Dnes je nejen svaté Lucie, co noci upije, ale dne nepřidá, je i další výročí. V roce 1924 – byl v Brně z iniciativy spisovatele Rudolfa Těsnohlídka vztyčen první vánoční strom republiky.
Více než sto let zdobí v době Adventu a Vánoc náměstí českých měst i obcí vysoké jehličnaté stromy, pod nimiž bývala umístěna pokladnička pro dobrovolné příspěvky na pomoc těm, kteří to potřebují. Jedná se o symbol Vánoc a s nimi spojené obdarovávání. Jak tato tradice vlastně vznikla? S příběhem jsem se setkala na Slezskoostravském hradě a trochu jsem ho rozpracovala.
***
Přenesme se pomyslně do roku 1919. Je zima, tehdy zimy bývaly opravdu mrazivé a plné sněhu. Je doba adventu a řečeno slovy básníka - za dveřmi je Štědrý den... V lesích u Bílovic nad Svitavou se prochází skupina přátel, která si odtud chce odnést krásný vánoční stromek. Asi dost vybírají, protože kdyby vzali první lepší, patrně by takový "příběh" nenastal - se šťastným koncem. Mezi skupinkou lidí je i novinář a spisovatel Rudolf Těsnohlídek.
Procházejí lesem a najednou se odněkud ozve dětský pláč. V zimním lese bývá ticho a tak se všichni vydávají směrem, odkud sténání přichází. Jaké musely být jejich pocity, když tady v tom chladu ... Pod jedním smrkem uviděli téměř zmrzlé roční děvčátko! Rozhlíželi se kolem, volali, nikde nikdo a co třem mužům zbývalo? Odnesli dítě na četnickou stanici. Jak to bylo s jejich stromkem, nebylo uvedeno, ale to není důležité. Když si to představím, tak docela lituji, že jsem nikde nenašla zmínku o tom, jaký tam musel být "poprask", když na stanici dorazili tři "hoši" s miminem a jaká opatření pak milí četníci provedli. Třeba měli také své rodiny a tak se o dítě postarala nějaká panímáma. Posuneme se v čase: za několik dnů četníci vypátrali matku holčičky. Byla to služka z Netína a otcem dítěte byl ruský zajatec. Děvčátko dostává jméno Liduška.
Kde jsou Bílovice si můžete najít na mapě. Tady se odehrál náš vánoční příběh.
Opuštěnou holčičku odložila její matka, pětadvacetiletá
služka Marie Kosourová z Netína, jejíž osud tato událost zpečetila. Když budeme číst dál, poznáme, že nešlo ani tak o výši trestu, to spíše zapracovalo veřejné mínění a tato žena měla jistě o "reklamu" postaráno. S
dítětem nikde nemohla získat službu a tak ji bída dohnala k zoufalému
činu. Tohle bych jí věřila, protože kolik bylo v té době služebných, mladičkých dívek, které rodinná situace donutila jít z domu "na službu" a co se tam pak dělo si můžeme jen domyslet. Kolik takových situací a nejen v této době jistě bylo! Připomínám, že se psal rok 1919 a v té době nebyly babyboxy jako dnes. A kolika dětem u nás, už v "moderní době" právě babybox zachránil život. 😉 Musíme jít do minulosti, abychom vysvětlili tu snahu o záchranu života novorozenců.
Služebná M. K. (v té době neplatilo GDPR = Obecné nařízení o ochraně osobních údajů a tak se uvádělo celé jméno provinilce) se při hlavním přelíčení 8. listopadu 1920 hájila u brněnského Zemského trestního soudu, řečeno tehdejším jazykem - že zdejší polesí dobře zná, a holčičku prý nastražila, teprve když uslyšela přicházet lidi, „aby ono dítě nalezli a byli se o ono ujali“.
Trojice mužů (Těsnohlídek a spol.) namítala, že volali i po okolí pátrali, ale široko daleko nikoho nespatřili. Kosourová tvrdila, že se neozývala, „poněvadž kdyby jí je vrátili, nevěděla by, co s ním má dělat, neboť ve velké nouzi se tehdy nalézala“. Soud rozhodl překvapivě vcelku shovívavě: pět měsíců vězení zostřené jednou za čtrnáct dní „tvrdým ložem“.
Rudolf Těsnohlídek
Rudolf Těsnohlídek ovšem vysvětlení Marie Kosourové příliš nevěřil a jako novinář a spisovatel do Lidových novin napsal, že „silná, zdravá žena, chtivá jen požitků života“ se snažila posluchače dojmout, v klidu vyslechla rozsudek, a po dcerce se ani nezeptala.
