Zelený čtvrtek: Zvony odletěly do Říma

 

Zelený čtvrtek je prvním dnem, kdy se připomíná Kristovo třídenní utrpení a vzkříšení. V katolických kostelích budou kněží při večerních mších mýt nohy vybraným mužům, jako to dělal Ježíš apoštolům. Ráno také naposledy zazněly kostelní zvony a nahradí je řehtačky a klapačky.

Na Zelený čtvrtek odletěly zvony do Říma, aby umlkly až do Bílé soboty, praví velikonoční tradice. Právě v této době zvonění nahradili mládenci s hrkači, řehtačkami, klepadly nebo třeba dřevěnými zvony s dřevěným srdcem. Prastarý zvyk se udržel na mnoha místech v zemi, hlavně na vesnicích.

Podle jedné z legend se v průvodu zvonů letících do Říma objevují i podivní hosté. Zvonový kov, tedy bronz, se totiž ani při případném přetavení, které skutečně bývalo velice časté v rámci válečných rekvizic, nezbavuje povinnosti vykonat každoroční pouť.

Kudy přesně zvony letí a jak překonávají Alpy, není známo, jsou ale na tomto letu neúnavní – není zpráv o tom, že by snad některý z nich let nevydržel nebo se cestou ztratil. Pak jim papež požehná za věrné služby: Milé zvony, děkuji vám za celoroční práci. Svědomitě jste plnily svoje úkoly. Zvaly jste lidi k modlitbám, ohlašovaly svatby, křty, úmrtí i pohřby, zvonily jste klekání, šturmovaly jste, když se blížil požár nebo velká voda. Svým hlasem jste zaháněly démony a zlé moci, ale taky bouřku, vichřici, epidemie či nepřátelská vojska. Za to vám nyní žehnám! Buďte zdrávi a na shledanou o příštích Velikonocích! Na Bílou sobotu po Gloria se vrátí a zvoní: „Byl jsem tam! Byl jsem tam!“

Vzduchem hučí to a zvoní,
bouří to a hřímá,
táhnouť zvony ze všech konců
do starého Říma.

Velké, malé zvony hučí
mocně černou nocí,
ve snu slyším je, jak letí
tichou Velkonocí.

Toto zvonění má prý kouzelnou moc – když hospodyně při tomto zvonění zamete dům, nebudou se v něm po celý rok držet švábi; pokud se při něm člověk umyje v pramenité vodě, bude celý rok zdráv; ovocnými stromy v zahradě se má zatřást, aby se probudily, a rovněž postříkat vodou (nebo potřít čerstvě zadělaným těstem), což jim prý na celý rok dodá sílu.

Hrkači v Dlouhém (poslechni si audio) obcházejí obec celkem pětkrát. Nejnadšenější jsou děti. Celý zástup hrkačů chodí po obci a zastavuje se u křížků, hřbitova, a dalších významných míst. Na každém se pomodlí, zazpívají a pak jdou s rachotem dál.

Asi po hodině se hrkači vracejí na výchozí místo, ke kapličce naproti obecnímu úřadu. Ještě se domlouvají na další, tentokrát ranní hrkání, a odcházejí do kostela na obřady Zeleného čtvrtku.

Asi po hodině se hrkači vracejí na výchozí místo, ke kapličce naproti obecnímu úřadu. Ještě se domlouvají na další, tentokrát ranní hrkání, a odcházejí do kostela na obřady Zeleného čtvrtku.  V českých zemích se pečou v tento den jidáše, což je velikonoční kynuté pečivo. Dělají se z něj různé tvary – bochánky, preclíky, pletýnky, věnce, nejčastěji ale spletené provazce.

 

Na jidáše si připravíme 500 g polohrubé mouky, 100 g másla, 3 lžíce cukru krupice, 1 balíček vanilkového cukru, 35 g droždí, 250 ml mléka, 2 vejce, 1 špetku soli a 1 citron. 

Na potření jidášů budeme potřebovat 1 rozšlehané vejce. Podle chuti můžeme do těsta přidat rozinky, na ozdobu použít mandlové plátky, nebo je jen sypat moučkovým cukrem.

 

Měly připomínat provaz, na kterém se Jidáš, který zradil právě na Zelený čtvrtek Ježíše Krista a vydal ho římským vojákům, ze zoufalství nad svým skutkem posléze oběsil.

Řehtačky našly v historii nejrůznější využití. V 18. a 19. století je třeba využívali policisté na Britských ostrovech a v Austrálii, když potřebovali přivolat posily. Zvukem řehtačky nebo zvonu na sebe museli ve středověku upozorňovat malomocní.

Řehtačka je i součástí oslav židovského svátku purim. A několikrát nalezla uplatnění i v hudbě - například u Carla Orffa nebo Richarda Strausse. 

Zdroj: vysocina.rozhlas.cz, ceskatelevize.cz, budejovice.rozhlas.cz, zakrasnejsivimperk.cz