Vepřoknedlozelo není jen na talíři a výlet na Kleť jako bonus

 

Na dnešní den připadá výročí, kdy bylo objeveno Vepřoknedlozelo!

Možná vás název dnešního příspěvku zaujal, proto očekáváte nějakou speciální úpravu tohoto tradičního jídla. Možná jste očekávali fotografie, u kterých by se sliny sbíhaly. V tom případě - samá voda. Dnešní lednový den přináší výročí výrazně poetičtější, protože obrazně řečeno, zvedneme zraky na hvězdnou oblohu, případně si dáme tip k pěknému šumavskému výletu. 

V "Příbězích hvězd" jsme dost často upozorněni na pozorování planet, mnohdy pouhým okem jsou viditelné platy Mars a Jupiter, což dokládám i vlastními fotkami z mého stanoviště. Takže své vědomosti můžeme rozvíjet o nové poznatky. V tomto prostoru je tzv. hlavní pás, kde jsou planetky.

Planetka je malé těleso obíhající kolem Slunce nebo jiné hvězdy, vzhledem k malé hmotnosti většinou nepravidelného tvaru. Ve sluneční soustavě se taková tělesa nacházejí zejména v prostoru mezi Marsem a Jupiterem, v tzv. hlavním pásu. Řada z nich se však nachází i za dráhou Neptunu, kdežto jiné mohou křížit dráhu Země a dostávat se ke Slunci blíže než naše planeta.

Za planetky se považují obvykle tělesa větší než 100 m. Menší se nazývají meteoroidy. Vede se diskuse o tom, zda mezi planetky také počítat malá tělesa obíhající ve vnější části sluneční soustavy (za drahou Jupitera) či nikoli.

První planetka byla objevena 1. ledna 1801 na palermské hvězdárně Giuseppem Piazzim a dostala jméno Ceres. Takže od jejího objevení právě uplynulo 222 let - krásné číslo, že?

 

Ceres zachycená sondou Dawn 19. února 2015.

V současnosti počet planetek neustále rychle roste. Kdysi byla tato tělesa považována za planety. Když se zjistilo, že se jedná o tělesa ve srovnání se známými planetami velmi malá, začaly být nazývány v angličtině minor planets, česky malé planety, z čehož vzniklo jejich dnešní české označení planetky. 

Lze se setkat též s původně zavedeným pojmenováním asteroid nebo i se staršími českými, dnes již zastaralými a prakticky nepoužívanými názvy planetoida nebo planetoid. Tato pojmenování měla svůj původ ve vzhledu těchto těles (asteroid - hvězdě podobné, planetoid - podobné planetě).

***

Po tomto vysvětlovacím úvodu se dostávám k dnešnímu výročí. Psal se 14. leden roku 2000 a na hvězdárně Kleť objevil český astronom pan Miloš Tichý planetku č. 350509 a nazval ji Vepřoknedlozelo. Byla pojmenována podle tradičního českého jídla vepřo knedlo zelo. 👍

 

Exkurze pro veřejnost - ZDE

 

Kleť je s nadmořskou výškou 1087 m n. m. nejvyšší hora Blanského lesa, který je součástí Šumavského podhůří. Leží 6 km severozápadně od Českého Krumlova a 18 km na jihozápad od Českých Budějovic. Na snímku je Josefova věž na Kleti. Snadno se tam dostaneme lanovkou. Z rozhledny je pak výhled do kraje. 

 

Pro srovnání jak vypadala rozhledna v minulosti a dnes. V domku, postaveném u věže, se v roce 1872 usadil hajný. Narůstající turistický ruch si žádá nové služby. „Ve věži bydlí hajný, u něhož dostati lze pivo, kávu, chléb, máslo, sýr, někdy i drůbež.

Kdo si přivezl maso, může si je dát zde upraviti. Také lze dostati zde několik noclehů, ač ne nejpohodlnějších. Zde jest též zápisní kniha pro cizince,“ líčí Řivnáčův průvodce po Šumavě z roku 1883.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hora Kleť nese jedno z vůbec nejstarších zaznamenaných pojmenování hor v Čechách. První písemná zmínka o jejím názvu pochází z roku 1263, kdy je uváděna jako mons Nakletti, další záznam z roku 1318 ji zmiňuje jako mons Naclati. Z těchto dokladů se usuzuje na původ jména ze staročeského slova klětЬ ve významu bouda, komůrka, sklep zřejmě podle nějaké skalní skrýše a nebo ze staročeského slova klatЬ ve významu hrot, špice. 

Lanovka - jízdní řád a ceník najdete ZDE

 

 

Na jejím vrcholu stojí nejstarší kamenná rozhledna v Čechách – Josefova věž a roubená horská chata s restaurací chráněná jako kulturní památka – Tereziina chata.

 

  

Poblíž je i pramen Chlumského potoka

 

 Z  vrcholu Kleti pochází i jeden zvláštní archeologický nález. Projdete-li se po temeni hory ke dvěma jejím vedlejším vrcholům, narazíte na spoustu balvanů. Podle pověsti jsou to zbytky hradu vladyky Hrozna, který tu bydlel se svou dcerou Krasavou, o níž se (pochopitelně inkognito) ucházel i sám kníže pekel Belzebub. Byl však odhalen a dostal od Krasavy košem, pročež prý ze vzteku celý hrad rozmetal na kusy. Přátelé megalitů tvrdí, že by to mohly být menhiry.

První písemnou zmínku o Kleti byste našli v zakládací listině kláštera ve Zlaté Koruně z roku 1263; lidé však na Kleť vystupovali docela jistě i před tím. Svědčí o tom zajímavý nález, učiněný v roce 1958 ve výkopu asi 150 metrů severozápadně od vrcholu. Dva metry pod povrchem tam ležel osamocený přeslen, malý plochý diskovitý předmět z pálené hlíny o průměru 4 centimetry, se středovým otvorem. Těchto předmětů už našli archeologové tisíce, jejich podoba se však v průběhu staletí prakticky neměnila, a tak není snadné určit, ze které doby kleťský přeslen pochází. Archeologové se nakonec shodli na jeho rámcovém zařazení do doby halštatské nebo laténské, což znamená, že ho na vrchol Kleti přinesli pravděpodobně Keltové. Otázkou zůstává proč. 

Neprokázalo se, že by na Kleti existovalo v pravěku nějaké sídliště. Přesleny přitom sloužily jako pomůcka při spřádání textilních vláken; udržovaly v rovnováze a setrvačnosti vřeteno, dokud na něm nebylo namotáno dostatečné množství nasoukané příze. Proč by si ale nějaká přadlena vybrala pro svou práci právě vrchol nejvyššího kopce v kraji? Je snad nalezený přeslen stopou po nějakém pravěkém rituálu?

V této souvislosti můžeme připomenout zajímavou hypotézu archeologa Jiřího Waldhausera a fyzika Jiřího Mareše, publikovanou před lety v časopise Vesmír. Tito badatelé se sérií praktických pokusů snažili dokázat, že kromě spřádání vláken bylo možné přeslenu využít i jako součásti zařízení, sloužícího k rozdělávání ohně. Skutečně se jim to dařilo – to ale nedokazuje, že se to tak v pravěku opravdu dělalo.

 

Zdroj: cs.wikipedia.org, epochanacestach.cz,

Mareš, J.J. - Waldhauser, J.: Přeslen - součást přeslice, amulet, nebo zapalovač? Vesmír 83, č. 6/2004, s. 340-343.
Popelka, M.: Experiment s rozděláváním ohně. Vesmír 83, č. 6/2004, s. 344.