Liduščin příběh pak pokračoval velmi slibně. O Lidušce určitě šly zprávy od úst k ústům a dovedeme si představit, jak asi její příběh lidová slovesnost podávala. Patrně i zkreslovala. Takže určitě byly hned nabídky z rodin, které o dítě projevily zájem. Nakonec se uskutečnila adopce do blízkého Brna. Lidušku přijala a vychovala ji brněnská rodina Polákových. Liduška se vyučila prodavačkou, v roce 1938 se provdala za středoškolského profesora geologie Františka Chybíka. Vychovali spolu čtyři děti. Nakonec Liduška zemřela v Praze v lednu 1997. A psalo se, že na místo, kde byla kdysi nalezena, se vydala po padesáti letech.
***
Pod vlivem vánoční události se Rudolf Těsnohlídek začal zajímat o děti bez domova. Přichází s nápadem uskutečnit charitativní sbírku pod širým nebem - pod vánočním smrkem na veřejném prostranství, který by připomínal ten moment, kdy byla Liduška nalezena. Stalo se tak roku 1924, kdy byl 6. prosince v bílovickém lese pokácen smrk, který byl pak převezen do Brna na Náměstí Svobody a tam ozdoben. A právě 13. prosince, na svatou Lucii byl slavnostně rozsvícen = dnešní výročí.
Těsnohlídek byl velký obdivovatel severské kultury a inspiroval se vánočním stromem v dánské Kodani. V hlavním městě Dánska se od roku 1914 na náměstí vždy zdobila vánoční jedlička, kde byla přichystala kasička, kam lidé dávali své příspěvky pro sirotky a lidi ohrožené na životě. Po vzoru Brna začala i další města stavět vánoční stromy republiky. V Ostravě to bylo poprvé 27. listopadu 1925 - o první adventní neděli.
O několik let později, 8. prosince 1929, byl v Brně-Žabovřeskách otevřen Dětský domov Dagmar pro opuštěné děti. Jméno dostal po dánské královně, o níž se říkalo, že je dobrotivá. Pocházela z rodu Přemyslovců. Náklady na jeho stavbu byly z větší části hrazeny právě z vánoční sbírky pod smrkem. R. Těsnohlídek se bohužel tohoto slavnostního aktu nedožil. Tragicky zemřel v lednu 1928.
Tenhle příběh znám, ale ty jsi ho popsala moc pěkně. Přišla jsem též popřát krásné a pohodové vánoční i novoroční svátky :-)
OdpovědětVymazatDěkuji za pochvalu a už v předstihu také přeji co nejlépe prožité vánoční svátky a v novém roku - vydržať ☺ a hlavně být zdravý.
VymazatHani ráda jsem si přečetla dojemný příběh o Lidušce, do podrobností jsem ho neznala a tak Ti děkuju. Měj se hezky, zdraví Lenka
OdpovědětVymazatwww.babilenka.cz.
Ahoj, Leni, je fakt, že tento příběh jsme už někdy slyšeli (četli), ale návštěva slezskoostravského hradu mi vnukla myšlenku, že to zpracuji na blog. Ať více lidí o tom ví. Několik těch starých stromů republiky jsem ofotila, aspoň takhle.
VymazatDěkuji Ti, Leni, za zájem a také měj klidné a "zdravé" ty předvánoční dny.
Příběh znám,ale ne tak do podrobností.Od Těsnohlídka jsme měla v dětství zamilovanou knížku o Zakleté Lúčance.Pamatuji si,že jsem si ji četla pod peřinou s baterkou.Tatínek mě chodil kontrolovat,abych spala,že ráno musím do školy.Tu knížku jsem milovala.Zkusím se po ni podívat v knihovně.To jsem odbočila.
OdpovědětVymazatHani,hezký den
Jsi dobrá, Jituš, že Těsnohlídka znáš asi lépe než já. Nevím, jestli jsem někdy od něho knihu četla, ale jméno toho spisovatele znám. Máš hezké vzpomínky na dětství, za které děkuji.
VymazatTěsnohlídek si zaslouží i dnes více pozornosti a tak někdy o něm napíšu článek. Tím ho připomenu.
Měj parádní středu. ☺
Moc krásné čtení!
OdpovědětVymazatDěkuji, Hani a zdravím. Helena
Moc děkuji, Helenko, také posílám pozdrav do východních Čech. ☺
Vymazat