Když na Bílé hoře lítaly rakety

 

Na Bílý hoře sedláček voře,
má hezkou dceru, dej mi ji, Bože !
hej, župy, župy, dej mi ji, Bože !
hej, župy, župy, žup ! ...

Bílou horu zná u nás snad každý. Troufám si říci, že i dějepisný analfabet. Někdo si z historie nepamatuje nic, ale toto místo bitvy z r. 1620 vyloví z paměti. Někdo si zase brouká tu známou píseň z úvodu. Ovšem,  Bílá hora se u nás "proslavila" i zkouškou raket. Nevěříte? Vůbec to nebyly nějaké "rachejtle", ale jednalo se o pokusy průkopníka raketové techniky. Tehdy se psal 2. březen 1930. Je tomu už přesně 93 let. Pro lepší představu  jsem vybrala i pár fotografií - rozklikněte:

Start Očenáškovy rakety v roce 1930. Autor: archív Národního muzea

Všechno je spojeno s jedním naším vynálezcem - jeho jméno je Ludvík Očenášek. Jedná se o jednoho ze dvou Čechů, kteří jsou zapsáni v USA v síni slávy průkopníků kosmických letů. Průkopníka raketové techniky, velkého vlastence a velkého vynálezce přitom dnes zná jen málokdo. 👍 👏

A považte, že podle Očenáška měl být Měsíční kosmodrom v Praze! A lidé to brali vážně, dokonce mu začaly chodit dopisy. Všechny dopisy měly stejného adresáta: „Stavitel měsíční rakety - Český šéf vesmírové vzducholodi - Výprava na Měsíc.“ A místem určení byla vždy Praha. K adrese připsali pouze  heslo „Měsíc“ a dopis putoval k pražskému vynálezci a podnikateli Ludvíku Očenáškovi.

Může za to redaktor německého listu Berliner Morgenpost, který do silvestrovského vydání v roce 1929 napsal článek s přitažlivým titulkem: „Cesta do vesmíru - devět cestujících.“ Text: „Ke vzletu do světového prostoru, který chystá pražský inženýr Ludvík Očenášek, přihlásili se již dva cestující, vysokoškolák z Prahy a pan Max Deutch z Olomouce. Raketové letadlo má býti vystřeleno na jaře při východu Měsíce. Inženýr Očenášek předpokládá, že let potrvá 87 hodin. Raketové letadlo bude míti šest pohonných raket a dvě brzdicí. Cesty se může zúčastniti devět osob, avšak pouze českoslovenští státní příslušníci.“

Na začátku roku 1930 přišel do Prahy dopis z dnešního pohledu zvláštní: „Jsem 24 roky stár, římský katolík, svobodný, nekuřák, nepiják, také nehráč. Kdybyste mne zařadil do své posádky, budu cestovati pod pseudonymem Karel Šíma.“

Zaujal mě tento dopis ženy - úřednice z Prahy jménem Anna Havlová:  „Jsem sice jen drobné stvoření v podobě ženy a možná že s úsměvem bude můj dopis Vámi odložen, a přece se nevzdávám naděje a těším se na sdělení, že jsem Vámi zaznamenána co žena připravená k letu novým raketovým letadlem do vesmíru (...) Dny a noci budou pro mne věčností, pokud neobdržím tu nejmenší zprávičku od Vás. Anna Havlová, úřednice firmy Waigner a spol., Praha.“ 👍

 

Dopis Anny Havlové z Prahy, jímž se hlásila k cestě do vesmíru, Autor: archív Národního muzea

 

Odvážní cestovatelé do vesmíru (zleva): Josef Bandas z Prahy Vršovic, Heinrich Pilz ze Šternberka na Moravě a Anna Havlová z Prahy. Autor: archív Národního muzea

Kdo byl Ludvík Očenášek? 

Narodil se 4. srpna 1872 v Kříších u Plzně. Z dětství se traduje historka, jak sedmiletý Ludvík prokázal už v raném věku podnikavost. Vyrobil jednoduchý kolotoč a vozil na něm kluky z vesnice. Vstupným byly třešně. Později a ještě za otcova života si Ludvík postavil bicykl, kterému se říkávalo kostitřas. Vesnice byla u vytržení, když na něm poprvé vyjel. Tatínek se nerozpakoval a na synově výtvoru se naučil velice rychle jezdit. Protože však mladý Ludvík příliš nepamatoval na účinné brzdy, tradovaly se  všelijaké hrůzostrašné historky, co že ti dva zase vyvedli.

