozřejmě také klasické gumové ovocné nejrůznějších tvarů a příchutí. Zajímavé novinky představuje firma mimo jiné vždy ku příležitosti významných výročí. Například v rámci oslav 85 let v roce 2007 se na trhu poprvé objevili medvídci s jablečnou příchutí.

zdroj: dvojka.rozhlas.cz, www.haribo.com, kupi.cz, idnes.cz