Po vyučení pracoval v patentní kanceláři, ale toužil po vzdělání, a tak si vždycky našel nějaký čas na to, aby mohl docházet na přednášky na pražskou techniku jako její mimořádný student. Jeho píle a ctižádost byly nezměrné. V roce 1898 otevřel svou první mechanickou dílnu a to mu bylo pouhých 26 let.

Na dvoře nuselského domu začal tajně stavět trubkovou konstrukci jednoplošníku, který měl unést dvě osoby. Mělo to velká podvozková kola, rozměrnou vrtuli o průměru 2,6 metru a plátnem potažená křídla o rozpětí 12 m.

Ludvík Očenášek (vpravo) se spolupracovníky u svého letadla

V roce 1911 však nechal své letadlo přepravit do Pardubic a rozhodl se tam tajně létat. Než k tomu mohlo dojít, stroj byl zničen. Podle některých autorů zkázu stroje způsobil Očenáškův mechanik Václav Semtner, který se prý - ač nikdy nepilotoval - pokusil vzlétnout, ale chybně ovládané letadlo spadlo na křídlo a shořelo. Zřejmě to však bylo jinak: podle věrohodného svědectví Národních listů z 20. 10. 1912 došlo k požáru motoru při jeho zkoušce.

Škody byly veliké: z vraku letadla se zachovala jen zadní část, zbytek byl zničen. Z přední části zůstal pouze motor. Ludvík Očenášek měl naštěstí letadlo pojištěné.

***

Bílá hora 2. března 1930

V neděli 2. března 1930 bylo ještě poměrně chladno. Lidé byli zachumlaní do teplých kabátů. Od rána připravoval Očenášek na tehdy liduprázdné náhorní plošině nad Břevnovem táhnoucí se až k neblaze proslulé Bílé hoře další raketové zkoušky. Přijela jen hrstka zvědavců, převážně Očenáškovi spolupracovníci a přátelé, také však novináři, fotografové a především kameraman, jehož zásluhou se na úchvatné a neobvyklé obrázky mohli záhy podívat diváci pražských a později i jiných biografů. Nejzajímavější části z tehdejšího filmového žurnálu se dochovaly dodnes.

 

Březnové ráno v roce 1930 bylo chladné, takže i přítomné dámy se teple oblékly.

Na záběrech se od dřevěné konstrukce rampy za hlasitého ostrého hvizdu s prudkou rychlostí odpoutávaly nepříliš dlouhé zašpičatělé roury, na jejichž spodním konci byly rozměrné plochy stabilizačních křídel.

 

Příprava startovací rampy v březnu 1930 v Praze na pláni u Bílé Hory. Ludvík Očenášek je vlevo. Autor: archív Národního muzea

O raketách tehdy věděli spíše odborníci a zasvěcení fandové techniky. Proto si novináři se zájmem prohlíželi jejich přehlídku, když ležely od poměrně malých až po třičtvrtěmetrové rakety, narovnané do  řady. Ludvík Očenášek je se svými spolupracovníky nasazoval na jednoduchou rampu tvořenou vodící lištou a dřevěnou opěrnou konstrukcí ukotvenou pevnými lanky. Menší rakety byly odpalovány dlouhou tyčí zapalovače, větší a dvoustupňové startovaly elektrickou jiskrou. K rampě vedly dráty od jednoduché spínací skřínky.

 

Příprava elektrického zapalovače pro zážeh motoru rakety před starty v březnu 1930, Autor: archív Národního muzea

Raketová přehlídka se vydařila. Většina raket létala velmi dobře. Pravda, některé starty se nezdařily, jeden dokonce na fotografiích vypadal velice dramaticky, protože ho provázela mohutná exploze, ale na neúspěchy se rychle zapomíná. Novináři popisovali, že rakety se vracely pod padáky a optimisticky poznamenávali, že v budoucnosti na ně budou zavěšeny „barometrické a jiné meteorologické přístroje“.

Při posledních startech největších raket bylo údajně dosaženo výšky kolem tisíce metrů! Murray Fletcher Pratt dokonce v textu pro zpravodaj Americké meziplanetární společnosti (The American Interplanetary Society) uvedl, že největší z Očenáškových raket o délce přes 50 cm dosáhla výšky 1,5 km. 

Ludvík Očenášek toho vytvořil hodně. Pokud někoho zajímají jeho vynálezy, nabízím přednášku na videu: 

 

Zdroj: idnes.cz, Wikipedie, YouTube